Prvním fejetonem ze srpna 1977 se obrátil na československou veřejnost ve vlastní věci: požádal své publikum o pomoc proti pronásledování ze strany úřadů. Ministerstvo kultury pak obdrželo na Hutkovu obranu pět tisíc protestních dopisů. Další Hutkovy fejetony napsané v Československu byly obranou nezávislých aktivistů, také vystavených pronásledování. Jiné jsou autentickým svědectvím o nedýchatelné atmosféře sedmdesátých let. Hutka se v nich zamýšlí nad příčinami útlaku v Čechách. Hledá k němu historické paralely a pokouší se analyzovat český národní charakter. Vášnivě obhajuje právo jednotlivce na samostatné, nezávislé myšlení. Píše: "Narodili jsme se s nadáním vnímat, tvořit a cítit se součástí světa. Nikdo nemá právo trestat za to, že orgán, jakým je též vědomí, vlastním a užívám." Hutka je šokován tím, že spisovatel Jiří Gruša byl uvězněn za pouhé napsání románu: "Vzniká otázka, jestli se už také [republika] necítí ohrožena čirým a neformulovaným vědomím a jestli člověk už není trestán za své vnímání a vidění, tedy za svou gramotnou existenci." Uvědomuje si, že vítězství komunismu v Československu bylo vlastně "vzpourou primitivů", pokusem napravit společenskou nespravedlnost a nerovnost tím, že ti nejnižší a nejneschopnější členové společnosti byli povýšeni do postavení mocných a bylo jim umožněno, aby - s katastrofálními následky - na životě společnosti parazitovali.

Příchod na Západ byl pro Hutku těžkým psychologickým šokem, skokem do izolovanosti a osamění. Trauma bylo o to těžší, že do doby, kdy se vystěhoval, Hutka nebyl nikdy v zahraničí. Velkou ranou byla ztráta československého publika. Jeho písně totiž pro něho dostávaly smysl teprve na jevišti: jejich přednes na veřejnosti byl nedílnou součástí Hutkova tvůrčího procesu. Hutka si také brzo uvědomil, jak hluboce a neodstranitelně je definován svou českostí.

Fejetony, které Hutka napsal od svého příchodu na Západ, byly dokumentárním záznamem jeho snahy zabydlit se v novém prostředí. Součástí procesu asimilace byl hluboký pocit frustrace. Hutka trpí nevyléčitelnou posedlostí přijít věcem kolem sebe na kloub, padni komu padni. Používá přitom nejrůznějších přístupů: ironie, hravosti, humoru, filozofické kontemplace, provokace. Vychází z konkrétních detailů a silný důraz klade na autentičnost lidské existence. Bojuje proti stereotypnímu vidění - u sebe i u jiných - a proti konvenci a manipulaci se skutečností i mezilidskými vztahy. Někdy se až krutě vysmívá lidem, kteří pro usnadnění vnímají skutečnost pomocí zjednodušených formulek - nebo kteří třeba ani jinak vnímat nejsou schopni. Hutka zásadně trvá na právu umělce říkat za všech okolností, co si myslí. Při vyslovování některých záměrně provokativních názorů (viz například fejeton "Požár v bazaru") však Hutka vlastně používá metod v západních sdělovacích prostředcích zcela běžných. Vyslovuje "šokující" myšlenku, aby čtenáře či partnera v rozhovoru vyprovokoval k samostatnému uvažování a k takovému pohledu na skutečnost, při němž by se člověk zbavil pout klišé a konvence.

Kromě fejetonů obsahuje Požár v bazaru i povídku "Noční vlak" o Hutkově setkání ve vlaku na Moravu s právě propuštěným trestancem, který si v československém vězení odpykal šest děsivých let za náhodné zabití člověka. (Povídka byla přeložena do několika západních jazyků.) Otřesná vězeňská zkušenost, o níž propuštěný Hutkovi vypráví, se stává metaforou života ve velkém normalizačním žaláři, kterým je celé Československo. Příběh zachycuje vězňův intenzívní, existenciální prožitek svobody v prvních chvílích po propuštění a je mimo jiné i svědectvím o osvobozující roli umění v mezních situacích.

(Z knižní studie Jana Čulíka Knihy za ohradou, Praha, Trizonia, 1991)