Takový politik třeba ani zpočátku nic netuší. Klidně si žije jako maloměstský starosta, který ve svém zmenšeném a zjednodušeném světě vidí samá jednoduchá řešení, a ani ho nenapadne, že by se někdy musel utkat se samotnou Politizací. Ta má chuť na malé ryby jenom tehdy, když o velké nemůže nějakou dobu zavadit, jako každá šelma. Slunce svítí, bodrým Valašskem vane řezavý studený větřík, který z lidí žijících v podhůří vytesává ty jedinečné upřímné charaktery s vysoce vyvinutým smyslem pro poctivost a šetrnost, a koho by napadlo, že se někdo v budoucnosti bude zabývat věcmi, které přece už tolikrát zavál sníh.

Jenže scéna se rázem mění. Dramatické zvraty házejí aktéry nekonečné politické frašky přes palubu (nebo na ministerstvo financí) a tak vznikají místa, která je nutno obsadit. To je samozřejmě prostor pro tvůrčí fantazii a každé správné drama už diváka na tento okamžik nějak připravuje. Aniž by divák tušil, že se chystá zvrat, vstupuje do hry nová silná role -- hlavní hrdina. Tedy vstupuje, on už v té hře je, jenže nikdo doposud netušil jeho význam. Nyní ovšem přicházejí na řadu vlastnosti, kterými byl hrdina vybaven ještě před tím, než vůbec vystoupil z pozadí frašky. Jedině hlavní hrdina má na složité problémy jednoduchá řešení. Protože se ale žánrově pohybujeme ve frašce, hrdinova jednoduchá řešení svou jednoduchostí vzbuzují rozpaky a hrdina je tak zároveň antihrdinou.

A v tomto okamžiku udeří Politizace. Je to tajemná, všemocná síla, která má stejný původ, jako všechna strašidla. Ačkoliv je kvůli strašidlům otevírána úplně nová dimenze, která překračuje hranice lidského světa, jejich zrození má vždycky na svědomí člověk. Člověk už je taková povaha -- sám vyrábí strašidla, kterých se potom děsí a utíká před nimi, často marně.

Politizace má naprosto ryzí strašidlovskou pupeční šňůru, kterou je spojena s lidskou činností par excellence, s politikou. Politika si vymyslela Politizaci a ta je tím silnější, čím vyšší je politická moc. To je taky typická vlastnost strašidel. Kdo zná příběhy strašidla Barbuchy od Vladislava Vančury, které bylo tím silnější, čím větší strach z něj lidé měli, ten ví, o čem je řeč.

Zajímavá je i jiná paralela, která se rýsuje mezi Vančurovou pohádkou a naší politickou fraškou. Barbuchy se totiž ze všech nejvíc bál starosta Vařeček a Hrnců. Nejde ani tak o to, že to byl stejný sedlák (nechť mi nyní všichni zemědělci prominou), jako jsou český premiér nebo vicepremiér, jako o fakt, že i oni mají ze svého Barbuchy, kterému říkají Politizace, stejný ne -- li větší strach, jako starosta Vařeček a Hrnců. Zatímco je ale Barbucha veskrze pozitivně identifikovatelné strašidlo, Politizace je daleko tajemnější.

Je tajemná stejně jako kníže z Kafkova Zámku, kterého nikdy nikdo neviděl. Je to entita bez hmotné existence, o které premiér, vicepremiér, ministr zahraničí a další a další neustále mluví, neustále na ni poukazují, snaží se ji odvrátit, ale nemohou na ni nijak ukázat, protože nevědí, na co by vlastně ukázat měli. Všichni mluví o tom, že zde je a že je mocná, bojí se jí a škemrají, ale nežehrají nad ničím jiným než sami nad svou ubohostí.

Tak fraška vykresluje skutečnost, kdy ti, kdož drží v rukou nejvyšší politickou moc, utíkají před Politizací. Chiméra, kterou stvořili, je honí, a oni se před ní bezradně plazí, ačkoliv právě oni mají mít její opratě pevně ve svých rukou.

Fraška ale nekončí touto katarzí. Fraška vůbec nekončí, má jen doposud poslední jednání. V něm se hrdina -- antihrdina rozhodne s Politizací skoncovat a vyhlásí jí boj. Vyhlásí boj síle, kterou si sám osedlal, ale která ho najednou unáší tam, kam nechtěl a i když se ji snaží od sebe odpuzovat, vrací se mu jako bumerang a pohlavkuje ho hlava nehlava, až zapomíná, kde mu hlava stojí. Míra absurdity vnímaného obrazu je tak skvěle umocněna a nezbývá, než si počkat na další děj.

Slibuje velmi zábavnou a přitom hluboce gnostickou podívanou. Špatné by ovšem bylo, kdyby antihrdina svůj boj vyhrál a podařilo se mu při honu na Politizaci strhnout s sebou všechny ostatní, kteří se jí musejí bát. To bychom rázem prošli žánrovou změnou a z frašky a by se stala tragédie. Ačkoliv totiž Politizace představuje ve frašce tajemnou, děsivou sílu, je ve hře plné hrdinů s jednoduchými řešeními na složité věci jakousi pojistkou, která sice nemusí být vždy individuálně spravedlivá, ale preventivně dokonale fungující. Bez ní by celá hra stála za prd.