V řadě československých oficiálních periodik se alespoň do určité míry ustupuje od nekompromisních neostalinistických ideologických pozic. V tisku se objevují různé názory a začínají se formovat výraznější novinářské osobnosti. Veškerá kritika a diskuse se ovšem odehrává jedině na tzv. 'konstruktivně socialistické platformě'. Ani dnes se nikdo samozřejmě neodváží kritizovat komunistickou stranu nebo útočit na podstatu systému. Kritizují se pouze dílčí jevy a jen jednotlivé osoby či instituce. V nejspornějších případech se často jako svého druhu 'deus ex machina' objevuje 'rozumný' stranický činitel či tajemník, který nakonec zasáhne v zájmu pravdy a spravedlnosti. V tisku se kritizuje jedině tak, že se dokazuje, že úřední obviňování z 'protisocialistických a podvratných postojů' jsou neopodstatněná a nesprávná a že oběti byrokratické zvůle komunistických úřadů se žádných 'zločinů proti socialismu' nedopustily. Novináři v dnešním Československu zatím nedošli tak daleko, aby samo obviňování z 'protisocialistických tendencí' a samu marxistickou ideologii mohli odmítnout jako nesmysl. Přesto ale míra kritiky v československém tisku je v některých případech opravdu pozoruhodná. (I liberálnější časopisy však zároveň uveřejňují, zřejmě na 'zaštítění', ortodoxně marxistické články, zejména zabývající se 'posvátnými' historickými tématy jako je např. Únor 1948. Komunistická verze historie se zatím nepřepisuje.)

Snad jedním z nejlepších oficiálních československých periodik je týdeník Mladý svět. Tento časopis pravidelně přináší původní reportáže a rozhovory, které důsledně odhalují dosti drsné aspekty dnešní československé skutečnosti. Myslím, že stojí za to se u tohoto časopisu na chvíli zastavit.

Mladý svět se často zabývá jedním z nejpalčivějších problémů, které trápí mladé lidi: nedostatkem bytů. V MS č. 2/1988 např. vyšel dosti neuvěřitelný článek (i s fotografií) o manželské dvojici s dvěma dětmi, kteří nemají byt a jsou v Praze nuceni bydlet v dodávkovém autě. (Na záchod chodí do stanice metra Kačerov.)

Koncem minulého roku Mladý svět uveřejnil kritický článek o chmelařském JZD Cítov, jehož funkcionářka zakázala diskotéku pro mladé česáče chmelu. Místní činitelé pak proti Mladému světu po byrokratické linii ve snaze časopis přivést do průšvihu zorganizovali celé tažení a složitou podpisovou akci (protestní dopis poslali i OV KSČ). Je pozoruhodné, že v MS č. 1/1988 redaktor Jiří Franěk celé toto funkcionářské spiknutí odhaluje. V MS č. 8/1987 píše redaktorka Dana Emingerová v jiné souvislosti, že je smutné, že kdykoli si někdo na něco v Československu stěžuje, standartní reakce je si na něho 'posvítit' a 'došlápnout'.

Anastázie Kudrnová shledává v MS č. 2/1988 při návštěvě brněnské Fruty, kde se zaměstnanců dotazuje na jejich zkušenosti se zaváděním nového způsobu práce, že s ní dělníci nechtějí mluvit. Co by chtěli říct, to jí prý říct nemůžou a co můžou, to se píše v novinách. Potom redaktorka přece jen z někoho vydobude konkrétnější odpověď: 'Chtějí [na nás] kapitalistickou pracovní morálku za komunistické peníze.' Jak Kudrnová píše v č. 4/1988, s podobně nedůvěřivým postojem se setkává i při návštěvě gottwaldovského Svitu: 'Nedávej tam moje jméno! Vyhodí mě! Mistrová po mně pojede jak po uzeném, nevydělám si!' Ukazuje se, že šičky, které jsou kvůli nedostatku bytů nuceny bydlet v Gottwaldově na podnikovém internátě, žijí a pracují v doslova nevolnických poměrech: 'Když máš teplotu, sedmatřicet nestačí, mistrová tě změří a podepíše kontrolku k doktorce. Než tam stačíš dojít, mistrová může sednout k telefonu a zavolat, ať tě doktorka neuznává, že nemá lidi.'

V č. 4/1988 Mladý svět uveřejňuje i reportáž (s fotografiemi) ze shromáždění mladých lidí na Kampě u 'hrobu' Johna Lennona. Trochu událost však znevažuje a snaží se jí otupit politické ostří.

V Mladém světě č. 6/1988 je otřesný článek o havarijním stavu městské památkové rezervace v Olomouci, kde se nedávno dokonce zřítila část jednoho domu. Jeho obyvatelé marně žádali od r. 1964 (!!) o jeho opravu. V Mladém světě č. 8/1987 se zase dovídáme o vážném nedostatku lékařů v Severočeském kraji. Odmítají se na sever Čech stěhovat zejména proto, že vyhláška ministerstva zdravotnictví z r. 1984 po tři roky zakazovala lékařům působícím v severních Čechách přejít do míst v jiných částech republiky. Reakce mladých lékařů na možnost zaměstnání v severních Čechách tedy byla (a do dneška zůstává) zcela logická: 'Do vězení nejdu'. Podle Mladého světa se prý ekologická situace Severočeského kraje mírně zlepšuje, zato pražská ekologická situace je špatná.

Ekologickými náměty se Mladý svět zabývá dosti často. Z čísla 20/1988 se dovídáme, že zpěvačka Marie Rottrová se musela odstěhovat z Ostravy do Prahy, protože v Ostravě trpěla chronickými záněty dýchacích cest. V čísle 21/1988 prosí redakci Mladého světa výmluvným dopisem jedna severočeská čtenářka, aby časopis o ekologické devastaci severních Čech nepsal: že se totiž už teď kritický nedostatek jakýchkoliv odborníků v tomto kraji tak jenom prohloubí. Číslo 41/1988 uveřejnilo hrůzostrašnou reportáž o úniku bifenylů do vodních toků Jihočeského kraje a dlouhém nezájmu úřadů o tuto katastrofu. V č. 21/1988 protestuje dopisem spisovatelka Jindřiška Smetanová proti plánované stavbě hotelu na pražské Kampě.

V MS č. 22/1988 se referuje o pražské výstavě architektonických návrhů ze soutěže na novou staroměstskou radnici. Návrhy byly prý velice ubohé. Na výstavě v návštěvní knize byla na adresu československých architektů tato poznámka: 'Jste svině. Bydlím na Jižním Městě.' V č. 24/1988 vypráví dr. Zapadlo z jednotky intenzívní péče pro nedonošené kojence v nemocnici v Praze - Podolí, že když oddělení dovezlo ze Švédska (na Západě už dlouhá léta používané) zařízení na umělou plicní ventilací nedonošených kojenců, tři roky se je neodvážilo použít, protože si lékaři nebyli jisti, jak s přístroji správně zacházet: 'Přitom stačilo, aby bylo pár lidí posláno na půlroční stáž, kde by se umělou plicní ventilaci dokonale naučili a pak to doma naučili ostatní. Ne.'

Mladý svět č. 34/1988 brojí proti pozastavování filmů v některých československých krajích. Ačkoli jsou filmy centrálními úřady povoleny k distribuci, krajská 'kulturní střediska' jejich promítání ve své oblasti prostě nemusí povolit. Toto číslo uveřejňuje i interview s válečným stihačem Pavlem Kocfeldem, který od r. 1949 nesměl létat, protože část války strávil v Anglii. Interview se zmiňuje i o tom, že někteří Kocfeldovi kolegové byli v 50. letech bezdůvodně vězněni.

Z rozhovorů s českými rockovými zpěváky a hudebníky uveřejněných v Mladém světě vyplývá, že v podstatě všichni z nich byli v posledních letech československými úřady perzekvováni. V roce 1979 byli Václav Neckář a Hana Hegerová pozváni na turné do NSR, pražská agentura Pragokoncert však pozvání odmítla, aniž by Neckáře a Hegerovou o tom pozvání vůbec informovala. Už v roce 1969 Pragokoncert znemožnil vystupování na Západě jednomu z nejlepších československých rockových kytaristů Vladimíru Mišíkovi. Mišík měl od r. 1984 dva roky zákaz veřejně vystupovat. Není příliš překvapující, že se proto dostal do hluboké deprese. Rozešel se se svou první ženou a skončil v nemocnici. Dílčí či dlouhodobé zákazy postihly i Michaela Kocába a jeho Pražský výběr (skupina byla zakázána 4 roky!), skupinu Barel rock, Pavla Vášu z brněnské skupiny Z kopce a další.

Rockoví zpěváci se v Mladém světě vyjadřují o svých potížích s úřady značně otevřeně. V čísle 8/1988 se zmiňuje Honza Bořil ze skupiny Barel rock o tom, že když před časem skupina vystupovala na tancovačce v jejich domovském městě Žďáru na Sázavou, v deset večer 'přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a lidem v sále bylo oznámeno, že všichni, kdo mají džíny, musí sál opustit'. Lidé samozřejmě začali nadávat, došlo k strkanici a výsledkem bylo, že skupině bylo zakázáno vystupovat.

V MS č. 18/1988 říká Petr Váša z brněnské skupiny Z kopce: 'Ze Zkopců se proti původnímu záměru stala politická kapela. Neudělali to z nás posluchači, ale úředníci. Nejdřív mi to vadilo, průšvihy mě mrzely, ale pak jsem si řekl: To je dobře. Je vidět, že bigbít není pouhá lidová zábava. [..] Ti lidé, kteří se ho mají bát, tak se ho bojí.'

Mladý svět ostře kritizuje i neústupnost československého rozhlasu a televize, které odmítají vysílat kvalitní rockovou hudbu a pokud s jejím vysíláním občas souhlasí, kladou si absurdní podmínky a zpěvákům přepisují texty. Mladý svět také nechápe, proč úřady do Československa pravidelněji nezvou významné západní rockové skupiny, když tyto skupiny mohou zcela běžně vystupovat v jiných východoevropských zemích. Jejich čs. fanouškové např. za nimi hromadně jezdí do Maďarska.

Některé kontroverze otištěné v Mladém světě jsou opravdu vášnivé. Číslo 23/1988 uveřejnilo ostrý výpad staršího čtenáře proti rockové hudbě. Sice měl prý v mládí také rád jazz, píše tento čtenář, ale dnes se na rock v Československu nepřípustně plýtvá drahými devizami. Mladí čeští hudebníci jsou 'vybaveni moderní technikou z kapitalistických států, nakoupenou za dolary, které si mládež nevydělala'. Na dopis následovala bouřlivá reakce široké čtenářské obce. Zde je část jednoho z dopisů uveřejněných v MS č. 39/1988:

Autor si očividně plete jazz se swingem, když píše o tom, že mu fandil [...]. Právě pisatelova generace označila tehdy tuto hudbu za produkt třídního nepřítele a na milost vzala občas jen dixieland jako 'hudbu utlačovaných černochů'. Na názor, že 'chcete, aby vám vaši tátové a dědové vydělávali milióny dolarů na vaši zábavu' nelze odpovědět jinak, než tím, že mládež rozhodně nenese vinu na tom, že si vydělává nesměnitelnou korunu. Je nepopiratelné, že náš hudebník je podivný tvor: nejenže si na své výrobní prostředky musí vydělat, ale ani si je na našem trhu nemůže koupit. Nezbývá mu než podniknout onu strastiplnou a ponižující cestu: probojovat se byrokratickým, agenturně pasovým a politicko-přehrávkovým systémem a vydělat si na ně v zahraničí. Po návratu odevzdá agentuře polovinu honoráře ve valutách. Za zbytek si po odečtení nákladů na cestování, stravu, ubytování, atd. může se svolením našich úřadů dovézt hudební nástroj. Na hranicích je mu vyměřen čtyřicetiprocentní celní poplatek. Pak se dočte v MS, že mu to vlastně vydělali tátové a dědové a on to nejspíš ukradl.

Podívejme se nyní na některé další oficiální československé tiskoviny. Zajímavé jsou dnes někdy kupodivu i Hospodářské noviny, týdeník ÚV KSČ. V 30. čísle letošního ročníku například uveřejnily poněkud kontroverzní článek odborníka na otázky výživy Tomáše Husáka pod názvem 'Jíme nezdravě, jíme draze'. Článek měl u veřejnosti nesmírný ohlas. Tomáš Husák v něm mimo jiné srovnává stav zdraví československých občanů se zdravím občanů 150 členských států OSN. Zjišťuje že v Československu je v současné době ze všech těchto 150 států nejvyšší úmrtnost na rakovinu, na koronární nemoc srdeční, na cévní příhody mozkové a na nemoci srdce a cév.

V číslech 41 a 42, které vyšly v říjnu 1988, Hospodářské noviny otiskly dva pozoruhodné články Valtra Komárka, ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Komárek v nich varuje, že pokud nedojde v československém hospodářství k hlubokým strukturálním změnám, Československo ztratí možnost odbytu svého zboží nejen na Západě, ale i v zemích sovětského bloku. Komárek zdůrazňuje, že Československo trpí hypertrofií těžkého průmyslu, který se rozvíjí automatickým samopohybem a vytváří zdání ekonomické prosperity, které je však falešné. V Československu se vyrábí jen proto, aby se vyrábělo.

Do československého hospodářství je bezpodmínečně nutno zavést tržní princip. Trh je podle Komárka zatím nejdokonalejším civilizačním mechanismem obsluhy běžných potřeb lidí. Je prý těžké nevidět nesmyslnost zestátnění či formálního združstevnění holičství, kominictví, klempířství, instalatérství, taxíkářství a jiných malých podniků. I velké podniky by však měly vyrábět v ovzduší konkurence, která by měla být zajištěna jejich participací na mezinárodních trzích.

Ekonomická reforma musí probíhat ruku v ruce s politickými změnami a s demokratizací, píše dále Valtr Komárek. Podniky pracující na základě tržního mechanismu musí mít možnost samy formulovat a nabízet cenu svého zboží. Československo musí bezpodmínečně usilovat o zahraniční konvertibilitu svého zboží a své měny. Dosáhnout toho však bude možné jen za cenu obrovského dovozu technologie ze Západu. Dovoz ze Západu by se měl v budoucnosti ztrojnásobit. Aby se import moderní elektroniky dal zaplatit, Československo musí bezpodmínečně proniknout na západní trhy. (Může tam proniknout pouze komplementárními druhy zboží střední jakosti. Na špičkové trhy nejkvalitnějšího zboží už nepronikne nikdy.) K tomu, aby však českoslovenští vývozci v zahraničí dosáhli alespoň nějakého úspěchu, je nutno se naučit a vůbec mít možnost reagovat rychle a pružně na zahraniční poptávku. Dosavadní pravidla styku československých občanů s cizinci něco takového však neumožňují.

Komárek se také zabývá ekologickými otázkami. Jakožto v současnosti nejzávažnější vidí problém kontaminace potravin jedovatými látkami, 'problém synergického působení řady škodlivin s karcinogenními, mutagenními a toxickými účinky, kterému bude kolem r. 2000 a po něm vystavena celá populace již od svého početí'. Upozorňuje, že zátěž populace těmito škodlivinami se v poslední době neobyčejně zvyšuje a dodává, že podrobná analýza vlivu škodlivých látek obsažených v potravinách na obyvatelstvo je dosud tajná.

Mezi západními pozorovateli československého vývoje se vyskytly názory, že uveřejnění Komárkových článků v Hospodářských novinách v době, kdy Jakešovo vedení a nová československá vláda poměry spíše utužuje, možná svědčí o mocenském boji v československém vedení.

O něco méně průbojný je týdeník Svazu českých spisovatelů Kmen, který se začátkem tohoto roku osamostatnil od kulturního týdeníku Tvorba. I on však občas nabízí značně zajímavé čtení.

Z autorů, kteří píší do časopisu Kmen, je největší skupina lidí, které bych nazval 'liberálové'. Jsou to převážně oficiální čeští spisovatelé mladé a střední generace, z jejichž příspěvků je poznat, že by byli velice rádi, kdyby na československé kulturní scéně zavládla plná tvůrčí svoboda. Bojí se však veřejně překročit povolenou mez. Klima na stránkách týdeníku Kmen proto často připomíná atmosféru absurdních her Václava Havla. Je tomu, jako by nějaký havlovský nositel moci dal rozkaz: 'Svobodně diskutujte!' Čeští oficiální spisovatelé ten příkaz poslušně plní: jenže příliš svobody v jejich diskusi proto samozřejmě není. Moc často se nejistě ohlížejí přes rameno. (Mnozí autoři Kmene jsou si této tvůrčí a kritické impotence svého časopisu dobře vědomi. V čísle 32 například píše Petr Cincibuch: 'Zveřejňování [kritických] skutečností mělo zpočátku dráždivý nádech, později připomínalo sebemrskačství masochismu a nakonec otravuje a děsí. Děsí, protože se stále nedostává toho, co z polovičatého (rekognoskace terénu) díla (i uměleckého) dělá dílo úplné. [...] To, že je na trhu jen málo zboží [...] ví každý. Ignoranci až pohrdání ze strany úřadů [...] zná také každý. Už to nechci slyšet. Zajímá mě, a věřím, že většinu z nás, jak z toho ven.')

'Liberálové' mladší a střední generace nadto zřejmě mají jenom velmi mlhavé povědomí o tom, co se odehrálo na české literární scéně v šedesátých letech. I když jsou bezpochyby pro to, aby všichni zakázaní autoři byli rehabilitováni, o jejich rehabilitaci se konkrétněji nezasazují, protože zakázanou literaturu prostě asi příliš neznají. Je jim nepřístupná. Je mimo jejich zkušenost. Není v ohnisku jejich zájmu. Ve skupině 'liberálních' spisovatelů je však i několik málo autorů a kritiků starší generace, kteří jsou díky své osobní zkušenosti s problematikou literatury šedesátých let poměrně dobře obeznámeni. Jsou to tito starší autoři, kteří v Kmeni v poslední době několikrát konkrétněji vystoupili na obranu zakázané české literatury.

Do Kmene také občas napíše článek nějaký stalinista nebo do něho přispějí různí skalně komunističtí čtenáři formou dopisu. Tyto příspěvky jsou v Kmeni však spíše výjimkou. (Je tomu tak i v případě článku Evy Fojtíkové, 'Moskva, jak jsme ji neznali', uveřejněném v Kmeni č. 33, v němž Fojtíková útočí na sovětskou perestrojku, na týdeník Ogoněk a na jeho šéfredaktora, na román Anatolije Rybakova 'Děti Arbatu' - který však byl mimochodem před tím v Kmeni recenzován kladně - a kde mimo jiné lituje, že je v Sovětském svazu dnes odsuzován Stalin. Článek vyvolal u československé veřejnosti velkou odezvu. Šéfredaktor Kmene k němu obdržel přes sto dopisů.) Jiná věc je, že na rozdíl od 'liberálních' spisovatelů, stalinisté mají v Československu moc. Ačkoliv je v Kmeni skalně komunistických příspěvků relativně málo, když se vyskytnou, čtenáři nutně mají tendenci považovat je za články programové a zásadní. V příspěvcích některých stalinistů se však začíná objevovat jistá váhavost. (To do jisté míry platí i o Evě Fojtíkové.) Kromě toho vzniká určitá pluralita názorů. Některé konzervativnější stalinistické výpady se Kmen odvažuje podrobit kritice.

Velkým problémem časopisu je, že kvalita uveřejňovaných příspěvků je dost nízká - i když se samozřejmě občas vyskytnou výjimky. Většina zveřejňovaných článků je nesmírně mnohomluvná, a proto nudná. Kmen také často otiskuje různé irelevantní osobní polemiky, k nimž by se skutečně kvalitní literárně kritický časopis neměl vůbec snižovat. I v časopise Kmen do jisté míry dochází k autorské diferenciaci. Někteří přispěvatelé píší inteligentněji než jiní. Už po prolistování několika čísel začne čtenář automaticky vyhledávat jistá jména a vyhýbat se jiným. Značným handicapem časopisu Kmen je to, že šéfredaktor Karel Sýs není bohužel zrovna vzorem odvahy ani spisovatelského či žurnalistického talentu. Soudě podle jeho článků, Sýs nadto vlastně zřejmě patří mezi dogmatické komunisty. Na druhé straně mu však nelze upřít, že je alespoň v posledním roce jako šéfredaktor při rozhodování, co do časopisu zařadit a co ne, značně tolerantní.

Typickými reprezantanty skalního komunismu jsou v Kmeni například Jiří Hájek a Jan Kliment (který však v letošním roce v časopise zatím uveřejnil jen jediný kratší příspěvek). První číslo letošního ročníku přináší 'zásadní' Hájkův projev 'o literatuře', který autor přednesl na nějaké schůzi na Dobříši. Příspěvek je psán tupou, dřevěnou funkcionářštinou. Teprve až asi po dvou tisíci slovech textu (!!) se Hájek konečně dopracovává k dosti jednoduché a nepřevratné hlavní myšlence: že by se totiž měla rehabilitovat česká literatura let 1956 - 1965. Jiným Hájkovým příspěvkem je článek v 35. čísle Kmenu, přetištěný z Izvěstijí. Dlouze a nudně se zabývá československo-sovětskou literární výměnou. Článek je pozoruhodný jen jednou věcí: na jednom místě Hájek zapřísahá své sovětské literární kolegy, aby do ruštiny nepřekládali 'antisocialistické pamflety Václava Havla [...], ani emigranta Milana Kundery, který se sám manifestačně zřekl své národnosti a příslušnosti k české literatuře' (sic). Češi přece také nebudou do češtiny překládat ruská 'podvratná' díla jako je např. Solženicynovo 'Souostroví Gulag'. (Potíž je, že v Sovětském svazu se už ale mezitím Solženicynovo dílo oficiálně připravuje k vydání.) Raněn, Hájek dodává, že interview s Václavem Havlem, otištěný v sovětském časopise Sobesednik, české soudruhy 'velice překvapil'. Příspěvek Jana Klimenta, otištěný také v 35. čísle Kmenu, je tvrdě stalinistický útok na sovětský film Alexandra Lopušanského 'Dopisy mrtvého'. Klimentovi se nelíbí, že ve filmu i po nukleární katastrofě 'dále existují jacísi mocipáni, [...] kteří zavádějí svůj pořádek dalším terorem'. Na Klimentův vkus je film prý také příliš pesimistický a poraženecký. (Z příspěvku přímo čiší, jak rád by Kliment film zakázal - bohužel to není v jeho moci.)

Jiným skalně komunistickým příspěvkem je primitivní, demagogický článek Karla Sýse, který vyšel v Kmeni č. 21 pod názem 'Vymknuta z kloubů'. Mimo jiné v ní Sýs nevybíravě napadá zakázané spisovatele Karla Pecku a Františka Kautmana. Je však pozoruhodné, jak na Sýsův paskvil reaguje v čísle 36 Štěpán Vlašín. Píše: Básník Karel Sýs ovládá vzácné umění namíchnout jedním článkem vrstvy čtenářů zcela protichůdné: statí 'Vymknuta z kloubů' jistě pobouřil prudérní moralisty, [...] stoupence Charty 77 (polemikou s Františkem Kautmanem a Karlem Peckou), zapálené ctitele přestavby v sovětské kultuře (výpadem na Jevtušenka) i ctitele aktuálních próz a scénářů Radka Johna. Vlašín zdůrazňuje, že lidi, kteří byli v dřívějším období nějak postiženi, je těžko kritizovat. Stejně obtížné je podle něho útočit i na ty, kdož v sedmdesátých letech v Československu zaujali klíčové pozice, protože od nich se člověk musí obávat odvety.

V Kmeni č. 21 se přimlouvá Vladimír Přibský za rehabilitaci řady zakázaných českých spisovatelů. Konkrétně jmenuje Ludvíka Aškenazyho, Arnošta Lustiga, Vratislava Blažka, Jana Procházku, Karla Michala, Edvarda Valentu a další. Přibský si stěžuje, že všichni tito autoři byli vynecháni ze slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století', redigovaného Milanem Blahynkou, který vyšel v Praze r. 1985. V čísle 30 pak na Přibského článek reaguje zase Štěpán Vlašín. Otevřeně se zmiňuje o tom, že 'v knihovnách byly knihy emigrantů dány v r. 1970 na index a volně se nepůjčují', a že tato omezení dosud nebyla zrušena. Dodává nadto, že 'hesláře slovníků zdaleka nezávisí jen na představách autorského kolektivu'. Dále informuje, že v brněnském Ústavu slavistiky ČSAV se v současnosti připravují nové dějiny české literatury, které se budou zabývat i českými spisovateli, kteří emigrovali: pouze však těmi jejich díly, která tito autoři napsali a vydali v Československu. V nových dějinách se prý má psát i o Kunderově Žertu a o Vaculíkově Sekyře (Ludvík Vaculík ovšem neemigroval!). Poněkud chabě Vlašín vysvětluje, že zahraniční tvorbu exilových spisovatelů čeští literární vědci neznají. Pouštět se za nimi do emigrace je prý nemožné. Vyvolalo by to komplikace. Kromě zmínky o Vaculíkovi, kterého chybně řadí k emigrantům, se o zakázaných spisovatelích, kteří žijí v Československu, Vlašín vůbec nezmiňuje. V čísle 36 časopisu Kmen pak editor slovníku 'Čeští spisovatelé 20. století' Milan Blahynka reaguje na veškerou kritiku tohoto díla netolerantně a podrážděně.

Kmen občas uveřejňuje ukázky z kontroverznějších literárních děl, zejména ruských, pokud už byly otištěny v Sovětském svazu nebo se tam jejich vydání plánuje. Č. 4 například přináší úryvek z Pasternakova románu Doktor Živago v překladu Jana Zábrany. V čísle 15 cituje Adolf Branald pasáž z českého překladu autobiografie Grahama Greena 'Kus života', který měl vyjít v pražském nakladatelství Vyšehrad r. 1974. Kniha však byla po vytištění pozastavena a teprve o jedenáct let později směla být uvedena do prodeje, ale anonymně, bez jakékoliv inzerce. Tohle Branald však neuvádí: nezmiňuje se dokonce ani o tom, z které Greenovy knihy svůj citát vybral. Kmen číslo 29 otiskuje dvě nevinné pasáže z Hrabalových Proluk. Dva roky poté, co dílo vyšlo knižně u 68 Publishers, označuje časopis Hrabalovo dílo jakožto 'rukopis'. V čísle 31 uveřejňuje Kmen ukázku z orwellovského románu ruského dlouho zakázaného autora Jevgenije Zamjatina 'My', který prý má být nyní vydán česky v nakladatelství Odeon. Časopis se vůbec nezmiňuje o tom, že tato kniha už jednou v Československu měla vyjít, totiž v roce 1969 v edici Světová literatura, že už byla vysázena a sazba byla rozmetána. Fotografický otisk tohoto zakázaného vydání nakonec vyšel v exilovém nakladatelství Index r. 1985. Je zajímavé, že ukázka ze Zamjatinova románu, otištěná v Kmeni, je vybrána z téhož překladu, který byl v Československu r. 1969 zakázán a který vyšel v Indexu. Knihu přeložili Jaroslav a Vlasta Tafelovi. Č. 42 uveřejňuje ukázku z Ripellinovy knihy 'Magická Praha'.

Stručně o některých pozoruhodnějších příspěvcích. V Kmeni č. 20 srovnává Ondřej Neff v recenzi s titulem 'Anatomie totalitarismu' Páralův nový román 'Země žen' s knihou George Orwella '1984' a dochází k tomu, že 'násilnický systém nejen utlačuje, ale také svým specifickým způsobem osvobozuje určitý typ lidí, kteří by v jiném systému byli odsouzeni do role nýmandů'. V Kmeni č. 29 je krátká noticka o Františku Křelinovi, v č. 32 je oznámení o smrti Vladimíra Vokolka. Články se však nezmiňují o tom, že tito autoři jsou nebo někdy byli zakázaní. Celé č. 42 je věnováno Franzi Kafkovi. Kmen č. 15 přináší interview s Kájou Saudkem, tvůrcem českých comics, který se kdysi proslavil svými kresbami pro film 'Kdo chce zabít Jessii'. Saudkovy comics byly v posledních letech v Československu na indexu: jejich autor je směl uveřejňovat pouze v obskurním speleologickém časopise. V čísle 10 uveřejňuje Kmen interview s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem o jejich nejnovějším filmu 'Nejistá sezóna', který pranýřuje neblahé československé praktiky schvalování divadelních inscenací. Oba umělci hovoří i o cenzurních zásazích do jejich vlastních divadelních představení. Měli například dlouho zakázáno používat číslovek 17, 45, 48 a 68. Divák by se totiž býval mohl domnívat, že narážejí na historické letopočty.

Kmen č. 2 přináší interview s Janem Schmidem, šéfem pražského (kdysi libereckého) divadla Ypsilon. Schmid říká zcela otevřeně, že české divadlo je v krizi. Všechno, co bylo dobré, mělo podle něho v Československu za posledních 25 (?) let problémy. V dvacátém čísle Kmenu pak na tento interview vášnivě reaguje Arnošt Goldflam:

Celá kultura je v krizi. Obecná podpora konzumní orientaci, pasívnímu vnímání kultury a pseudoproblémům administrování a byrokratismu, [...] tabuizování některých oblastí i tvůrců, žijících i mrtvých, úplná absence kvalifikované kritiky a její proměna v polopravdivé referování a známkování, nedostatek prostoru k opravdové diskusi, malý kontakt s děním ve světě, [...] to vše má za následek tuto krizi a z ní plynoucí ztrátu a zmatení hodnot, [...] celkový duchovní úpadek. Pokles úrovně myšlení, [...] to, že už lidé neumějí nebo ani nechtějí otevřeně diskutovat a také obava z případných represí má potom vliv i v jiných sférách. [...] Proměna společnosti není možná jen v základně a nejsou dostačující ani změny dílčí.

Nechtěl jsem původně na tuto výzvu k diskusi ani reagovat. [...] Mluví se o otevřenosti. A přece se, upřímně řečeno, nezměnilo nic.

Jak dnes vypadají jiné československé noviny a časopisy? Postupující diferenciace československých periodik znamená i to, že některých časopisů se 'glasnosť' skoro vůbec nedotkla. Snad nejhorší je v tomto ohledu nechvalně známý politický týdeník Tribuna, který i nadále uveřejňuje útočné, tvrdě stalinské články, jako by i dnes trvala temná padesátá nebo sedmdesátá léta. Obdobně si počíná např. i Rudé právo. V jistých ohledech je na druhé straně však dnes i Rudé právo otevřenější. V československých oficiálních denících se poslední dobou častěji vyskytují dosti alarmující články o ekologických a jiných společenských problémech. Příloha Rudého práva Haló sobota z 24. září 1988 uveřejnila například poměrně zajímavou diskusi o tom, že lékaři v Československu jsou neobyčejně špatně placeni. V letních měsících roku 1988 uveřejňoval týdeník Tvorba kapitoly z nové knihy publicisty Ivana Brože o životě Jana Masaryka. Jediným přínosem však bylo, že Brožův text byl doprovázen řadou zajímavých a dávno (nebo nikdy) nepublikovaných fotografií tohoto státníka. Kniha totiž jinak nebyla vůbec nová: hrubě zkreslovala historii ze skalních stalinistických pozic. (Kuriozitou bylo, že na podporu jednoho svého zkresleného argumentu Brož citoval paměti Prokopa Drtiny 'Československo, můj osud', které, jak doslova uvedl, byly 'vydané česky v Torontu v roce 1982'.)

A jak se na československou 'glasnosť' v tisku dívají lidé v Československu? Značně skepticky. Potíž totiž je, že perestrojka je v Československu passé. Lidé už mají komunismu dost a chtějí demokracii, demokracii bez přívlastků. Zároveň je značně trápí, jak je Československo v porovnání se Západem (Západem je obyčejně míněno NSR) ekonomicky a technologicky zaostalé. Navzdory všeobecnému skepticismu (který přiznává i Rudé právo) se však zdá, že lidé jsou poslední dobou vůči komunistickým úřadům stále smělejší. 1. října 1988 příloha Rudého práva Haló sobota např. přiznala, že letos od začátku roku 1988 až do konce srpna dostala redakce tohoto deníku 2457 (!) anonymních dopisů, v nichž si čtenáři stěžovali na různé články v tomto listě. Nezávislí českoslovenští aktivisté dnes běžně poskytují telefonem rozhovory západním rozhlasovým stanicím jako je Svobodná Evropa a československé vysílání BBC. Alternativní kulturní sféra je už dnes v Československu úřady zřejmě nezvládnutelná. Duch revolty z ní proniká i mezi oficiálně uznávané umělce. Nikdo se například nepozastavoval nad tím, že známý pražský hudebník recitoval letos na jaře na zcela veřejném vystoupení v Praze tuto svou báseň:

U sečské přehrady

Tady si uděláš kruh a budeš v něm stát,

povídá učitelka pětileté holčičce,

za to, že kopala do míče.

A za půl hodiny

stojí v malých kruzích

deset holčiček a chlapečků.

Stojí a nepláčou.

A masitá učitelka v plavkách

se rozvaluje na lavičce

a vychutnává svou moc.

A zbylí chlapečkové a holčičky

kopou do míče,

když si myslí, že se nedívá.

Ale ona se dívá.

Zpod přimhouřených víček

a hlasem všemocné

vykřikuje další jména odsouzenců.

Ale nebojte se, drobečkové.

Kopejte dál do balónu.

A až vyrostete, nakopejte jí prdel.

Někdy dojde k projevu solidarity mezi oficiálně povolenou a alternativní kulturní scénou zcela veřejně. Tak tomu bylo například v sobotu 3. září 1988 na folkovém festivalu v Lipnici, kdy kritik Jan Rejžek (přispěvatel do časopisů Kmen, Melodie, aj.), který festival uváděl, na pódium z publika pozval spisovatele Václava Havla. Havel takto na veřejnosti nevystoupil přes devatenáct let. Na pódiu byl Havel nucen devadesát minut poskytovat účastníkům festivalu autogramy. Policie nezasáhla: asi se obávala publika. (Rejžka a Havla brzo poté zkritizovalo Rudé právo a Tvorba. V časopise Kmen se od té doby zatím už žádný Rejžkův příspěvek neobjevil.) V sobotu 17. září došlo ke kontaktu mezi domácí a českou exilovou kulturní scénou. V Budapešti totiž toho dne uspořádali exiloví zpěváci Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák dva koncerty svých písní, na něž z Československa přijelo kolem dvou set účastníků. (Na koncertě vystupovali i dva 'oficiální' zpěváci z Československa.)

Situace v Československu je dnes bezpochyby nepřímo ovlivňována vývojem v Sovětském svazu. Někdy však dochází k značné konsternaci československých oficiálních míst, zasáhne-li dnešní sovětská otevřenost v Československu i přímo. V polovině září 1988 se na dobříšském zámku konalo setkání asi čtyřiceti zahraničních bohemistů - překladatelů s oficiálními československými spisovateli. Podle informací rozhlasové stanice Svobodná Evropa setkání přivedli do varu ruští bohemisté. Bohemistka jménem Taťána Čepotarevová se totiž na Dobříši veřejně zeptala, kdy už se v Československu začnou uveřejňovat knihy českých spisovatelů, kteří žijí v zahraničí. V sále prý nastalo ticho, že by bylo slyšet upadnout špendlík. Známá stalinistická literární 'teoretička' Hana Hrzalová Čepotarevové pevně odpověděla, že Milan Kundera už není českým spisovatelem. Dodala, že čeští spisovatelé žijící v zahraničí píší špatně, protože jsou odtrženi od živé češtiny. Na to však Taťána Čepotarevová prý namítla, že není ani tak otázka, zda tito spisovatelé píší špatně nebo dobře, jako je záhada, proč v Československu nevyšly romány jako Kunderův 'Žert' nebo Škvoreckého 'Zbabělci'. Členové ruské delegace si také se zájmem přečetli stalinistický útok Evy Fojtíkové na sovětskou perestrojku, který vyšel v Kmeni č.33, odesli si ho na sovětské vyslanectví a z něho o něm v Moskvě informovali šéfredaktora týdeníku Ogoněk, který na článek prý bude ve svém časopise reagovat. Jedna sovětská spisovatelka pak na Dobříši vznesla dotaz, jak má chápat stanovisko soudružky Fojtíkové. Řekla: 'Eva Fojtíková mnoho neznamená. Ale je to její stanovisko? Její muž, Jan Fojtík, také mnoho neznamená. Ale je to jeho stanovisko? Nebo je to stanovisko ÚV KSČ?' Na ta slova šéfredaktor Kmene Karel Sýs prý zčervenal vzteky. Závěrem diskuse dodal Bohumil Hrabal: Komenský zemřel v cizině - a taky zůstal Čechem.

V Československu nedávno vznikla celá řada nových nezávislých skupin, například Polsko-československá Solidarita, Nezávislé mírové sdružení, Iniciativa sociální obrany, Společenství přátel USA, skupina 'České děti' (která poprvé veřejně vystoupila při příležitosti dvacátého výročí sovětské invaze) a nejnověji Hnutí za občanskou svobodu, jehož programem je otevřeně se zasazovat za znovunastolení demokracie v Československu. Zatímco členy některých těchto iniciativ jsou signatáři a stoupenci Charty 77 a tedy lidé převážně středního věku, aktivisté např. Nezávislého mírového sdružení či skupiny 'České děti' jsou velmi mladí. Je jim zhruba kolem dvaceti. Tito mladí lidé jsou neobyčejně stateční a ve svém postoji ke komunistickým úřadům naprosto nekompromisní. Zde je na ukázku část prohlášení, které skupina 'České děti' v Praze vydala 2. listopadu 1988 poté, co pražská policie 28. října v Praze na Václavském náměstí brutálně rozehnala nezávislou demonstraci:

Poslední dějství konce komunistické strany v Československu 28. října se ukázala státní moc - Komunistická strana Československa - v plné své nahotě. [...] Někteří z manifestantů byli pamětníci obdobné manifestace na Václavském náměstí 28. října v roce 1939, kdy byl fašisty smrtelně zraněn student Univerzity Karlovy Jan Opletal. Po 49 letech se situace opakuje. Fašisté si jen vyměnili uniformu. Síla slaví pochybné vítězství a komunisté se už vůbec netají s tím, o co jim jde. O moc hájenou všemi dostupnými, tedy i nezákonnými prostředky. Komunistická strana Československa, strana zkorumpovaných úředníků, která za léta své moci pošlapala a zneužila nejvíce ze všeho své vlastní ideály, strana klamu, podvodu a nestoudných lží, svou hru o lepším světě, spravedlivém rozdělení statků a svou roli ochránkyně zájmů pracujícího lidu u tohoto národa definitivně dohrála. Nikdo nikdy už neuvěří v její dobré úmysly a snahu něco změnit. Aby udržela svou neudržitelnou moc, bude vládnout čím dál hruběji. Její konec to jen uspíší.

Aktivizace veřejnosti, jak se projevila velkou účastí občanů na nezávislých demonstracích v Praze 21. srpna 1988 a 28. října 1988, překvapila nejen úřady, ale i disidenty (viz fejeton Ludvíka Vaculíka 'Srpnové září', v němž se autor přiznává, že on 21. srpna na Václavské náměstí vůbec nešel, protože nevěřil, že by se Češi k něčemu ještě vůbec zmohli). Tyto demonstrace ovšem nebyly první. Předcházela jim už demonstrace na pražském Staroměstském náměstí 10. prosince 1987 v Den lidských práv a bratislavská demonstrace za náboženskou svobodu v březnu 1988. Kromě toho se na různých místech Československa konají obrovské náboženské poutě. Poslední z nich, v Šaštíně na západním Slovensku, se 18. září 1988 zúčastnilo asi 60 000 lidí.

Navzdory mezinárodnímu vývoji a veřejnému mínění doma i v zahraničí se úřady, které nezávislé občanské aktivisty vlastně nikdy nepřestaly pronásledovat (na jaře 1988 nesmyslně zemřel ve vězení obránce lidských práv Pavel Wonka), se teď zřejmě rozhodly k zoufalému pokusu veškerou aktivitu nezávislých občanů tvrdě potlačit. Snahy chartistů a ostatních občanských sdružení uspořádat v Praze nezávislé diskusní fórum jsou policií důsledně mařeny - ač se taková nezávislá setkání celkem běžně konají v jiných východoevropských zemích. Po pražské demonstraci 28. října Rudé právo zahájilo jednu ze svých nechvalně známých hysterických kampaní namířených proti 'rozvratníkům', 'imperialistům' a 'pravicovým silám', jakými proslulo zejména v sedmdesátých letech. (Snad je zajímavé, že se letos úřady tradiční oslavu VŘSR 7. listopadu neodvážily uspořádat v pražských ulicích! Konala se v Paláci kultury a byla na vstupenky - jen pro zvané.)

Augustin Navrátil z moravských Lutopecen,, autor katolické petice požadující občanská a náboženská práva, kterou podepsalo přes 600 000 československých občanů, byl v říjnu 1988 úředně prohlášen za duševně chorého a trvale uvězněn na psychiatrické klinice v Kroměříži. V červnu 1988 byl slovenský katolický aktivista Ivan Polanský odsouzen za rozmnožování nezávislé literatury k neobyčejně tvrdému rozsudku čtyř roků vězení. Nejnověji byli vzati do vazby Ivan Jirous, Jiří Tichý, Petr Cibulka, kněz František Lízna a další aktivisté. Zároveň jsou vězněni i členové Nezávislého mírového sdružení Jiří Štencl, Tomáš Dvořák, Luboš Vydra a dr. Hana Marvanová. Dr. Marvanová je např. obviněna z trestného činu pobuřování, kterého se měla dopustit tím, že 'vyvolávala nedůvěru k roli KSČ a oslabovala úlohu ozbrojených sil.' Činila to zřejmě tak, že jakožto aktivistka NMS důsledně spojovala myšlenku odzbrojení s myšlenkou lidských práv a požadovala zavedení náhradní služby pro odpírače vojny z důvodů svědomí. Taková náhradní služba však dnes běžně existuje i v některých zemích východního bloku - a 'úlohu ozbrojených sil' tím zdá se nijak nenarušuje.

Situace v dnešním Československu je rozporná. Československo je nicméně po letech stagnace přece jenom v jistém pohybu. V budoucnosti bude hodně záviset na vývoji v Sovětském svazu, ale i na tom, jaký postoj zaujmou Čechoslováci sami. Bude koneckonců záležet na nich samotných, jestli se jim podaří zkorumpované 'úředníky' svrhnout. Doufejme, že se nesplní naděje některých skalních komunistů, kteřé doufají, že kdyby v Sovětském svazu liberalizace pokračovala, Československo se od Velkého bratra odtrhne a konzervativní komunistické vedení zemi donutí jít vlastní, dogmatickou cestou. Taková naděje je prý zcela reálná a uskutečnitelná. Poukazuje se na Albánii: Albánie se od Sovětského svazu a Číny také odtrhla a její vnitřní uspořádání to vůbec nenarušilo: tvrdý stalinismus v té zemi úspěšně přežívá ještě dvacet let po roztržce!