Chápu, že národ potřebuje vědět, odkud se vzal a kam jde, ale odpověď nedostaneme, pokud Rukopisy označíme za historický pramen národních dějin. Nikdy jím nebyly a nikdy jím nebudou. To jen obrozenci doufali, že ano. Domníval jsem se, že pamětníci na obou stranách uznají po patnácti letech, že doba je těhotná potřebou pravdy a otevřou domácí archivy a své trezory. Prozatím tomu nic nenasvědčuje. Svazácký senátor Mejstřík se dokonce zalekl vlastní odvahy a zrušil "konferenci" o době před patnácti lety v prostorách Senátu, která mohla vést ke konfrontaci vítězů a poražených. Vítězové se tak porazili sami a prohráli i historici.

Deníky se plní seriály rozhovorů s "osobnostmi", budující si svůj mediální obraz a tesající do žulových pomníků doměnky o své moudrosti, velikosti a nepostradatelnosti pro zdárný vývoj historie. Každý, kdo bral před patnácti lety rozum, přichází teď a přináší své paměti... Doposud nepřišel nikdo z těch, kteří tehdy opravdu předávali či přebírali opravdovou moc a neřekl, jak to doopravdy bylo. Kdo komu a hlavně proč předal na základě jakých dohod co. Pouze z jeho úst bude totiž vnímána pravda pravdivě. Od všech ostatních zní orální historie jako husitský chorál. Ten nikoho nikdy neporazil, ale bojovníkům s cepy a sudlicemi dodával odvahu umírat. Ve jménu pravdy, lásky, nabodeníček dlúhých a přijímání pod vobojí se kdysi plnily hřbitovy a dnes média.