To již zuřila druhá světová válka, Polsko bylo poraženo a západní velmoci Anglie a Francie dále strkaly hlavu do písku a vedly zhoubnou politiku appeasementu. Francouzská armáda seděla v Maginotově linii a přes vyhlášení války Německu tak nechala Hitlerovi volnou ruku, ať si udělá s Polskem, co chce. Ale ve vlastním okupovaném protektorátu ještě nenabyl nacistický teror takového rozměru jako o několik měsíců později. Mnozí si mysleli či chtěli věřit tomu, že půjde jen o horší a tvrdší formu válečných represí, jaké poznali o 20 let dříve za 1. světové války v rámci Rakouska--Uherska. A doufali, že během krátké doby se Anglie s Francií vzchopí a Německo porazí. V roce 1939 si rozsah nacistických perzekucí a míry obětí, které budou k jeho porážce potřebné, dokázal představit jen málokdo.

Konec Československa a zřízení německého protektorátu přineslo proto těžké zklamání a pro mnohé i demoralizaci.

Proto se na podzim roku 1939 v protektorátu konaly protiněmecké demonstrace, což by již o rok později bylo zcela nepředstavitelné. Jaký má být další osud Čechů ve střední Evropě, to naznačovali okupanti již od 15. března 1939. Tlak zesílil po vypuknutí 2. světové války 1. září 1939. Reakcí na okupaci byla manifestace obyvatel Prahy 28. října 1939.

Ústav pro soudobé dějiny v Praze uspořádal v říjnu 1999 k 10. výročí pádu komunismu konferenci historiků. Bohužel, komunističtí činitelé na ni pozváni nebyli, hovořili tam jen disidenti.

Před konferencí jsem se o tom, že do Prahy na ni jedu, zmínil britskému politologu Johnu Keanovi, autorovi knihy Václav Havel, politická tragedie v šesti dějstvích. Řekl jsem mu, že na konferenci vystoupí i tehdejší český prezident. Kean na to reagoval: Zeptejte se Václava Havla, jak dal Dubčekovi slib, že ho bude podporovat při kandidatuře na prezidentský úřad, a jak ho potom nesplnil.

Udělal jsem to a vyvolalo to dost neuvěřitelnou situaci. Popisovali jsme ji průběžně v Britských listech během konference v říjnu 1999. Níže uvádíme odkazy k těmto poněkud vzrušeným, ale spíš vlastně (tragi)komickým článkům. Celá "aféra" tvoří také první oddíl druhého knižního výboru z Britských listů ...jak Češi jednají, Chomutov, 2000.

Tento rozhovor Jana Čulíka s britským politologem Johnem Keanem, autorem nové knihy Václav Havel, politická tragédie v šesti dějstvích, která právě vychází v Británii (nakladatelství Bloomsbury) i v České republice (nakladatelství Volvox Globator) vyšel tento týden v časopise Reflex.

Ukázky z Keanovy knihy ZDE ZDE ZDE

Hned tři genitivy za sebou se podařilo vytvořit Českým novinám veve středu vpodvečer, důstojnou připomínkou vojenskobyrokratického jazyka komunistické éry a dokázala, že i po patnácti letech je v ČTK správný komunistický duch ještě přítomen.

České noviny napsaly: "Oslavy výročí pádu totality přilákaly na Národní tisíce lidí".

Je beznadějné připomínat, že hromadění podstatných jmen je špatným stylem v každém jazyce, že čeština má i slovesa a vedlejší věty?

Jaká podprahová touha po byrokratismu vede české novináře a politiky, aby hromadili podstatná jména v genitivních tvarech? Výstižně o tomto nešvaru (často spojovaném ještě se slovesnými podstatnými jmény) o tom psal Vladimír Just viz článek Zařízení k zabránění opuštění místa nedovoleného parkování.

Pokračování ze včerejšího dne, 16. listopadu 2004, v kterém jste se dozvěděli, kterak byl autor nejprve zaujat metodou tzv. orální historie vědeckých pracovníků Ústavu pro soudobé dějiny, jež mu přišla jako dobrý základ k uspořádání konference, na které se měly poprvé po 15 letech sejít aktéři konfliktu listopadu 1989.

Vymanili jsme se sice z moci partajních tajemníků, ale dostali jsme se do područí lumpenkapitálu, namísto domovních důvěrnic nám otravují život asociální majitelé domů, a místo všemocné StB nás ohrožuje organizovaný zločin, proti kterému je státní moc prakticky bezmocná.

Příspěvek připravený na zrušenou konferenci "Co se stalo v listopadu 1989?", která se měla uskutečnit 15. a 16. listopadu 2004 v Senátu Parlamentu České republiky

Petr Pithart v Pravde 16.11.2004 povedal: "Poviem však priamo, že premyslenú predstavu o tom, čo ďalej, sme vtedy nemali." Toto je úprimné vyjadrenie o tom, že celý vývoj 17.11.1989 a po ňom, bol a je postavený na totálne živelných základoch. Je to však pravda? Nie celkom!

Väčšina politikov, novinárov a historikov považuje 17. november za začiatok "revolúcie", ale toto nie je celkom pravdou!

V produktu Skype, o kterém jsme vás před časem informovali v souvislosti s internetovou telefonií a "voláním zadarmo", byla nalezena bezpečnostní chyba, kterou server Secunia označil jako vysoce kritickou.

Chyba je způsobena nedostatečným ošetřením vstupních parametrů, což může být zneužito k přetečení zásobníku a následnému spuštění libovolného nebezpečného programového kódu například pouhým navštívením pochybné webové stránky, která obsahuje příliš dlouhý textový parametr (více než 4096 bajtů) v URI "callto:". Informoval o tom server Živě.cz. Chyba je opravena v nové verzi produktu 1.0.0.100.

Zde je několik paralel, které lze vyvodit z jednoho kroku americké armády v boji o Fallúdžu, chcete-li, proti Fallúdži. To, že americká armáda obsadila fallúdžskou nemocnici nemělo vliv pouze na špatnou dosažitelnost lékařského ošetření pro zraněné civilní obyvatele města, ačkoli tato skutečnost je jistě nejhorším důsledkem. Obsazení jedné z fallúdžských nemocnic americkou armádou je důkazem další dimenze vedení války. Je to úroveň vysoce kreativní, což je v nesouladu s destrukční podstatou boje. Tady nejsou rozhodující počty vojáků, úderná síla nebo kvalita vyzbrojení a netýká se to prioritně nepřítele, ačkoli i ten v tom kupodivu hraje menší roli. Je to velmi spekulativní záležitost, kde nepřítel nepředstavuje konkrétní množství ozbrojenců v určitém terénu, ale nějakou abstraktní hodnotu obdařenou rozsáhlou působností.

Průměrný počet unikátních návštěvníků v říjnu 2004 byl v pracovní dny 5 735, v sobotu a v neděli 2 611. Počet návštěv za říjen 2004 byl 177 312, v pracovní dny 6 989, o víkendu pak 3 067 denně. Návštěvníci si za říjen 2004 zobrazili celkem 397 990 stránek, v pracovní den průměrně 16 290, v nepracovní den 5 591. V lednu 2004 tento ukazatel činil okolo 8 500 stránek v pracovní dny a okolo 3 200 stránek v nepracovní dny. 78% návštěvníků je z českých domén, 8% ze Slovenska. Čtenáři se o Britské listy zajímali v pracovních dnech zejména od 8 - 14 hod, o víkendech pak od 10 -20 hod, což ukazuje na vysoké procento čtenářů s profesionálním firemním připojením. Počet unikátních IP adres byl v říjnu 49 715, u serveru ČTK/Neris České noviny tomu bylo 75 105, čili jen o 51% více. Britské listy se podílely na provozu všech monitorovaných serverů za sledovaný měsíc z 1,65%.

V pondělí 15. listopadu 2004 navštívilo Britské listy už 7 310 čtenářů (unikátních návštěvníků) , což je o 13% více než v pondělí o týden dříve. Server ČTK/Neris České noviny měl za stejný den podle monitoru návštěvnosti iAudit 13 327 návštěvníků, což je pouze o 82 procent více než Britské listy. Počet návštěv za stejný den činil u Britských listů 9 443, u Českých novin 21 770. Čtenáři si stáhli 24 816 stránek, zatímco ze zpravodajského portálu České noviny 70 127 stránek. Počet unikátních IP adres činil 5 435, což znamená nárůst 13%, u Českých novin tentýž ukazatel činil 8 741.

Za minulý týden navštívilo Britské listy 29 788 unikátních návštěvníků, což je mezitýdení nárůst o 29%. České noviny pak v minulém týdnu navštívilo 44 132 čtenářů, což je pouze o 48% více. Stáhli si 131 827 stránek, zatímco na zpravodajském portálu ČTK České noviny 408 675. Počet návštěv Britských listů za minulý týden byl o +35% vyšší oproti předchozímu týdnu a došplhal se až na číslo 54 758, u serveru ČTK/Neris České noviny tento ukazatel činil 124 974, což je pouze o něco více než dvojnásobek. U unikátních IP adres je poměr ještě markantnější - BL: 20 106 (+25%), ČN: 28 674 (+14%), což je pouze o 42 % více. Britské listy v podstatě dělají dva lidé, zadarmo.

Ten převrat jsme tehdy moc nečekali, spíše než s rychlým zhroucením režimu jsme počítali -- v té příznivější variantě -- s postupnou "finlandizací", kdy budeme dále ve sféře sovětského velmocenského vlivu, ale bude nám dána jistá volnost zejména ve vnitřním vývoji, v liberalizaci hospodářství, politiky a kultury. To jsme ještě netušili, že v roce 1985 Gorbačov oznámil představitelům bratrských stran, že se budou muset spolehnout sami na sebe, že SSSR již nebude hrát úlohu Velkého Bratra. Tím byly odstartovány přípravy zásadní změny, jež byla otázkou času. Pro nás naprosto bylo tehdy naprosto nepředstavitelné, že by mohlo dojít k převratu v Praze -- a Střední skupina sovětských vojsk by zůstala v klidu ve svých garnizonách. Ještě v druhé půli listopadu 1989 jsme s násilným zásahem počítali (poučeni polskou moderní historií) a připravovali na to stávkově struktury. Ale vše bylo nakonec jinak. Naštěstí!

Vzpomínání pamětníků je jistě po tolika letech zábavné. Ale já se chci soustředit na něco jiného. Jde mi o to, kam došel vývoj, zahájený poněkud chaoticky ve dnech, jež následovaly po pátku 17. listopadu 1989. Jde -- ve zkratce -- o to, že na listopadových shromážděních lidé nedemonstrovali ani za vytunelování bank, ani ve prospěch troufalých nároků pohrobků sudeťácké šlechty, ani za vznik bezcitného prostředí, kde prachy a kariéra jsou jedinými hodnotami, jež se akceptují. Předestřít tohle tehdy demonstrujícím, nepochybně by mluvčího hnali jako provokatéra StB.

A přece je tomu tak! Proč? Pokusme se to alespoň letmo naznačit.

čtenář serveru Novinky,
který se podepsal příznačně
Jaroslav Bílý

Byl nebo nebyl Barroso terčem muslimských atentáníků z Nizozemska? Když se podíváte na titulek článku na serveru Novinky, zdrojovaný z ČTK, tak Barroso BYL terčem muslimských atentátníků. Ve větě pod titulkem je, že Barroso MĚL BÝT terčem útoku. A když si přečtete celý článek, tak tam není jediný fakt, který by o tom svědčil. Navíc jsou "atentátníci" z titulku dále v textu nahrazeni "islámskými fundamentalisty". Někteří věří titulkům, heslům, stručným větám, sloganům, jednoduchým řešením. Někteří naštěstí přemýšlí... O většině čtenářů serveru Novinky, kteří se rozhodli pod tímto článekm diskutovat, se to naneštěstí říci nedá. O redaktorovi, který článek zpracoval a vydal, také ne.

Političtí vedoucí představitelé odsoudili pravděpodobnou - nesmyslnou - vraždu irácké humanitární pracovnice Margaret Hassanové. Tony Blair vraždu označil za "strašlivou" a irský premiér Bertie Ahern zdůraznil, že její únosci jsou "odsouzeni mezinárodní komunitou".

Objevil se videozáznam, na němž byla žena se zavázanýma očima zastřelena do hlavy. Arabská televize Al Jazeera konstatovala v úterý, že má záznam už několik dní, ale že se rozhodla ho nevysílat.

Britský ministr zahraničí Jack Straw uvedl, že paní Hassanová byla "pravděpodobně zavražděna".

Hassanová, britského původu, žila v Iráku 30 let a konvertovala k islámu. Byla unesena neznámou skupinou v Iráku dne 19. řijna.

Vyjednavači s únosci konstatovali, že i extremistická skupina Abu Musaba Al-Zarqawiho, která uřezává lidem hlavy, požadovala prý propuštění paní Hassanové, ale že některé nové teroristické organizace "nemají absolutně žádnou úroveň".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Úterý 20.45: Americký prezident George Bush oznámil, že se jeho poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Ricová, jíž je téměř 50 let, má stát americkou ministryní zahraničí. Bude to první černoška v této funkci. Ricová je členem nejvnitřnějšího kruhu Bushových spolupracovníků, někteří pozorovatelé ji charakterizují téměř jako příslušníka Bushovy rodiny. Sdílí většinu Bushových názorů a je charakterizována jako nesmírně ambiciózní. Bushova vláda chce přímo ovládat ministerstvo zahraničních věcí a očekává se, že Ricová to provede. Spekulovalo se, že by Ricová chtěla být raději ministryní obrany, ale toto místo se zatím neuprázdnilo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Britský premiér Tony Blair po návratu z Washingtonu, kde jednal jako první zahraniční politik s Georgem Bushem po jeho znovuzvolení, hovořil ve svém pondělním projevu v londýnské síni Guildhall o podle jeho názoru velmi důležité alianci, mezi Evropou a Amerikou. Doslova konstatoval:

"Demokracie je pro Evropu a Ameriku místem setkání. Nezasazuju se zde, a to zdůrazňuju, o řadu vojenských řešení pro vytvoření demokracie. Ale to, co říkám, je, že trpělivě, ale otevřeně, Evropa a Amerika musejí spolupracovat a přinést demokratická, lidská a politická práva, která my považujeme za samozřejmá, do těch částí světa, jímž jsou odpírána. Nic z tohoto ale nebude fungovat, pokud se nebude o spolupráci snažit i Amerika. Jejím cílem musí být multilateralismus, který funguje. Nemám žádné sympatie pro samoúčelný unilateralismus."

Blair ve svém projevu kritizoval to, co charakterizoval jako jednostrannost a izolovanost amerického myšlení. Avšak také kritizoval evropské postoje vůči USA a zdůraznil, že není od Evropy ani rozumné ani inteligentní zesměšňovat americké argumenty a parodovat její politické vedoucí představitele.

Colin Powell byl jedním z nejopatrnějších hlasů k zahraniční politice v Bushově vládě, konstatoval britský rozhlas v pondělí večer a pokračoval: Powell byl synem přistěhovalců z Jamajky a stal se nejvýše postaveným černošským činitelem v historii Spojených států a získal si při tom všeobecný obdiv. Jako ministra zahraničí si Colina Powella vysoce cenili doma i v zahraničí. Méně lehké je určit, zda jeho funkční období ministra zahraničí bude v budoucnu posuzováno jako úspěch nebo jako selhání."

Reportérka televizního pořadu BBC Newsnight v pondělí večer konstatovala, že by býval Colin Powell ve své funkci zůstal, kdyby ho George Bush přesvědčoval, aby to učinil. K žádnému takovému přesvědčování však nedošlo. Internetové stránky BBC poukázaly na to, že se Colin Powell nikdy necítil doma ve vládě, v níž dominovali neokonzervativci. Podle bývalého britského velvyslance v USA Sira Christophera Meyera bylo nepřátelství mezi Colinem Powellem a Donaldem Rumsfeldem při každém jejich setkání naprosto zjevné. Meyer přitom konstatoval, že mu byl vždy Powell nesmírně sympatický. Powell míval často větší popularitu než americký prezident.

Colin Powell byl raněn ve Vietnamu a na základě své zkušenosti byl politickým pragmatikem - byl proti ideologickým akcím a válkám, jako byl Vietnam. Proto se neshodl s nynější vysoce ideologickou americkou vládou.

Hněv britské veřejnosti nad válkou v Iráku sílí a Blair si s ním neporadí. Rozdíl v postojích britské a americké veřejnosti vůči irácké válce je pozoruhodný, argumentuje v deníku Guardian bývalý šéfredaktor konzervativního listu Daily Telegraph Max Hastings:

Britové jsou se situací v Iráku nesmírně nespokojeni. Američané zastávají názor, že je všechno v pořádku.

Ze sympozia na téma Kultura v médiích (prezentace a reflexe umění), které 11. 11. 2004 pořádala v prostorách Nosticova paláce Obec spisovatelů a Rada uměleckých obcí ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR a Magistrátem hl.města Prahy, vzešla pozoruhodná výzva adresovaná médiím, jakkoliv dobře míněná, přesto samoúčelná a hodně naivní.

Jsem majitelem prosperující zavedené firmy. Mám vysokoškolské vzdělání a slušný příjem. Nikdy jsem neinklinoval ke komunistům. Podle průzkumů, které čas od času vyjdou tiskem či v televizi, bych měl být volič ODS. Přesto jsem ODS nevolil a její masivní vítězství považuji za velmi špatnou zprávu pro většinu lidí v této zemi. A mám k tomu několik pádných důvodů:

Vítězství Občanské demokratické strany je bezprecedentní. Čas, který zůstal sociálním demokratům na změnu, se rychle krátí.

Za patnáct let od 17. listopadu 1989 nezaznamenala žádná politická strana takový úspěch ve volbách jako Občanská demokratická strana v letošních krajských a senátorských volbách. Pouze Občanské fórum v roce 1990 dosáhlo lepšího výsledku, když vykázalo zisk okolo poloviny odevzdaných hlasů. To ale bylo v době plné emocí, kdy se voliči neorientovali podle představ o budoucnosti, ale řídili se svým postojem k minulosti. Navíc Občanské fórum bylo hnutí, které teprve čekal rozpad na politické strany. Když se tak stalo, zdálo se, že pásmo kolem třicetiprocentního zisku je pro stranu v systému poměrného zastoupení horní hranice úspěchů.

Předchozí část analýzy ZDE

V porovnání se světem produkuje ČR méně schopných inženýrů, studenti utíkají do zahraničí a nerozvíjejí domácí ekonomiku. Bude ČR někdy schopna nastartovat tržní ekonomiku podporou mladých technických talentů? Je možné navázat efektivní komunikaci studenti -- vedení škol -- vedení státu? Cílem diskuse je dojít k jednoznačnému závěru, jakým způsobem je možné začít všestranně efektivně spolupracovat a zprostředkovat toliko chybějící kontakt. Témata k diskusi:

• financování vysokých škol
• motivace a úroveň pedagogických pracovníků
• vize a cíle technického školství v České republice
• integrace vysokého školství a průmyslu
• role studentů v rozvoji vysokých škol

Debata se koná ve středu 17.11.2004 v 17:00 V posluchárně K1, budova Elektrotechnické fakulty ČVUT, Karlovo náměstí 13, 121 35 Praha 2 - Nové Město. Diskusi bude moderovat Dominik Joe Pantůček. Předpokládaný čas trvání diskuse 2-3 hodiny.

Podrobnosti ZDE

Když jsem před necelými dvěma roky navštívil třetí tchaj-pejské bienále, pořádané tehdy pod názvem Great Theatre of the World v Taipei Fine Arts Museum, překvapilo mě, že jsem jako čtenář, divák a posluchač českých médií o tak velkém kulturním podniku nebyl vůbec informován. Pak jsem si ale řekl, že je vlastně jen logické, že poté, co v ČR přestalo současné umění vznikat, přestalo se o něm také psát. A protože Britské listy jsou deníkem "o všem, o čem se v ČR příliš nemluví", tedy ani nepíše, říkal jsem si, že bych o této výstavě mohl pro BL jednou napsat.

Zdálo se mi to jako dost dobrý nápad. Tu knihu jsem sice dostal už loni, shodou okolností právě před rokem, k 14. výročí manifestace 17. listopadu 1989, ale otevřel jsem ji až kolem vánoc. Venku praštělo, a já se poprvé začetl do knihy historika Milana Otáhala s názvem "Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989". Autor mi v rejstříku věnoval celkem 9 odkazů. Toto ale není příběh Otáhalovy knihy, ale příběh konference, která se nekonala.

Je to příběh takřečeně orální...

Americké porozumění vlastní historické roli má dvě hlavní komponenty. Tou první je puritánská vize nového Sionu, jejíž étos je víceméně starozákonní. Ta druhá spočívá v mesianistickém tažení za osvobození těch, kdož se dostali do područí zla. Vzorovou událostí druhého typu se stala americká občanská válka Severu proti Jihu. Zemřelo v ní přes půl miliónu občanů USA. Věřit americkému mýtu znamená věřit, že zemřeli za nás všechny.

V polovině října jsem zaslal předsedům parlamentních stran následující otázky a poprosil o odpovědi do konce měsíce. Bohužel ani jeden z předsedů ODS, ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU a KSČM nebyl ochoten na otázky odpovědět. Je to smutný důkaz toho, jak je české školství pro politiky významné...

tisková zpráva

Prvním pracovním setkáním středoškolských studentů na půdě Vysoké školy ekonomické v Praze začíná tuto sobotu už X. ročník Pražského modelu OSN. V celoročním vzdělávacím projektu, který pořádá Asociace pro mezinárodní otázky, si studenti v roli diplomatů členských států OSN vyzkouší jednání v rámci celosvětového fóra a pokusí se řešit současné mezinárodní problémy.

Tento příspěvek je reakcí na článek Borise Cveka Je ústní zkoušení v chemii a ve fyzice na gymnáziu nutné?

V prvé řadě bych předeslal, že nejsem zapšklý učitel,ale vysokoškolský student (proto budu přidávat občas i postřehy z vysokoškolského prostředí). Přesto nemám rád testy a vždy, když je to možné (a praktické), dávám přednost ústní zkoušce. Důvodem jest fakt, že mám na testový typ zkoušení úplně opačný názor než pan Cvek, považuji jej za taktéž neobjektivní a domnívám se, že mnohem hůře splňuje cíl, ke kterému je zkoušení směřováno. Důvody jsou následující:

V podstatě jediné, co se ČSSD v senátních volbách podařilo, bylo zvolení Jaromíra Štětiny, píše Ivan Hora .

Politici ČSSD, např. Erazim Kohák vyvíjeli velmi energickou kampaň i přímo v ulicích Prahy, jen aby Štětina byl zvolen. Pro Štětinu horoval i Zaorálek nebo sociálně demokratický politolog Jelínek... Jaromír Štětina je známý svými kategorickými názory na problematiku Kavkazu, Kosova a Bosny. Hájí místní muslimy, jejich způsob vedení válek a za jediné viníky konfliktů shledává Rusko resp. Putina či Srbsko.

Dovolujeme si Vás upozornit na vysílání, které připravila naše Česko-Americká Televize v USA k 15 . výročí Sametové revoluce. Navštivte stránky www.catvherald.com a kliknete na TV ONLINE a tam na November 17 nebo 17.Listopad. Přehrajete to prostřednictvím Windows Media Player, nebo si tento pořád můžete nahrát do počítače a přehrát později. Prosíme vás abyste tento email rozeslali svým známým.

Denis Horáček - Asistent produkce.

Volby skončily a na všech stranách se objevují různé úvahy, které komentují výsledky voleb. Největší zklamání je v řadách ČSSD. Tato strana u voličů totálně propadla už potřetí za sebou. Ozývají se různé hlasy hledající důvody a snažící se vysvětlit, proč voliči volili tak, jak volili nebo proč nevolili vůbec. Drtivé vítězství ODS je faktem, proti kterému se nedá nic říci.

V ranních bojích v Nu'ajmíji bylo zabito 21 amerických vojáků, zničeny tři tanky Abrams a jedno Humvee. Vůdcové rady mudžáhidů ve Fallúdže oznámili, že bojovníci odporu ráno v průmyslové zóně obklíčili Američany ve třech tancích a třech Humvee a 36 jich zajali. Bylo mezi nimi i několik žen. Předseda rady mudžáhidů Abú Asad sdělil, že se zajatci byly pořízeny nahrávky a ty byly předány televizím al-Džazíra a al-Arabíja. Obě však odvysílání odmítly ze strachu před americkou represí.

V rámci zásady Audiatur et altera pars zveřejňujeme zpravodajství o nedávných bojích v Iráku z hlediska osob, které bojují proti americkým a západním okupačním vojskům.

Aféra "Kořistka" opět ukázala, že je v české politice "cosi" nezdravého. Kolik takových nešťastných případů už musel český volič vyslechnout nebo spíše vytrpět. Jako už po několikáté, tu někdo lže či má přinejmenším poněkud bujnou fantazii. Ale nejhorší na tom je, že i kdyby byl viník náhodou usvědčen a aféra byla dovedena až do samého konce, těžko můžeme očekávat, že z toho dotyčný "desperát" vyvodí osobní důsledky.

Večer bude věnovaný odkazu básníka K. H. Máchy. Diváci se dozví jednak něco více ze soukromí K.H. Máchy v souvislosti s tím, jak ovlivňovalo jeho tvorbu. Objeví se ukázky z jeho korespondence i deníku. A samozřejmě nebude chybět přednes z jeho méně známé tvorby. Literární část programu bude doplněna ivou hudbou, kdy vystoupí písničkář Zbyněk Zeman. Ostatní účinkující: Libor Ulovec, Martina Bittnerová, Jana Rubeová, Ivona Březinová.

Někdy začátkem listopadu 1989 jsem telefonoval řadě přátel v Praze a snažil jsem se je přesvědčovat, že pád komunismu se blíží. Nevěřili mi: "To se netýká Československa," řekl mi. "Tady bude sovětský komunismus vládnout na věčné časy." Jeden můj bývalý spolužák, nyní vážený univerzitní profesor, zažádal z kariérních důvodů o vstup do KSČ ještě v září 1989.

Proč se většina Čechů a Slováků přizpůsobila po roce 1968 neostalinskému normalizačnímu režimu Gustáva Husáka tak rychle a proč přijala premisu, že tento režim bude existovat "na věčné časy"? Vždyť stačí pohlédnout do historie a je jasné, že žádné impérium netrvá věčně, zejména v moderní době. Jaksi se zdá, že značné části československého obyvatelstva Husákova normalizace vyhovovala.

17. listopad je chmurné i veselé datum. Chmurné, pokud je vztažen k roku 1939, počátku dlouhé a strašlivé nacistické okupace, jejímž cílem bylo naše vyvraždění, v lepším případě proměna v bezprávné otroky na velkostatcích árijských aristokratů. Veselé, pokud jej vztáhneme k roku 1989, konečnému pádu komunistické diktatury. Veselé, přes všechen současný marasmus a znechucení, jež v nás vyvolávají naši politici. Veselé, protože již nemusíme žít v ubíjející šedi, protože mohu psát tyto řádky a nemusím se bát, že budu zatčen, protože se již nemusíme ponižovat před kdejakým úředníčkem a stranickým funkcionářem, i když to mnozí stále ještě dělají, protože již nemusíme žít v systému pokrytectví a lži a na 1. května předstírat oddanost straně a vládě, které se nám ve skutečnosti hnusily, i když jsme stále pokrytci a sdělovací prostředky lžou stejně úporně jako tenkrát.

Přiznám se, že současná exploze na růžovo natřených vzpomínek, která prýští ze všech českých médií o tom, jak nadšeně kdo zvonil klíči v roce 1989, mne téměř nutí vzít si na pár dní dovolenou. Po Slovenském národním povstání se tradovalo, že by se do celých Tater všichni partyzáni ani nevešli. Dnes je to podobné. Žurnalistická všekritičnost ustoupila reinkarnaci Blanických rytířů a pravda a láska opět vítězí KO nad vším, nejen nad lží a nenávistí.

Pád "komunismu" v Československu nebyl náhlou událostí. Předcházel mu po celou řadu let docela soustředěný demokratizační boj českých a slovenských disidentů, členů Charty 77. Je možno spekulovat o tom, zda jejich úsilí nakonec mělo vůbec nějaký význam pro pád "komunismu" -- v Čechách jsou určovány vnitropolitické poměry téměř vždycky konstelací mezinárodněpolitických sil, na něž Češi nemívají skoro žádný vliv. Ať už je tomu jakkoliv, sledoval jsem už dlouho před pádem "komunismu" pečlivě vnitropolitickou československou situaci, která se sice ještě v roce 1988, kdy jsem se po letech mohl po nabytí britského pasu podívat znovu do Prahy (předtím jsem tam raději nejezdil, neboť mnou Stb strašila mé pražské přátele a kamarády a vyhrožovala jim, že jsem prý "agentem CIA") , zdála úplně stejná jako v sedmdesátých letech, kdy jsem se z Prahy vystěhoval do Británie.

Původně vyšlo v Britských listech před rokem ZDE

Navštíví-li Prahu v současnosti Čech, který už delší dobu žije na Západě, vzbudí to v něm značně klaustrofobické pocity. Prvotní příčina jeho tísně je zcela hmatatatelná a prozaická: v Praze je dnes skutečně havarijní ekologická situace. Návštěvník má prostě dojem, že se dusí. Vzduch je jakoby bez kyslíku, a to často i na místech, na něž má člověk z mládí či z dětství krásné vzpomínky. Pro toho, kdo kdysi zažil třeba osvěžující, čerstvé letní ráno u Vltavy, bude procházka například po Smetanově nábřeží od Národního divadla ke Karlovým lázním značným šokem. Po celém městě je cítit chemický, sirnatý zápach. V některých částech Prahy je tento zápach neobyčejně intenzívní. Sílí hlavně v noci, kdy prý, podle informací Pražanů, pražské (a kladenské!) průmyslové závody vypouštějí exhalace do ovzduší. Nelze větrat a je nutno spát při zavřených oknech. Jedna Pražanka si stěžovala (bydlí nedaleko Palackého náměstí), že kdykoli se pokusí vyvětrat zakouřenou místnost, pokoj se zvenčí naplní odporným zápachem. Ačkoliv si Pražané chemickou zamořenost svého města dnes částečně uvědomují, svou situaci si zhoršují tím, že většina z nich kouří. Jak podotkla jedna lékařka, oficiální protikuřácké kampaně v Československu prý nezabírají. Lidé v Československu totiž úředním sdělením zásadně nedůvěřují: neberou vážně proto ani oficiální varování, že kouření škodí zdraví.

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla na jaře roku 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Kompletní článek ZDE

Janu Čulíkovi v Praze poskytl rozhovor spisovatel Ludvík Vaculík. Diskuse se účastnil i spisovatelův syn Martin Vaculík, který žije v Paříži, a krátce do něho zasáhla i autorka Lenka Procházková, z níž Ludvík Vaculík tehdy žil.

Přátelé z Prahy zklamaně píší, že v Československu i za Gorbačovovy éry zůstává všechno při starém. Listujeme-li však československými oficiálními novinami a časopisy z poslední doby, zjišťujeme, že to není tak docela pravda. V porovnání se sedmdesátými lety a první polovinou osmdesátých let, kdy československý tisk zněl neúprosně ideologickou řečí, dochází přece jen k jistému pohybu.

Kompletní článek ZDE

Brzy po Novém roce 1989 nabyla situace v Československu značné dramatičnosti. 2. ledna 1989 oznámili mluvčí Charty 77 a dalších československých nezávislých skupin ONV v Praze 1 a československé veřejnosti, že se v neděli 15. ledna 1989 ve 14 hodin sejdou na Václavském náměstí v Praze ke krátké vzpomínce na Jana Palacha. Zároveň československé nezávislé iniciativy informovaly československou veřejnost, že se v sobotu dne 21. ledna 1989 po celý den bude konat vzpomínková slavnost u Palachova hrobu na hřbitově ve Všetatech, kam v sedmdesátých letech státní bezpečnost přesunula jeho pozůstatky z pražského vinohradského hřbitova.

Kompletní článek ZDE

Rozhovor Jana Čulíka s Josefem Škvoreckým je z roku 1990.

No, to bylo dost trapné. Mně volal redaktor z Wall Street Journal, jestli bych po ně nenapsal úvodník, jak to, že komunismus už padl v Polsku, v Maďarsku, dokonce i v NDR a v Československu pořád ještě nepadl. No tak já jsem napsal takový článek, kde jsem se poctivě zamýšlel nad tím, proč ti Češi ještě ten režim nesvrhli, a odeslal jsem ho a oni to tedy v tom Wall Street Journal otiskli a den nato byl 17. listopad.

Tento rozhovor Jana Čulíka s tehdejším československým velvyslancem v Německu, spisovatelem Jiřím Grušou, natočený na setkání českých intelektuálů v Scheinfeldu, se vysílal ve Svobodné Evropě v květnu 1992.

Rád bych se pokusil jako člověk, který se o média zajímá jak osobně tak částečně profesně, formulovat mé postoje v reakci na probíhající diskusi.

Nejprve 5 mediálních axiomů, které jsem si v průběhu času vytvořil, píše Tomáš Ledvina, na což reaguje Jan Čulík a Štěpán Kotrba.

Horké novinky z války proti terorismu! Opět můžete spát o něco bezpečněji, protože anglická vláda se rozhodla zbavit Uzbekistán jeho zvráceného prezidenta Islama Karimova... A, počkejte chvilinku... Ne, zdá se, že jsme se spletli. Spojenými státy a Anglií sponzorovaný Karimov -- známý různými věcmi, mezi jinými vařením disidentů zaživa -- není v žádném nebezpečí.

Další články v BL na toto téma ZDE ZDE ZDE ZDE

Minulý týden jsem překročil řeku Vltavu a útulné malostranské kavárně jsem se dozvěděl, že v jakémsi sněmovním podvýboru zuří boj o budoucnost veřejnoprávních médií. Měl jsem pár poznámek a poté jsem byl vyzván, "ať k tomu teda něco napíšu..." A tak to teda činím. Musím říci, že mám často potíže popsat lidem z jiných prostředí přesně to, co míníme tím, když říkáme, že naše některá média jsou veřejnoprávní.

Představme si učitele chemie a fyziky na gymnáziu, který si dá práci s tím, že hledá nejvhodnější způsob, jak zjišťovat znalosti svých studentů a jak je klasifikovat. Necítí se být, je totiž dospělým, vzdělaným a odpovědným člověkem, v roli stroje, který automaticky musí přijmout běžnou zvyklost či předpis, nýbrž chce nad věcmi přemýšlet a mít odvahu zaujmout postoj, neboť to obé je cílem a smyslem každého opravdového vzdělávání (jistěže ne toho, jež tu čtyřicet let provozoval komunistický stát a jež bylo především indoktrinací). Pokusím se nyní ukázat, jak by se mohl názor takového člověka konkrétně vyvíjet:

Kasárnické metody zkoušení, zejména ústního, do školy vůbec nepatří. Kdyby o něm věděl Komenský, rotoval by v hrobě.

Média přinesla v sobotu 13.11.2004 zprávy o dvou kárných řízeních, která proběhla 12.11.2004 před kárným senátem Vrchního soudu v Praze. Při nich přišly -- zatím nepravomocně -- o svůj úřad jedna soudkyně a jedna státní žalobkyně. Třetí řízení, které proběhlo u téhož soudu souběžně a skončilo nepravomocným osvobozujícím rozhodnutím, novináři většinou před veřejností utajili, protože zřejmě nepochopili závažnost divadla, jehož byli svědky.

V říjnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5119,90 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.