Kdo by nešel bojovat za svobodu, kdo by se nešel mstít za nevinné mrtvé z 11. 9. 2001? Zneužilo se velkých slov a vědomě se lhalo.

Válka byla také nelegitimní - vůbec se nepotvrdily důvody, pro které byla rozpoutána. Velmi neblahá zde byla osobní úloha Donalda Rumsfelda.

První skupinu zemí USA představují Velká Británie, Španělsko a Polsko. Dne 15. 2. 2003 v Londýně proběhla milionová protiválečná demonstrace mírových sil, která byla dokonce největší demonstrací od skončení 2. světové války. Premiér Blair se však již v roce 2002 plně ztotožnil s přístupem a s argumenty amerického prezidenta George Bushe. Do Iráku vyslal druhý nejpočetnější vojenský kontingent bojových jednotek o celkovém počtu 11. 000 vojáků.

Také ve Španělsku se naprostá většina obyvatel postavila proti válce v Iráku. Ve dnech 15. 2. a 15. 3. 2003 proběhly milionové protiválečné manifestace, které se nesly pod hesly "Ne válce, ne Spojeným státům." Vládní kabinet Lidové strany pod vedením premiéra Aznara však postupoval velmi podobně jako Blairův kabinet ve Velké Británii.

Druhou skupinu vytvořily státy, které se otevřeně postavily proti válce - Francie, SRN, Belgie a Lucembursko. Žádný z nich se nestal terčem teroristických úderů. Důraz na protiválečné a promírové řešení se vyplatil.

Třetí skupinu vytvořily Švédsko, Finsko a Rakousko - země, které nejsou v NATO a do EU vstoupily až v r. 1995. Ve všech těchto zemích se proti invazi do Iráku vyjádřila naprostá většina společnosti a vlády postupovaly v souladu se stanovisky veřejnosti. Od vojenského zásahu v Iráku se jasně distancovaly, neposkytly mu žádnou podporu, nenechaly se zařadit na seznam ochotných.

Našlo se však aspoň jedno pozitivum. Proti této válce se od počátku postavily čtyři členské státy NATO - Francie, Belgie, SRN a Lucembursko. Ministerstvo obrany USA jim dalo lichotivý název "banda čtyř." Jenomže tato banda se nakonec rozrostla na sedm statečných - přidaly se k ním i tři významné někdejší neutrální státy - Švédsko, Finsko a Rakousko.

A v tom také můžeme spatřovat první důvod k určitému optimismu - další akce takovéhoto typu by v budoucnu prošly ještě obtížněji nežli tato. Jsem přesvědčen, že by vyvolala velké problémy i v těch zemích, které do té špinavé války šly. Nasvědčují tomu dvě závažné skutečnosti : vývoj tzv. války proti terorismu v celosvětovém měřítku a dále pak kruté zkušenosti Španělska a Velké Británie z let 2004 - 2005.

Válku proti terorismu vyhlásil Georgie Waleker Bush, přestože dobře věděl, že terorismus je nepřímou strategií, to mu však nebránilo vyhlásit přímou, nadto vojenskou odpověď. Ta je dnes považována za strategickou chybu, protože otevřela tzv. druhou frontu boje s globálním terorismem. Do Iráku se stáhli násilníci a extremisté z jiných zemí islámského civilizačního okruhu a pod vedením al Zarkávího tam zahájili dlouhodobou opotřebovací vzbouřeneckou válku. Tu doplňují krutým zabíjením všech, které považují za zrádce a kolaboranty s vojáky okupačních mocností, označovanými za křižáky.

Pod vlivem války v Iráku se praktiky vzbouřenců přenesly i do Afghánistánu, tedy do země, v níž uplatnění strategie "válka proti terorismu" v roce 2001 vyvolalo mnohem méně kontroverzí, než tomu bylo o dva roky později v Iráku. Philip Gordon z Brookings Institution varuje, že "Afghánistán se stal velmi problémovým místem...Rychle propuká násilí proti Západu, kde bojovníci Tálibánu a al -- Kajdá kopírují metody iráckých vzbouřenců, a tím vážně ohrožují misi NATO."

A když už jsem u Afghánistánu, nelze nepřipomenout to vše, co předcházelo roku 1979, tedy sovětské invazi. Samozřejmě, že to byla tragická chyba tehdejšího brežněvovského vedení. Pro úplnost je ale třeba dodat, že nedávno na toto téma promluvil jeden z velmi vlivných aktérů - Zbigniew Brzezinski. Přiznal, že přesvědčil tehdejšího prezidenta Cartera k souhlasu s velkou operací tajných sil. Sám doslova uvedl, že smyslem operace bylo "vyprovokovat Moskvu k vojenskému vpádu do Afghánistánu, přičemž od počátku počítali, že to bude "sovětský Vietnam", že se SSSR definitivně zdiskredituje před celým světem a že se tím uvolní pole pro vystupňování tlaku v Brzezinskeho rodné zemi, v Polsku. A tak se rovněž stalo : půl roku po vpádu SSSR do Afghánistánu začaly tzv. polské události. Samozřejmě, že to nikterak nesnižuje vinu tehdejšího sovětského vedení a vůbec jej to neospravedlňuje za to, že a v Afghánistánu nakonec použil i chemické zbraně. Ale je to velmi důležité pro pochopení širších souvislostí.

Válka v Iráku vyvolala i vzestup terorismu na severní polokouli. Christophe Chaboud, velitel protiteroristických jednotek ve Francii, říká, že tato "válka se stala ústřední otázkou, protože spustila logiku totálního boje proti Západu." Za její konkrétní projevy označil zejména Madrid a Londýn a dodal, že by mohly následovat další metropole. Lawrence Freedman na základě hodnocení negativních dopadů války proti terorismu varuje, že al -- Kajdá by v krajním případě mohla rozpoutat gerilovou válku na celosvětové úrovni, jejímž cílem by bylo potrestat Ameriku za to, jak se vměšuje do záležitosti řady islámských zemí.

Neutěšená bilance války proti terorismu v letech 2001 -- 2005 tedy dala zapravdu třem varováním, která již na konci roku 2001 napsal britský historik Paul Schroeder. Podle prvního varování by se velmoc neměla nechat vyprovokovat k válce, kterou si ve skutečnosti přejí teroristé. Zároveň s tím by měla zvažovat nejen krátkodobé, ale také dlouhodobé dopady svého zásahu. A v neposlední řadě by měla přemýšlet o rizicích spojených s jejím vítězstvím a o nebezpečích plynoucích z možného neúspěchu.

Po vojenské intervenci do Iráku se ukázalo, že "válka proti terorismu" má paradoxní rysy, které můžeme s určitou mírou zjednodušení rozdělit do dvou hlavních oblastí -- mezinárodněpolitické a vojenské. V první oblasti jde zejména o to, že vojenské údery vedené ve jménu války proti terorismu nakonec mohou vyvolat zvýšení aktivit terorismu. Velmi výstižně to vyjádřil Francis Fukuyama : "G.W. Bush...svým postupem vyprovokoval přesně to, čemu se chtěl vyhnout."

Především je bylo zpochybněno tvrzení, že USA se staly terčem útoků proto, že představují hodnoty, myšlenky a životní styl, který vyvolává nenávist radikálních islamistů. Naproti tomu Fukuyama tvrdí "jsme nenáviděni ne proto, jací jsme, ale především pro to, co děláme...pro naši lhostejnost ve vztahu k Palestincům, pro pokryteckou podporu diktátorů v muslimských zemích a nejnověji i kvůli okupaci Iráku." Z toho pak vyvozuje, že terorismus ve skutečnosti není existencionální hrozbou, ale je hrozbou vyvolanou a podmíněnou chováním USA v době globalizace.

Navíc Fukuyama kritizuje ambiciózní sociální inženýrství, "přeměnu George W. Bushe z prezidentského kandidáta odmítajícího budování států v prezidenta píšícího dějiny jedné těžce zkoušené části světa."

Zdroje Bushova postupu spatřuje Fukuyama v neochvějné víře amerických neokonzervativců ve správnost vlastních ideálů a řešení. Ta je podle Fukuyamy tak přehnaná a odtržená od reality, že i lidé, kteří jinak jsou přáteli USA, nevěří v legitimnost jednání Bushovy administrativy, a to zejména v Iráku. V důsledku toho pak Bushova politika ztrácí schopnost přesvědčit spojence k tomu, aby spolu s ní sdíleli náklady. Ještě vážnější je ale to, že USA ztrácejí přitažlivost a na ní spočívající schopnost vést ostatní státy svobodného světa. Právě legitimnost akcí považuje Fukuyama za nesmírně důležitou. Zdůrazňuje, že rozhodující je to, co si o legitimnosti postupu myslí ne samotní politikové USA, ale především jejich spojenci. Pokud oni nejsou přesvědčení o legitimnosti amerického postupu, nebudou jej podporovat, budou vznášet výhrady, klást odpor, dělat obstrukce nebo dokonce organizovat aktivní opozici.

Na další paradox upozornil dokument zvláštní pracovní skupiny ministerstva obrany USA z roku 2005. V něm se otevřeně uvádí, že "přímá americká intervence v muslimském světě paradoxně posílila radikální islamisty a zároveň s tím v řadě arabských zemí srazila podporu Spojených států pod úroveň deseti procent." Tady už tedy vidíme, že kritika sílí v samotných USA, dokonce přímo na Pentagonu.

Válka v Iráku ukázala také to, že "poselství džihádistů, kteří tvrdě napadají americké hodnoty, přijala většina umírněných a nenásilných teroristů...prostí muslimové se od "měkké opozice" vůči USA posunuli k "tvrdé opozici" ...a v Saúdské Arábii velká většina obyvatel věří, že cílem USA je oslabit a podmanit si islám jako takový. Jinak řečeno -- Američané se stali nepřáteli." Richard Clarke, jeden z předních amerických odborníků na tuto problematiku, napsal, že "Spojené státy nemohly síti al -- Kajdá a její nově naklonované generaci dát žádný účinnější nástroj k náborování nových členů, než jakým byla tato neodůvodněná invaze do arabské země s bohatými zásobami ropy."

Výsledky války proti terorismu jsou velmi špatné. Především ukazují, že terorismus je i v době globalizace nepřímou strategií. Teroristické útoky nelze ničím ospravedlnit, ale na druhé straně mnohé záleží na tom, jak k hrozbě globálního terorismu přistupují konkrétní vlády nebo mezinárodní organizace. Sázka na přímou odpověď, zejména pak vojenského charakteru, naráží na řadu vážných úskalí a navíc může generovat další teroristické údery.

Dopad války proti terorismu na jednotlivé země. První skupinu zemí USA představují Velká Británie, Španělsko a Polsko. Dne 15. 2. 2003 v Londýně proběhla milionová protiválečná demonstrace mírových sil, která byla dokonce největší demonstrací od skončení 2. světové války. Premiér Blair se však již v roce 2002 plně ztotožnil s přístupem a s argumenty amerického prezidenta G. Bushe. Do Iráku vyslal druhý nejpočetnější vojenský kontingent bojových jednotek o celkovém počtu 11. 000 vojáků.

Také ve Španělsku se naprostá většina obyvatel postavila proti válce v Iráku. Ve dnech 15. 2. a 15. 3. 2003 proběhly milionové protiválečné manifestace, které se nesly pod hesly "Ne válce, Ne Spojeným státům." Vládní kabinet Lidové strany pod vedením premiéra Aznara však postupoval velmi podobně jako Blairův kabinet ve Velké Británii.

Druhou skupinu vytvořily státy, které se otevřeně postavily proti válce - Francie, SRN, Belgie a Lucembursko. Žádný z nich se nestal terčem teroristických úderů. Důraz na protiválečné a promírové řešení se vyplatil.

Třetí skupinu vytvořily Švédsko, Finsko a Rakousko, země, které nejsou v NATO a do EU vstoupily až v r. 1995. Ve všech těchto zemích se proti invazi do Iráku vyjádřila naprostá většina společnosti a vlády postupovaly v souladu se stanovisky veřejnosti. Od vojenského zásahu v Iráku se jasně distancovaly, neposkytly mu žádnou podporu, nenechaly se zařadit na

Terorismus není stejnou hrozbou pro všechny země dnešního světa. Vývoj v letech 2002 -- 2005 tedy nepotvrdil tezi, že hrozbě terorismu jsou vystaveny všechny země světa bez rozdílu. Nejvíce se jí vystavují ty státy, které sázejí na vojenská řešení problému terorismu a které tato řešení aktivně podporují. Nejvyšší političtí činitelé, kteří se vydali touto cestou, na své země přivolali hrozbu bezohledných a surových teroristických útoků. Ukázalo se, že aktivní nebo dokonce vehementní politická a vojenská podpora americké koncepce války proti terorismu a zejména pak operací bez mandátu RB OSN představuje pro evropské země vážné bezpečnostní riziko. Naopak státy, které vojenským zásahům bez mandátu RB OSN nevyjadřují ani vojenskou ani politickou podporu, se této hrozbě vystavují mnohem méně. Podstupují podstatně menší riziko.

Především je to tvrzení, že USA se staly terčem útoků proto, že představují hodnoty, myšlenky a životní styl, který vyvolává nenávist radikálních islamistů. Naproti tomu Fukuyama tvrdí "jsme nenáviděni ne proto, jací jsme, ale především pro to, co děláme...pro naši lhostejnost ve vztahu k Palestincům, pro pokryteckou podporu diktátorů v muslimských zemích a nejnověji i kvůli okupaci Iráku." Z toho pak vyvozuje, že terorismus ve skutečnosti není existencionální hrozbou, ale je hrozbou vyvolanou a podmíněnou chováním USA v době globalizace. Druhý směr přehnaného idealismu Fukuyama spatřuje v  ambiciózním sociálním inženýrství, které se naplno projevilo "přeměnou George W. Bushe z prezidentského kandidáta odmítajícího budování států v prezidenta píšícího dějiny jedné těžce zkoušené části světa."

Zdroje Bushova postupu spatřuje Fukuyama v neochvějné víře amerických neokonzervativců ve správnost vlastních ideálů a řešení. Ta je podle Fukuyamy tak přehnaná a odtržená od reality, že i lidé, kteří jinak jsou přáteli USA, nevěří v legitimnost jednání Bushovy administrativy, a to zejména v Iráku. V důsledku toho pak Bushova politika ztrácí schopnost přesvědčit spojence k tomu, aby spolu s ní sdíleli náklady. Ještě vážnější je ale to, že USA ztrácejí přitažlivost a na ní spočívající schopnost vést ostatní státy svobodného světa. Právě legitimnost akcí považuje Fukuyama za nesmírně důležitou. Zdůrazňuje, že rozhodující je to, co si o legitimnosti postupu myslí ne samotní politikové USA, ale především jejich spojenci. Pokud oni nejsou přesvědčení o legitimnosti amerického postupu, nebudou jej podporovat, budou vznášet výhrady, klást odpor, dělat obstrukce nebo dokonce organizovat aktivní opozici.

Pod vlivem války v Iráku se praktiky vzbouřenců přenesly i do Afghánistánu, tedy do země, v níž uplatnění strategie "válka proti terorismu" v roce 2001 vyvolalo mnohem méně kontroverzí, než tomu bylo o dva roky později v Iráku. Philip Gordon z Brookings Institution varuje, že "Afghánistán se stal velmi problémovým místem...Rychle propuká násilí proti Západu, kde bojovníci Tálibánu a al -- Kajdá kopírují metody iráckých vzbouřenců, a tím vážně ohrožují misi NATO."

A když už jsem u Afghánistánu, nelze nepřipomenout to vše, co předcházelo roku 1979, tedy sovětské invazi. Samozřejmě, že to byla tragická chyba tehdejšího brežněvovského vedení. Pro úplnost je ale třeba dodat, že nedávno na toto téma promluvil jeden z velmi vlivných aktérů - Zbigniew Brzezinski. přiznal, že přesvědčil tehdejšího prezidenta Cartera k souhlasu s velkou operací tajných sil. Sám doslova uvedl, že smyslem operace bylo vyprovokovat Moskvu k vojenskému vpádu do Afghánistánu, přičemž od počátku počítali, že to bude "sovětský Vietnam", že se SSSR definitivně zdiskredituje před celým světem a že se tím uvolní pole pro vystupňování tlaku v Brzezinskeho rodné zemi, v Polsku. A tak se rovněž stalo : půl roku po vpádu SSSR do Afghánistánu začaly tzv. polské události. Samozřejmě, že to nikterak nesnižuje vinu tehdejšího sovětského vedení a vůbec jej to neospravedlňuje za to, že v Afghánistánu nakonec použil i chemické zbraně. Ale je to velmi důležité pro pochopení širších souvislostí.

Výsledky války proti terorismu jsou velmi špatné. Především ukazují, že terorismus je i v době globalizace nepřímou strategií. Teroristické úroky útoky nelze ničím ospravedlnit, ale na druhé straně mnohé záleží na tom, jak k hrozbě globálního terorismu přistupují konkrétní vlády nebo mezinárodní organizace. Sázka na přímou odpověď, zejména pak vojenského charakteru, naráží na řadu vážných úskalí a navíc může generovat další teroristické údery.

V samém závěru, abych nebyl jenom negativní, uvedu, že válka proti terorismu má svoji variantu - je to boj proto terorismu, který klade vojenské zásahy kategoricky nevylučuje, ale rozhodující význam přikládá dlouhodobému preventnímu působení. Je to běh na dlouhou trať, ale určitě je méně kontraproduktivní než ona "válka proti terorismu." Za povzbuzující můžeme považovat to, že tato alternativa je zakotvena v programovém dokumentu EU nazvaném ESS a že se k ní přiklání stále více politiků, včetně GT OSN a jeho expertní skupiny nazvané 16 moudrých.

Boj proti terorismu je obecně chápán jako dlouhodobé působení, při kterém se v největším možném rozsahu používají nevojenské prostředky a nástroje, zejména pak politické, diplomatické a ekonomické. Vojenské zásahy se v rámci boje proti terorismu nevylučují, ale počítá se s nimi jako s nejkrajnějším řešením. Hlavní důraz se klade na preventivní působení, na odstraňování těch negativních jevů, kterými teroristé zdůvodňují své útoky, a tím získávají sympatie nebo dokonce podporu muslimů žijících v politické i hospodářské bídě a zakoušejících pocity křivdy a ponížení. Základem by měla být důvěra veřejnosti v rozhodovací proces a v údaje zpravodajských služeb, z nichž vycházejí důležité politická rozhodnutí, každá operace v rámci boje proti terorismu by měla respektovat právní rámec, pevnou součástí boje proti terorismu musí být řešení těch problémů, ze kterých terorismus jako takový vyvěrá.

Boj proti terorismu je zároveň také bojem proti válce, proti tomu, aby politikové nasazovali vojáky, a tím podstupovali dvě rizika :

• zabíjení vojáků v místech nasazení, jejich přeměna v terče těch, kteří se do oblasti válek jezdí "zabít si svého okupanta,
• ještě vážnější je riziko odvetných teroristických útoků proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu.

Z výše uvedeného můžeme vyvodit nejnaléhavější úkoly pro nejbližší měsíce a léta:

• na prvním místě stojí úkol nepřipustit žádnou dalších bojovou operaci bez mandátu RB OSN,
• stavět se proti účasti evropských zemí v bojových akcích, které nemají zmocnění "použít všech nezbytných prostředků a opatření,"
• šířit a podporovat základní myšlenky dokumentů OSN.

V tom je hlavní smysl boje proti válečnictví a proti válkám na počátku 21. století.

Fronta těch, s nimiž je možné spolupracovat, se rozšířila - je to už 7 statečných, navíc ve Španělsku už není prolhaný Aznar a dnešní Blair by asi jednal než na počátku roku 2003.

Je tedy nemálo důvodů k optimismu, ale také k aktivní činnosti proti nebezpečné strategii války proti terorismu, která je spojena s celou řadou vážných bezpečnostních rizik.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se otázkami evropské bezpečnosti a vývoje evropské obrany z francouzské perspektivy.