"Podpora USA a Izraele (ve válce proti Íránu) se zdá být pro Evropu jedinou možností, jak zamezit své další marginalizaci", shrnuje Lukáš Veselý svůj hlavní závěr, popisující však především způsob vidění světa americkou administrativou. Projektuje vlastní ambice na druhé, předpokládá, že by i Evropa ráda hrála roli světového vůdce jako USA, jenomže na to nemá a tedy jí nezbývá, než se připojit ke skutečným mocným. Úvaha nikoli nepodobná německým v období vrcholící německé vojenské síly, například vůči Mussoliniho Itálii.

Jenže za posledních sto let učinila Evropa na vlastní kůži nejméně tři děsivé zkušenosti s, abychom použili výrazu americké provenience, Jamese W. Fulbrighta, pýchou moci. Evropská nechuť k mocenským dobrodružstvím nevyplývá z nedostatku materiálního či vojenského potenciálu, ale z reflexe, z analýzy toho, co k takové pýše vede, jak se projevuje a jak končí. Musoliniho Itálie je jen jeden z řady -- zdaleka ne nejděsivějších -- příkladů.

Americká vietnamská zkušenost byla naproti tomu příliš krátká, vzdálená, zaplacená hlavně utrpením jiných, než aby nutila k hlubšímu přehodnocení vlastní arogance. V iráckém případě k rozpoznání porážky dosud ještě ani nedošlo. Naproti tomu vyšly USA ze všech (počítáme-li i studenou válku) tří -- Evropou vyvolaných!!! -- světových konfliktů jako vítěz, osvoboditel, zachránce starého kontinentu -- pro kritickou sebereflexi nejnešťastnější myslitelné východisko.

USA tedy mají zdánlivě všechny důvody k potvrzení svého pragmaticko-mocenského vidění světa, které tvoří i základní osnovu Veselého analýzy. Nepřehlížejme však jeho fundamentálně protestantskou metafyziku. V americkém chápání jsou hospodářská a vojenská převaha výsledkem morální pevnosti, zbožnosti a poctivé píle, které staví Američany nad ostatní národy. Sen o americkém století předpokládá i teleologické zdůvodnění mocenské a hospodářské expanze křižáckým posláním šířit "demokracii" a americký způsobu života ohněm a mečem. Inkviziční tažení proti říším a osám zla, mezinárodnímu terorismu, drogám, potratům či kouření jsou rituály ubezpečující o vlastní morální převaze a ospravedlňující použití síly.

Pozoruhodné jsou cesty původně levicového fundamentalismu. Naši antikomunističtí kádrováci by v USA měli vážný problém s trockistickými inspiracemi Richarda Perle, Paula Wolfowitze a dalších předních neocons.

Stanou-li se takové postoje státní doktrínou, musí Evropanům po všech jejich zkušenostech s náboženským, koloniálním, nacionálním a třídním fundamentalismem běhat mráz po zádech. Zároveň nás ovšem s USA úzce svazuje původ, společné kulturní kořeny, vděčnost, latentní impozantnost "nesmlouvavé tvrdosti", dlouhá řada geopolitických zájmů -- a, zcela pragmaticky, fakt americké vojenské převahy a nepředstavitelnost euroamerického konfliktu.

Dokud Evropu s USA spojoval společný nepřítel, nacistické Německo či sovětský blok, byly USA alespoň v západní Evropě vnímány jako součást jedné jediné společné atlantické kulturní provenience. Rozdíl mezi Angličanem a Američanem nebyl o nic větší, než rozdíly mezi Angličanem Francouzem či Němcem -- naopak. Zároveň došlo k rozdělení rolí a dělbě práce. Evropa, kterou chuť k válčení zcela přešla ráda přenechala USA vedení v otázkách obrany, zbrojení, zpravodajství a zejména mezinárodních vojenských angažmá.

Ztráta společného nepřítele staví každé partnerství před zatěžkávací zkoušku. V případě Evropy a USA nemohla dopadnout hůře. Zatímco Evropa nečekaný mírový rozpad nepřátelského bloku přijala jako nejvyšší potvrzení své dosavadní zdrženlivosti, USA si jej vyhodnotily jako jedinečnou historickou příležitost k dosažení světové hegemonie dokud je ještě čas, než se opět vzpamatuje Rusko a než příliš naroste konkurenční síla Číny a Indie.

Příznačné jsou přitom jak samozřejmé očekávání, že Evropa ve své pasivitě setrvá a nakonec USA stejně podpoří, tak i dalekosáhlá ignorace procesů probíhajících v jiných rovinách, než v tabulkách ekonomických a vojenských ukazatelů. "Kolik divizí má papež?", ptal se posměšně Stalin.

Ve skutečnosti -- či abychom byli přesní, v její rozhodující, tedy subjektivní rovině -- k rozchodu Evropy s Amerikou již došlo. Proces odcizení započal již před iráckou válkou, Afganistanem, dokonce ještě před 11. zářím, lze jej průběžně sledovat nejpozději od bombardování Jugoslávie. Irácká válka byla prvním otevřeným projevem roztržky a ačkoli se obě strany snaží další eskalaci zabránit, pokračuje nezadržitelně dál. Podle všech známek (včetně Veselého analýzy) americká strana jeho hloubku stále ještě vůbec nevzala na vědomí, podobně jako partner, který je přesvědčený, že se mu poslední eskapádu opět podařilo "ustát" a již se vrhá do další, aniž by si povšiml, že se s ním druhý mezitím rozešel.

Jenomže žádný evropský, ruský, čínský, latinskoamerický ani jiný politik -- snad s výjimkou izraelských -- nemá na neomezeném růstu agresivní americké moci zájem. To je velmi rozhodující aspekt, který se ve Veselého analýze objevuje jen nepřímo. Nehledě k tomu, že žádný evropský politik nemá nejmenší chuť následovat Jose Maria Aznara. Americká administrativa si nedovede představit, jaké procesy v Evropě a jinde ve světě útok na Írán neodvratně uvede do pohybu a z analýz jako té Veselého se to nedozví, stejně jako se před iráckým dobrodružstvím nedozvěděla co bude následovat po úspěšné vojenské operaci. Nevíme to ostatně dodnes.

Dovolím si nabídnout Lukáši Veselému scénář evropského vývoje po útoku na Írán, který nemohu podložit ničím jiným než dohady. Vycházím přitom z trendů a postojů, které již dnes v Evropě více či méně latentně existují, jsou však dosud překryté snahou napětí s USA neeskalovat a otevřené roztržce zabránit. Útok na Írán konfrontativní postoje rozhodně posílí, přičemž šíři, rychlost a hloubku radikalizace odhadovat nelze, nejvýše směr.

Vlna odporu a demonstrací zapůsobí -- jako ostatně již v případě irácké války -- jako další katalyzátor evropské jednoty s výraznými dopady na dosud spíše proamericky orientované země jako Británie či Polsko. Rozdíl bude v radikálnosti evropského vymezení vůči USA. Ohledy na atlantické vazby padnou zcela a USA se pro Evropu stanou otevřeně deklarovaným nepřítelem světového míru se všemi asociacemi na třetí říši a komunismus. Podobně opadnou ohledy na evropskou spoluzodpovědnost za stát Izrael a převáží spoluzodpovědnost za osud Palestiny a arabského světa.

Pokud se útoku proti Íránu zúčastní nějaká evropská vláda, bude to pro její členy znamenat nejen politickou sebevraždu, ale dříve či později i reálné riziko stíhání před Haagským tribunálem -- s možnými zpětnými důsledky pro americké spojence z irácké války. Po evropských politicích budou požadovány deklarovaně protiamerické postoje. Toho vděčně využijí zejména nejrůznější populistická uskupení, zatímco smířlivé postoje se stanou neoportunními. Lze očekávat zvýšenou aktivitu Evropského parlamentu, který příležitosti využije k posílení vlastních pozic.

Pod tlakem veřejného mínění transatlantická vojenská spolupráce víceméně skončí a omezí se spolupráce zpravodajská. To postihne především činnost amerických výzvědných služeb v Evropě. Zpravodajská spolupráce s Američany se stane choulostivou a do budoucna i vysoce riskantní záležitostí. Echelon se dříve či později stane předmětem veřejného zájmu a jeho činnost bude nakonec zastavena či převzata evropským provozovatelem. Pokus o jeho přenesení na jiné místo v blízkosti Evropy bude interpretováno jako otevřeně nepřátelský akt.

V oblasti mezinárodní hospodářské spolupráce dojde k odklonu od principů volného obchodu a k návratu omezeného protekcionismu. Průběžně budou narůstat případy mezinárodních hospodářských konfliktů, zejména mezi USA a Evropou.

S dalším posílením evropské identity se zvýší i vědomí evropských zahraničních zájmů a zodpovědnosti za mimoevropský vývoj s logickým závěrem o nezbytnosti urychleného vybudování evropských ozbrojených sil a informačních služeb. Obdoba Lisabonské strategie stanoví vizi vojenského vyrovnání s USA v dohledném horizontu. Evropské státy začnou průběžně a vytrvale zvyšovat své vojenské rozpočty -- se stimulujícími dopady na evropskou ekonomiku. Zároveň s rostoucím uvědoměním vlastní síly poroste i připravenost k zahraničnímu vojenskému angažmá. Dříve či později se začnou americké a evropské zájmy v různých částech světa křížit.

Společné rivalství vůči USA dále podpoří vazby s Ruskem. S narušením atlantických vztahů významně stoupne evropský zájem o islámský svět, o aktuální vývoj v latinské Americe a o oblasti společných zájmů s Kanadou a s Austrálií. Zábrany vůči Hamasu opadnou a Evropa výrazně zvýší podporu Palestincům, více či méně otevřeně proti izraelským zájmům, v míře, kterou může izraelský pokus o anexi palestinských území zcela dramaticky ovlivnit. Obecně se zvýší akceptance islámu a s ní převáží interpretace, že celý islámský terorismus je jen důsledkem agresivní izraelské a americké politiky. Změna postoje vůči USA zároveň otevře nové možnosti a potřeby vzniku mezinárodních aliancí s evropskou účastí.

To jsou ovšem procesy, které jsou již tak jako tak nastartovány. Americká administrativa by je ještě mohla zbrzdit a zmírnit, ne již ovšem vrátit zpět vznik evropské identity a znovuobnovit atlantickou jednotu. Pýcha moci má ovšem své vlastní vidění světa, vyjádřené optimistickými vizemi nových a nových vítězných válek. Evropská zkušenost stála ke stu milionů lidských životů. Její nepřenositelnost patří k tragédiím našeho světa.