Mají evropské země vstoupit do americké koalice v případě útoku na Írán, nebo se mají akci vyhnout? Ve Spojených státech reálně diskutovaná možnost preventivního zničení základen iránského jaderného programu a případně likvidace špiček íránského režimu staví Evropu před obtížnou, ovšem zásadní volbu. Jde o rozhodnutí, při kterém je nutno vzít v potaz nepříjemně mnoho dalších aktérů, zejména Izrael, Rusko, Čínu a pochopitelně islámské země Blízkého východu. Odhlédnuto od dopadu, který by operace proti Íránu měla na situaci v Afghánistánu a v šíitské části sousedního Iráku, evropské země musí počítat zejména s fundamentálními důsledky operace pro vývoj izraelsko-palestinského konfliktu. Případné sjednocení "Západu" by umožnilo Izraeli podniknout rozhodný krok tváří v tvář rostoucímu, Íránem podporovanému Hamásu a anektovat nejdůležitější části Západního břehu Jordánu. Časová shoda neskrývaného plánu Ehuda Olmerta na uskutečnění této dlouhodobě zamýšlené expanze s eskalací íránské hrozby je pro Izrael vzácnou výhodou.

Chci zdůraznit, že tato spekulace není hnána protiizraelskými emocemi, ale snahou o nepředpojatou strategickou analýzu zaměřenou na roli Evropy. Mezinárodní souvislosti a mezinárodní dopad války s Íránem musí ostatně každá vláda zahrnout do své kalkulace.

Hra o nervy

Zatímco The Washington Post informuje, že USA mají hotový komplexní plán útoku na Írán s využitím bombardování, pozemní invaze i námořní blokády, špičky amerických vojenských sil se skrz média snaží zvrátit nebo naopak obhájit směřování vlády k rozhodnutí zahájit útok.

Respektovaný investigativní novinář Seymour Hersh cituje v The New Yorkeru tvrzení vládního poradce, že prezident Bush je jako součást svého odkazu odhodlán uskutečnit to, k čemu by se žádný předchozí ani další prezident z kterékoli strany neodvážil, a sice zbavit Írán radikálního šíitského režimu.

Několik vojenských analytiků otevřeně varuje, že útok by vedl k eskalaci terorismu a násilí na Blízkém východě a oslabil již tak nejistou pozici USA v Iráku. Letecký a raketový útok na Írán by navíc podle odhadů musel zasáhnout přibližně 400 cílů, neboť íránská střediska jaderného výzkumu jsou rozmístěna po celé zemi. Během operace by navíc bylo třeba eliminovat íránskou protiraketovou obranu a íránské ponorky, které by mohly narušit transport ropy skrz Hormuzskou úžinu. Analytici se rovněž obávají odvetných teroristických útoků na saúdskoarabskou ropnou infrastrukturu.

Spletitost a hloubka podzemních íránských jaderných zařízení vede Pentagon k úvahám o použití taktických jaderných zbraní, například bomby B61-11. Záměr má díky údajné efektivitě oporu především v Defense Science Board, poradním orgánu ministra obrany Donalda Rumsfelda. Značný odpor se však objevuje v ozbrojených silách, zejména v Generálním štábu (Joint Chiefs of Staff), jehož někteří členové pohrozili rezignací, pokud nebude možnost jaderného útoku z plánu vypuštěna.

Nová vlna kritiky Rumsfelda ze strany bývalých generálů za aroganci, nekompetenci a podcenění rizik při rozhodování o invazi do Iráku tak možná má specifický, praktický účel odvrátit USA od útoku na Írán. Prezident Bush nicméně dosud pouze zopakoval, že Rumsfeld má jeho "plnou podporu a nejhlubší uznání."

Nutnost udržet a stabilizovat Irák a Ahmadínežádovy výzvy ke zničení Izraele začínají implicitně fungovat jako kampaň pro americkou konfrontaci s Íránem. Americká vláda již navíc začala o možnosti útoku na Írán jednat s klíčovými kongresmany, včetně nejméně jednoho demokrata. Podle jednoho člena Sněmovny reprezentantů neexistuje v Kongresu dosud prakticky žádný tlak proti vojenské operaci. "Jediní, kdo vyvíjí politický tlak, jsou ti, kteří prosazují útok."

V nejbližších měsících tak lze v USA očekávat postupné rozvíjení vládní kampaně pro útok na Írán, prošpikované spory mezi špičkami ozbrojených sil, rozvědky a Pentagonu. Zatímco jednání v Radě Bezpečnosti budou směřovat do slepé uličky, USA zažijí několik vnitropolitických otřesů a kontroverzí ohledně skutečného stavu íránské hrozby. Americká vláda však obecně přiblíží zemi k možnosti útoku, podobně jako tomu bylo od podzimu 2002 do začátku války proti Saddámu Husajnovi. Jelikož případný úder na Írán musí být proveden ještě za Bushovy administrativy, lze kulminaci konfliktu očekávat v roce 2007.

Teorie strategické interakce naznačuje, že zvětšování vzájemných hrozeb a odstrašování mezi USA a Íránem je nutné již z povahy jejich konfliktu. Pokud Írán aspiruje být regionálním hegemonem a minimálně ovládnout část Iráku, je stupňování hrozeb a rozvíjení jaderného programu jedinou cestou, jak může zvýšit své zisky. Čím méně bude Írán požadovat, tím méně získá. Seymour Hersh cituje nejmenovaného evropského diplomata: "Írán volí tvrdý přístup s cílem zasáhnout protivníkovu slabinu... a věří, že čím neústupnější bude, tím pravděpodobněji Západ ustoupí... Zkušenost s Íránem říká, že se budou zdát neuvěřitelně sebevědomí přesně do chvíle, kdy náhle obrátí." Pro Evropu by tento íránský pragmatismus znamenal možnost usilovat o diplomatický kompromis v poslední chvíli. Zároveň ovšem Evropa nesmí podlomit Západ a musí dát najevo, že se v případě konfliktu přikloní na stranu USA. Neznámou samozřejmě zůstává, nepřevyšuje-li radikalismus íránského šíitského režimu jeho pragmatismus a není-li tak Írán ochoten jaderný konflikt skutečně riskovat.

Izraelské ambice

Zvýšené americké angažmá na Blízkém východě a nadprůměrně příznivý stav americko-izraelského spojenectví mezitím dovoluje Izraeli vybudovat si dlouhodobě výhodnou pozici v regionu. Arielem Šaronem prosazené stažení z Gazy nebylo krokem k dvoustrannému mírovému procesu, ale částí snahy o jednostranné zajištění dlouhodobých hranic země, a jako takové se opíralo převážně o americkou podporu. Ať to považujeme za správné nebo ne, Izrael neusiluje o mírovou dohodu s Palestinci, nýbrž o snesitelnost a výhodnost konfliktu, s jehož trváním se smířil. Současný premiér Ehud Olmert před březnovými volbami otevřeně ujistil obyvatele patnáctitisícové židovské osady Ariel na Západním břehu Jordánu, že budou součástí Izraele při jakékoli variantě hranic. Po volbách pak směr potvrdil oznámením, že Izrael plánuje ustavit dlouhodobé hranice v horizontu čtyř let. Již v listopadu 2005 varovali evropští diplomaté v Jeruzalémě Evropskou Radu, že Izrael podniká pozvolnou anexi Východního Jeruzaléma rozšiřováním přilehlé osady Ma'ale Adumium a souběžným budováním bezpečnostní bariéry. Izraelská humanitární organizace B'Tselem pak obvinila vládu, že se zpřísňováním bezpečnostních kontrol v údolí Jordánu připravuje i na anexi tohoto úrodného a strategicky důležitého území. Ehud Omert sám dříve prohlásil, že údolí Jordánu považuje za budoucí východní hranici Izraele. Šaronem svého času bojkotovaná BBC pak vzápětí po březnových izraelských volbách přinesla mapu možných hranic Izraele v roce 2010, kde Izrael kontroluje údolí Jordánu, Východní Jeruzalém i zmíněné rozsáhlé osady a palestinské území je omezeno na zóny s většinovou palestinskou populací, tj. na Gazu a tři enklávy na Západním břehu Jordánu.

Časová shoda

Americký útok na Írán by Izraeli pro anexi zmíněných území poskytl zřídka dostupnou skulinu v historii. Ať už na tom má mytizovaná americká židovská lobby podíl jakýkoli, izraelské a americké zájmy jsou v této otázce ve Washingtonu chápány jako souběžné a potenciální izraelský zisk klíčových míst Západního břehu Jordánu považují George Bush i Condoleezza Rice za posílení americké pozice. Izrael přináší Spojeným státům nejen spolehlivou oporu na Blízkém východě, ale i zpravodajské informace. Coby důležitý spojenec dostane Izrael v případě útoku na Írán pravděpodobně od Washingtonu k operacím na současném palestinském území volnou ruku, podobně jako v létě 2002.

Časový souběh možného útoku na Írán a plánovaného ustavení dlouhodobých hranic Izraele je vsak zásadní zejména pro možnost podpory izraelské operace Evropskou unií. Jelikož země EU nejdůrazněji prosazují vznik fungujícího palestinského státu coby klíče k řešení izraelsko-palestinského konfliktu, svolí EU (de facto) k narušení mírového plánu izraelskou expanzí jedině pod tlakem rozsáhlejšího zájmu. V evropských očích však pro situaci na Blízkém východě není mnoho důležitějších determinantů než stav Palestinské samosprávy. Snad jediným faktorem, který by mohl Evropu přimět k podpoře izraelské expanze by tak byla tak nutnost spojenectví s USA a Izraelem ve válce proti Íránu. Evropa by pochopitelně měla větší zájem na společném vítězství ve světové válce než na udržení scénáře pro životaschopný palestinský stát. Podnikne-li tak Hamás po západním útoku na Írán teroristické akce proti Izraeli, Izrael bude mít možnost podniknout "protiofenzivu", kterou si zajistí takové hranice, o jaké dlouhodobě usiluje.

Obavy z možného jednostranného úderu Izraele proti iránským jaderným základnám se v tomto světle jeví jako neopodstatněné. Nejenže by muselo jít o komplexní útok (obtížnější než ten na elektrárnu v iráckém Osiraku v roce 1981) a Izrael by potřeboval svoleni USA: V situaci, kdy prezident Bush opakovaně prohlásil, že USA Izrael proti Íránu ochrání, nemá Izrael pro samostatnou akci důvod. Jakkoli jde o vysokou hru, v kontextu možných územních zisků je eskalace napětí ohledně íránské hrozby  paradoxně v izraelském zájmu.

Dosavadní politická i finanční podpora Evropy umírněným palestinským silám v čele s Mahmúdem Abbásem by v případě útoku na Írán a souběžné izraelské expanze vyšla zcela naprázdno vzhledem k téměř nevyhnutelné následné radikalizaci Palestinců. Útok na Írán navíc skrývá risk, že v posledním roce neaktivní Hizballáh se připojí k teroristickým akcím Hamásu a že teroristé vzejdou také z íránské Revoluční gardy. Již současná situace je ovšem pro Evropu nepříznivá, neboť její schopnost ovlivnit Palestinskou samosprávu ovládanou Hamásem je minimální. Evropská podpora Fatahu tváří v tvář Hamásu a jednostranným řešením nakloněnému Izraeli by tak po útoku na Írán byla jen o něco více marná, jakkoli v principu potřebná, než nyní. 

Strach z Ruska a Číny

Zajímavou roli by v konfliktu západního světa s Íránem hrálo Rusko. Lze předvídat, že soustavný zájem na zvyšování vlastního vlivu povede Rusko k zablokování útoku na Írán v Radě Bezpečnosti OSN, odsouzení případné západní operace a dalšímu zaplňování palestinského vakua opatrnou podporou Hamásu. Rusko může hypoteticky podporovat Hamás i v rámci tiché dohody, že radikální blízkovýchodní muslimská hnutí na oplátku přeruší svou podporu čečenským separatistům.

Hrozba roztržky s Ruskem bude silným protiargumentem v evropském rozhodování o účasti na útoku, zejména proto, že v době eskalace krize bude Evropa jen o málo méně závislá na ruských dodávkách energie než nyní. Rusko je pro Evropu bezpečnějším zdrojem ropy a zemního plynu než islámské země, ale jak ukázala lednová krize ohledně přerušení dodávek plynu Ukrajině a výbuchy terminálů na gruzínské hranici, i tok paliv z Ruska lze zproblematizovat velmi snadno. Případné zmizení íránské jaderné hrozby nebude v protikladu s ruskými zájmy, ale Rusko se stejně jako dosud bude snažit umenšit geopolitický zisk "Západu" z konfliktu.

Podobnou nesouhlasnou roli jako Rusko bude hrát Čína, byť její zapojení v konfliktu bude matnější. Kromě geopolitického vlivu si Čína bude chtít udržet i dodávky íránské ropy, které představují 13% celkového objemu čínského ropného importu. Čínské firmy jsou navíc významnými soupeři západních korporací o investice v íránském ropném průmyslu.

Odpor Ruska a Číny vůči ovládnutí Íránu "Západem" dostal opět o něco jasnější obrysy 17. dubna, kdy tyto země přizvaly Írán (společně s Mongolskem, Indií a Pákistánem) do ekonomicko-bezpečnostní Šanghajské organizace spolupráce. V případě války s Íránem mohou USA, Izrael a Evropa od Ruska a Číny očekávat vše kromě podpory, a pozice těchto mocností bude pro "Západ" rovněž jedním z důvodů k maximálnímu zkrácení operace.

Arabský svět

Jak podotýká Melkulangara K. Bhadrakumar v prestižních Asia Times, růst íránské moci činí obavy nejen Izraeli a USA, ale i arabským zemím. Egyptský prezident Mubarak i jordánský král Abdulláh v posledních měsících shodně varovali před rozmachem šíitismu a hrozbou jeho kontroly nad jižním Irákem. Nejde jen o strach z domácích konfliktů vyvolaných povzbuzenými šíitskými menšinami a Íránem podporovanými teroristickými organizacemi, ale i o strach ze ztráty geopolitického vlivu na Blízkém východě. Rozsáhlá šíitská říše sestávající z Íránu a jižního Iráku by znamenala nebezpečí pro západně orientované, sunnitské Egypt a Jordánsko podobně jako pro Izrael.

Nebezpečí terorismu a šíitského radikalismu vedlo Jordánsko i Egypt v posledních dvou desetiletích ke spolupráci s Izraelem, který začal představovat nebezpečí relativně menší. Eskalace napětí ohledně Íránu v zájmu těchto arabských zemí není, neboť znamená zvýšený bezpečnostní risk ze strany Hamasu, Muslimského bratrstva a případně Hizballáhu. V zájmu své vlastní bezpečnosti podporují Egypt i Jordánsko umírněné palestinské představitele a mírové rozhovory, a proto nelibě nesou letošní přerušení izraelsko-palestinských kontaktů stejně jako prozatímní konec evropského sponzorství Palestinské samosprávy. Bude-li vláda Hamásu záviset na podpoře Íránu, potažmo Ruska, ocitají se Egypt i Jordánsko v horší situaci.

V případě útoku na Írán budou ovšem Egypt a Jordánsko proti, protože ať se Západu podaří sesadit Írán z postu regionální velmoci nebo ne, obě země budou trpět vysoké riziko terorismu, ne-li převratu. Coby řešení problému by obě země preferovaly zejména eliminaci šíitské hrozby na jihoiráckém bojišti a stabilizaci Iráku.

Izraelská expanze doprovázející útok na Írán bude pro Egypt a Jordánsko pochopitelně ranou navíc. Nejenže anexe zhorší palestinský radikalismus a ještě více aktivuje teroristy, ale také přispěje k mocenskému růstu Izraele v regionu na úkor těchto zemí. Křehká spolupráce Izraele s Egyptem a Jordánskem, kterou bylo možno pozorovat v posledních 20 letech, tak pravděpodobně ochabne. Obě země se budou snažit získat evropskou podporu na protiizraelské platformě, aby se svým vlivem Izraeli opět přiblížily. Podpora Izraeli versus podpora umírněným arabským vládám a silám typu Fatahu tak budou Evropu a Ameriku rozdělovat jednoznačněji než dnes.

Dává neúčast smysl?

Jelikož hlavním zájmem Evropy na Blízkém východě z bezpečnostního, ekonomického i energetického hlediska je stabilita, vstupovat do riskantní války proti Íránu bude obtížné rozhodnutí. Preventivní útok proti Íránu bude ještě větší výzvou jednotě EU než otázka útoku na Irák a specifické zájmy stejně jako pokušení k free-ridingu učiní jednotné rozhodnutí téměř nemožným.

Odpůrci evropské účasti ve válce budou poukazovat na množství důležitých vnitroevropských problémů k řešení, stejně jako na evidentní hrozbu odvetných teroristických útoků na Evropu. Zkušenost z Iráku navíc jasně říká, že válka s Íránem bude obtížná, brutální a delší, než se bude na jejím začátku odhadovat. Očekávaný dopad útoku na izraelsko-palestinský mírový proces bude pochopitelně dalším protiargumentem. A i pokud bitva o Írán skončí vítězstvím "Západu", agonie sil radikálního islámu bude blízkovýchodní stabilitu a evropskou bezpečnost ohrožovat i nadále. Je zde však otázka, čemu a komu Evropa pomůže, když se od války distancuje. Správně načasované izraelské expanzi Evropa patrně nezabrání, pokud tato bude mít požehnání USA. Pochybovat lze i o tom, že Evropa bude ušetřena teroristických útoků pouze díky své neúčasti v útoku na Írán.

Jakkoli tak Evropa stojí před rozhodnutím, které jí byl čert dlužen, a jakkoli pro ni z účasti ve válce pravděpodobně bezprostředně nevzejde nic dobrého, podpora USA a Izraele se zdá být pro Evropu jedinou možností, jak zamezit své další marginalizaci. Jedině při účasti v operaci proti Íránu bude moci Evropa ovlivnit její průběh a následná uspořádání. V ekonomickém kontextu to znamená, že při neúčasti nebudou moci evropské firmy kořistit zakázky a Evropa bude mít menší přístup k íránské ropě. Ve vojenském kontextu by Evropa za svou účast v operaci měla především prosadit nepoužití ofenzivních jaderných zbraní ze strany USA. V kontextu politickém by si měla Evropa vymínit alespoň určité omezení izraelské expanze. Úsilí Evropy musí být namířeno k  nevojenskému řešení, ovšem možnost americko-íránské jaderné války je horší než možnost nejaderné války, v níž bude celý "Západ" na stejné straně.

Závěr

Útok na Írán a souběžná izraelská expanze představují zásadní dilema pro EU a samozřejmě i českou diplomacii. Evropskou rolí musí být usilovat o odvrácení války paralelně s tím, jak se bude stupňovat vzájemné odstrašování Íránu a USA. Zároveň ovšem Evropa nesmí oslabit Západ přílišnou pasivitou a vypočítavou tendencí "počkat, jak to dopadne". Pokud se Írán uzavře všem jednáním a americká vláda se na něj rozhodne zaútočit, musí Evropa očekávat i následnou izraelskou expanzi a ránu svým ambicím v blízkovýchodním mírovém procesu. Neutralitou ovšem Evropa nezíská ani více vlivu v regionu ani více kreditu v očích radikálních muslimů. Selže-li diplomacie, měla by Evropa americko-izraelský útok na Írán podpořit a jejím hlavním cílem by mělo být prodat své spojenectví výměnou za provedení útoku jinými než jadernými zbraněmi.

Literatura

• Asser, Martin. "Kadima's big plans for Israel." BBC News, 29. března 2006.
• Bhadrakumar, Melkulangara K. "End of story: Israel triumphant." Asia Times, 12. dubna 2006.
• ---. "China, Russia welcome Iran into the fold." Asia Times, 18. dubna 2006.
• Galpin, Richard. "Israel tightens grip on Jordan Valley." BBC News, 14. března 2006.
• Hersh, Seymour. "The Iran Plans". The New Yorker, internetová verze, 8. dubna 2006.
• Macintyre, Donald. "Secret EU report launches scathing attack on Israel." The Independent, 25. listopadu 2005.
• Stein, Arthur A. "Why Nations Cooperate: Circumstance and Choice in International Relations." Ithaca a Londýn: Cornell University Press, 1990.
• "Bush: Rumsfeld 'exactly what is needed'." CNN.com, 14. dubna 2006.

• Doslovná znění citátů a parafrázovaných citátů v anglickém originálu

  1. A government consultant with close ties to the civilian leadership in the Pentagon said that Bush was "absolutely convinced that Iran is going to get the bomb" if it is not stopped. He said that the President believes that he must do "what no Democrat or Republican, if elected in the future, would have the courage to do," and "that saving Iran is going to be his legacy."

  Hersh, Seymour. "The Iran Plans". The New Yorker, internetová verze, 8. dubna 2006.

  V textu: Respektovaný investigativní novinář Seymour Hersh cituje v The New Yorkeru tvrzení vládního poradce, že prezident Bush je jako součást svého odkazu odhodlán uskutečnit to, k čemu by se žádný předchozí ani další prezident z kterékoli strany neodvážil, a sice zbavit Írán radikálního šíitského režimu.

  2.WASHINGTON (CNN) -- President Bush said Friday that embattled Defense Secretary Donald Rumsfeld has his "full support and deepest appreciation."

  "Earlier today I spoke with Don Rumsfeld about ongoing military operations in the Global War on Terror," Bush said in a written statement released by the White House. "I reiterated my strong support for his leadership during this historic and challenging time for our Nation."

  "Bush: Rumsfeld 'exactly what is needed'." CNN.com, 14. dubna 2006.

  V textu: Prezident Bush nicméně dosud pouze zopakoval, že Rumsfeld má jeho "plnou podporu a nejhlubší uznání."

  3. "There's no pressure from Congress" not to take military action, the House member added. "The only political pressure is from the guys who want to do it." Speaking of President Bush, the House member said, "The most worrisome thing is that this guy has a messianic vision."

  Hersh, Seymour. "The Iran Plans". The New Yorker, internetová verze, 8. dubna 2006.

  V textu: Podle jednoho člena Sněmovny reprezentantů neexistuje v Kongresu dosud prakticky žádný tlak proti vojenské operaci. "Jediní, kdo vyvíjí politický tlak, jsou ti, kteří prosazují útok."

  4. The European diplomat said that he was skeptical that Iran, given its record, had admitted to everything it was doing, but "to the best of our knowledge the Iranian capability is not at the point where they could successfully run centrifuges" to enrich uranium in quantity. One reason for pursuing diplomacy was, he said, Iran's essential pragmatism. "The regime acts in its best interests," he said. Iran's leaders "take a hard-line approach on the nuclear issue and they want to call the American bluff," believing that "the tougher they are the more likely the West will fold." But, he said, "From what we've seen with Iran, they will appear superconfident until the moment they back off."

  Hersh, Seymour. "The Iran Plans". The New Yorker, internetová verze, 8. dubna 2006.

  V textu: Seymour Hersh cituje nejmenovaného evropského diplomata: "Írán volí tvrdý přístup s cílem zasáhnout protivníkovu slabinu... a věří, že čím neústupnější bude, tím pravděpodobněji Západ couvne... Zkušenost s Íránem říká, že se budou zdát neuvěřitelně sebevědomí přesně do chvíle, kdy náhle ustoupí."

  5. Iran supplies 13.6 percent of Beijing's oil imports, and China is competing with several other countries to develop its big Azadegan oil field. China Petroleum and Chemical Corporation (Sinopec), in partnership with Shell, is also bidding for substantial flows from Iran's oil.

  China's oil ties to Sudan force it to oppose sanctions. Sudan Tribune, 20. října 2004.

  V textu: Kromě geopolitického vlivu si Čína bude chtít udržet i dodávky íránské ropy, které v současnosti tvoří 13% jejího importu.)

  6. Their vital interests increasingly overlap Israel's. The pro-American Arab regimes, especially Egypt and Jordan, and Israel alike realize that there is an Arab leadership void in the region. Egypt and Syria are pale shadows of what they used to be. Syria is badly isolated. And in the framework post-September 11, 2001, something has fundamentally changed in the previously tight Saudi-US relationship.
  These Arab regimes (and Israel) harbor deep misgivings about the Shi'ite ascendancy in Iraq and the likelihood of its spilling over its borders. Also, they equate the Shi'ite ascendancy with an expanding Iran. King Abdullah of Jordan has warned about the specter of an emergent "Shi'ite crescent" in the region. Lately, President Hosni Mubarak of Egypt has sounded a similar alarm. "There are Shi'ites in all these countries who are significant percentages [of the population], and Shi'ites are mostly loyal to Iran and not to the countries where they live," he said.

  Bhadrakumar, Melkulangara K. "End of story: Israel triumphant." Asia Times, 12. dubna 2006.

  V textu: Jak podotýká Melkulangara K. Bhadrakumar v prestižních Asia Times, růst íránské moci činí obavy nejen Izraeli a USA, ale i arabským zemím. Egyptský prezident Mubarak i jordánský král Abdulláh v posledních měsících shodně varovali před rozmachem šíitismu a hrozbou jeho kontroly nad jižním Irákem.