Po jistém váhání jsem se rozhodl napsat polemiku s dalším článkem Borise Cveka na téma komunismus. Říkal jsem si, zda to není zbytečné, zda se ta témata sisyfovsky neopakují, a zda má tedy pokračování nekončících sporů smysl. Nakonec jsem došel k tomu, že ano, protože nejde jen o zmatený a povrchní text jednoho antikomunisty. Jak na to přede mnou upozornil již Michal Kroh, jehož námitky chci doplnit a rozšířit, mnohé z Cvekových omylů se vyskytují obecně, jsou jaksi zlidovělé, a je asi nezbytnost vysvětlovat je znovu a znovu -- a zabránit tomu, aby se tisíckrát opakovaná lež stala pravdou. Souhlasím totiž s Borisem Cvekem v tom, že hledat pravdu má smysl.

Od pondělí je získání povolení pro vstup do ČR pro kamaráda z ciziny mimo EU pěkné martýrium - policie požaduje od zvoucí osoby buď 30 000 eur v hotovosti (!) anebo originál dokladu o uzavření cestovního zdravotního pojištění pro zvanéího cizince. Takže buď budete vy osobně muset zaplatit pojištění pro kamaráda (rádi vám ho prodají "agenti" na chodbě nebo na schodech u policie), anebo váš kamarád bude muset zaplatit kurýra a poslat originál svého zdravotního pojištění ze zahraničí do Čech.

Je to však v rozporu se zákonem, kde stojí, že musí stačit čestné prohlášení zvoucí osoby, že zvaný cizinec bude pojištěn, než vstoupí na území České republiky. Cizinecká policie v Praze na Olšanech však zákon číst odmítá a trvá na svém, píše Andrej Mišustin z Prahy:

Máme zase další mediální aféru. Doktorka Klimovičová, dlouholetá poradkyně předsedy LOK Ratha, je veřejně, dokonce prostřednictvím ČT, tedy tím nejúčinnějším možným prostředkem, obviněna z korupce. Na celém případu je ale nejskandálnější fakt, že jde o událost staršího data a kdosi s ní vyrukoval až nyní. Není tak těžké zjistit proč. Rath byl před několika dny jmenován ministrem a velice nekompromisně zaútočil... bohužel na mnoho stran najednou. Dokonce i na jednu stranu politickou.

Několik poznámek k článku "Člověk zahnaný do úzkých -- pohled z druhé strany" od pana M. Roznera z Lesní společnosti Stříbro z 23.11.2005.

Před časem jsem čtenáře Britských listů informovala o pohnutém osudu Pavla S. a o nelidském zacházení, kterého se mu od společnosti dostalo, když byl vyhozen ze zaměstnání a z bytu a ještě nakonec mu byla uložena povinnost splácet částku půl milionu Kč. A teď se objevil v BL článek, kde se mu znova pokoušejí nasadit "psí hlavu".

A já se tak opět musím brát za člověka, který se vůbec neumí bránit a který by na sobě doslova i dříví nechal štípat.

Pan Rozner evidentně hájí postup vlastní firmy proti Pavlovi S., proti moji kritice, což je zcela pochopitelný počin. Podívejme se však na některé jeho argumenty:

V sobotu demonstrovala v Praze tupá síla, jak nazval odboráře v komentáři sobotních Lidových novin Jan Novák. V podobném duchu se nesl i večerní pořad Střepiny v neděli na Nově. Hlavním argumentem těchto kritiků byla údajná zbytečnost odborářské demonstrace, neboť je jasné, že spojené hlasy poslanců ČSSD a KSČM prosadí takové znění zákoníku práce, za nějž odboráři demonstrovali. Návrhy na snížení či praktické rozbití vlivu odborů v podnicích, na právo zaměstnavatelů dát výpověď bez udání důvodů apod., tedy neprojdou. I když se pan Kalousek z KDU-ČSL ohradil vůči požadavkům odborářů a označil je za protiústavní, tedy omezující svobodu podnikání, většina v parlamentu tím není ohrožena. Ale pokud byla demonstrace skutečně zbytečná, k čemu to rozčilování našich pravicových novinářů a redaktorů? K čemu ty urážky a shora vedený třídní boj?

"Nic není tak hořké jako dlouhé čekání. Vděčnost za dar je tím větší, čím kratší dobu na sebe nechal čekat". Umění je nejen dobrodiní poskytovat, ale umět ho i přijímat a projevovat vděčnost. I když člověk dobrodiní přijímá, musí hledat lidi, kteří jsou jeho vděčnosti hodni. Přijímat by se mělo s radostí, sluší se také dárci hned poděkovat, vřele a zřetelně. Pokud je člověk vděčný doopravdy, myslí na odplatu hned, jak přijímá.

Přichází čas předvánoční - čas adventu. Obdarovávání v době narození Syna člověka patří k tradicím evropské kultury. Shánění dárků bez potřeby obdarovávání ale zprofanovalo i tuto dávnou tradici a podřídilo ji obchodním praktikám sekulárního světa. Lidé, chodící s kasičkami, vás mnohdy zastaví a žádají váš příspěvek i na to, co má být pro moderní, humanisticky orientovanou společnost samozřejmostí. Staré chovati nejen v úctě, ale i v dostatku velí nejen slušnost, ale i vděk za to, že nám dali život a že nás vychovali. Nemocným pomáhat a nemohoucí léčit a ulevovat jim od bolesti velí nejen soucit, ale i prosté člověčenství. Soucit nás dělí od zvířecí říše. Kostely, školy a nemocnice budovati patří k modernosti myšlení a péči o přežití kultury. Dobro konati je hřejivé na duši. Ale, žel, v současné společnosti, naplněné sobectvím, není tento model chování příliš rozšířen. O to více je nutné si cenit těch, kteří nepomáhají jen ve dnech zasněžených před Vánoci, ale po celý rok.

Redakci Britských listů pomohli v uplynulém roce studenti i důchodci, zdraví i nemocní, mladí i staří. Nepomohly velké firmy a jejich bossové velkými částkami, z jejich pohledu směšnými, ačkoliv čtou denně Britské listy též. Některé menší firmy však pomohly. Pomohli ale především jednotliví lidé. Asi sto padesát čtenářů za rok z těch deseti tisíc denně přispělo někdy jednou, jindy vícekrát, někdy pravidelně malou částkou. Třiceti korunami. Stokorunou, tisícikorunou. Dohromady to dalo dvě stě dvacet tisíc korun českých. Poctivých. Od srdce. Není to sice nijak mnoho, ale mnohé to ulehčuje. Dary od vás, čtenářů, umožnily před dvěma lety redakci koupit server po havárii. Umožnily letos koupit fotoaparát na reportáže poté, co ten starý dosloužil. Dary od vás umožňují vydávat Britské listy denně po celý rok s minimem nepohody. Prozatím neumožňují víc, ale i za to málo se patří poděkovat. Jak ale děkovat těm, kteří se nerozpakují dávat, aniž by čekali cokoliv, když ani nelze říci, komu že to děkujeme? Rádi bychom zveřejnili jména dárců, ale ti nám k tomu nedali své svolení. Děkujeme tedy všem. I těm, kteří sice celý rok četli, ale nedali nic. Děkujeme jim za to, že jsme jim mohli dát my. Protože dávat je ten největší dar. Dávat totiž může jen bohatý. A být bohatý je také dar.

Pokud nám ještě nyní či v příštím roce dovolíte zveřejnit vaše jméno, přispějete-li, učiníme tak. Rádi. Protože dávat je ten největší dar.

Stále se opakující vášně kolem komanda bratrů Mašínů opakovaně vrací do debaty otázku ohledně oprávněnosti použití politického násilí: Kde je partyzán? A kdo už je terorista? Odborná stanoviska o rozdílech mezi přijatelným "partyzánem" a odpudivým "teroristou" většinou v debatě o Mašínech přehluší "hlas srdce". Tedy silnější, emotivní pojetí, podle kterého si účastník vždy vybere z Mašínů i jiných ozbrojených aktivit v různých zemích a dobách to, co odpovídá jeho politickým postojům ve smyslu: "Pod jakým praporem zabíjíš, podle toho tě posoudíme".

Kotrbův článek "Odhalení: komu jsme vlastně podobní" obsahuje různé myšlenkové zkraty.

Tak zaprvé: To, co existuje v současné době v České republice, není žádný kapitalismus, ale prohloubená normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, obohacená těmi nejpitomějšími konzumními rysy, přebranými z patologičtějších charakteristik jinak velmi rozrůzněné a celkem zdravé západní kapitalistické společnosti. Nejcharakterističtějším normalizačním rysem dneška jsou kolektivismus české společnosti, její manipulace lživými médii (v principu stejné jako před rokem 1989, i když ideologie je jiná), pocit malosti občanů a jejich odcizení (nic nezmůžu, o svém životě jako dospělý a svobodný člověk rozhodovat nemohu, tak v práci "odevzdám, co je císařovo, císaři", bez zájmu a osobního nasazení, a budu se realizovat konzumními zájmy doma v soukromí). Společnosti se mění velmi pomalu a normalizace sedmdesátých a osmdesátých let zasáhla českou společnost velmi hluboko a dosud pokračuje. Není divu, že si česká společnost stále vybírá do čela osoby, které jejímu normalizačnímu etosu dobře rozumějí a jsou svým způsobem jeho symbolem, ať je to Paroubek nebo Klaus.

Zadruhé: Dnešní západoevropské kapitalistické, demokratické společnosti jsou daleko rozrůzněnější. Ano, jistě v nich existuje i pokleslá televizní zábava, ale ve společnosti hrají stále významnou roli elity, které nejpitomější projevy konzumní kultury v médiích bezostyšně parodují, a tedy korigují, stejně jako pitomost, aroganci a neschopnost politiků. Nevzniká tedy onen děsivý pocit všeobecné kolektivní národní posedlosti blbostí, která je chválena jako normálnost a kvalita a která jako smršť se zmocňuje všeho. Společnost je pluralitní, rozrůzněná.

Reality Shows dorazili do krajín Vyšegrádu. Vzušujúce porovnanie časových súvislostí ponechávam vzletnej fantázii dejepisne vzdelaného čitateľa: čo sa stalo X rokov pred vznikom prvej reality show v krajine/krajinách jej vzniku kde X voľne osciluje okolo počtu rokov po páde komunizmu v našich končinách? Dosadiť zvlnené rovnítko medzi tieto udalosti a... bingo! Ale vážne. Čítajte dnešnú Real Story z domácnosti, ktorú zdieľam spolu s Danielom (8):

Problém Fabiana Golga je v tom, že do naší země přišel až po sametovém převratu, a tudíž si nepamatuje, jak byla televize jako médium dříve vnímána. I když šlo z velké části o hlásnou troubu režimu, ČST jevila (zvlášť v některých obdobích) rysy shodné s rysy tehdejšího oficiálního divadelního a filmového UMĚNÍ: v tomto "velkém bratru" se často s úspěchem objevovala hluboká a kvalitní UMĚLECKÁ poetika ve formě televizních inscenací a filmů právě povolených skvělých režisérů a herců. Chvilky mezi projevy byly napěchované podivuhodnými pořady typu Komik a jeho svět, z něhož jsem se už ve věku do deseti let naučil základní abecedu amerického němého filmu.

Dnes se často píše o tom, že dnešní lidi se zajímají jen o to, co jim předkládá televize, že dnešní mravní úroveň poklesla, televizní diváci sledují bez soucitu utrpení jiných na obrazovce, jako by to nebyli jejich bližní.

Váš sloupek v BL byl poslední kapkou k tomu, abych se odhodlal napsat, co si o tom všem myslím. Jsem na rozdíl od těch, kteří se domnívaji, že lidstvo skončí nějakým Armagedonem, nějakým soudním dnem, přesvědčen že lidstvo neskončí fyzicky, ale odlidštěním jednotlivců. Když se společnost nebude skládat z "lidí". nebude lidstvo. Proto soudím, že konec lidstva není nějaká jednorázová událost, ale že probíhá postupně, již nějaký čas. Jistá skupina je již zcela odlidštěna - to jsou ti, kteří bezohledně usilují o růst vlastního majetku, píše Ctirad Novák:

Připomínky k článku Fabiana Golga "Shakespeare a reality shows".

1. Možná je fotbal nebo hokej dekadentní zábava, ale aktéři dělají co umí, dělají to dobře, dělají to tak, jak normální lidé neumí, obětují tomu svůj život. Neházel bych je do jednoho pytle s neúspěšnými pornoherci a lehkými děvami, píše Petr Pokluda:

A jak obohacující se dívat se v televizi na hokej nebo fotbal? Není to vůbec obohacující. Ale, jaksi, nikdo netiskne články protestující proti tomuto druhu dekadentní zábavy. Sport, stejně jako reality shows, oslovuje u diváků základní pudy.

Komerční televizní stanice vysílají běžně televizní pořady, které absolutně nemají žádný jiný účel než bavit diváka. Kritizovat, že reality shows nemají inteligentní obsah, je čistý předsudek, protože nikdo totéž neočekává od většiny typických televizních pořadů. A tak se pořady Big Brother a Vyvolení stávají pro mnoho "intelektuálů" obětním beránkem.

Jan Čulík se - jako obvykle - moralisticky pohoršuje nad fenoménem ztráty studu a sexuální explicity. Tentokráte v českých reality show. Proč? Prostituci uvyklá "západní" společnost nerozlišuje mezi prostitucí duchovní a fyzickou. Sexuální revoluce let šedesátých v Československu nedošla deziluze z bezvýchodné cesty dětí květin na Západě, nová morálka let osmdesátých nevytovřila ambiciózní asexuály, deroucí se na výsluní moci a peněz. Nedosažitelnost obého dala v české "po-sametové" společnosti vyrůst generaci, pro které je prostituce v bordelu totéž jako pracovní prostituce v zaměstnání. Tělo na prodej. Pracovní síla na prodej. Pravda a láska nevítězí. Alespoň doposud. Tato generace nerozlišuje mezi nahotou a chtivostí, mezi prostitucí myšlenek a činů. Od zvířat nás nedělí sklo, ale modely chování. Gorily nejsou a nemohou být nemravné, protože nepoznaly Gutha Jarkovského. Odhalování přirození je u zvířat součástí jejich "kultury". Nemravnost přichází až s člověkem rozumným, jako reakce na mravnost. Zahalení do morálního rozhořčení u novinářů je pozůstetek katolické perverze, v níž tělesný chtíč odkláněl člověka od lásky k jeho Bohu. A vy, pánové, jste zůstali v pasti myšlenek na hříšnost sexu, zatímco byste se měli rozhořčovat snad jedině nad novodobým otroctvím mediálních gladiátorů. Pro prachy totiž udělá homo sapiens sapiens na počátku nového milénia všechno. Narozdíl od goril. Narozdíl od Hamleta. Nebo ne?

Chtěl bych jen kratičce reagovat na polemický článek pana Kroha "Boris Cvek komunismus nevyvrátil". Předně: můj článek nebyl o politice, ale o kultuře.

Pár poznámek k reakci Borise Cveka:

1. Pravda je, že ani ODS ani komunisté (pokud se nejedná o pitomce a ti se najdou všude) nepovažují své pravdy za absolutní. Musejí to však takto prezentovat, jinak by se neprosadili. O hegemonii usiluje každý politický směr, od toho vznikl a působí. Představte si, pane Cveku, že byste se v době volební kampaně postavil k mikrofonu a hlásal tam myšlenky z Vašeho článku - jak je pravda relativní atd.

Před časem jsem vás informoval, že amatérský, dětský překlad šestého dílu Harryho Pottera je na světě. Neuvěřitelný výkon, hodný jedničky s hvězdičkou z angličtiny i počítačů, když se virtuální tým dal dohromady a překlad vznikl tak rychle a koodinovaně. Překlad na světě byl. Jen chvíli. Jen do té doby, než jakéhosi idiota v televizi Nova napadlo, že "se to nesmí" a vytvořil reportáž, v níž dětské virtuální překladatele přes obrazovku kriminalizoval.

Podle nejnovějších zpráv byl dle názoru ombudsmana Otakara Motejla policejní zákrok na Czechteku 2005 zákonný. Přestože znění celé "utajované" zprávy není známo, stojí za to se pozastavit minimálně nad jedním zveřejněným závěrem veřejného ochránce lidských práv.

Arabská televizní stanice Al Džazíra bude konzultovat právníky. Chce totiž stíhat George Bushe v souvislosti s jeho údajnou hrozbou bombardovat ústředí Al Džazíry v Kataru.

Wadah Khanfar, ředitel satelitního vysílání Al Džazíry je v Londýně a žádá tam Tonyho Blaira o setkání, aby s ním mohl prohovořit prozrazené memorandum, v němž se prý Bush zmiňuje o možném vybombardování Al Džazíry. Khanfar konstatoval, že tato informace vedle k zostření antiamerických postojů u diváků televize Al Džazíra.

"Al Džazíra není jen televizní stanice. Stala se něčím, s čím lidé velmi sympatizují. Lidé jsou rozhněváni," dodal.

"Bílý dům odmítl tvrzení, že Bush chtěl bombardovat Al Džazíru"

úterý 11.00: Vatikán právě publikoval dlouho očekávané předpisy, které potvrzují, že homosexuálové a "aktivní stoupenci gay kultury" se nesmějí stát katolickými kněžími.

Předpisy definují homosexualitu jako "tendenci", nikoliv jako orientaci, a konstatují, že ti, kdo tuto "tendenci" dokázali překonat, mohou vstoupit do semináře a nakonec se stát knězem. Mezi "překonáním tendence k homosexualitě" a vysvěcením však musejí uplynout tři roky. Předpisy nehovoří už o existujících kněžích, jen o osobách, které hodlají začít studovat na kněze.

Chci reagovat na nejnovější populistický nápad venezuelského prezidenta Hugo Chaveze, totiž na jeho dodávky levného topného oleje pro chudé americké občany v Bostonu a v New Yorku .

Kdybych byl jedním z oněch milionů Venezuelanů, kteří nemají slušný dům, dodávku elektřiny ani zaměstnání, měl bych pocit, že peníze od státní ropné venezuelské společnosti patří mě. Je to firma, kterou Venezuelané podporují daněmi - a její zisky ukradl můj prezident. Protože pomocí občanům cizí země - a ke všemu ještě bohaté - s použitím finančních prostředků, které patří všem Venezuelanům - to je nejméně neodpovědné, pokud bych neměl použít horších adjektiv.

Před koncem roku rozesílají některé penzijní fondy reklamní dopisy, ve kterých nabízejí úlevu na daních až 3840 Kč, pokud klient vloží více než 18 000 Kč za rok. To může být pravda, ale častěji nebude. Pojďme se podívat proč.

Sleduje-li člověk informace českých médií ze světa, mohl by se domnívat že k významným událostem uplynulých dnů patřilo nadšení skupiny britských holek, oslavujících s pintami piva v ruce novelu zákona, který poprvé povoluje téměř všem hospodám neomezené otevírací doby a čepování alkoholických nápojů. Pokusím se zde v omezeném výčtu informací o věcech důležitějších, jež se uskutečnily v našem blízkém okolí a nás, přímo či nepřímo, ovlivní ukázat, že tomu tak není. V Rusku (ale i například v Číně) se důležitého děje tolik, že by se o každé z těchto zemí dal vydávat tlustý deník. Čínu tentokrát přeskočím a z Ruska alespoň hrst novinek.

"Svět peněz je světem svobody, nikoliv světem moci. Svět moci je světem bez peněz". Touto zásadní myšlenkou reagoval Václav Klaus na vtip karikaturisty Práva Renčína, který říkal, že zatímco za komunistů měl peníze ten, kdo měl moc, dnes má moc ten, kdo má peníze. Václav Klaus maně zavzpomínal na literaturu, kterou četl před čtyřiceti lety a vyznal se ze svého monetaristického humanismu. Prý je to tak, že peníze vylučují moc!

Přiznám se, že to dost dobře nechápu. Pokusme se proto tento výrok nějakým způsobem rozklíčovat, abychom vlastně věděli, z čeho tato myšlenka s parametry matematické rovnice vychází.

psáno pro Britské listy a Rovnost

V říjnu 2005 přispělo celkem 105 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 14 376 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 885.28 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než osm tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.