Zbývá nás už asi jen málo, kdo s plným vědomím prožili poslední světovou válku a dvě léta, která bezprostředně po ní následovala. Ta byla ovšem překrásná. Slunečná. Prohřátá nejenom sluncem úlevy, ale i stříbrným vánkem naděje. Byla to euforická léta. Strach o život a budoucnost odešel, dostavil se pocit uvolnění a otevřené životní perspektivy, který nelze popsat nikomu, kdo ho sám neprožil. Vrátila se demokracie a lidé byli šťastní. Byli neskutečně vděční svým Osvoboditelům, Američanům, Angličanům, ale i Stalinovi a jeho obětavé a statečné armádě, která nesla po celá válečná léta hlavní břímě krutých a nesmiřitelných pozemních bojů s nacistickými vojsky. Generalisimus Stalin byl hrdina, horlilo se pro panslavismus pod vedením velkého a mocného sovětského bratra.

Tak zase charta. Jen tentokrát s menší muzikou. To ten předešlý režim, to byli jiní pašáci! Republiku si přece rozvracet nedali! Mluvčí prostě pozavírali a přes noc se postarali, aby o tom věděli v každé vísce od Nebes u Aše až po Čiernú pri Čope. A bylo po ptákách. A za dvanáct let i po režimu.

Letos snad jen Právo [12.1.] zaznamenalo, že na dvě stě padesát občanů nejrůznějších názorů a povolání podepsalo prohlášení Jsme občané!, které se nápadně podobá Chartě 77. V Praze ani nikoho nezavřeli! Prosím vás, co je to za režim? Nebo si snad myslej, že tu republiku uměj rozvrátit nejlíp sami těmi tanečky se jmenováním-nejmenováním a vládou-nevládou?

Na tom možná něco je. Kam se hrabou všichni agenti s mandelinkou bramborovou na to, co nám předvádějí současní ústavní činitelé! Jenže on ten nebožtík pes je tentokrát zakopanej jinde. Dnešní režim se už od listopadové revoluce snaží být demokratický -- a demokratická revoluce je i při nejlepší vůli tak trochu protimluv.

Výkvět odborníků přes českou zdánlivou historii našel před léty v Liptákově v násadě krumpáče důmyslně maskovanou dutinu, skrývající Cimrmanův nebojácný protirakouský pamflet "Svou pravdu nebudeme skrývat".

Posluchači, kteří byli přítomni veřejnému udání našeho potlačovaného velikána, se tomu z nevědomosti smáli, kdežto stále obávaná Vídeň, si mnula ruce, protože se díky indiskreci vědců, konečně dozvěděla (byť se zpožděním) nejen o pamfletu samém, ale především o způsobu jeho utajení.

V posledních dnech se objevily zprávy o podobně významném objevu: jistý Nohavica se prý sešel s důstojníkem Stb a (údajně) mu přiznal existenci petice, kterou sám podepsal, ohledně propuštění Václava Havla z vězení, a stejně údajně vyjevil i způsob jejího utajení.

Tato zpráva vyvolává zatrpklý úsměv.

Severní Korea nyní souhlasí, že uzavře své jaderné zařízení v Jongbjonu za to, že dostane ze zahraničí dodávku 50 000 tun paliva. Po šestidenním vyjednávání v Pekingu oznámil čínský zástupce, že došlo k "významnému konsensu". Delegáti z obou Korejí, z Japonska, z Číny, z USA a z Ruska jednali podle BBC v pondělí dlouho do noci o podrobnostech.

Zdroj v angličtině ZDE

Ve dnech 5. a 6. února 2007 se v Paříži uskutečnila konference asi 60 zemí světa, která se věnovala jednomu z nejvážnějších problémů spojených s válečnými konflikty na mnoha místech naší planety -- zneužívání dětí a nezletilé mládeže jako vojáků a pomocného personálu (často ve formě otroctví) armád a různých ozbrojených skupin. Odhaduje se, že v současnosti je tímto způsobem na celém světě zneužíváno až 300 tisíc dětí a mladistvých.

V Římě se dnes bude konat před českým velvyslanectvím demonstrace iniciativy Ne základnám.

Minulý pátek se v českém senátu, za účasti nejvyšších představitelů vlády, předsedů politických stran, několika českých poslanců Evropského parlamentu a viceprezidenta České národní banky konala konference o českém stanovisku k dalšímu vývoji v EU. Tak jsem se tam vypravil, abych se takříkajíc z první ruky o tom stanovisku něco dozvěděl a případně k věci i něco řekl. O svůj zážitek se rád podělím se spoluobčany, které by to snad mohlo zajímat -- konec konců se české stanovisko k dalšímu vývoji EU týká a bude týkat jejich životů včetně celého příbuzenstva až do smrti.

K věci nebylo co říkat, stručně se vyjádřili pouze pánové, nositelé zmíněných funkcí, (dáma žádná) a konference skončila.

Být otcem může být něco krásného. Někdy ale s tím lidé mají také své problémy. Vědí o tom, že od té doby, co zkouška DNA může pomoci stopovým množstvím lidských tkání dosvědčit, že někdo někde byl, nebo se něčeho zúčastnil, co by radši nepřiznal, nejen vrahové jsi nejsou jisti, ale také některé matky ne. Proč ? No, protože některé matky ani nevědí, kdo je otcem jejich děti nebo alespoň preferují nechat někoho ve víře, že je otcem, než aby řekly, jaký původ její dítě vlastně má.

Tento text měl původně vyjít v Literárních novinách, avšak jejich šéfredaktor Jakub Patočka rozhodl poté, co se polemicky vyjádřil on ohledně výzvy "Jsme občané!" sám (LtN 2 a 3/2007) a velmi obšírně i jeho přítel Jaroslav Šabata (LtN 4/2007), výměnu názorů ustřihnout. Přitom je pikantní, že své vlastní jedovaté ukápnutí k výzvě otiskl poprvé již v LtN již 8. ledna, takže šlo asi o prvou mediální reakci na tuto zrovna zveřejněnou výzvu -- ovšem výzvu samotnou otiskl až později. Již v třetím čísle LtN pan šéfredaktor čtenáře ujišťoval že další diskusní texty budou už jen na webové stránce Literárních novin, přesto vzápětí otiskl celostránkový článek pana Šabaty, který patrně vyhovoval jeho postojům.

Protože jsem již při psaní své repliky předpokládal, že to nebude s mým ohlasem na kritiku obou pánů jen tak, do úvodu svého příspěvku jsem napsal: "Osud tohoto mého nynějšího textu nepochybně ukáže, jak to bylo s další debatou opravdu myšleno." A věru jsem se nezmýlil.

Obecně se soudí, že za vlády Vladimíra Mečiara nežilo Slovensko demokratickým životem a nesměřovalo do evropských integračních uskupení. Možná je na tom kus pravdy, ale rozhodně to není pravda celá. Slovensko od získání samostatnosti v roce 1993 mělo tři výrazné premiéry - a za vlády každého z nich vybočovalo z běžného evropského standardu.

Období, kdy v Bratislavě vládly kolice pod vedením Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko (LS-HZDS), budou jednou historici hodnotit jako hledání vlastní, slovenské cesty postsocialistické transformace. Privatizace upřednostňovala slovenské vlastníky, diskutovalo se o neutralitě, byla tu snaha vytvořit vlastní informační prostor. Mečiar byl nestandardní politik ve chvíli, kdy Evropská unie a NATO hledaly politiky co nejvíce vzájemně podobné, aby kolečka do sebe co nejlépe zapadla. Nebylo proto obtížné zformovat slovenskou opozici a vytvořit jí podporu v zahraničí. Dá se říci, že právě tehdy se rodil model tzv. barevných revolucí známých později z Jugoslávie, Ukrajiny či Gruzie.

Demosntrace organizovaná sdružením Ne základnám proti umístění americké základny či radaru na území České republiky - Václavské náměstí, Magistrát, Karlův most, ambasáda USA, Úřad vlády - Praha 29. 1. 2007 foto: Š. Kotrba

Komentátor deníku Právo Pavel Verner v komentáři ,,Čas mynicmuzikantů" píše:

"V neděli stěžoval si v televizi mladý organizátor protestů kvůli zakázané demonstraci proti radarům. Což o to, povolit to těm mladým ne-základnám město mělo. Možná s podmínkou, aby si nejdřív kvůli objektivitě odprotestovali hodinku taky před ambasádou Na Zátorce proti jaderným hlavicím a raketám vyvíjeným v Íránu. Když ale mladík začal srovnávat nepovolení té demonstrace s poměry před rokem 1989, měl jsem chuť odepnout pásek a přehnout si hrdinu přes koleno. Se mnou možná každý z pamětníků, kdo osobně zažil v srpnu 1969, jak se tehdy potlačovaly demonstrace."

Komentátor má těžko lepší informace o ,,íránských jaderných hlavicích" než světový tisk, tzn. žádné.

tisková zpráva

Iniciativa NE ZÁKLADNÁM svolává protestní shromáždění před Úřad vlády ČR s vybudováním mírové základny úterý 13.2. - 17.30h zahájení protestu

Ve stejný den se také koná soudní jednání ve věci žaloby na Magistrát hl. m. Prahy v 9.00h, Hybernská 18, 1.patro, dveře č.260

Motto:

HN: Jak si vysvětlujete, že konzervativní a pravicová média se na to dívají skepticky a levicová to berou jako hotovou věc? Proč se v tomhle bodě dělí pravice a levice?

Petr Šimůnek, Michal Růžička, otázka Václavu Klausovi, Hospodářské noviny 9.2. 2007

V následujícím článku se pokusím odpovědět na dvě otázky: Je skutečně postoj Občanské demokratické strany vůči ochraně životního prostředí nepřiměřeně záporný? A pokud ano, tak proč? Hledat odpověď však budu neobvykle. Tradiční odpůrce politiky ODS včetně environmentálních aktivistů ponechám stranou a pro odpověď si půjdu ke spojencům a donedávna vzorům naší nejsilnější konzervativní strany -- pokusím se ji totiž získat porovnáním "zelené" politiky ODS s Konzervativní stranou působící ve Velké Británii. Takové porovnání má hned několik výhod.

Za prvé: nebude hodnotit českou ODS pohledem českých environmentálních aktivistů, a hodnocení nebude tudíž dopředu zaujaté.

Za druhé: v případě, že se prokáže významný rozdíl v pohledu na ochranu životního prostředí mezi ODS a Konzervativní stranou, padne interpretace současného sporu většiny ochránců životního prostředí a většiny politiků ODS jako sporu ideologie ekologismu a obránců svobody. Dokáže-li strana stojící na stejných ideových základech (v tomto případě britská Konzervativní strana) působit v ochraně životního prostředí opačným směrem než ODS, musíme připustit jednu ze dvou variant.

Jedna z vůdčích osobností teroristické tzv. Frakce Rudé armády Brigitte Margret Ida Mohnhauptová (1949) bude dnešním usnesením vrchního zemského soudu ve Stuttgartu příští měsíc podmíněně propuštěna z vězení, ve kterém strávila čtvrt století svého života. K pětinásobnému doživotnímu vězení byla odsouzena v roce 1985, a to zejména za vraždu generálního spolkového návladního Siegfrieda Bubacka, mluvčího Drážďanské banky Jürgena Ponta, prezidenta zaměstnavatelského svazu Hanse-Martina Schleyera a dalších šesti lidí. Až do svého zatčení v listopadu 1982 byla tato 162 cm vysoká dnes 57 letá žena považována za hlavu "druhé generace" RAF a svůj trest si odpykává již 24. rok v bavorské věznici v Alchachu.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

V dokumentu "Znovuvybudování americké obrany" , který prezentuje vojenskou doktrínu současné americké vlády se píše: "Pentagon potřebuje začít kalkulovat sílu nezbytnou k nezávislé ochraně amerických zájmů v Evropě, Východní Asii a Perském zálivu v kterékoli době" (str. 21 -- pdf, dokument str.9) a "Je důležité, aby NATO nebylo nahrazeno Evropskou unií a Spojené státy nezůstaly bez vlivu na evropské bezpečnostní záležitosti.

Írán nemá rakety, které by mohly ohrozit Evropu a Rusko nemá informace, že by Írán plánoval vybavit své střely jadernými hlavicemi, řekl během mnichovské konference o bezpečností politice v sobotu Vladimír Putin.

"Írán plánuje zkonstruovat raketu, která dokáže doletět jen na vzdálenost 2400 kilometrů," uvedl Putin. "Je nejasné, zda to technologicky zvládnout. Co se týče doletu 4000, 5000 nebo 6000 kilometrů, jsem přesvědčen, že to dokáže jen ekonomika úplně jiné úrovně. Je to v podstatě nepravděpodobné. Írán Evropu neohrožuje," řekl Putin.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Nová válka je na spadnutí, informuje Mladá fronta. Vzpíral jsem se Dnes ráno zprvu uvěřit svým očím, když jsem přes rameno čtenáře ve vagóně metra zahlédl titulek Irácká válka už má vítěze: Írán. MFD nečtu, ale je nejčtenější, a tedy názorotvorná pro velkou část české populace. Pod vlivem titulku mě zajímalo, čeho se lze v argumentaci od věrných čtenářů Mladé fronty vbrzku nadít.

Co opravdu stojí v MF Dnes, 9. února? Je to tak. Kola propagandy se točí a hlásná trouba je namířena nesmlouvavě a ostře nabitá. Sdělení MF je úplně jednoznačné, protože: Írán chce v Iráku dominovat.

Vždycky bylo docela vzrušující sledovat, co naši političtí koryfejové vyprodukovali ve svých mozkovnách. Člověk se tím docela dokázal - pravda, mnohdy poněkud masochisticky -- pobavit, zpravidla o nic podstatného nešlo. Zda je ten či ona zkorumpovaný/á, zda je hloupý/á nebo chytrý/á, kdo a co za co dostane nebo může očekávat, komu co a jak pomůže a komu to naopak uškodí.

(Autor je předseda představenstva o.s. Brdy-Res publica. Žije v Příbrami.)

Napsáno po přečtení povídky "Má co říct", (v originále "Something To Say", autor James Thurber) a po přečtení článku "Veřejný prostor v krabičce cigaret" v Britských listech.

Proč není běžně ke koupi klasická česká literatura? Jak do vztahu nakladatelů, kritiky a čtenářů zasahují mezilidské vztahy? I o tom se píše v současném vydání kulturního týdeníku A2 (číslo 6/07). Na titulu je anotace -- malý český nakladatel, a začátek velmi poučeného rozhovoru Daniely Iwashity s Janem Šulcem, známým editorem a redaktorem několika nakladatelství. Již titul hovoří sám za sebe: "Všichni se tu navzájem nesnášíme". Před půl rokem to v jiném periodiku totiž sama tazatelka popsala podobně: "Vleklou poruchou českého společenského i kulturního života je mentalita uzavřené, někdy i řádně zabedněné party."

Napsal jsem (a prodalo se) již sedm knih a tak o velmi bědné a často až skandální situaci na poli vydávání a distribuce knih něco vím.

Vážené přítelkyně, vážení přátelé, Přiznám se, že tu dnes vystupuji s jistým pocitem zadostiučinění. Na předminulém sjezdu koncem března 2003 jsem pomohl prosadit rezoluci, v níž jsme odsoudili invazi do Iráku, kterou prezident Bush, Tony Blair, ale i Cyril Svoboda či Václav Havel ospravedlňovali poukazem na údajný fakt, že Irák má zbraně hromadného ničení a že představuje nebezpečí pro USA a svět. Byl jsem v té době předsedou VS OSN a OSN tehdy odmítla nátlak USA a nedala mandát k válce. Nyní je jasné, že se inspektorům OSN podařilo donutit irácký režim zničit ZHN už v 90. letech, a tak tam v době invaze nebyly, i když Cyril Svoboda ujišťoval český parlament, že o jejich existenci má "osobní poznatky".

Toto je plný text projevu, který si Jan Kavan napsal pro jednání ÚVV ČSSD dne 10.února 2007. Z časových důvodů mu předsedající schůze povolil přečíst asi 60% tohoto textu.

Českem obchází strašilo Politizace. Co to je? To je právě na tomto strašidle to nejstrašidelnější -- nikdo o něm nic neví. Ví se jenom, že je politizace mocná. Napadá zejména politiky a když se jim nepodaří z jejího ocelového sevření dostatečně rychle vykroutit, většinou rychle uhynou. Samozřejmě pouze v té politické rovině, ačkoliv ani konec fyzické existence se nedá u osob, které na sebe role politiků berou, úplně vyloučit. Až tak může být ta zlověstná Politizace, děs mě obchází při pouhém vyslovení toho zakletého slova, mocná. Zajímavé je na tomto strašidle to, že jeho moc roste s mocí politika, kterého se rozhodne zardousit. Je z toho pak námět na frašku, tady je její torzo:

V prosinci 2006 přispělo celkem 126 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 59 492.24 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 12. 2006 částku 176 537.77 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,711.41 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raffeisen Bance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raffeisen Banky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.