1. "Má smysl hledat pravdu a vlastní pravdivost je cestou, která k ní vede," říká Cvek hned na počátku. S tím souhlasím, avšak tvrzení "podle komunistů ... pravdu vlastní dělnická třída a její orgán: strana", je nevědomky či účelově zkreslené. Prvek vydávání svého subjektivně vnímaného objektivního zájmu za absolutní pravdu je vlastní každému politickému subjektu, nejen komunistům či nacistům. Stačí si jen přečíst tirády z posledního kongresu ODS a pamětník si maně připomene předlistopadové sjezdy KSČ. Bohužel logika politiky už je taková a asi se shodneme, že jediným rozumným, byť nedokonalým východiskem je pluralitní demokracie. Nedokonalým proto, že jde o spor (konflikt, boj) dílčích totalit pretendujících na absolutnost vlastní pravdy, která je v tomto sporu korigována nejen na základě souladu s objektivní skutečností, ale především úměrně síle jednotlivých politických "hráčů".

2. "Pravdivost je neoddělitelná od pokory a pokání." S tím souhlasím a ještě bych dodal -- i od tolerance a úcty k názorům druhých, neboť není nikde psáno, že to jsem zrovna já, kdo musím mít pravdu. Co když jsou Vámi kritizovaní materialisté v poslední instanci pravdě blíž než Vy, pane Cveku?

3. "Hodnota každého Ty (vůči Já) spočívá v jeho intenci. Neexistují žádná vnější měřítka zhodnocení člověka. Co je vnější (a to je popření komunistického materialismu stejně jako náboženského zákonictví nebo hegelovského světového ducha, jímž lze poměřit vše skrze cestu spekulace), není vlastní," píše Boris Cvek. A proč tedy hodnotíte, pane Cveku, jinak myslící spoluobčany? Podle čeho, když podle Vás neexistují žádná vnější měřítka hodnocení? Váš názor je sice skutečně výlučně Váš vlastní, ale je vytvořen na základě nějakých vnějších vlivů a okolností. Nežijete pouze ve svém vnitřním světě, svůj názor také veřejně prezentujete a očekáváte, že jej budou sdílet i jiní. Musíte být připraven i na to, že tento názor není jediný a že mohou být i názory odlišné, ba protichůdné. A základní kritérium pravdivosti určitého názoru přece jen existuje. Souhlasím, že to není žádný filosofický, teoretický ani náboženský systém, ale člověku vlastní (lidská) praxe. Ta konec konců (v "poslední instanci", tj. v dimenzi, která může překročit hranice jednoho života, jedné generace) oddělí pravdu od omylů. Byla to právě praxe, a ne Vaše vnitřní pocity, co vyvrátila omyly a vědomé lži bolševicko-stalinské ideologie, kterou se snažíte vydávat za jedinou možnou variantu komunistického myšlení.

4. "Identita člověka je ve vlastní, nevypočitatelné pouti k vlastnímu Já. Komunistické vidění světa je pouze zdánlivě dynamické -- vše je vyřešené, dané, předurčené. Člověk jako součást dějinného procesu má pouze partikulární identitu prostředku k cíli, který je opět jenom zdánlivě cílem jeho. Dějiny podle komunistů spějí k dokonalé společnosti, aniž by se koho ptaly, zda ji chce, zda v takové společnosti bude možný autentický život."

Tak tady jste, pane Cveku, úplně "vedle". To, co říkáte, komunisté netvrdili ani za Stalina. Nikdo nepsal, že budoucí beztřídní společnost bude dokonalá, bezkonfliktní. A také nikdo netvrdil, že vznikne automaticky, aniž by na jejím vzniku neměla zájem většina lidí. Naopak pokrokové myšlení bylo vždy v rozporu s náboženskou (nebo pseudonáboženskou) představou o osudové předurčenosti a člověka jako pouhého nástroje slepých objektivních sil.

5. "Smrt je mystérium v mystériu světa. Banální jasnost komunistického materialismu je asi jeho nejstupidnější vlastností. I proto je v něm smrt líčena především jako služba životu a život vnímán jako Leviatan, složený z mas, jenž přetrvává a banalizuje osobní konec i bolest. To, co je člověku vlastní, je však mystérium, díky tomu může sám sebe mít za jedinečnost, pro niž je smrt neopakovatelnou, klíčovou událostí života."

I tady podsouváte Marxovi něco, co nikdy neřekl. Fakt, že člověk je smrtelný a společnost přežívá, je skutečně banální, ale s tím nic nenaděláme. Individualitu a výjimečnost každého jednotlivce to však nijak nesnižuje, ba naopak, pokud vykonal nebo vytvořil něco, co překračuje rozměr jedinečné lidské existence, je právě tato "banalita" podmínkou lidského "zvěčnění", v němž se jednotlivci přeměňují v "dějiny". 6. "Naděje ve triumf pravdy a lásky nesmí být zaměněna za naději ve vítězství nás samých či našich představ. A o co, proboha, jde v politice, ekonomice i jinde ve společnosti? To by lidé nesměli mít zájmy nebo usilovat o jejich naplnění. Bohužel ne vždy výsledky jejich praktické činnosti znamenají triumf pravdy a lásky, ale vždy je tato činnost motivována nějakým přesvědčením, které je za pravdivé považováno. A protože je tím základním kritériem pravdivosti poznání společenská praxe, mají k pravdě objektivně blíže ty subjekty, které (vědomě či nevědomě) prosazují vzestupnou linii společenského pokroku. Toto místo v dějinách nemá ale nikdo "předplaceno" navždy, naopak se ukazuje, že jeden a týž subjekt může v různých historických obdobích sehrávat pozitivní i negativní úlohu." Obávám se, pane Cveku, že Váš článek komunistickou ideologii ani materialismus nevyvrátil. Bylo by asi lepší si něco přečíst z originálního Marxe než memorovat povrchní předsudky a kritiku překonané slepé odnože levicového myšlení. Antikomunismus nemusí být vždy spolehlivým kompasem na cestě poznání.