Zpochybněna je věta, kdy mluvím o terorismu jako o snaze dosáhnout dohody. Na to Pavel Urban navazuje, že radikálům se kompromis jeví jako zrada. To je jistě možné, ale já přece nemluvil o kompromisu, ale o dohodě. A ta, jak známo i moderních českých dějin, nemusí mít vždy kompromisní podobu. Dále pokračuji v tom smyslu, že terorismus představuje "děsivý dialog". Je to dialog beze slov založený pouze na používání interpunkce a převažují v něm řady vykřičníků. A to se vůbec netýká samotných atentátníků, kteří jdou na smrt. To jsou lidské nástroje.

Společenská flexibilita a přizpůsobivost jsou jednoznačnými přednostmi, které pomáhají západní civilizaci udržet si politickou a ekonomickou převahu. Tu dokazuje i tím, že se mu daří udržovat islámský (ale do značné míry i arabský) svět ve stavu velké roztříštěnosti. Tyto země mají jediný civilizační trumf a tím je ropa. Západ je ale největším zpracovatelem, a tak jsou ekonomické vazby na něj důležitější než snaha vytvořit nějakou funkční organizaci typu EU. Většina zemí regionu je zároveň líhní teroristů a zároveň úzce spolupracuje se Západem (viz panem Urbanem zmiňovaná SA).

O otupení radikálních nálad jsem se zmínil už v samotném článku -- vytvoření co největšího prostoru pro účast všech politizovaných skupin na veřejném zájmu by jistě bylo účinnější, než dosazovat dle vlastního uvážení vládu, která pak logicky působí nevěrohodně, čehož radikálové hojně využívají k obecné diskreditaci. A Bush s Putinem? Pro ně nemusí být paralýza radikálů tím, čeho opravdu chtějí dosáhnout. Boj proti terorismu je totiž politickým zlatým dolem a skvělou záminkou k válečnému řešení, což sebou nese možnost přímé kontroly určitého území. Můžeme to nazvat spekulací, ale i kalkulací.

Ani situace v Palestině není tak jednoduchá, aby se dalo konstatovat, že Izrael sklidil hrozny zla za nabídku kompromisu. Na jedné straně stojí národ, který byl stižen hromadnou likvidací a sveřepě brání svůj stát. Na straně druhé je národ, který se cítí být stižen podobně, jako židé v Evropě a Rusku staletí před druhou světovou válkou, spíše ale během ní. Tato situace je lokálně neřešitelná a opět se zde otevírá otázka odpovědnosti Západu, který ji má ve své podstatě na svědomí. Nabídka kompromisu se může jevit po desetiletích okupace jako krajně podezřelá.

A co se masové podpory terorismu v muslimských zemích týká, vycházím z předpokladu, že v případě masové podpory by se terorismus musel proměnit v národní nebo náboženské povstání. Masová radikalizace přece znamená občanskou nebo mezinárodní válku v pravém slova smyslu, kdežto terorismus (i ten, který se zastřešuje islámem) se uchyluje k záškodnictví, protože tuto podporu nemá. A navíc je vkusné dodržovat i zde presumpci neviny, jinak bychom museli konkrétní "masu" z podpory terorismu obvinit.

Dovolím si ještě jednu štiplavou poznámku. Pavel Urban s potěšením konstatuje, že francouzští muslimové masově neprotestují proti zákonu o zákazu nošení náboženských symbolů na státních školách, a že odmítají únos dvou francouzských novinářů inspirovaný bojem proti tomuto zákonu. Zároveň říká, že neví proč tak činí. Já mu to pošeptám: odmítají podporovat terorismus. Přesto je podle pana Urbana šance, že "tito lidé budou více Francouzi či Evropany, než muslimy". Otázka zní, k čemu má taková šance být dobrá.