Feministky a feministé se shodnou na mnoha věcech, zatímco v jiných bodech se různé proudy liší. Nemyslím, že je náhodou, proč se věnuje větší pozornost menšinovým, extremním názorům, než právě těm společným bodům... možná proto, že ony společně body vlastně znějí docela rozumné a mohly by někoho přesvědčit...(?)

Nebo si snad všichni myslí, že je "u nás" v tomto ohledu vše v pořádku a není třeba těmto tématům věnovat pozornost? Vypichovat extrémy má bezesporu smysl u některé všeobecně uznávané teorie, ale obligátní a monotónní vypichování extrému feminismu je "u nás" ten nejkonvenčnější střední proud, žádná odvážná manifestace kritického ducha...

Nechme stranou, že rituály mnoha kmenů opravdu mají za cíl z chlapců udělat muže, oddělit ho od světa dětství asociovaného s ženstvím. Mnohde nemají nejmenší problém to tak definovat i sami jejich mužští aktéři, takže není třeba být "feministka nenávidící muže", aby si toho antropolog/žka všiml/a. V případě našeho "kmene" se ještě donedávna o jednom výlučně mužském rituálu říkalo: "vojna dělá z chlapců chlapy" - ale to jen tak na okraj.

Hlavní důvod, proč tento článek píšu, není kniha E. Badinterové, ba dokonce ani Štefanův článek ( tykali jsme si přeci? :)). Je to spíš pokus obhájit, že feminismus v některé ze svých variant patří do výbavy liberálního demokrata nalevo i napravo od proslulého středu politického spektra.

• Zastoupení žen v politice - když to jde jinde, proč ne "u nás"? Jak dokazuje vysoké zastoupení žen v české komunální politice, nedá se nedostatek žen v české vrcholové politice vysvětlit jejich neochotou do politiky vstoupit. Spíš jde o to, že česká vrcholová politika je dost buranské a machistické prostředí, kde páni poslanci řeší, jestli se jim ňadra ministryně české vlády vejdou do dlaní, prostředí, kde nekonečná rokování a zákulisní jednání "mezi námi, pořádnými chlapy s gulama" existují proto, že pánové politici nemusí spěchat domů k rodině (mohou si bez kritiky dovolit zanedbávat manželky, děti i domácnost), zatímco političkám by podobnou nepřítomnost u rodiny netolerovala ani rodina, ani novináři, kteří se tak rádi zajímají o to, jestli netrpí děti a manželé političek, a pánům otcům politikům podobnou otázku v životě nepoloží...
• Rovné podmínky v zaměstnání. O rovných platových podmínkách si ženy mohou stále nechat snít. I nabídka je často ovlivněna pohlavím: headhunterské agentury moc dobře vědí, že asistent a asistentka jsou často docela jiné věci (firma-klient nemá problém jasně se v tomto smyslu vyjádřit, i když ví, že oficiálně to do inzerátu dát nesmí).

  Zatímco asistentka dostane plat 20 000 a s tímto platem vydrží více méně další desetiletí na stejném místě, asistent dostane podobný, ne-li vyšší nástupní plat, brzy mu ho začnou zvyšovat.

  Také jejich úloha je jiná: asistentka=sekretářka, asistent asistuje svému nadřízenému a po povýšení onoho nadřízeného zaujímá jeho místo. Pozor: hledaný zaměstnanec je v obou případech absolvent VŠE, hovořící anglicky. I když dívka navíc hovoří německy a francouzsky a absolvovala roční stáž v zahraničí, hádejte, kdo z nich dostane jaké místo... (real story)

  V profesích, kde začnou převažovat ženy, se přestanou zvyšovat platy (viz školství, zdravotnictví - tedy v ČR). Mladý učitel má mnohonásobně vyšší šanci stát se ředitelem školy než jeho stejně stará i starší kolegyně. Neplyne to ze zlé vůle, to netvrdím, jen všichni říkají: no jo, on musí živit rodinu, nemůže mít tak malý plat. Přitom, jaká je u nás rozvodovost a kolik je svobodných matek, nikdo nebere podobný ohled na tyto ŽIVITELKY rodiny.

  U přijímacích zkoušek často na oborech, kde převažují ženy, pozitivně diskriminují chlapce ("abychom tu měli taky nějaké muže") a veřejně to přiznávají. Nikdo z kritiku kvót na to rozhořčeně neupozorňuje, přestože na oborech, kde převažují muži, nejsou u přijímacích zkoušek ženy nijak pozitivně diskriminovány.

  (Pokud někdo namítne, že někteří profesoři nechají studentky proplouvat kvůli minisukním - tak tam je jiná motivace, je to ponižující a v důsledku to znamená zpochybnění intelektuálních schopností žen, důsledky čehož se pak projeví, když by je měli oni "vilní pánové" po studiu přijmout za své rovnocenné kolegyně, pokud ženy chtějí v pokračovat v akademické kariéře).

  Patriarchálním uspořádáním trpí i jednotliví muži: zatímco sloužit firmě do roztrhání těla je košer, sloužit rodině jinak než jako tatínek-kasička, je nevhodné, ba trestuhodné (trestem je nižší plat, nepovýšení, pohrdavé pohledy).

  Ženy jsou podobně "trestány" už předem, protože se automaticky předpokládá, že s nemocným dítětem budou doma ony, na rodičovskou dovolenou půjdou jen ony atd. Jedním z cílů feminismu je, aby i tatínkové mohli vidět vyrůstat své děti, aby firmy počítaly s tím, že nejen ženy, ale i muži mají rodinu. Pokud bude dělení o péči o děti a domácnost rovnější, firmy nebudou mít důvod ženy diskriminovat. Ale zároveň, pokud budou platy rovnější, manželé nebudou muset "dobrovolně-povinně" zvolit variantu, kdy se žena vzdá kariéry (ne práce, to je mýtus, ne česká realita, "u nás" většina žen pracuje, i když na špatně placených místech bez možnosti postupu.)

• Podpora obětem sexuálního obtěžování - sexuální obtěžování není flirtování a sexuální jiskření na pracovišti ani sexuální vztahy mezi zaměstnanci. Na tom není nic špatného snad v očích žádné evropské feministky (považují to za nevhodné lidé v USA, ne kvůli feminismu, spíše kvůli puritánské pracovní morálce a přísnému dělení sfér na veřejnou a soukromou).

  Sexuální obtěžování je vydírání a zneužívání moci: pokud se necháš osahávat či přistoupíš na sex se mnou, nepřijdeš o práci, zvýším ti plat apod. To je zločin podobný vydírání (a je to nespravedlivé, k obětí i ostatním zaměstnancům), zvlášť pokud je obětí poměrně bezbranná osoba (matka samoživitelka, starší žena v oblasti s velkou nezaměstnanosti apod.)

• Ne domácímu násilí - domácí násilí není vášnivá hádka mezi manželi. Domácí násilí je především systematické ponižování a týrání ženy na základě přesvědčení, že je mužův majetek. Zlomená žebra, zničené ledviny, otřes mozku nejsou projevy vášnivé lásky a především, nejsou soukromou záležitosti partnerů, ale celospolečenským problémem.

  Týrané ženy (ve velmi menšinovém množství i týrání muži) mají velké problémy se svým sebevědomím a cítí se bezmocně, potřebují naší pomoc. Není možné nechat odpoutání se od partnera a jeho potrestání za daně zločiny jen na obětech. Kdo nemá alternativní rodinné zázemí a dostatek vlastních financí a navíc prošel intenzivním vymýváním mozku, v jehož rámci byly systematicky znevažovány a popírány jeho schopnosti, odchází od násilníka jen obtížně, pokud mu společnost neposkytne záchytnou síť.

• Proč dvojí standard? Proč je na pranýři paní Paroubková pro svůj vzhled, zatímco je v ČR mnoho veřejných činitelů (manželka politika je soukromá osoba) zarostlých, zpocených, špatně ostříhaných a obézních, kteří zřejmě nevědí, co je to deodorant, a nikdo ani nemukne? Proč stárnoucí psychologové staví ženy před volbu: pokud chceš mít spokojené manželství, nereptej a dělej všechny domácí práce, a ještě se přitom zaštiťují svým titulem a pseudovědou, když tvrdí, že muži na domácí práce prostě nejsou. Jistě, málokdo z nás prožívá extázi při mytí záchodu či luxování, ale ženy nemohou používat společenský diskurz, aby se z těchto nepříjemných povinnosti vykroutily...

  A nakonec, subtilněji: proč mají dívky tak málo pozitivních a zábavných ženských vzorů k identifikaci v popkultuře i tzv.vysoké kultuře? Není divu, že pan Fejk ze ZOO pak prohlásí, že hrdinky neexistují... (rozhovor na idnes.cz). Holky si zaslouží víc Pipi punčochatých a Lol, co běží o život, a méně Berušek z Ferdy Mravence a Aň z Jízdy (prosím Vás, nechci samozřejmě nic zakazovat či cenzurovat, volám jen po sebereflexi).

  Ženy, které tráví život péčí o postižené děti, si zaslouží přinejmenším stejně uznání svého hrdinství jako partyzáni, plukovníci amerického námořnictva a jiní "hrdinové" naší doby.