Od mého příchodu do Británie v roce 1978 prošla ta země koncem sedmdesátých let a začátkem let osmdesátých obrovskou technologickou revolucí. Když jsem do Británie přijel, ještě se tam psalo na psacích strojích a videorekordery byly neznámé. Asi do dvou let zachvátila videorekorderová revoluce celou zemi a začaly se šířit i počítače. Od druhé poloviny osmdesátých let jsme používali primitivní formu emailu (pamatuju, že rychlost stahování zpráv z mailboxu byla 300 baudů za vteřinu). Jedna věc mě fascinovala na "krutém" kapitalismu: jak často se měnily štíty obchodů v ulicích v naší čtvrti. Devadesát procent nově založených podniků v Británii zkrachuje -- jen deset procent se stává komerčním úspěchem. To v Praze bylo pekařství, Pramen, či Mototechna desítky let vždy pořád na témže místě...

V Československu však bylo na první pohled při mých návštěvách v Praze koncem osmdesátých let všechno úplně stejné jako dříve -- natolik, že když mě v Praze zastavovali lidi s dotazy, kde je který obchod či kam jede která tramvaj, mohl jsem je informovat zcela spolehlivě, stejně jako o deset let předtím. Země žila v bezčasí, jakoby chycená v jantaru.

Přesto však tomu tak úplně nebylo. Od druhé poloviny osmdesátých let začínal znovu vznikat nezávislejší kulturní pohyb a totalitní režim ho už nepronásledoval ve všech svých projevech tak agresivně jako cca do roku 1986. Objevovala se nová jména: Přemysl Rut, Jiří Dědeček, Jan Burian. Začínaly se natáčet zajímavější filmy. Ze Západu byla železná opona vždycky nesmírně propustná -- kdo se zajímal, mohl vědět všechno, co se v Československu na politické a disidentské scéně šustlo. Docela mě pobavilo, že univerzitní knihovna Lancasterské univerzity, kde jsem v osmdesátých letech pár let vyučoval, měla výměnu s pražskou univerzitní knihovnou: Praha do Lancasteru posílala v Československu vydané knihy, Lancaster posílal do pražské Národní knihovny knihy vydané českými exilovými nakladatelstvími. Zmínil jsem se o tom tehdy Josefu Škvoreckému. Byl velmi potěšen, že knihy jeho nakladatelství končí v pražské Národní knihovně, i když to zatím bylo v depozitáři zakázaných knih.

Přesto však Stb nepolevovala. Útlak lidí, kteří se otevřeně prohlásili za disidenty, byl stále velmi silný, zejména v mimopražském prostředí. Komunisté ještě umučili v Hradci Králové amatéra -- právníka Pavla Wonku.

Pracoval jsem koncem osmdesátých let jako překladatel pro středisko nezávislé československé literatury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu (jeho rozsáhlý a nesmírně cenný archiv exilové a disidentské literatury byl tehdy umístěn na tamějším schwarzenberském zámku, později byl převezen do České republiky a nyní je v Dobřichovicích jako součástí sbírek Národního muzea) a také pro donkichotskou londýnskou "tiskovou agenturu" jediného muže, Palach Press Jana Kavana. Prečan v Scheinfeldu, Kavan v Londýně a Ivan Medek ve Vídni byli hlavními zdroji informací o disidentském hnutí v Československu pro západní média, která se k tomu, co se v zemi dělo, stavěla většinou s obrovským nezájmem. Psal jsem také anglické přehledy o nejzajímavější české literatuře pro Oxford East European Publishing Project a často jsem informoval v českém vysílání BBC o nových exilových publikacích. Když přestala být rušena Svobodná Evropa, začal jsem spolupracovat i s ní.

Vím, že Kavan strávil velké množství energie a času přesvědčováním londýnských novinářů v britských denících, aby tu a tam něco z jeho materiálů publikovali. Kavan byl v každodenním telefonním styku s Petrem Uhlem a některými dalšími disidenty. Ten mu četl do telefonu nejnovější prohlášení Charty 77 a tiskové zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, o pronásledování různých českých občanů komunistickými úřady. Kavan si kdesi získal zvláštní zařízení, jehož prostřednictvím měl možnost vypnout počitadlo hovorů u své telefonní linky: na pravidelné telefonování do východní Evropy by býval neměl peníze. Uhlovo čtení si nahrával, přepsal ho do počítače, a já pak měl vždycky v Glasgow na telefonním záznamníku jeho většinou hodně unavený hlas: "Pane Čulík, máte v emailu nejnovější prohlášení Charty -- mohl byste to přeložit co nejrychleji?"

Někdy se leccos docela podařilo: tak 28. října 1988 odpoledne plánovala Charta 77 přečíst u sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze své prohlášení k sedmdesátému výročí vzniku nezávislého Československa. Od Kavana jsem měl v emailové schránce jeho text už předchozího večera. Obratem jsem ho přeložil do angličtiny a poslal zpět. Kavan pak jeho anglickou verzi nabídl tiskovým agenturám. Vydala ho tisková kancelář Reuter a její zpravodajka v Praze si ho od Reutera vyžádala. Bydlela v hotelu Alcron na Václavském náměstí. Když jí faxem anglická verze prohlášení přišla, nechala si ji v hotelu několikrát oxeroxovat a rozdala ji i ostatním přítomným zahraničním novinářům. Když pak v 15 hodin pod koněm na Václavském náměstí četl mluvčí Charty 77 za asistence policie její prohlášení, měli okolostojící zahraniční novináři v rukou jeho anglický text, přeložený předchozí noci ve skotském Glasgow. Globalizace do určité míry fungovala už tehdy.

Myslím, že Kavan v podstatě zachránil život nekompromisnímu aktivistovi Charty 77 Stanislavu Devátému, který vstupoval s československými estébáky do otevřených a nekompromisních konfliktů. Ti ho neváhali mučit a málem ho zabili. Kavan tak dlouho přesvědčoval novináře v listu Sunday Times, opakovaně je otravoval, apeloval na jejich etické cítění, až o případu pronásledování Stanislava Devátého britský týdeník otiskl skorou celou stránku velkého formátu. Stb se zalekla a od perzekuce Devátého ustoupila.

Sledoval jsem postupné "pukání ledů" v Československu s velkou pozorností. Přeložili jsme a publikovali jsme anglickou verzi Hrabalovy Kouzelné flétny, vynikajícího textu, věnovaného týden trvajícím demonstracím v tzv. Palachově týdnu v lednu 1989, kdy po sedm dní honila policie pražské studenty, demonstrující proti komunistického režimu a na počest dvacátého výročí smrti Jana Palacha a další texty. Psal jsem o rychle se měnící situaci v Československu i pro české časopisy. Dva ty texty zveřejňujeme znovu i v dnešních Britských listech.

Československé vysílání rozhlasu Svobodná Evropa, hlavní zdroj informací o vnitropolitickém vývoji v zemi, bylo možno vždycky v určitou denní či noční dobu poslouchat ve Skotsku téměř nerušeně. Od poloviny prosince 1988 však bylo -- na příkaz Michaila Gorbačova -- rušení české Svobodné Evropy úplně zastaveno. Pamatuju si dodnes informace v onom zpravodajském bulletinu v onen listopadový večer: "Posloucháte české a slovenské vysílání rozhlasu Svobodná Evropa -- a naše stanice ode dneška není rušena." Ať máme vůči kvalitě novinářské práce československého vysílání Svobodné Evropy jakoukoliv důvodnou kritiku, je nesporné, že zejména v onom posledním, nerušeném roce před pádem komunismu, sehrála Svobodná Evropa v osvobozovacím procesu Československa, už samotným přísunem základních informací o domácí scéně, neocenitelnou roli.

Události kolem 17. listopadu 1989 jsem strávil ve Skotsku, v oné "temné čtvrtině roku" u rádia a u televize. Vzpomínám na onen pátek 17. listopadu, kdy policie uzavřela dvěma kordony studenty na Národní třídě a brutálně je tam zbila. Uhlova pražská nezávislá tisková agentura vydala tehdy zprávu o tom, že byl zabit student Martin Šmíd. (Byl to syn dnes známého mediálního analytika Milana Šmída, dodnes není známo, proč si policie vybrala zrovna jeho. Několik dní před 17. listopadem byl na pražské ulici policisty perlustrován jeho bratr Michal, policisté si zapsali údaje z jeho občanky, pak byl propuštěn. Svědectví Milana Šmída je v BL ZDE). Uhl nevěděl, že je zpráva nepravdivá. Právě však této zřejmě záměrně vytvořené zprávy bylo zapotřebí, aby byl vyprovokován k akci jinak poněkud holubičí český národ, který stále, téměř čtrnáct dní po pádu berlínské zdi, zůstával v pasivitě.

A vysílání svobodné Evropy v oněch dnech pozdního, temného podzimu bylo možno brzo doplňovat sledováním televizních stanic. Jak mají ve zvyku v době velkých dějinných událostí, britské televizní stanice v takových chvílích rezignují na všechno ostatní zpravodajství a věnují se plně jen té nejhlavnější věci. Zpravodajské bulletiny britských televizních stanic byly od 17. listopadu většinou celé věnovány vývoji v Praze.

Průběžně jsme živě debatovali o československém vývoji s mým kolegou a přítelem Igorem Hájkem, který tehdy vyučoval bohemistice na Glasgow University. Jednou večer uprostřed týdne po 17. listopadu mi náhle telefonoval: "Honzo, zapněte si večerní zprávy na BBC 1. Uvidíte tam Kavana v Praze!" A skutečně. Na obrazovce se objevil Jan Kavan před sochou svatého Václava na Václavském náměstí, v živém interview s reportérem BBC Johnem Simpsonem -- jako obvykle byl Simpson v samém středu dějinných, historických událostí. (Posléze natočil John Simpson -- za vydatné spolupráce Zuzany Bluhové -- pozoruhodný investigativní film pro pořad BBC Panorama o tom, jaký vliv na pád komunismu v Československu měly česká a ruská rozvědka, jejíž vedoucí představitelé průběh revoluce prý sledovali v Praze z jednoho konspiračního bytu.

Kavan se pak krátce, tuším kolem 1. prosince, vrátil do Británie. Natočil jsem s ním dlouhý rozhovor pro dvouměsíčník Západ, který vycházel v Kanadě především péčí Josefa a Zdeny Škvoreckých. Byl naprosto posedlý tím, že se musí vrátit do Čech a začít tam dělat politiku. Měl jsem o tom značné pochybnosti. Stejné pochybnosti jsem měl i o rozhodnutí Václava Havla stát se československým prezidentem. V euforii konce roku 1989 bylo jaksi nevhodné argumentovat, že nezávislý intelektuál bude cennější pro svou zemi, zachová-li si postoj nezávislého intelektuála a nepropadne-li politikaření. Tentýž argument tehdy zastával i - jinak dosti ješitný a o středoevropských poměrech podrobněji nepříliš informovaný - konzervativní historik Timothy Garton Ash.

Měl jsem pocit, že přijetí prezidentské funkce a vstup do politiky Václava Havla, stejně jako Jana Kavana zničí. Oba byli zjevně nesmírně ctižádostiví a čelnými politiky ve své zemi prostě chtěli být za každou cenu. Zaplatili za to hodně: jména jich obou jsou v českém prostředí dnes zdiskreditována.

Havel by dnes měl daleko serióznější pověst, kdyby se nechal svým prezidentstvím zdiskreditovat. Vím, jak říkávala jeho bývala manželka Olga: "Ono se mu to prezidentování strašně líbí, je ve svém živlu." I Kavan chtěl být v malém českém rybníku "něčím" -- musel za to zaplatit tím, že se bezdůvodně vystavil dryáčnické diskreditaci své osoby. Stálo to oběma těmto lidem zato?