Začněme otázkou: co je národní systém protiraketové obrany, jehož součástí má základna být? Pro odpověď se musíme vrátit o dvacet let zpátky, do poloviny osmdesátých let, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil svůj program hvězdných válek. Do té doby už téměř od počátku studené války spočíval mír na konceptu garance vzájemného zničení. Anglická zkratka pro tento koncept - MAD (tedy Mutually Assured Destruction) - znamená šílený.

Potom, co USA a SSSR nahromadily dostatek zbraní na několikeré zničení zeměkoule, mělo malý smysl zbrojit dál. Existovala-li jistota, že ani náhlý jaderný útok nezlikviduje schopnost protivníka na něj odpovědět, pak stačilo zajistit, že protivník nebude vyvíjet protiraketové systémy, aby existovala docela slušně garantovaná rovnováha. Toho se dosáhlo na počátku sedmdesátých let: USA a SSSR podepsaly smlouvy o omezení strategických zbraní a zákazu stavby protiraketových systémů, která každé zemi povolovala jeden protiraketový systém okolo určité lokality.

S nástupem prezidenta Reagana zahraniční politika USA přiostřila. Pokud by se USA podařilo vytvořit protiraketový štít, pak by získaly obrovskou výhodu nad SSSR. Jenže zavést spolehlivý protiraketový štít není jednoduché ani levné. Raketu je možné zničit buď v první části letu, kdy ji lze identifikovat teplem produkovaným jejími motory, nebo ve střední části letu, kdy její dráha má fyzikální parametry a dá se spočítat s dostatečnou přesností, je-li k dispozici přesný a výkonný radar, nebo v koncové části, kdy míří k cíli.

Nejvýhodnější je rakety ničit v úvodní fázi. "Hvězdné války" proto předpokládaly, že antirakety budou k dispozici na oběžných drahách kolem země, aby mohly proti startujícím raketám zasáhnout během desítek vteřin. Vynést do kosmu a udržovat na poměrně nízkých oběžných drahách tisícovku antiraket je však nesmírně nákladné. Co je horší: celá řada amerických vědců argumentovala, že "hvězdné války" nikdy nemohou garantovat, že zadrží útok či odvetu ze strany SSSR.

V devadesátých letech se diskuse o protiraketové obraně stala výrazně střízlivější. Už se nemluvilo o umisťování antiraket do vesmíru, tedy ničení raket v první fázi letu. Další možností je likvidace raket v koncové fázi letu. Ale to je také nesmírně nákladné: antiraketa nemůže být dál než 50 km od cíle, který má chránit. Zůstalo proto ničení raket ve střední části letu - ale takový systém nemůže odrazit masivní raketový útok, spíš chránit proti omylem vypuštěné raketě nebo ojedinělé raketě vypuštěné "lotrovským" státem. Zde se jedná o spolupráci včasného varovacího systému na družicích s pozemskými radarovými stanicemi a pozemskými sily s antiraketami. Tedy o systém, jaký má být umístěn u nás a v Polsku.

V roce 1999 americký Kongres přijal několikařádkový zákon o národním protiraketovém systému, v němž deklaroval záměr vybudovat co nejrychleji ochranu teritoria USA před omezeným raketovým útokem. Prezident Clinton nejevil o NMD velký zájem, nechal realizaci zákona na svém nástupci. Prezident G. W. Bush měl jasno: antiraketová obrana se stala jednou z klíčových doktrín jeho bezpečnostní strategie.

Aby si rozvázal ruce, vypověděl v roce 2002 smlouvu ABM zakazující stavbu protiraketových systémů, kterou USA uzavřely se SSSR v roce 1972. Přitom šlo o smlouvu, která celých třicet let zajišťovala vzájemné odstrašení. Rusko s rušením muselo souhlasit, smlouva byla vypověditelná. Ale dalo najevo, že stavbu národního protiraketového systému považuje za destabilizaci bezpečnostního uspořádání.

Komisi, která měla koncem devadesátých let vyhodnotit risika napadení USA, tehdy vedl Donald Rumsfeld, pozdější ministr národní obrany USA a jeden z hlavních zastánců strategie "aktivních" zásahů USA ve světě. Komise vyhodnotila nebezpečí jako akutní. USA začaly - pod vlivem znepokojivých zpráv o pokračujícím vývoji raket v Severní Koreji - stavět ve Fort Greely na Aljašce antiraketovou základnu proti raketám z Koreje.

Teď se konečně dostáváme k základně na našem území. Kromě Koreje považují USA za další "lotrovský stát" Irán. Pro ochranu před raketami vypálenými z jeho území na Spojené státy byly pro umístění radaru a raket vytipovány Polsko a Česká republika. Zopakujme: jde o součást amerického systému národní protiraketové obrany, která proti raketám zasahuje ve STŘEDNÍ části jejich letu, tedy když je raketa několik set kilometrů nad zemí. Je proto zřejmé, že nemůže chránit Českou republiku, a lze si velmi obtížně představit, jak by mohl chránit Evropu.

Umístění radaru by v případě války nepochybně zvýšilo riziko napadení ČR, ale pokud by k jaderné válce došlo, stěží by se ČR vyhnula jejím důsledkům i bez radarové základny. Nemyslím, že by občané naší republiky byli zbabělci, kteří by se zvýšeným rizikem nechali zastrašit. Navíc nebylo by nevděkem odmítnout pomoc spojenci, který osvobodil část naší republiky?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme zvážit, jestli se stavbou radaru zvýší nebo sníží celková bezpečnost světa. Neosvobodily nás totiž jenom USA, osvobodil nás i Sovětský svaz, a dnešní Rusko má naprosto legitimní starost o svou bezpečnost. A nejen Rusko, i další regionální velmoci. Je pravda, že by plánovaný systém protiraketové obrany nedokázal zabránit odvetě Ruska, ale zde je třeba vzít v úvahu dva faktory: v USA se neustále ozývá volání po dobudování protiraketového systému na úroveň "hvězdných válek", což by mohlo podstatně oslabit kapacitu Ruska odpovědět na jaderný úder, a v devadesátých letech dramaticky poklesl počet jaderných hlavic i nosičů, jimiž obě velmoci disponují. Protiraketový systém tak narušuje koncept garance vzájemného zničení - a tím také bezpečnostní rovnováhu ve světě. Dá se očekávat s velkou pravděpodobností, že na budování amerických základen ve východní Evropě odpoví Rusko a další státy novým kolem zbrojení. Budou vyvíjet "chytré" zbraně schopné překonat antiraketové systémy. To je ovšem v příkrém rozporu s požadavky na zachování světové bezpečnosti.

Nakonec zmiňme argumenty, které se v diskusi o potřebě národního protiraketového systému vyskytují v USA nejčastěji: scénář, že k jadernému útoku na USA dojde mezikontinetální balistickou raketou, je nanejvýš nepravděpodobný. Start rakety by identifikoval zemi a vystavil by ji zničující odvetě. Mnohem spíš by bombu na místo dopravila loď nebo raketa krátkého doletu odpálená z lodě v blízkosti amerického pobřeží. Je to nesrovnatelně technologicky jednodušší - a bylo by podstatně těžší odhalit, kdo za útokem stojí. Před takovým útokem však radar v Brdech nepomůže USA ani trochu.

Odpůrci protiraketového systému argumentují racionálně. Podle nich předstírá zvýšení bezpečnosti Spojených států, přitom ji ve skutečnosti sníží. Investovalo se do něj už 80 miliard dolarů, přitom neumí USA ochránit před nejpravděpodobnějším scénářem útoku.

Jak bychom na tuto situaci měli reagovat my? Uvážlivě. Neměli bychom rozhodnout před příštími prezidentskými volbami v USA. Není totiž vůbec jisté, jestli stávající politika, kterou prosazuje administrativa prezidenta G. W. Bushe a jejíž trpké plody dnes vidíme v Iráku, bude po těchto volbách ještě platit.