Není nutno v této souvislosti posuzovat, zda jednání a postoje samotné menšiny v minulosti i v současné době bylo správné, bezchybné a nevyžadovalo (po zvážení) odmítnutí. Historie židovstva jako celku v jednotlivých zemích svědčí však o mnohém. Nejvíce o úrovni "většinové" společnosti.

Vraťme se k předmětu našeho uvažování. Kosovo jako součást Balkánu prošlo pro Židy velmi tragickým obdobím. V době války a fašistického režimu na území Albánie byla země aktivně zapojena do protispojeneckých a protipartyzánských operací, včetně utvoření dvou SS divizí. O osudu židovské menšiny v té době není nutno se rozepisovat. Jednalo se o totální likvidaci.

Po válce Titova Jugoslávie měla při porovnání s ostatními komunistickými zeměmi značné prvky tolerance. Přišli i Židé. Jejich počet byl minimální, ale i v samotné Prištině v devadesátých letech se jednalo již o desítky.

Kosovo je ale v tomto období místem války, vedené NATO.

Výsledkem bylo, mimo předání moci do rukou teroristické organizace UCK, vyhnání (v lepším případě) a vyvraždění všech Židů - tak jako za nacistického režimu. Hlavní představitel židovské komunity v kosovské Prištině Cedda Prlincevič, který dříve pracoval jako vedoucí oblastního archivu, měl štěstí - uprchl. Žije nyní v Srbsku - v Bělehradě. V Srbsku, které jako jediné stále zůstává multietnickou zemí v oblasti. Jsou známá jsou fakta o vyhánění Srbů, Turků, Chorvatů, Černohorců, Romů a Goranců (Slované muslimského náboženství), ale o Židech se mlčí. Jejich vlastní historie by nám to sama neměla dovolit.

Mnozí se brání, že jich bylo málo. Zdá se, že je to pravda. Vždyť ani v České republice jich dodnes není mnoho. Jedná se skutečně o relevantní argument na obranu bombardování NATO a následného řádění albánských teroristů?

Americký národ v době své slabosti a snaze o přežití v obtížných pionýrských podmínkách se držel hesla "one is plenty". Ano, jeden je nejen mnoho, ale pokud se jedná o život, tak je to absolutní číslo. Existence je skutečně jen jedna.

Popírání vyvraždění všech Židů v Kosovu, na uzavřeném prostoru od doby fašistického Německa poprvé, je závažnou skutečností. Hledat omluvu a přecházet tento fakt mlčením je trestuhodné. Je překvapivé, že mlčí i evropská židovská komunita (mezinárodní konference Fenomén holocaust, Praha, říjen 1999; Mezinárodní konference o holocaustu, Washington, USA; Stockholm, Švédsko leden 2000; Vilnius říjen 2000). Ani neprotestuje. Při zástavbě staletí starého hřbitova ve Vladislavově ulici v Praze však organizovala celoevropská protestní procesí proti české vládě, které mohu vytknout ledacos, ale antisemitizmus rozhodně ne. Židé v Kosovu nejsou. Myšlenka pojící se s jejich existencí však je daleko hlubší a nad rámec jejich vlastního osudu. Zůstává i naším vlastním problémem.

"Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým blankytem.
Nikdy nezapomenu na ty plameny, které na věky sežehly mou víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi na věky vzalo chuť žít.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.
Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako sám Bůh.
Nikdy.

Související článek: Vyvraždění Židů v Kosovu - "one is plenty" ZDE