Biologie

Pokud jde o biologickou nepřirozenost, je vždycky půvabné, když přírodovědná fakta začne vykládat tvůrčí mozek filozofující historičky. Badinterová vyvozuje z existence mužského chromozomu Y, jehož hlavní úlohou je prý "zvrátit přirozený vývoj k ženě", že mužství je méně přirozené než ženství, že být mužem je mnohem víc konstrukt, snaha vymanit se z normálního stavu.

Kdybychom chtěli být zlomyslní, můžeme Badinterové naznačit, že být člověkem je taky konstrukt. Že cílem některých lidských genů je "zvrátit přirozený vývoj" k opici a že lidství znamená mimo jiné snahu vymanit se z normálního stavu zvířete. Má-li Badinterová pravdu, je muž se svou nadstavbovou snahou překonat i "přirozené směřování k ženě" na vyšším stupni vývoje.

To je ovšem hloupost. Debata o "přirozenosti" končí obvykle u podobně objevných tvrzení a dokresluje tím svůj vlastní význam. Feministka Badinterová v podstatě jen s opačným hodnotícím znaménkem a trochou biologické pseudomystiky opakuje starou metaforu o "přírodní" ženě a "kulturním" muži, která dřív sloužila k tomu, aby ženy udržela doma u jejich "přirozených" povinností vychovávat děti a neplést se do mužských záležitostí. Ať žije patriarchát!

Negativní vymezení

Být mužem podle autorky znamená především nebýt ženou, nebýt dítětem a nebýt homosexuálem. Badinterová se tu mění v antropoložku a zasvěcovací mužské rituály u všemožných exotických kmenů vysvětluje jako pokus vymanit se z ženství a z dětství. Vzhledem k tomu, že jiní vykladači vysvětlují podobné rituály jako snahu projít koloběhem věčnosti, změnit se v tygra, prožít smrt nebo stát se androgynní, oboupohlavní bytostí-Bohem, nemusíme brát na takové výklady zřetel. K jakémukoliv tvrzení o lidech se dá mezi exotickými kmeny najít vhodný rituál, stejně jako se v novinách ke kterékoliv hlouposti, kterou chceme publikovat, dá najít odborník, který ji řekne.

Mužství je vymezené stejně negativně i pozitivně jako ženství. Když se o ženě řekne, že vypadá jak chlap, bude to pro ni pravděpodobně podobná urážka jako když muže někdo nařkne z toho, že se chová zženštile (transsexuály z tohoto příkladu vyjímáme). Kulturních i popkulturních vzorů mužství pozitivně vymezovaného odvahou, silou, čestností, rytířskostí, případně genialitou je nespočet, dá se možná dokonce říci, že muž si může vybrat z mnohem širší nabídky pozitivních vzorů než žena. Může si vybrat z velké zásobárny od Rychlých šípů, Vinnetoua a Harryho Pottera přes mladého Werthera, d'Artagnana, Ramba, Davida Beckhama, Ježíše Krista, Karla Hynka Máchu, Oscara Wilda a Thomase Alvu Edisona až po rybáře Santiaga, Jorge Luise Borgese a dalajlámu. Jestli touží běžný chlapec u prvního dílu Vinnetoua spíš být Old Shatterhandem nebo nebýt Nšo-či, ponechme na laskavém rozhodnutí čtenářů a čtenářek.

Mrzáci a karikatury

Na základě svých nestranných a podložených antropologických objevů dochází Badinterová k logickému zjištění, že současný muž je zmrzačený, zmatený, nenávidí svou matku i otce, neví, jak se chovat k ženám ani k mužům, bojí se kastrace, je impotentní, má panický strach z homosexuality a jediné, co ho v životě zajímá, je jeho penis. Při náhodném setkání pravděpodobně nezbývá než tuto falocentrickou trosku ze soucitu dorazit. Důkazem takového pojetí mužství jsou Badinterové mužští hrdinové několika neurotických literátů (neurotiků mezi literáty je vždycky dostatek), aniž by vůbec zaznamenala přesilu autorů a postav, které její závěry popírají.

Přestože jsou ženy "přirozenější" a tedy pravděpodobně vzájemně podobnější, netroufli bychom je sešikovat do takové uniformity, jakou Badinterová předhazuje mužům. Nepochybujeme o tom, že mužských karikatur se po světě pohybuje dost a dost, ale karikatur ženských potkáme v nákupních centrech, soláriích, na úřadech a v kancelářích přinejmenším stejně.

Mluvit o úpadku mužů je už dlouho stejně populární jako mluvit o úpadku kultury a morálky, aniž by cokoliv z toho nastávalo. Zbabělí, sobečtí, hloupí a nesamostatní muži existovali vždycky, k tomu si stačí přečíst romány Jane Austenové. Muži dnes pravděpodobně nejsou o nic horší než bývali v jakémkoliv dřívějším "zlatém věku", o kterém (slovy Raymonda Williamse) víme jistě jen to, že nikdy neexistoval.

Proč o tom psát

Kdyby byla kniha Elisabeth Badinterové jen snůškou pitomostí, dokladovaných pečlivě vytříděnou bibliografií, nebylo by třeba o ní mluvit. Ona ale ukazuje trend, který popsal v deváté kapitole své knihy Jak novináři manipulují Bernard Goldberg. Trend, díky němuž smí ve slušné společnosti určitá skupina lidí napadat jinou skupinu, která se nemůže přiměřeně bránit. Psát o ženách tak, jak Badinterová píše o mužích (a jak je nazván tento článek), je neslušné a hrubé. Podobně mluvit o rasismu národnostních menšin je na pováženou, stejně jako odmítat jejich obviňování většiny. Vyjádřit podiv nad lačností některých organizací bojujících za odškodnění Holocaustu znamená okamžité obvinění z antisemitismu, dokonce i když se toho dopustí Žid (Norman G. Finkelstein v knize Průmysl Holocaustu).

Badinterová o mužích mluví jako o mutantech. Tvrdí o nich, že nenávidí židy kvůli obřízce, která je pro ně rituální kastrací a připomíná jim ženství (:-?). Že glorifikují penis (podle průměrného výskytu penisů na jednu stránku textu ho ovšem feministická odborná literatura glorifikuje přibližně stodvacetkrát tolik). Že převládající mužský ideál je zhoubný pro muže samé a že jsou prakticky bez výjimky špatnými otci. Teprve v poslední kapitole dochází k čemusi jako uznání rozmanitosti mužství.

Podobná snadnost zobecňování nebývá právě známkou touhy po pravdě. Muž, má-li trochu rozumu, rozhledu a slušnosti, by o ženách nikdy nenapsal to, co některé feministky ve svých sebepodpůrných spolcích o mužích píší běžně. Možná v tom může Elisabeth Badinterová hledat zásadní rozdíl mezi muži a ženami.

O proměnách genderových rolí se dá mluvit zajímavě, dejme tomu Joshua Meyrowitz v knize No Sense of Place popisuje změnu, jakou ve vztazích mezi pohlavími způsobila televize tím, že prozradila skryté mužské chování ženám a ženské mužům. Feministická literatura je plná skvělých a užitečných děl, od Vlastního pokoje Virginie Woolfové přes Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové a Ženskou mystiku Betty Friedanové až po Mýtus krásy Naomi Wolfové. Pražské Centrum pro Gender Stuides či nakladatelství One Woman Press konají zajímavou a důležitou práci na sufražetek roli dědičné. Přesto u nás nemá feminismus nijak zvlášť na růžích ustláno. Kniha Elisabeth Badinterové je jedním z důvodů, proč tomu tak (při Božském Penisu!) zatím bude i dál.