Toto obecné tvrzení, které se dotýká cti české diplomacie, autor podpírá mj. odkazem na česko-řeckou mírovou iniciativu z května 1999. Touto iniciativou, kterou jsem podepsal spolu s mým tehdejším řeckým protějškem a přítelem Jorgosem Papandreouem, přispěla česká a řecká diplomacie k zastavení bombardování bývalé Jugoslávie a tak k záchraně mnoha životů. Význam a vliv naší iniciativy lze snadno prokázat srovnáním našeho textu s textem desetibodového Memoranda, které o měsíc později vedlo k příměří a k jednání o nové politické stabilitě celého regionu. Podobnost těchto dvou textů není náhodná právě proto, že jsme naši iniciativu důkladně a trpělivě konzultovali po řadu týdnů s několika evropskými ministry zahraničních věcí, ale i s tehdejším finským prezidentem M. Ahtisaarim, který byl již tehdy pověřen jednáním o kosovské krizi, a i s jeho kolegy Stuartem Talbotem, náměstkem americké ministryně zahraničí a M. Černomyrdinem, zvláštním vyslancem ruského prezidenta B. Jelcina. Konzultovali jsme rovněž s řadou lidí v bývalé Jugoslávii, a to s představiteli skupin napříč politickým spektrem včetně opozice. Vycházeli jsme z úsilí generálního tajemníka OSN, německého předsednictví EU, italského návrhu a zvláště z bonnské rezoluce skupiny G8.

V žádném případě nešlo o nějaký "okamžitý nápad", ale první jednání jsem zahájil jen několik dní poté, co se Zemanova vláda zdráhavě rozhodla, že nemůže -- týden po vstupu ČR do NATO- nepodpořit a tedy vetovat společné rozhodnutí všech členských zemí Aliance. Ultimátum, že NATO bude bombardovat, pokud se politickými prostředky nepodaří zastavit etnickou čístku na Kosovu, bylo samozřejmě vydáno již v roce 1998.

Podle T. Marjanoviče premiér Paroubek navrhl rozdělit Kosovo podle etnické linie, na což reagoval stínový ministr zahraničí Jan Zahradil, že tohle "připomíná česko-řeckou iniciativu pro Kosovo, kterou kdysi předložil Jan Kavan. Nadělala více škody než užitku". Europoslanec Zahradil bohužel nevysvětlil jaké škody měla iniciativa nadělat, takže je těžké s ním polemizovat. Iniciativu ovšem s velkým uznáním podpořil nejen první post-Miloševický president V. Koštunica, a poté, co prokázala svou úspěšnost, i někteří ministři zahraničí, z nichž nejjednoznačnější byl tehdejší norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland. Minulý měsíc na zasedání Rady Socialistické Internacionály, kde byl Jorgos Papandreou zvolen jejím předsedou, několik řeckých a britských europoslanců zdůraznilo, že iniciativa přispěla nejen k mírovému řešení, ale významně pomohla mezinárodní reputaci české diplomacie. Navzdory kritice české opozice a mnoha novinářů čeští odborníci vyzdvihli "význam a prospěšnost česko-řecké iniciativy" jak pro ukončení bojů, tak i pro úspěch balkánského Paktu stability např. v publikacích pro studenty "Zahraniční politika České republiky"a "Bezpečnost Evropy a Česká republika" nebo v nedávno vyšlé knize prof. A. Orta "Evropa 20. století".

Jan Zahradil se mýlí, pokud se domnívá, že česko-řecká iniciativa navrhovala vytváření etnicky čistých státních útvarů. Opak je pravdou. Závěr našeho textu je jednoznačný: Je nutno odmítat jakékoli pokusy založit existence státu na etnické čistotě. Rozmanitost a pluralismus musí být považovány za dynamické a tvůrčí prvky budování mírové a multikulturní jihovýchodní Evropy". V textu jsme důrazně varovali před jakýmikoliv změnami existujících hranic a trvali jsme na respektování teritoriální integrity, což podtrhla i rezoluce RB OSN č. 1244. Změny hranic by mohly vytvořit nebezpečný precedent i pro další oblasti Balkánu.

Srbský návrh kosovského statusu, který by měl být "více než autonomie a méně než nezávislost" je stejně málo srozumitelný jako třeba britské úvahy o "podmíněné nezávislosti". Úvahy o čistě albánském Velkém Kosovu či Velké Albánii by byly posvěcením etnické čistky naruby. Tento přístup již mezinárodní společenství rázně odmítlo. Není však dnes nutné jakkoliv předjímat konečný status. Naléhavé je nyní zajistit nezpochybnitelnou ochranu všech nealbánských menšin, vytvořit podmínky pro bezpečný návrat uprchlíků, zajistit ochranu srbských středověkých církevních památek, zajistit politickou stabilitu, podpořit ekonomický rozvoj, snížit obrovskou nezaměstnanost apod. Otázce finálního kosovského statusu je možné se věnovat až v rámci postupující integrace celé oblasti, včetně Srbska a Kosova, do evropského rámce. Tuto evropskou perspektivu předjímala i česko-řecká iniciativa a Pakt stability EU.

Návrhy na řešení, ať už je předkládá premiér nebo diplomaté, by měly být podnětem k zamyšlení a k diskusi. Ne terčem výsměchu či neinformované kritiky.

Autor je místopředsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny