Režim, poučený V. I. Leninem, že "film je nejdůležitější (propagandistické) umění", rozšířil tuto definici i o státní televizi, v níž se (jak už jsem řekl) pod svícnem, kde bývá tma, mohly objevovat hutné kusy umění (díky tomuto pokoutnému mechanismu ostatně mohla vzniknout třeba i česká nová vlna 60. let nebo česká animátorská škola).

Protože tato televize byla v tehdejším Československu jediná, diváci bez vlastní volby pozřeli i kulturní požitky, na které, jak se ukázalo okamžitě po revoluci, vůbec nebyli zvědaví (některé výzkumy tvrdí, že umění potřebují bytostně tři procenta populace).

V té části z nich, kteří na ně však zvědaví byli, zůstal však setrvačně tehdejší pocit, že televize je umění - a z nich jsou dnešní kverulanti, k nimž se řadím - a kteří lají, jak je možné, že se v televizi (my kverulanti ji vnímáme bez rozdílu stanice stále jako jedno nedělitelné médium) může objevit něco takového, jako je střídavá soutěž naverbovaných neznámých lidí v jedení bez rukou a pomatlávání se zubní pastou (a to až třikrát během jednoho vysílacího dne několikrát týdně).

Zvláštní deziluzi prožívají zvlášť takoví, kteří, spolu se Štěpánem Kotrbou, četli knihu 451°Fahrenheita, v níž Ray Bradbury už NA KONCI 2. SVĚTOVÉ VÁLKY "nehorázně přeháněl", že lidé budoucnosti budou mít celé stěny pokryté promítacími plátny, na nichž budou žít se svoji virtuální rodinou, zatímco tu skutečnou budou znát jen letmo, z místností, kde není instalovaná televize.

Tak je to tedy s námi, kteří úpí nad tím, že zatímco aby se na prvních stránkách NEJVĚTŠÍHO TZV. SERIÓZNÍHO DENÍKU psalo o aktuálním stavu naší civilizace od rodiny po životní prostředí, sděluje se nám I TAM, kolik Emil rozbil na flámu po vyřazení z vily skleniček. Což je nakonec fakt objektivní, který o nás cosi vypovídá, je námětem k debatě - nemá nic společného se subjektivními zraněnými estetickými city.