Demonstrace odborářů především nebyla zbytečná. Oněch přibližně 30 000 lidí projevilo společnou vůli, společné odhodlání bránit své zájmy. Sobotní událost tím získává symbolický význam, jehož prostřednictvím si demonstrující uvědomují svoji jednotu a svoji sílu a současně je dávají na vědomí i těm, kteří na demonstraci nebyli. Tato vnější funkce demonstrace jako symbolu poukazuje na praktickou užitečnost odborů pro zaměstnance, a to i pro ty odborově neorganizované a nedemonstrující. I když šlo především o odborovou akci, nelze popřít ani její poltický význam. Jasně ukazuje na rozpor mezi zájmy různých sociálních skupin reprezentovaných vzájemně protikladnými politickými stranami.

Tento rozpor narůstá vlivem globalizující se ekonomiky otevírající pro investory a firmy možnosti, které se nenabízejí velké většině zaměstnanců. Slovy Z. Baumana, nadnárodní investoři vyhrávají válku o ovládání prostoru, v němž se mohou pohybovat se vzrůstající volností, tj. přenášet svou výrobu tam, kde budou mít co nejnižší výrobní náklady, včetně nákladů daňových a mzdových. Tato mobilita firem, z řady důvodů nedostupná jejich řadovým zaměstnancům (jazykové a kulturní bariéry, finanční náročnost prostorové mobility atd. vytváří definiční znaky lidí připoutaných na místo, v Baumanově terminologii zvané proto lokály) umožňuje investorům (globálům) využívat nerovnoměrnosti vývoje jednotlivých států a vytvářet tak jak daňovou konkurenci mezi jednotlivými státy, tak mzdovou konkurenci mezi zaměstnanci z těchto různých států, a to vše ve jménu maximalizace soukromých zisků.

I když jsou politické strany jako takové vždy připraveny vycházet vstříc zájmům silnějších, vlivnějších sociálních skupin, v našem případě tedy především oněch globálních investorů a významných podnikatelských skupin, přece jen musí rovněž brát v úvahu zájmy svých voličů, aby dostaly jejich hlasy v nadcházejících volbách. Z důvodů různých, zájmově se lišících voličských základen se proto musí různit i volební programy stran. Avšak tyto různé zájmy se neprojevují samy od sebe, jejich váha ve společnosti, jejich politický význam je dán ochotou a schopností jejich nositelů -- např. zaměstnanců -- veřejně usilovat o jejich uspokojení. Radikalismus politických stran hledajících své voliče především mezi zaměstnanci je tak dán radikalismem těchto voličů samých, a to ne radikalismem samým o sobě, ale radikalismem veřejně demonstrovaným. V sobotu jsme byli svědky právě takovéto demonstrace. Odtud také ono rozčilení pravicových komentátorů, kteří ovšem nejsou ochotni přiznat pravé motivy svého rozhořčení.

Pro zaměstnavatele -- kapitalisty má tato demonstrace jako symbol rovněž nezanedbatelnou výpovědní hodnotu. Ukazuje, že snahy o zavedení ultraliberálního ekonomického sytému narazí na odpor zaměstnanců, který se může ukázat jako nepřekonatelný.

Ale nemá přece jen pan předseda Kalousek pravdu? Neohrožují organizovaní zaměstnanci svobodu podnikání? Na jedné straně je přece jednotlivý podnikatel a proti němu stojí organizovaná masa zaměstnanců. Tedy jasná nerovnost.

To bychom se ale také měli ptát, jestli svobodu podnikání neohrožují všechny ty podnikatelské svazy, setkávání v Davosu a kde všude možně.

Avšak již výše jsme viděli, že zaměstnavatelé, kapitalisté a zaměstnanci nemají na trhu ekvivalentní postavení. Ukázali jsme si to na volnosti pohybu v globalizované ekonomice. Podstatný rozdíl ale vytváří samotné vykřičené soukromé vlastnictví. Ukažme si to na modelovém příkladu (volně podle J. J. Rousseaua). Ekonomové měli kdysi v oblibě různé robinsonády, použijme ji také. Na pustém ostrově žijí jen dvě skupiny lidí, kteří ke svému životu potřebují jen vodu. Jedna je tvořena pouze jedním člověkem, který shodou okolností vlastní jediný zde existující zdroj vody. Ti ostatní žádný takový vzácný statek nevlastní, mají jen svou schopnost pracovat. Pak je jen otázkou krátkého času, kdy členové oné druhé, nevlastnické skupiny budou svou žízní donuceni vyjednávat s majitelem. Ale proč by jim měl majitel pramene vůbec něco poskytnout? Na jeho straně je jen jeden důvod. Aby se nemusel sám namáhat s čerpáním a nošením vody, nabídne oněm nevlastníkům, že jim poskytne určité množství vody, když budou na něj pracovat. Takto dojde k uzavření smlouvy, která ovšem není uzavřena za rovných podmínek (jedni mají žízeň, druhý má vodu), stejně jako nejsou rovné podmínky na trhu mezi různými subjekty a především mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

Na principu tohoto příkladu se nic nezmění, když si místo jedné potřeby dosadíme celou jejich škálu, jakou zná konzumní společnost, pokud budou zdroje pro uspokojení této potřeby v rukou malého množství soukromých vlastníků. A tak tomu ve skutečnosti také je. Soukromé vlastnictví samo je takto zdrojem moci vlastníka nad nevlastníky. Pokud bychom tedy chtěli uklidnit obavy pana Kalouska o svobodné podnikání, museli bychom především zrušit soukromé vlastnictví těchto zdrojů. A nebo musíme přiznat, že i naše ústava je psána z třídního hlediska a chrání zájmy privilegovaných proti neprivilegovaným, vlastníků proti zaměstnancům.

Odbory jsou jen projevem snahy zaměstnanců alespoň trochu vyrovnat tuto tržní nerovnost. Také o tom byla sobotní demonstrace, také proto ono rozhořčení shora.