Sluneční kotouč rozhodiv své zlaté vlasy
doťapkal až na konec bazénu a skočil. Tisíce kapek
se rozprskly okolo a se zvonivým chichotem tříštivě
narážely na hranatá těla hodin.
Zrnka písku si brumlala Osudovou, brčka obcovala
s plátkem citrónu, zatímco
dubový list se převlékal do plavek. A do toho --
Zakryješ zrcadlo. Prý jsem moc mladá.
A pravidelná.
Krásná, tajemná, nesvá.
Jednoduchá, a přece složitá.
Často nepochopitelná.
A pokaždé neuchopitelná.

A dál? Objevil se řezník a stáhl mě z kůže. Zaživa.
Za bílého dne, snad jsi to i viděl.
Mouchy na mě sedaly a
dělaly na mně takový ty
svoje malinkatý hovínka.
Piková dáma probodla levé ucho hříchu,
naše hvězda vybuchla gejzírem touhy,
obraz na stěně právě slízal rozsypaný vitriol.
Mně začaly kořeny prorůstat do betonu,
tělo se obalovat kostičkovaným listím
- protože já kostičku miluju -
a ve vlasech se usídlil krkavec.
Ano, krkavec; to on mi svým tupým drápem
vyškrábal oči,
to on mi zobákem vyťukává do morku kostí
tvoje naléhavé SOS,
to on je mou nadějí...

do Britských listů poslala autorka