Pryč ze Starého světa

Anglické puritány navenek spojovala nespokojenost s anglikánskou církví, jen polovičatě řešící otázku propojení duchovní a světské moci. Jejich vnitřním poutem však byla zkušenost konverze od neautentického života v odcizení k novému zrození z Boží milosti, přinášející naději na spásu a závazek boje proti hříchu. Podle kalvinistického výkladu je klíčovou událostí pro lidské dějiny Adamova zrada stvořitele, jež probíhá neustále. Člověk zrazuje svoji úmluvu a z pastýře jemu svěřeného světa se stává svým vlastním pánem; což ústí jen v to, že je otrokem věcí a světského pachtění, samoúčelného neboť ztrativšího účel nejvyšší. Takto je ztracen nejen člověk sám, ale také celý stvořený svět, který měl člověk jako pastýř přivést k Bohu. Projevem tohoto stavu pádu je hřích, provázející lidskou společnost přímo bytostně. Zprvu a většinou žije člověk neautenticky, protože je zcela zaujat světskými záležitostmi a zapomíná na svou pravou podstatu, potlačuje vlastní svědomí. A v tomto okamžiku přichází Boží milost a zážitek vnitřního obrácení, prohlédnutí lidské ubohosti, z níž vede cesta ven skrze sebezaslíbení pravému smyslu veškerenstva. Tento zážitek je zážitkem vyvolenosti. Vyvolený člověk pak může činit v podstatě cokoliv; jde o to, aby to činil pro větší slávu Boží.

V prvé řadě je třeba se radikálně vzdát představ o tom, že člověk, který nevraždí, nekrade, nesmilní atd., se nemusí bát Posledního soudu; taková pyšná domněnka je vůbec to nejhorší, čemu puritán může podlehnout. A podlehnout tomu není vůbec těžké, vzhledem k tomu, jak náchylné k nejrůznějším svodům je sémě Adamovo. Neustálé sebezkoušení, "self-trial" má vést především k očištění nitra od všech zbytků podobné lidské domýšlivosti. O Cromwellovi, bylo například řečeno: "Nejprve získal vládu nad sebou samým, se sebou samým svedl ty nejtěžší bitvy; a tak, když poprvé vstoupil do války proti svým vnějším nepřátelům, byl už ostříleným válečníkem." (John Milton - citováno dle: Simpson, A., Puritanism in Old and New England, The University of Chicago Press, Chicago and London 1967, s.116 - překlad autor)

Puritáni byli lidé smlouvy. Uzavřeli smlouvu s Bohem a mezi sebou navzájem. Společným úsilím měli vybudovat novou církev a novou společnost (což v jejich pojetí téměř splývalo), lépe řečeno: přinést obojímu obrodu. Náprava společnosti byla pro puritány nutná už proto, že v sobě nosili svědectví Boží vyvolenosti, znamení pravé lidské podstaty; a ta zásadně nesnášela sousedství hříchu, projevu to pádu a zrady.

Z kalvinistické představy o člověku coby ubohém tvoru náchylném ke hříchu plyne, že jestli bychom něco neměli svěřovat lidem do rukou, tak je to příliš velká moc; dotyčný totiž takové moci skoro jistě zneužije k osobnímu prospěchu. Jaký postoj měli radikální angličtí protestanti ke státu a jím založené a silně ovlivňované církvi, je zřejmé. Samotná církev se měla v jejich vizi stát nikoliv hierarchicky řízenou "church", ale spíš decentralizovanou sítí "churches". Ideálním útvarem nebyla pro puritány klasická církev, ale jakási obec věřících (kongregace), nejlépe tak velká, aby se celá vešla do jednoho kostela; uzavřená komunita, slučující každodenní a náboženský život v jedno.

Přes rozsáhlou infiltrační činnost puritánů se nedařilo vizi realizovat, to bylo jasné od počátku (pojem puritán se prvně objevuje kolem r. 1560); vize byla příliš odvážná. V této situaci existovaly v zásadě dvě cesty, jak reagovat. První počítala s kompromisem; vytvořit národní církev podle kontinentálního nebo skotského vzoru, v níž by pravověrná elita tvořila toliko jádro a jinak by se církev otevřela všem. Druhá cesta byla radikálnější a požadovala ztotožnění církve a společnosti; to ovšem vyžadovalo segregaci od nereformovatelné většiny a státu, jenž radikálním reformám nepřál. Bylo třeba opustit starý zkažený svět.

Město na pahorku

Po desetiletém azylu v Nizozemí, poznamenaném ekonomickou diskriminací a strachem z nivelizujícího vlivu nepuritánského (a nota bene neanglického) okolí, se roku 1620 skupina poutníků, doprovázená stejně velkou skupinou řadových osadníků a najatých pracovníků, vydala v čele s Williamem Bradfordem do Severní Ameriky, aby tam založili novou anglickou osadu. Byli to "otci poutníci", jejichž loď se jmenovala tak krásně: Mayflower. Založili Plymouth a Den díkůvzdání (původně oslava první sklizně kukuřice) a dohodli se mezi sebou, že budou poslouchat vůdce, které si sami zvolí -- toť Mayflowerská smlouva z 21.11.1620, zárodek americké demokracie.

Opravdovými zakladateli amerického puritanismu byli ale jiní poutníci. V roce 1629 přesvědčila nově vytvořená Společnost Massachusettské zátoky krále Karla I., aby jí přidělil oblast na sever od Plymouthu. Uznávaný právník a znovuzrozený křesťan John Winthrop se pak zasloužil o to, že podnik původně obchodního zaměření se stal příležitostí pro stále více pronásledované puritány. Jako právník uměl Winthrop využít faktu, že v chartě Společnosti Massachusettské zátoky byla opomenuta tradiční podmínka, že společnost má mít domovskou kancelář v Anglii, a doufal, že se mu v nové vlasti podaří zajistit puritánskou nadvládu (což nebylo samozřejmé - puritáni neměli početní převahu). Vládní orgány v Massachusetts, zvláště Generální soudní dvůr (nejde ovšem o soud v našem slova smyslu), volící guvernéra a pomocníky, měly být zcela v rukou tzv. svobodných či plnoprávných (freemen) -- a tento status mohli získat pouze oficiální členové církve. Jestli to na vás působí jako svého druhu teokracie, je to zřejmě oprávněné. Dobově to však takto vnímáno nebylo a jestliže po 14 letech bylo členství v puritánské církvi jako prostředek k získání volebního práva nahrazeno koupí akcií Společnosti, pak to bylo z ryze praktických důvodů.

"Budeme jako město na pahorku, vystaveni zrakům všeho lidstva; a proto, nedostojíme-li nárokům našeho Boha v úkolu, který jsme se zavázali plnit, a on nám odepře svou nynější přízeň, staneme se výstražným příkladem a mementem celému světu." (Citováno dle: The Puritans: Bigots or Builders? In: Grob, G.N.- Billias, G.A. (ed.), Interpretations of American History: Patterns and Perspectives. Volume 1. To 1877, The Free Press, New York 1967, s. 103 - překlad autor) Tato známá slova měl pronést John Winthrop ke svým společníkům na palubě Arbelly, jež je unášela k Novému světu, novému životu a -- podle jejich názoru -- k novému Sionu. Myšlení těchto lidí bylo zásadním způsobem určováno biblickými analogiemi, mezi nimiž hrály hlavní úlohu analogie k Abrahámovu principu vyvoleného národa a analogie k motivu mojžíšského exodu. Co je myšleno vyvoleností je dobře patrné z citovaných Winthropových slov. Nejde nutně o nadřazenost. To, že puritáni prožili zázrak vnitřního obrácení, je sice osvobodilo od tíhy odcizeného života, ale zároveň zatížilo starostí o poklad, který jim byl takto vložen do rukou a který byl svorníkem celého vesmíru a toho, zda bude zachována možnost jeho záchrany jako cesty k Bohu. Puritáni nejednají jen pro svůj osobní prospěch, nýbrž pro celek stvořeného, chtějí se stát majákem celému lidstvu. Zároveň je ale nutné udržet si patřičný odstup od hříšníků, neboť božská perla vyvolenosti nesnáší ve svém sousedství chování, jež se protiví Božím zákonům.

Tento odstup je třeba chápat ne jako stranění se. Puritáni jsou schopni s neobrácenými normálně žít, avšak nesmějí přistoupit na jejich pravidla hry. Mají-li být majákem všem lidem, musí zůstat patřičně neposkvrnění, řídit se jen svým vlastním zákonem, musejí být unilateralisty. To je radikálně formulováno právě již Abrahámem, zvláště v kapitole "Smrt a hrob Sáry" (Gn 23). Praotec Hebrejů zde odmítá nabídku Kenaanců, kteří mu chtějí darovat pozemek s jeskyní pro hrob jeho zemřelé ženy; Abrahám raději parcelu za přemrštěnou cenu kupuje, neboť nechce mít žádnou spojitost s pohany a jejich kulty. (viz Výklady ke Starému zákonu. Díl I. Zákon (Genesis-Deuteronomium), pořídila Starozákonní překladatelská komise, Kalich, Praha 1991, s. 113-115)

Zkušenost Sodomy

Dramatická situace, v níž puritán jako nositel vyvolenosti žil, byla neustále obnovována v kázáních, která měla v novoanglickém prostředí mimořádně důležité postavení. Puritánští duchovní se většinou nezabývali teoretickými otázkami víry a dogmat; doktrína byla vpodstatě jasná a zásadním způsobem se nelišila od jiných reformačních vyznání, jak koneckonců puritánští intelektuálové opakovaně zdůrazňovali. Jim nešlo o specifické znění Slova, nýbrž o jeho naplnění. Smyslem kázání bylo obnovovat spojení zdejšího nahodilého dění s nějakým předobrazem vyššího dění biblického, tedy uskutečňovat analogii. Zdejší událost byla skrze svou biblickou předlohu vysvětlitelná a smysluplná, všem bylo jasné, co znamená. Zároveň biblická událost nezůstávala kusem textu v knize, nýbrž stávala se čímsi živým, zpřítomňovala se. Kázání mívalo 3 části: "doctrines" (nějaký úryvek z Písma), "reasons" (podpůrné teze) a "uses" (aplikace a instrukce). Kazatel, často působící v obci celý život, komentoval tímto způsobem veškerý život společenství, od toho, že někdo se támhle v rybníku utopil až po nadcházející volby zastupitelstva. Kázání byla povinná a neúčast se trestala pokutou.

Pravda, vepsaná v Bibli, nemohla být pravdou sama pro sebe; musela být sdílena a uskutečňována Boží obcí, všemi jejími členy. Kdo se protivil Božím zákonům, nejenže tím prozrazoval svou nevyvolenost, ale uvrhal na celé společenství stvořitelův hněv. Společnost jej pak oprávněně musela ztrestat, měla-li si zachovat čistotu. Zločiny proti Písmu přitom tvořily součást novoanglického právního řádu, kde byly prostě přidány k normálním zásadám anglického práva. Byly trestány smrtí (v praxi se dá předpokládat určitá mírnost).

Základ puritánské teologie je opravdu jen obtížně pochopitelný. Na jednu stranu je zde zkušenost vnitřní konverze, ústící v přesvědčení o vlastní vyvolenosti, na druhou stranu nejistota plynoucí z toho, že Boží úradek je zcela nevyzpytatelný. A i když puritán prožil vnitřní konverzi (vzhledem k niternosti takového aktu ovšem nikdy nebudeme vědět, zda a co vůbec někdo prožil), vždy tu bylo nebezpeční zesvětštění, plynoucí z náchylnosti Adamova rodu k hříchu. "Síla puritánů nespočívala v sebedůvěře, ale naopak v jejím naprostém nedostatku: nutnost neustále sobě samým dokazovat svou víru stála v pozadí jejich přesvědčení o všudypřítomném nebezpečí zesvětštění." (Morgan, E.S., The Puritan Family. Religion and Domestic Relations in Seventeenth-Century New England, Harper and Row, Publishers, Incorporated, New York 1966, s. 5 - překlad autor) Šlo o nekončící hledání evidentních důkazů vlastní vyvolenosti, z něhož vyplýval i požadavek na lidi v okolí: vyvolenost nesnáší sousedství hříchu a kdo v takovém sousedství žije, bude věčně zmítán pochybnostmi; ale ten, kdo žije ve společenství poslouchajícím Boží zákony, má velkou naději, že k vyvoleným patří.

Jak již řečeno, biblickým pravzorem puritánů byl Abrahám. Svět ovšem nepůsobil dojmem Zaslíbené země, spíše připomínal Sodomu a Gomoru. Můžeme se však domnívat, že to byla právě tato zkušenost Sodomy, co bylo zdrojem puritánské naděje. Abrahám byl totiž nejen patriarcha, ale také přímluvce. V kapitole Vyhlášení soudu nad Sodomou (Gn 18, 16-33) se Hospodin rozhodne zničit hříšné město. Když to sdělí Abrahámovi, ten namítá: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých?" Hospodin připouští, že nemůže zničit spravedlivého spolu s nespravedlivými a proto město ušetří. Dokud zde bude aspoň hrstka spravedlivých, bude zachována naděje; Hospodin svět nezničí a otevřená možnost záchrany bude udržována. Nikdo z lidí, ba ani z puritánů, nemohl mít stoprocentní jistotu, že je vyvoleným. Mohl ale doufat, že někde mezi lidmi takoví jsou a že bude-li pospolitost jako celek dodržovat božský zákon, vyvolenost skrytá kdesi v jejím středu bude zachována -- a skrze ni celé adamovské město. Zkušenost puritána byla přes veškerou separaci od zbytku světa zkušeností života na jedné lodi: zkušeností Sodomy. V tom by bylo jakési "humanistické" jádro puritánství.

Kdo je pravý potomek Abrahámův?

Abrahámovský pravzor se v myšlení puritánů projevoval různými způsoby. Snad nejnápadnějším jeho odrazem byla ale teorie společenských vazeb, vyrůstající z aplikace biblického přikázání na veškeré vztahy uvnitř komunity, působící na nás vskutku patriarchálně. "Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." (Ex 20, 12). Reverend John Cotton k tomu v jednom ze svých kázání říká: "Co zde znamená otec a matka? Všichni naši nadřízení, ať již v rodině, ve škole, v církvi nebo ve státě." (Citováno dle Morgan, E.S, cit. dílo, s. 19 - překlad autor)

Kromě biblického vzoru byl ale všudypřítomný princip subordinace zakotven i přirozenou, rozumovou cestou. Tou byla logika Petra Rama, resp. jeho teorie vztahů jako protikladů, které se vzájemně podmiňují. Její relace považovali puritánští myslitelé za reálnou strukturu universa, pronikající hlavně sociálním životem. Vzájemné oboustranné podmínění v subordinačních vztazích typu rodič-dítě, manžel-manželka, duchovní-věřící, politik-občané tvořilo pevný sociální tmel a zasazovalo jednotlivce do celku, bez něhož jeho život nebyl myslitelný.

I když s výjimkou vztahu rodičů a dětí pocházely veškeré ostatní svazky, zvláště svazek občana a státu, ale také manželství, ze svobodné lidské dohody, kterou bylo možno zrušit, bylo naprosto nepřípustné, aby někdo nějaký takový svazek neuzavřel. Týkalo se to především rodinného života. Tak jako každý obyvatel Massachusetts musel chodit na kázání (i když nebyl členem církve a nesměl být do tohoto členství nucen), tak musel také patřit do nějaké rodiny. Když ne jako manžel nebo rodič, tak alespoň jako sluha nebo tzv. strávník -- člověk, který s rodinou žil a hlavně stoloval.

Princip subordinačních vztahů znamenal, že puritán nikdy nenesl zodpovědnost jen sám za sebe. Vždy byl někomu nadřazen (pokud to byl dospělý člověk) a proto vždy za někoho zodpovídal: rodič za dítě, muž za ženu, pán za sluhu, duchovní za své věřící atd. Šlo přitom hlavně o povinnost starat se, aby osoby, jemu takto podřízené, uchránil hříchu. Boj proti hříchu byl obecně závazkem každého puritána, neboť vyplýval se smlouvy s Bohem, byl projevem této smlouvy a ochoty ji naplňovat; a jestliže v celku společnosti byl jen stěží uskutečnitelný, ve své vlastní rodině se každý musel snažit o to víc.

Svou podstatou to bylo velmi abrahámovské, neboť Abrahám svojí smlouvou s Bohem zavázal břemenem vyvolenosti nejen sebe, ale také své dědice. Princip vyvolenosti tak byl vlastně principem dědictví; kdo byl pravým potomkem praotce, ten byl vyvolený a čekala ho nebeská sláva, pokud se tomuto svému vzácnému dědictví nezpronevěřil. To, co puritány často přimělo k odchodu ze staré vlasti byl právě strach, aby jejich děti nevyrůstaly ve špatné společnosti. Jeden z nich vzpomínal ve své autobiografii, že si jednoho dne v Anglii "uvědomil, jak to pro mne bude smutné zanechat svou ženu a děti (až zemřu) v této drsné zemi..., kde není nic než barbarská nemravnost většiny, a jak krásné by to bylo opustit je uprostřed božího lidu." (citováno dle Morgan, E.S., cit. dílo, s. 169 - překlad autor) V roce 1682, tváří v tvář degeneraci puritánského étosu, jeden kazatel apeloval na své posluchače: "Vaši otcové nepřišli do této divočiny proto, aby hledali své vlastní štěstí, ale především proto, aby ji učinili domovem svých dětí a aby je mohli opustit jako plnoprávné nositele svobody, čistoty a neporušených privilegií Smlouvy milosti." (citováno dle Morgan, E.S., cit. dílo, s. 168 - překlad autor) Ještě působivější byl ve svém kázání známý Increase Mather: "Jaké to bude neštěstí, až v den Posledního soudu dítě spatří svého otce sedět po pravici Kristově, a samo se ocitne po levici... A když po Rozsudku dítě uvidí svého otce jít s Kristem do Nebe, samo kráčejíc kamsi do Věčného zatracení." (citováno dle Morgan, E.S., cit. dílo, s. 179 - překlad autor)

Toto podobenství je sice poněkud demagogické, protože pozemské rodinné vazby měly po smrti zcela zaniknout, ale pro nás je citovaný úryvek pozoruhodný tím, že reverend tu apeluje na prostou lásku mezi rodiči a dětmi, pozemskou kontinuitu vyvoleného lidu, a evidentně očekává, že právě tím zapůsobí. A to asi není náhodné. Rodičovská láska totiž zřejmě byla tím, co položilo puritány v symbolickém zápase o nový Sion na lopatky.

Strach, že jejich děti nakonec půjdou jinou cestou a skončí jinde, neboť neodolají zesvětštění, tento strach přetrvával i v Americe. Už od počátku do Nového světa mířily i nepuritánské živly, i v samotném Massachusetts jich dokonce bylo víc než puritánů, k r. 1670 pak již mohli představovat asi 4/5 veškerého obyvatelstva. A s tím, jak rostlo nebezpečí, že se od nečistých jejich děti "nakazí", se mnozí ortodoxní puritáni stále úzkostlivěji uzavírali okolnímu světu. Alarmující zároveň bylo, že již druhá generace amerických puritánů většinou neprožívala ono zázračné vnitřní obrácení typické pro generaci první. Jak trefně poznamenal Simpson, "vyvolený lid nemůže najít dost vyvolených, kteří by prodloužili jeho existenci." (Simpson, A., cit. dílo, s. 35 - překlad autor)

Avšak i přesto jsou dětem prvních puritánů automaticky poskytována všechna privilegia, plynoucí z členství v církvi, jejímiž autentickými členy ale mohou být jen ti, kdo prodělali zážitek konverze. Bůh jako by massachusettskému lidu odmítal tento zážitek znovu poskytnout - může být větší svědectví nepřízně?, ptali se mnozí. Z církve se částečně stával nástroj k udržení vyvolenosti v rukou dědičné náboženské dynastie. Mít ty správné předky bylo často rozhodující. To pochopitelně je abrahámovské, ale cosi podstatného tomu chybí. Roku 1721 Increase Mather hledá příčinu neúspěchů zřejmě na pravém místě: "Puritáni vlastně spáchali onen velký hřích, před nímž sami sebe tak často varovali: dovolili svým dětem, aby v jejich srdcích zabraly vyšší místo než Bůh." (Morgan, E.S., cit. dílo, s. 185 - překlad autor) Tváří v tvář ekonomickým a jiným úspěchům kvetoucích amerických kolonií však slova o neúspěchu a Boží nepřízni asi nezněla přesvědčivě.

Spontánní procesy rychle se rozrůstající společnosti odváděly pozornost od původních vizí "města na pahorku", které se stále nezvratněji propadaly do zapomnění. Nikdy však nezaniknou zcela a Američané je budou v různých náboženských renesancích (poprvé např. ve 30. letech 19. století) znovu objevovat, jako by se na ně rozvzpomínali a dělali tak zadost špatnému svědomí z jejich opuštění. Je otázka, zda jejich agresivní mesianismus obrácený (ve stopách občanské války Severu proti Jihu) ne dovnitř ale ven, není projevem této frustrace ze zrazení prvotního závazku vůči Bohu. Oč černější svědomí máme, o to okázalejší jsou dobré skutky, jimiž se chceme zachránit. O co větší je naše pochybnost, zda jsme opravdu vyvoleni, o to usilovněji hledáme důkazy oné vyvolenosti a sami sebe obelháváme tehdy, jestliže důkazy nenacházíme.

Celý problém vyvolenosti jako projevu Boží milosti a autentického dědictví je však stejně tak úhelným kamenem puritánského mýtu jako jeho zakopaným psem. Jistota vlastní vyvolenosti totiž nikdy nemůže přejít v jistotu o vyvolenosti našich bližních a našich dětí, přebírajících ono abrahámovské dědictví. Pokud spoléháme na absolutně nevypočitatelného kalvinistického Boha, nikdy nás nepřestane trápit, že tento Bůh může od nás nebo od našich dětí udělenou milost zase vzít. Úzkostlivou reakcí na tuto možnost je uzavření komunity do sebe a neochota připustit si nějakou příbuznost s okolním zkaženým světem. Bůh se pak ale stává někým jiným, než kým původně měl být. Historik Edmund S. Morgan možná vystihl jádro americké existence, když napsal: "Puritáni samozřejmě přemýšleli o svém Bohu jako o onom jediném Bohu veškerenstva; pod záminkou sebeodevzdání se jemu samotnému jej však udělali natolik svým, že někdy nabýval až charakteru jakéhosi kmenového božstva." články autora   O autorovi  
Vytisknout   Poslat e-mailem