Hlavní kořen mylnosti Borisova stanoviska je podle mne v pojmu vlastnictví. Pro ilustraci ocituji klíčovou pasáž v nezkráceném znění:

Skvělé. V další části své argumentace se ale BC dopouští zásadní chyby, když komunismus staví -- alespoň tak tomu rozumím -- do protikladu k těm myšlenkovým směrům, které vlastnictví v onom hlubokém slova smyslu dokáží ocenit a rozvinout. Opak je pravda. Vlastnictví jakožto princip existence autentického, sebe si plně uvědomujícího, sebe vyjadřujícího a nezávislého subjektu vnesl do moderního myšlení v rozpracované podobě John Locke a pod různými jmény se z tohoto principu stal jeden z pilířů modernosti vůbec.

Vlastnictví jako sféra nezcizitelného "vlastního" je mimo jiné i principem hegelovského subjektu, jak jej dnes rozvíjí např. Axel Honneth, pokračovatel neomarxistické tradice frankfurtské školy, ve své teorii uznání: hlavním zdrojem společenského postavení subjektu není jeho role v ekonomickém systému, jak by tomu bylo řekněme u klasických marxistů, ale to, do jaké míry je tento subjekt uznáván ve své svébytnosti druhými subjekty -- a toho je jeho ekonomická pozice, vyjádřená finanční odměnou za odvedenou práci, jen jednou z možných forem; jinou je třeba uznání vlastní kulturní identity subjektu. Honnethova neohegelovská teorie tak umožňuje postavit na společný základ sociální hnutí starého, ekonomického typu (tedy hlavně odbory), a tzv. nová sociální hnutí, spjatá s multikulturalitou, genderovými konflikty apod. Sociální spravedlnost je tu vždy pojata jako uznání (a tedy i ocenění) toho, co je tomu kterému subjektu vlastní.

V samotném komunismu v Marxově pojetí (předpokládám, že ten má BC na mysli; je potíž, že ve svém textu používá pojmy vágním způsobem) je vazba plnoprávné subjektivity na vlastnictví ještě zřetelnější, neboť doslovnější. Hlavním zločinem kapitalismu totiž je, že v zájmu exkluzivního soukromého vlastnictví výrobních prostředků (jež je jen jednou z forem vlastnictví v onom hlubším slova smyslu) VYVLASTŇUJE práci daleko početnější skupiny proletářů, která je díky odebírání své nadpráce a celému zapojení do zbyrokratizované velkovýroby odcizena tomu, co je jí lidsky nejvlastnější: totiž produktu své práce. Cílem komunismu tedy není vyvrátit vlastnictví, ale přesný opak: vymanit je z jeho upadlé, odcizené formy.

S takovým cílem můžeme sice nesouhlasit, nelze ale popřít, že toto je autentickou intencí Kapitálu i proklínaného Komunistického manifestu (američtí neokoni jej v nedávné anketě vyhlásili nejškodlivější knihou moderní doby), kde je to dokonce formulováno doslovně a velmi jednoduše. Boris tedy buď uvedená díla nečetl, nebo s jejich myšlenkami zachází tak svévolně, že to znehodnocuje celou jeho argumentaci. Snad by se jeho postoj dal omluvit tím, že nepolemizuje s komunismem "v pravém slova smyslu", ale s nějakou jeho vulgární, upadlou verzí. Jenže s tou polemizují dávno již sami marxisté, a tak se BC vlamuje do otevřených dveří.

Druhým bodem, na který chci upozornit, je materialismus. V kritizovaném článku se píše:

Před časem jsem na stránkách Literárních novin vedl polemiku s progresivním komunistickým filosofem Michaelem Hauserem, v níž jsem hájil protimaterialistické stanovisko. Tentokrát se však musím jednoznačně postavit na stranu marxistů. Materialismus je jedním z jejich největších přínosů pro moderní západní myšlení. Smyslem té myšlenky přitom není vulgární ekonomický determinismus a kolektivismus, který má zřejmě na mysli BC, ale relativizace (což není totéž co anihilace) všech lidských hodnot a snů prostřednictvím pochopení jejich historičnosti, dějinnosti.

Každá lidská idea se rodí v konkrétním společenském, politickém a kulturním kontextu a je pochopitelná jedině v tomto kontextu (což neznamená, že je jeho mechanickým odrazem!) To je premisa, kterou, domnívám se, musí s marxisty sdílet každý realista a pragmatik a předpoklad takovéto svázanosti lidského ducha s jeho materiálním kontextem je např. základní podmínkou toho, že považujeme za užitečné platit a číst historiky a jejich bádání.

Materialismus má ale i hlubší, lze říci přímo existenciální rozměr. Michael Hauser mi o materialistickém pohledu na svět ve zmiňované polemice správně napsal toto:

Ano, toto je autentické jádro komunistického materialismu. Můžeme vůči takové pozici hájit nějakou transcendentní pozici, která dovoluje i jiný typ relativizace než tento ateistický otřes, vyjádřený citovanou Žižekovou interpretací Ježíšova zvolání na kříži. Sám jsem ostatně v oné polemice hájil stanovisko postsekulární, inspirované tzv. návratem náboženství v postmoderní filosofii (hlavně u Derridy). Ani mylnost materialistické pozice, o níž jsem osobně přesvědčen, nás ale neopravňuje k její hrubé dezinterpretaci, jak ji předvádí Boris Cvek. Jeho oblíbený Karl Raimund Popper by ho podle mého názoru nechal za dotyčný text po škole.

Co je pak naprosto nepřijatelné -- a jsem o tom přesvědčen tím silněji, oč déle o těchto věcech přemýšlím --, to je postavení komunismu a nacismu na jednu rovinu, jak se toho Boris již poněkolikáté dopouští. Jde o projev tak hlubokého neporozumění západním dějinám, že polemika s ním by si vyžádala další článek, ba sérii článků. V této chvíli ale už nechci čtenáře unavovat. Snad někdy příště...