29. 11. 2005
O mediální manipulaci, reality shows a o podstatě umění |
Chápu fascinaci antropologa Fabiana Golga českými televizními "reality shows" - jak obrovské množství materiálu mu dávají tyto pořady a všechny ty reakce společnosti, která se jakoby už přestala zajímat o cokoliv jiného a nechává se tvrdě manipulovat televizními společnostmi! Ve svém nadšení myslím příliš ležérně a povrchně hodnotí některé skutečnosti, a tak mi nezbývá, než pozvednout svůj karatelský prst! :) Chci to udělat jen formou otázek či pochybností, na které - samozřejmě - nemám odpovědi. Měli jsme tu nedávno v Glasgow na návštěvě jednoho pražského univerzitního učitele. Když jsme kdesi uvažovali společně nad stavem současné české společnosti, vyjádřil jednu věc naprosto jasně: "velmi znepokojujícím rysem je to, jak lehce a jak kolektivně se většinová společnost nechává manipulovat různými kampaněmi - buď zábavnými, anebo účelovými politickými kauzami" šířenými sdělovacími prostředky. Vzniká tak virtuální realita - všechno ostatní, než co jim servírují média, lidé pomíjejí. To, co jim servírují média, kupodivu zcela nekriticky přijímají. To je asi můj hlavní problém s pořady reality shows - ona bezostyšná manipulace, jejímž cílem je vysokou sledovaností vydělávat peníze. O totéž jde samozřejmě i při publikaci nahých fotografií žen ve "vulgárních pózách", jak to formuluje Fabiano Golgo. Jednak je to samozřejmě pro ty ženy urážlivé, jednak se konzument těchto materiálů stává obětí naprosté komerční manipulace. Možná, že by někdo měl říkat, že je to neférové. Nevím. O "agresivní, kolektivní nahotě" píše velmi výstižně Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí. Dává tam do kontrastu, možná až příliš apodikticky, lásku, lidskost, intimitu, soukromí s odlidštěností, agresivitou, dehumanizací a hlučnou, kolektivní nahotou. Matka se Tereze vždycky smála, když se chtěla zavřít na záchodě. "Prosím tě, s čím se tam skrýváš?" Vysmívala se jí, když si chtěla Tereza na nudistické kolektivistické pláži nechat plavky. Pro Terezu bylo nucené, kolektivní odhalování, symbolem absolutní hrůzy. Možná, že se tady Kundera dotkl něčeho naprosto zásadního a hlubokého. To, že to mnozí lidé - podle Golgova svědectví - v ČR snad už tak necítí, je možná výpovědí o míře jejich dnešní humanity. A pokud se Štěpán Kotrba pozastavuje, že se nad tím pozastavuji - jen pro tuto situaci přináší další důkaz. Právě. Že by bylo nebezpečnější, že se pije a sprostě mluví doma, než že to dítě slyší v televizi? Domnívám se, že kritikové mají na mysli, že by ve veřejné sféře měl existovat určitý civilizační standard. To, že dítě je tak nešťastné, že má doma za otce alkoholika, přece nemůže být omluvou k tomu, že by se alkohol měl propagovat i v televizi, nebo ano? Je to pokles na toho nejprimitivnějšího, nejnižšího jmenovatele. A že Hamlet nemá nic společného se současností, takže o ní více vypovídají reality shows? Obávám se, že v případě Hamleta a jeho přemýšlení, jak se má vyrovnat s tím, že musí žít ve společnosti zkorumpovaného a vinného strýce - krále, který zavraždil vlastního bratra, není snad nic aktuálnějšího pro současnou českou společnost - "Mám se podřídit zkorumpovanému a agresivnímu šéfovi, anebo se mám přidržet morálních zásad a nechat se vyhodit z práce?" Na to asi reality show odpověď neposkytne. Nebo ano? Na rozdíl od "reality shows" umění přináší něco nového a hlubokého. Velmi dobře to před časem v BL definoval Filip Sklenář. Líp to říct neumím:
Rozdíl mezi tím, co jsme si obvykle zvykli nazývat brakem, a uměním spočívá především v intelektuální hloubce. Ona "estetika", kterou pan Černý chce tajemným způsobem hodnotit z hlediska "uměleckého", "estetického" a "technického", čili emoční působivost díla je fakticky médiem, nosičem myšlenky. Čím silnější je estetická (de facto emoční) působivost původního díla při současné hloubce myšlenky - tedy intenzitě a závažnosti sdělení, tím většímu umění stojíme tváří v tvář. S ohledem na určitou výchovu mas je pak nejvýše hodnoceno takové umění, které je při velké emoční působivosti nositelem tzv. humanistického náboje, poslání. Taková díla aspirují na Nobelovu cenu, jakkoliv mohou být terčem pohrdání celé řady skutečně geniálních umělců, kteří mají jiný světonázor.
Z tohoto hlediska je zjevně stále určitý rozdíl mezi Shakespearem či operou a "reality show". Umění povyšuje. Dostává se do oblastí lidské zkušenosti, kam se normální pohled či slovo nedostane. Zdá se mi tedy, že je to všechno tak trochu složitější, než co píše Fabiano. Ale možná nemám pravdu. |