1) Učba evropských dějin

Je samozřejmě praktické udržet si vědomí, že dějiny Evropy se skládají z dějin národních (státních i etnických), ty z dějin regionálních a dále městských, rodinných a individuálních, a že to vše tvoří součást dějin světových a (jakmile ti mimozemšťané konečně přistanou) dějin vesmírných. Pokud na to nezapomeneme, je existence evropských dějin docela příjemným předpokladem. Sdílet starý předsudek, že Evropa jako taková má cosi společného (říkejme tomu étos, tradice, historie nebo povědomí), je sympatické.

Dějinné povědomí se musí (podobně jako zvyk jíst příborem) regenerovat. Současně se (podobně jako příbory a zvyky s nimi spojené) vyvíjí a liší generaci od generace, místo od místa a člověk od člověka. Jenže jak dnes regeneraci dějin (učení dětí historii) provádět?

Učení dějinám je komplexní proces a nedá se redukovat na školu. Škola jako taková a dějepis jako předmět dokonce často působí jako hradba, která o kterou si slabší děti totálně polámou kopí zájmu o historii. Proč?

Současný školský systém (navzdory reformním snahám, které pomalu, ale jistě postupují) pořád ještě vnímá vzdělání především jako sumu vědomostí. V době internetu a kdekoliv dostupných encyklopedií čehokoliv je to přístup trochu anachronický, ale jistě ho není třeba opouštět docela. Určitá pokladnice obecně sdílených znalostí působí ve společnosti jako tmel.

Přesto stojí za to trochu rozkývat váhy definice vzdělání a začít ho vnímat také jako zájem. Podobně jako si gurmán neužije bez hladu, víra je vlastně hledání Boha a poezie neexistuje bez touhy po poezii, je vzdělání synonymem pro zájem o něj. Stará pravda říká, že žák není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit. Školy, učitelé a učebnice se mění, ale většina z nich a především osnovy, kterými se musí řídit, však dodnes (a nejen v dějepisu) dokážou spolehlivě uhasit kteréhokoliv žáka, který už sám nehoří jako ropný vrt.

Doba je naštěstí jako vždycky o pár délek před školstvím a nabízí čekajícím dětským pochodním různé druhy zapalovačů, o které lze vzplanout. Nehledě na nepodchytitelné sirky jako jsou rodiče, přátelé nebo nadšení dějepisáři jde především o média všeho druhu.

Ve Velké Británii vydávají Terry Deary a malíř Martin Brown dlouhodobě knižní edici Děsivé dějiny (Horrible history). Vycházejí v ní postupně dějiny jednotlivých lidských skupin (Ničemní Normané, Prohnilí Římané) či období (Temní rytíři a ošumělé hrady). Děsivé dějiny jsou (už i u nás) neuvěřitelně populární, edice se kvantitativně i kvalitativně rozšiřuje. Etnika, která ještě nemají vlastní knihu, si ji o své historii píší svépomocí (Mazaní Slované od Malgorzaty Fabianowské, Prohnaní Přemyslovci či Vzpurní Husité z pera Romana Ferstla). Díky úspěchu Děsivých dějin vznikly další podobné edice jako Drazí zesnulí (Marie Stuartovna a její nemožní manželé, Kleopatra a její kobra), ale i Děsivá věda (Šokující elektřina, Zákeřná zeleň) či Děsivé umění (Šílená hudba, Úmorné divadlo). Děsivé dějiny jsou eklektické, vybírají si to nejzajímavější a nejchytlavější z dějin jednotlivých národů (ti a ti bojovali nazí, ten král uřízl tomu králi hlavu...) a dějiny vizualizují sice ahistorickým a zesměšňujícím, ale zároveň inteligentním a vtipným způsobem.

V porovnání s Děsivými dějinami a jejich schopností vzbudit zájem o historii selhává i sympatický pokus Jacquese le Goffa Evropské dějiny pro děti, a prakticky všechny ostatní učebnice dějin. Ty se sice vyvíjejí a některé jsou opravdu udělané kvalitně a uživatelsky co možná nejpříjemněji, ale diskvalifikuje je už sám fakt, že jsou učebnicemi.

Comics a zlehčující přístup, který má dětem dějiny přiblížit, má ostatně tradici i u nás, vzpomeňme aspoň na unikátní a dodnes vydávané Kalouskovy Obrázky z dětských dějin a pověstí. Obava o to, aby děti kvůli takovému přístupu nezačaly považovat za dějiny i Asterixe nebo Supermana, je bezpředmětná. Odhlédneme-li od toho, že v Asterixovi (i Supermanovi) se dá najít řada vtipných historických referencí, jsou děti bez problémů schopny odlišit smysl jednotlivých žánrů. Je to stejné jako u televize -- tam, kde je rozdíl mezi hraným dokumentem o Karlu IV. a pohádkou podle Nerudovy Romance o Karlu IV. schopný rozlišit dospělý, rozliší ho i dítě. A tam, kde se rozdíl mezi fikcí a historií v zájmu vyznění částečně stírá (Daňkovy Hříčky o královnách) je taková otázka zbytečná. Média nabízejí celou škálu přístupů k dějinám, vystřihovánkami hradů v ABC počínaje a specializovanými historickými kanály zahraničních televizí konče.

V pozadí rozdílu mezi tradičními učebnicemi historie a dejme tomu Děsivými dějinami je samozřejmě i současný (tolik probíraný) přechod od lineární a jazykové k hypertextové a vizuální komunikaci. Na takový proces ale můžeme nahlížet ne jako na záměnu, ale jako na obohacení stávajícího. Učebnice historie představují dějiny jako systém, jako proces a vývoj, či dokonce jako přímku a cestu odkudsi kam. Děsivé dějiny (jako typ vyprávění) jsou proti tomu jen slepencem krvavých a jinak zajímavých skutečností bez zřetelně vyjádřené souvislosti.

Jenže -- odkud bereme jistotu, že takové vidění historie není jejím přesnějším popisem než jakýkoliv systém? A vůbec -- jak si může systém, přímka a periodizace, naznačované v učebnicích, činit jakýkoliv nárok na vyšší platnost než ostatní systémy?

Fulcanelliho Tajemství katedrál nabízí úplně jiný systém dějin než učebnice, stejně jako Jitro kouzelníků Pauwellse a Bergiera nebo spisy Ludvíka Součka. Na historii jako na sled detektivek spíš než jako na strukturovaný a vzájemně podmíněný proces se dívají spisy Miroslava Ivanova nebo Václava Pavla Borovičky, Ivan Lesný vysvětluje dějiny v podstatě jako výsledek klinického obrazu příslušníků elit. Náboženské dějiny spásy mají svůj vlastní systém a Hegelova dialektika dějin je (podobně jako Fukuyamova koncepce Konce dějin nebo Marxův ekonomický determinismus) taky docela originální. Je ovšem v přímém rozporu s antickými představami o sestupu od Zlatého věku, starozákonním konceptem pádu, s fyzikálním učením o entropii i s nietzschovským věčným návratem a indickým systémem karmy. A to ještě úplně pomíjíme systémy sice neexistující nebo ne tak známé, ale rozhodně inspirativní a fungující. Mluvili-li jsme na začátku o kolektivním sexu evropských byropolitiků, byl to sice samoúčelný šťouch, ale zároveň také možný systémový pohled na dějiny. Jednak i v klasickém pojetí jsou pohlavní dějiny Evropy přinejmenším stejně "dějinotvorné" jako dějiny krve, náboženství nebo diplomacie -- s nimiž se samozřejmě mísí, a jednak je pohled na dějiny jako na kohabitaci bohů, jako na oslavu a důkaz plodnosti přírody nebo jako na darwinistický boj schopnějších s méně schopnými o přežití stejně platný jako všechny ostatní.

Co mají všechny zmíněné zastřešující koncepce společného? Jsou pro zájemce o dějiny přitažlivé (chcete-li sexy) mnohem víc než to, co se dá najít v učebnicích dějepisu. A vzbuzení zájmu je opravdu jeden z nejdůležitějších úkolů pedagogického procesu. Pokud se vizuálně citlivé dítě dostane k historii čistě přes obrázky Zdeňka Buriana v knížkách o pravěku, je to skvělé. I přes kresby a malby se toho dá o době kamenné říct víc než dost.

Dá se namítnout, že to, co je dnes v učebnicích a co se má učit ve škole, je věda. Nikoliv, zatím je to jen jeden ze systémů vědy. Je jistě důležité naučit děti chápat systémy, poznávat je a tvořit je (a možná to jinak než představením jednoho z nich nejde), ale proč se potom pravidelně volí ten nejnudnější z nich? Z vědy a jejího sebepotvrzujícího nároku na pravdivost si dělá legraci už Paul Feyerabend, o relativitě vědeckých paradigmat nás učí Thomas Kuhn. Ostatně, co jsou dějiny -- Homérova Ílias nebo Schliemannovy vykopávky kdesi v kopci? Homér bezpochyby dějiny několik tisíc let tvořil. Anebo: Patří RKZ do dějin? Přinejmenším do dějin 19. století určitě, ale tehdy byly i součástí dějin pravěku (a bůhví, jestli jimi nejsou dodnes) atd.

2) Mýtus, jeho smrt a rození v médiích

Dostáváme se k otázce mýtu a dějin. Není nijak nutné stavět je proti sobě -- jedno je součástí druhého a naopak. Dějiny se nemůžou bránit zkoumání mýtů, protože ty tvoří historii, a zároveň je každé dějepisectví součástí (a někdy spolutvůrcem) určitého mýtu. Vulgárním (jednoduchým) příkladem mohou být RKZ v devatenáctém století, sofistikovanějším třeba samotný mýtus o existenci lidských dějin, nezávislých na existenci přírody či Boha (připomeňme, že mýtus není nikdy pravdivý nebo nepravdivý, prostě je).

Národní (a proč ne i evropský) mýtus je přitom zároveň součástí oné pokladnice obecně sdílených znalostí, která působí ve společnosti jako tmel. Ostatně i zmíněné Kalouskovy Obrázky z českých dějin a pověstí (podobně jako geniální Staré pověsti české Aloise Jiráska) ustavují spíš národní mýtus než národní dějiny. A přesto tvoří naše vědomí dějin.

Vztah dějin a mýtu je složitý a smyslem této odbočky je vlastně jenom upozornit na jeden proces, který v souvislosti s médii a vytvářením historického vědomí právě probíhá. Možná jde i o obecnější princip.

Mýty, stejně jako každý jiný lidský výtvor, umírají. Kromě toho, že umírají prostorově (proměňují se podle území a za jistou hranicí mizí), jak roztomile popsal Claude Lévi-Strauss (ve studii Jak umírají), umírají i v čase. Mýtus přestává být mýtem, když přestal určovat svět. Když ztratil axiologickou platnost, tedy schopnost ustavovat hodnoty. Homérské eposy jsou jistě dodnes součástí kulturní historie lidstva, ale jejich mýtus už neplatí. Praotec Čech se stále plahočí na Říp v povědomí každého Čecha, ale síla jeho gesta je už relativně slabá. Slouží snad už jenom jako terč k parodii F. R. Čecha podobně jako Ílias slouží jako látka pro hollywoodský trhák. Mýtus umírá a končí coby pohádka.

Celá věc je samozřejmě složitější. Mýtus Čechův, stejně jako dejme tomu mýtus Artušův, Karla IV., Robina Hooda nebo Viléma Tella jako mýty fungují i nefungují, jejich smrt je spíš tušená než prokazatelná, ještě pořád se s nimi pracuje jako s příběhy, které klasifikují život, i když už jen zřídka. I skutečné mýty byly v historii parodovány a vypravovány jako pohádky, už staré Řecko znalo celou řadu variací na homérský mýtus. To ovšem ještě tento mýtus fungoval a Sokrates mohl být na jeho základě odsouzen k smrti.

O něco zřetelnější a zajímavější možnost je sledovat, jak se mýty rodí. O historických kanálech zahraničních televizí už byla řeč. Např. na britské stanici UK History se údajně kromě témat z britské historie vysílají pořady prakticky jen o Hitlerovi a o Stalinovi. Hitler a druhá světová válka jsou ostatně i nejoblíbenějšími tématy literatury faktu, zabírají celé regály v knihkupectvích. Televizní dokumenty o nich rozhodně patří v evropských televizích k nejsledovanějším. Hitler je jediná historická osobnost, která dokáže prodat obálku časopisu stejně spolehlivě jako slavná modelka. Hitler a Stalin se už padesát let po své smrti mění v mytické příšery, zdůrazňují se fantastické, zvrácené a extrémní rysy jejich životů a fungují coby přirovnání a obrazy, jejichž pomocí je možné zničit protivníka. Tak byl Saddám Husajn během války v Iráku démonizován jako diktátor stejný jako Stalin (např. http://www.bbc.co.uk/czech/svet/021216_saddam_pckg.shtml: "Stalin - hrdina a vzor, Sovětský komunismus Saddáma sice nikdy nelákal, nicméně k Josefu Stalinovi se upnul jako ke svému hrdinovi. Lidé, kteří Saddáma znali od mládí, vyprávěli příběhy, jak se potuloval kolem a tvrdil: "Počkejte, až se ujmu moci a budu vládnout téhle zemi ..." Samozřejmě se mu všichni smáli. Méně věděli o tom, že studoval a pročítal každou knihu o Stalinovi, který byl pro něj rozhodně vzorem. Podle lidí, kteří znají iráckého prezidenta osobně, Saddám se liší od jiných tyranů, jakými byli například Hitler nebo Stalin. To byli vládci, ze kterých se stali zločinci. On byl zločincem, ze kterého se stal vládce." či "Stalin a Hitler, ale i Castro a Saddám Husajn nám musí být stálým mementem."). Podobně o Miladě Horákové se během jejího procesu psalo, že vystupuje jako Hitler.

Coby opačné, kladné mýty začínají fungovat historické postavy typu Gándhího, Churchilla a ze žijících Dalajlámy. Mýtus hrdiny přebral například Che Guevara. Přechod z mýtu zpět v historickou osobnost si musel přetrpět např. Julius Fučík, z obecného povědomí (reprezentovaného médii) postupně mizí např. mýtus Lidic a mýtus osvobození Prahy tankem č. 23, který je nahrazován mýtem osvobození Plzně americkými jeepy.

Linka dějiny -- mýtus -- pohádka samozřejmě nefunguje jednoznačně, což se dá doložit už na zmíněných případech. Život mýtů je stejně složitý jako život lidí a jako celá historie. Média mýty jak ustavují a potvrzují, tak narušují a žádný z těchto procesů není absolutní a nezvratný. Někdy například média kompenzují fiktivními obsahy chybějící součásti mýtů (např. mýtus bojovníka -- Rambo, nadlidský princip v mýtu -- Superman atd.) Média pro děti své čtenáře na tuto složitost připravují svou vlastní pestrostí. Schopnost dešifrovat mýtus a chápat historii v celé její složitosti je díky pluralitě médií neustále podrobována kritice a novým a novým zkouškám.

3) Dějiny budoucnosti, alternativní historie aneb je špatně, když Napoleon občas u Waterloo vyhraje?

Počítačová hra Civilizace (a Civilizace II.) simuluje vzestup lidského společenství od primitivních základů až do daleké budoucnosti. Cílem hráče je vybudovat úspěšnou společnost pomocí vynálezů, válek a hospodárného nakládání s výrobními zdroji. Hra je založena na osvícenském (či dokonce marxistickém) pojetí historie, ale umožňuje hráčům pochopit některé principy fungování civilizace. Navíc je dobře udělaná a velmi populární.

Počítačová hra Wolfenstein (a Wolfenstein II) už tak inspirativní není - mění hráče v muže proniknuvšího do tajného nacistického komplexu budov. Jeho cílem je projít všechny budovy, pozabíjet spoustu německých vojáků a různých pestrobarevných příšer a nakonec zabít samotného Hitlera. I tato hra je ovšem neskutečně populární.

I takové hry samozřejmě jsou. Existuje ale mnoho strategických simulací historických bitev, v nichž si hráči můžou vyzkoušet pozice jednotlivých vojevůdců a třeba vyhrát bitvu u Stalingradu coby maršál Paulus. Existují také letecké simulátory, při kterých si můžete dejme tomu zalétat v Bitvě o Británii. Velmi se ovšem podobají simulátorům Hvězdných válek. Někteří počítačoví nadšenci ovšem dávají přednost hrám simulujícím "skutečnou" historii podobně jako u sportovních simulátorů preferují ty, které kopírují skutečnou NHL nebo Rallye Monte Carlo. Jiní ovšem naopak radši vytvářejí vlastní světy, jako v oblíbeném simulátoru SimCity (stavba a rozvoj města) a spoustě dalších Sim simulací čehokoliv až po prosté Sims (simulace života lidí).

U počítačových her se trochu vytrácí vztah mezi realitou hry a realitou života či historie, ale co je to koneckonců realita historie? Význam alternativních dějin naznačuje i poslední vývoj historické vědy, která "kontrafaktuálním", "virtuálním" přisoudila zajímavé významy a vrhá se do jejich studia. (To slovo "alternativní" tu používáme jednak pro alternativní výklady "skutečných" dějinných fakt, jednak pro různé "prostředky" výkladu dějin, a v tomto případě i pro alternativy "virtuálních" dějin -- coby dějinných možností, "které se nestaly" -- viz Nial Ferguson a kol: Virtuální dějiny, Praha, Dokořán 2001). Ostatně -- koho z nás se netýká např. otázka, jak by vypadal svět, kdyby v roce 2000 vyhrál americké prezidentské volby Al Gore? Pokud u historických simulací hráči částečně sami zažijí či vytvoří dějiny, tím líp. Pochopí je snáz. Děti se při učení historii nechtějí jenom učit, stejně jako se nechtějí jenom bavit -- chtějí se i dojímat, bát, chtějí se účastnit... Navíc je každé dítě jiné a ještě k tomu různé v různých chvílích. Proto tak dobře funguje různorodost v podobě počítačových her, časopisů, filmů, literatury, stolních her na rytíře i hraní si na tlupu z doby bronzové na letních táborech. Nezáleží na médiu, jakkoliv každé je částečně vhodnější k jiným typům obsahů. Současná pluralita obsahů a jejich druhů se s pluralitou způsobů jejich přenosu doplňuje. Právě možnost alternativní historie tvoří nejdůležitější součást evropského přístupu k dějinám. Schopnost nahlížet na dějiny jako nekonečné, mnohovýznamové a tisíci způsoby popsatelné, jako na pokrok, vývoj a putování vpřed i jako na postupný úpadek, rozklad a pád od Zlatého věku, na množinu mýtů i na vědecky popsatelný proces, na cestu do nebe i do pekel, jako na neměnnost i pohyb, kruh, spirálu, přímku i množinu bodů, nekonečné opakování, směr i chaotické rizóma je skutečné evropské dědictví. A pokud jde o děti, tak nejsou tak hloupé, aby toto dědictví nepochopily. Proto má smysl každá další alternativa výkladu evropských dějin.

(Tento text byl přednesen jako příspěvek na konferenci Česká společnost a její rozvoj v Evropské unii, kterou v říjnu 2004 uspořádala Fakulta sociálních věd UK)

Publikováno ve spolupráci s časopisem Dobrá adresa.