Tož tak. Hlavní směr je bohužel skutečně víc než zřejmý, ale v poněkud jiném ohledu, než by možná Janýrovi bylo milé: Ať už politické vyústění případné americké intervence v Íránu bude mít jakoukoliv podobu, útok sám skrze destabilizaci trhu s ropou a zemním plynem v prvním okamžiku vystupňuje závislost Evropy na dodávkách z Ruska. Pokud tedy budeme vycházet "z trendů a postojů", které již existují, musíme mít na paměti především osudy Ukrajiny, Gruzie a zcela nedávné výhrůžky od Gazpromu adresované EU.  Tomu se prosím říká z deště pod okap. Od závislosti na jednom partnerovi dané neschopností samostatně zajistit vojenskou bezpečnost k závislosti na druhém, kterého potřebujeme kvůli bezpečnosti energetické. Tato varianta chodu věcí příštích však zřejmě zůstala za horizontem Janýrova uvažování.

Janýrův text také kromě celé řady přesných postřehů a vtipných glos obsahuje nejméně jeden rozpor. Bylo by však chybou tuto nelogičnost připisovat výhradně autorovi článku. Rezonuje zde totiž dvojlomnost současného evropského postoje k supervelmocenskému postavení USA. Stručně řečeno, jde o Hassliebe.

Janýr na jedné straně sahá po Fulbrightovi (kterého interpretuje poněkud moralistněji, než odpovídá jeho vlastní intenci), na druhé straně však předestírá "vizi vojenského vyrovnání s USA v dohledném horizontu". To je ovšem skoro stejné, jako kdyby nějaký politik nabádal k renesanci monogamie, zatímco lobbuje za státní dotaci podniku Libuše Barkové...

James William Fulbright především docela pragmaticky varoval USA před přeceněním vlastních sil a možností. Upozornil, že americké ambice a závazky by měly mít nějakou jasnou mez, za kterou už se nepůjde. Argumentoval, že jiné velké národy v podobné situaci své síly přecenily a vedlo to k jejich nezadržitelnému pádu. (Podstatu hybris není nutno hledat v antické mytologii. Vystačíme s poznatkem, že člověk je konečnou, omezenou bytostí.)

Fulbright vyslyšen nebyl,  a dnešní USA jsou - chcete-li, také kvůli pýše současného prezidenta - svědky postupného upadání vlastní moci a vlivu. A to včetně moci vojenské.  Paradoxně však tím, kdo dnes nejvíc oslabuje vojenskou moc Spojených států, není žádný vnější nepřítel. Příčinou úpadku je vedení Pentagonu  a zbrojní průmysl.

Na tomto místě lze stáhnout dvě velmi přesvědčivé prezentace věnované kritickému zhodnocení nově zaváděného amerického bojového letounu F-22. Stroj, jehož cena více jak desetkrát převyšuje někdejší cenu F-15, byl teprve ve finální fázi vývoje transformován ze stíhacího bombardéru na letoun pro vybojování nadvlády ve vzduchu (air superiority fighter). Podle názorů konstruktéra Pierra Spreye a čelného leteckého publicisty Jamese Stevensona je ovšem F-22 coby stíhačka horší, nikoliv lepší než jeho předchůdce F-15 (o F-16 ani nemluvě). Oba autoři navíc shodně kritizují po celá desetiletí převládající americké přístupy ke konstrukci stíhacích letounů, soustavně pojímaných jako stíhací bombardéry, a tvrdí, že od dob korejských F-86 jde o takřka soustavný úpadek. Nedávná návštěva Indie, při níž američtí piloti ještě na předchůdcích F-22  v simulovaných soubojích dostali pěkně na frak, se zdá být s uvedeným tvrzením zcela konzistentní...

Navíc pokud kus F-22 nyní stojí celkem 361 miliónů dolarů, U.S. Air Force si opravdu nemůže pořídit o mnoho více než objednaných 187 letadel. Analýzy ale ukazují, že (i když kvalitu necháme stranou) trend minimálně zdesetinásobení ceny u každé další generace výzbroje je setrvalý - a to nejen v případě letecké vojenské techniky.  To znamená, že nástupce F-22, pokud na něj vůbec dojde, se co do počtu zhruba vyrovná českým Gripenům. Pro mocnost s globálními ambicemi to opravdu nebude mnoho...

Janýrem - a bohužel nejen Janýrem - prosazované evropské "vyrovnání s USA v dohledném horizontu" je tedy ještě méně rozumné než někdejší Chruščovovo "dohnat a předehnat". Nemáme snad zapotřebí dohánět tento náskok v plýtvání, který prostřednictvím utrácení stále větších sum vede k efektivnímu poklesu vojenské kapacity, přinejmenším cestou strukturálního odzbrojování. Nebo snad přece jen máme?

Přesně to nám totiž tvrdí Javier Solana a další představitelé Evropské obranné agentury (EDA). Jedním z projektů této instituce, který bude odstartován příští rok, je vývojový program s ročním rozpočtem 1 miliardy EUR, který zaplatí evropští daňoví poplatníci. V dokumentech a prohlášních EDA se do omrzení zdůrazňuje potřeba navýšit evropské obranné výdaje a zajistit rozvoj nových vojenských technologií, který prý prospěje i civilnímu sektoru ekonomiky. Američané ovšem v militárních technologiích skoro všude vedou, zbrojení je nejsilnějším sektorem jejich ekonomiky - ale vedou také v deficitu obchodní bilance. Jak dlouho si tedy EU bude moci dovolit podobným způsobem přepínat své síly? Její ekonomika přece neroste zdaleka tak rychle jako americká, přičemž ani vyšší tempo růstu na horentní zbrojní výdaje nestačí...

Kromě toho jeden z mála závěrů, na němž se bez problémů shodnou američtí a ruští historici druhé světové války, je upření statutu supervelmoci nacistické Třetí říši. Přestože Říše kontrolovala zdroje celé Evropy a hydrogenizací uhlí vyráběla velké množství syntetického benzínu, trpěla chronickým nedostatkem pohonných hmot, který efektivně bránil uskutečnění kompletní motorizace armády, vybudování strategického letectva atp. Jak známo, ložisek ropy v Evropě od té doby příliš nepřibylo - za to ovšem ubylo dostupných zdrojů nahrazujících ropná paliva v dopravě a také alternativních přepravních kapacit (ve Wehrmachtu ještě sloužil více než milión koní). Současně s tím enormně stoupla úroveň motorizace a mechanizace armády, stále větší důraz se klade na přepravitelnost vzduchem, což znamená ještě větší spotřebu pohonných hmot - o žíznivých supersonicích vybavených přídavným spalováním ani nemluvě.... Je snad možné omezenost evropských zdrojů nějak skloubit se snahou vyrovnat se Američanům? Relativně malá invazní armáda v Iráku za krátké tažení spotřebovala zhruba tolik ropy co Indie za celý rok - opravdu potřebujeme tohle dohánět? A jak bychom si to vůbec mohli dovolit?

Izraelský vojenský historik Martin van Creveld v knize Supplying War : Logistics from Wallenstein to Patton provokativně prohlásil, že co se týče vojenství, pouze amatéři se zabývají taktikou - profesionálové však logistikou. Jestliže má van Creveld pravdu - a neexistují lepší argumenty ve prospěch jeho teze než výsledky vzájemného střetnutí Německa a SSSR, Japonska a USA, v nichž takticky a doktrinálně vyspělejší, avšak logisticky slabší strana byla jednoduše vyčerpána - veškeré úvahy o evropské vojenské paritě s USA stojí a padají s otázkou, jak má být zamýšlená velká evropská armáda "napojena". Možné odpovědi jsou pouze tři. Zaprvé:  EU akceptuje fakt, že o nasazení její armády se de facto rozhoduje v Moskvě, která může kdykoliv otočit kohoutem. Zadruhé: EU rapidním tempem odstartuje program snižování závislosti na dovozu ropy, založený na výrobě alternativních paliv. Zatřetí: pokud Evropa neakceptuje ani jednu z uvedených možností, bude kvůli nedostatku zdrojů jednoduše donucena k imperialistické expanzi, stejně jako na konci 15. století. 

Máme-li věřit zprávám z USA, do útoku na Írán zbývají maximálně měsíce. Jestliže Evropa ve zbylém čase nepřijme žádné zásadní rozhodnutí, Lukáš Veselý bude mít v závěru své analýzy plnou pravdu - podíl na americké invazi do Íránu vyplyne zcela logicky z kalkulace evropských zájmů. Pokud se totiž nestane právě tohle, znamená to, že Evropané jen zemdleně podlehnou systémovým požadavkům samopohybu, který Jan Stern označil za Netělnatého Satana - a s celým svým nově nabytým sebevědomím, velmocenskými ambicemi a proklamacemi o lidských právech jednoduše skončí v medvědím objetí.