9. 2. 2007
Veřejný prostor v krabičce cigaret< plíce zničená rakovinou v důsledku kouření Co je to veřejný prostor? Na tuto otázku neexistuje zcela jednoznačná odpověď, protože prostor se dá vymezit na základě znaků fyzických nebo abstraktních. Ve veřejném prostoru se ocitáte, když vyjdete ze svého domu na ulici, nebo se jedná o místo, kde se střetávají informace, názory a myšlenky, tudíž za takový prostor lze považovat tisk, televizi nebo internet. V poslední době se k mezi tato pojetí vkrádá i nová definice založená na formálních ustanoveních, a to že veřejný prostor je místo, kde je zakázáno kouřit. Jenže toto vymezení má svou zásadní chybu, že jsou z něj vynechána místa, které bez jakýchkoli pochyb za veřejná považujeme. Jsme nekuřáci a jsme na to hrdi! Billboard típnuté cigarety ve tvaru Skotska, užívaný po 26.3 06 > |
V řadě zemí světa se v posledních letech přijaly přísné zákony, které kouření zakazují na různých místech, ať jsou to státní instituce, školy či veřejná doprava, ale nejvíce diskutovaným zákazem je omezení kouření v restauracích, které bývají médii automaticky za veřejný prostor označována. (Ve Skotsku se od loňského března nesmí kouřit v žádných uzavřených prostorách, přístupných veřejnosti, tedy ani v restauracích a kavárnách, ale ani v žádných jiných institucích, na letištích, na nádražích, pozn. JČ) V Evropě mezi nejpřísnější legislativy patří také Irsko, které úplně zakázalo kouření v restauracích, ale mezi přísné země se počítá i Španělsko nebo Itálie, které jsou považovány za prostředí spíše tolerantní vůči tabáku. Aktuálně se k těmto státům přidala Francie, která od začátku února zakázala kouření v restauracích, "přechodné období" však ještě platí pro bary a kavárny. Francouzská vláda k tomuto kroku přistoupila i přes značných odpor dobře organizovaných restauratérů a mezi její hlavní argumenty patřily výsledky loňského průzkumu veřejného mínění, ve kterém se 78% Francouzů přálo, aby se kouření na veřejnosti zakázalo. (Hlavním argumentem proti kouření v restauracích a kavárnách je, jak k tomu přijdou pracovníci těchto zařízení, z nichž přibližně 80 procent do zákazu kouření trpělo chorobami horních cest dýchacích, a dále skutečnost, že po zákazu kouření ve veřejných místnostech v každé zemi ku prospěchu celkového zdravotního stavu výrazně klesá počet kuřáků, pozn. JČ.) Doba jde dál a výrazné požadavky zazněly i ze strany Evropské komise. Zákaz kouření byl zaveden ve Skotsku 26. března 2006 > Česká republika v tomto směru nezaostává a přísnější omezení kouření je konstantně na pořadu dne. Od ledna loňského roku platí nový zákon, který omezení kouření posunul výrazně dál, ale v některých ohledech se nová pravidla ukázala špatně vymahatelná, jak tomu je v případě zastávek veřejné dopravy. Aktuálně pak v minulých dnech smetl ze stolu poslanecký klub ODS návrh svého poslance Borise Šťastného, který navrhoval rozšířit zákaz například o společné prostory obytných domů nebo vyžadovat fyzické oddělení prostor v restauracích na kuřácké a nekuřácké. Jenže vraťme se k původní otázce. Co je to vlastně veřejný prostor? Prostor, ve kterém se pohybujeme, má různé stupně veřejnosti: od intimního, přes soukromý, polosoukromý, poloveřejný až veřejný prostor. Jednou z možností, jak vymezit míru veřejnosti, jsou vlastnická práva. Jak vyplývá z povahy věci, intuitivně se o veřejný prostor jedná, pokud patří státu nebo obci, tudíž všem. Jenže toto vymezení také příliš neobstojí, například při vstupu na pozemky armády by jste byli o jejich neplatnosti rychle poučeni. Míra veřejnosti či soukromosti prostoru je dána principem vyloučení. Ze skutečně veřejného prostoru jako je ulice nebo park vás nikdo vyloučit nemůže, vstup do nich zde nemá žádné omezení. Některé veřejné prostory, jako třeba úřady, jsou přístupné jen v určitých hodinách, může však do nich vstoupit kdokoli. Restaurace je v tomto pohledu místo odlišné. V první řadě se jedná vyloučení ekonomické, protože zadarmo vás málokdo nechá ve své restauraci sedět. Navíc do některých vám nedovolí vstoupit ani obsah vaší peněženky, jiné si dokonce mohou předepsat pravidla oblékání. Vyhnat vás ale můžou i jiné okolnosti. Zkuste například v hospodě, která platí za sparťanskou baštu, začít hlasitě fandit během zápasu Baníku. Míru veřejnosti pak můžete okusit na vlastní kůži. Restaurace se v tomto ohledu jeví jako prostor poloveřejný, spíše však polosoukromý. Pravidla si stanoví jejich provozovatel, ta ale pochopitelně nesmí být v rozporu se zákony. Zákony dávají rámec našemu chování, jenže kouření je (stále ještě) legální. Pro většinu světa to také platí, výjimkou v tomto je například himalájský Bhútán, který v roce 2004 tabák zakázal úplně. U nás je věcí svobodného rozhodnutí, zda kouřit či ne. Jenže ono kouření je poněkud ošemetná věc. Okřídlené rčení nám říká, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. A cigaretový kouř si nenecháváme pro sebe. Není pochyb o tom, že pasivní kouření poškozuje zdraví, proto naprosto souhlasím s tím, že by mělo být v místech veřejných striktně zakázáno, ale pokud se jedná o v pravém slova smyslu veřejná. A to v podobě mnohem širší, než je tomu teď. Včetně míst, kde se kouř "rozfouká" a rádoby nikomu nevadí. Vadí! Zde si neodpustím ryze osobní poznámku. Já například nesnáším, když někdo přede mnou na ulici, zejména za parného letního počasí, kouří. To se mi zvedá žaludek a přidávám do kroku, abych dotyčného/ou předešel. V tomto se klaním k poslaneckému návrhu, že by měl být zákaz rozšířen o parky, sportoviště a všechna místa, kde se schází mládež. Dovolil bych si tvrdit, že se schází i na ulicích, takže by ten zákaz mohl být celkem plošný. Ale zpět k restauracím. Zde jsem zcela opačného názoru. Protože se jedná o prostor polosoukromý, rozhodnutí o kouření by mělo být necháno na majiteli. Že se jedná o prostor určený veřejnosti z něj automaticky prostor veřejný nedělá. Navíc je restaurace místem, do kterého vás nikdo ani nenutí vstupovat. Častým argumentem odpůrců kouření bývá, že plošný zákaz restauratérům ekonomicky prospívá. To je asi pravda, jenže pak by si ti, kterým jde o vyšší zisk, toto měli uvědomit a podle toho se zachovat. Proti tomu restaurace, které to už udělaly, by v případě obecného zákazu ztratily svojí konkurenční výhodu. Rozhodnutí kam jít na oběd je otázkou svobodné vůle a v tomto ohledu bych důvěřoval silám trhu, i když se mohou zdát být nedokonalé. Jenže o zákonech to platí dvojnásob, protože ty v případě taxativních nařízení neposkytují možnost alternativ. Dalším argumentem bojovníků proti nikotinu bývají ekonomické náklady důsledků kouření, které dopadají na celou společnost. V tomto směru by se mělo spíše uvažovat o tom, jak zohlednit dobrovolné sebepoškozování ve zdravotním pojištění a v přímém podílu na nákladech léčení. Systém zdravotní péče je založen na principu solidarity a sdílení rizika, protože zlomit si nohu nebo dostat chřipku může kdekdo. Jenže chřipka je pravděpodobnější u kuřáka a o rakovině plic z hlediska nákladů na léčení ani není třeba mluvit. Argument, že je dobré omezovat kouření z ekonomických důvodů, je poněkud nekonzistentní, to by se rovnou mohlo přistoupit k zakazování cukru, protože nadváha má globálně asi vyšší ekonomické dopady než nikotinismus. A pokračovat bychom mohli u kávy, tuku atd. Pokud nezabírají tradiční protikuřácké argumenty, k zákazům kouření v barech a restauracích se dá dostat i jistou oklikou a to přes ochranu zaměstnaneckých práv. Ve státě New York se již před léty zakázalo v restauracích kouření z důvodu ochrany zdraví zaměstnanců. Opět, toto pojetí je poněkud liché. Pokud by byla pravidlem tato logika, nevím, co by se stalo s autodopravou, protože profesionální řidiči se neustále pohybují v silně znečištěném prostředí. Stát se číšníkem nebo barmankou je otázkou svobodného rozhodnutí, k výběru povolání nás dnes naštěstí může nutit tak maximálně naše rodina. Nechci být pouze negativní a přiznávám, že stát by v určitých oblastech ovlivňování společnosti neměl vyklízet pole. Jako spotřebitel bych přivítal, kdyby kuřácké restaurace musely být zřetelně označeny (uvažovat by se dalo o jistém licencování, třeba i za poplatek). Pěkné svítící "reklamy" označující kuřácký prostor by restauracím určitě slušely. Bylo by možné i rozlišit (například jinou grafickou podobou upozornění) kuřácké restaurace, které mají zdí oddělený prostor pro nekuřáky od těch, které nic takového nemají. Dále by měly mít obce možnost, jakožto majitelé prostor pronajímaných restauracím, zakázat kouření v nájemních smlouvách. Jedná se totiž o majetek veřejný a pro ten by měla platit přísnější pravidla. A poslanci a senátoři by mohli jít příkladem a začít u sebe a zakázat kouření i ve venkovních prostranstvích, která jsou součástí Parlamentu. Nechtěl bych, aby se moje základní linie argumentace ztratila v podobných příkladech, které debatám o kouření často dominují. Podstata totiž není u ochrany zdraví obyvatelstva, prevence závislostí či snižování ekonomických dopadů. Tyto problémy jsou nepochybně důležité, ale není důvod, proč by mělo být kouření jako lidská činnost považováno z hlediska zákonů jako jakési absolutní zlo, protože jeho skutečné dopady jsou srovnatelně závažné jako u jiných činností, kterým se pozornost společnosti tak nevěnuje. Zatímco proti kouření vedeme válku na všech frontách, automobilismus, který má ještě vyšší společenské náklady, spíše podporujeme. A je zásadní otázkou, jak má k těmto problémům přistupovat stát. Boj proti kouření, tak jak s časem postupuje, se totiž čím dál víc začíná dotýkat našich fundamentálních práv. A ty jsou základem této úvahy o podobě veřejného prostoru. Právo na soukromé vlastnictví, svobodná vůle, svobodné rozhodnutí, to jsou základy moderní společnosti a boj proti tabáku do nich někdy nepřiměřeně zasahuje. Když nás stát vede za ruku, něco nám dává, ale také bere. Naše práva v prostoru veřejném a soukromém nejsou identická a tak by k nim mělo být přistupováno. Nechci totiž přijít o tu možnost, že až budu jednou "veliký", jak říkávají malý kluci a sní přitom o Ferrari, abych si mohl otevřít bar pro milovníky arménského koňaku a kubánských doutníků. A kdo by mě chtěl podezírat z konfliktu zájmů, což je populární metoda jak zpochybnit cizí argumenty, tak s klidem dodám, že jsem nekuřák, nevlastním akcie tabákových společností, ani pro ně nepracuji, stejně jako nemám nic společného s průmyslem restauračních služeb ani s hnutími za boj proti kouření. Pozn. JČ: Argument o "veřejnosti" či "poloveřejnosti" či "soukromnosti" uzavřených prostor, přístupných veřejnosti, je irelevantní. Důležité je, zda v uzavřeném, a tedy nevětratelném prostoru, se vyskytují nekuřácké osoby, které jsou povinným vystavováním kouření poškozovány kuřáky na zdraví. Není důvodu, proč by měli být nekuřáci při vstupu do restaurací poškozováni na zdraví. Existuje veřejný zájem na veřejném zdraví a vláda má povinnost ho prosazovat, jak to konec konců nyní činí rozvinuté demokracie v Evropské unii. Jsem hrdý, že Skotsko loni v březnu kouření v zastřešených veřejných místnostech zakázalo a od letošního března zakáže i kouření před budovami. Mělo to obrovský společenský prospěch, především na zdraví lidí. Kouření je nyní běžně považováno za drasticky asociální návyk. Právem. Jen blbec ho hájí. Kuřáci umírají v průměru o dvanáct let dříve. Byl jsem v minulých dnech v jedné souvislosti na kardiologii a viděl jsem tam pacienty s nemocemi srdce. Jen idiot kouří. Zahrává si se životem i s životy jiných. Vláda má povinnost nekuřáky před idioty kuřáky chránit. Argumentaci, jejímž prostřednictvím se ODS snaží rozmělnit základní lidské právo nedostat od kuřáka rakovinu plic blábolením o "poloveřejném" prostoru, by se naštěstí ve Skotsku, kde je v restauracích nyní zcela čistý vzduch, i v Anglii, kde bude kouření ve veřejných místnostech, včetně restaurací, zakázáno zanedlouho, z plic vysmáli -- a příslušného poslance ODS by právem považovali za ideologicky a doktrinářsky zabedněného hlupáka. |