Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti?

20. 9. 2004

Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti?

Známý ruský pravoslavný kněz a teolog Alexandr Meň odpovídal na tuto otázku v rozhovoru z 80. let. Neskutečnou tragédií v Beslanu byli šokováni všichni. Těžkou ránu utrpěli také křesťané, kterým opět v celé své hrůze vyvstala otázka: Proč všemohoucí a dobrý Bůh dopouští takové utrpení, a dokonce utrpení dětí? Tato otázka se v dějinách stále vrací a vrací. Milióny lidí ztrácely pod vlivem hrůz světových válek svoji víru, církevní představitelé nedokázali často na naléhavé dotazy odpovědět, sami totiž víru, to hlavní pouto křesťana, ztráceli. (Např. Blisty 4.9. přinesly zprávu, jak vrchní představitel anglikánské církve po beslanské tragédii pochyboval o Bohu). Křesťan se však této otázce vyhýbat nesmí, to by mohl být konec křesťanství.

Rusko a ruské pravoslaví bylo beslanskou tragedií nesmírně zasaženo. Víra lidí po 70 letech naprosté její devastace, kdy se hlavním náboženstvím stal atheismus, není zdaleka ještě pevná, a církev jen obtížně znovu nachází cestu ke svým ovečkám, takovéto hrůzy berou víru, vzdalují Boha od člověka.

Alexandr Meň byl pravoslavný teolog světového formátu. Pro církev v nejtěžších dobách komunistického útlaku vytrvale pracoval a šířil křesťanství. Teprve uvolnění za perestrojky mu umožnilo vystoupit veřejně a rázem se stal symbolem obnovovaného pravoslaví, které jak se zdálo, i pod jeho vlivem, nastoupilo na správnou cestu. Jeho působení však netrvalo dlouho, 9.9.1990 byl zákeřně, rituálně sekyrou zezadu do hlavy, zavražděn. Kdo stál za jeho smrtí není dodnes jasné. Spekuluje se o antisemitech( A.M. byl původem Žid), KGB (tato varianta se dnes jeví jako nejpravděpodobnější), stranou podezření nezůstala ani samotná ruská církev, která jeho ekumenickou teologii jen těžko snášela. Smrtí však jeho myšlenky nezmizely. Naopak popularita jeho učení stoupala a i k nám do Čech se v poslední době dostaly dvě jeho knihy (životopis a výběr z díla).

V jednom rozhovoru, otištěném i v českém vydání, Meň odpovídá přímo na dotaz z nadpisu našeho článku. Ve stínu dnešních událostí je odpověď na tuto otázku, a vůbec na otázku zla ve světě, nejen pro křesťana opět velmi aktuální.

Nauce o zlu ve světe (theodicea), věnoval Meň podstatnou část svého díla. Zlo v člověku, ve světě, má u Meně jasné místo -- existuje už od stvoření. "V historickém vývoji dochází ke střetu protichůdných sil, které se polarizovaly uvnitř samotného stvoření. Je zcela zřejmé, že existují síly odporující Božím záměrům." Dále pak pokračuje -- "Svět je bipolární: jeden pól vychází od Boha Stvořitele, druhý od degradující síly tvorstva". Proč ale všemocný Bůh lidské zlo dopustí, proč ho nezničí? Na to Meň odpovídá zcela jasně -- "Podle Božího plánu je člověk účastníkem Božího stvoření. Bible to nazývá slovem zákon, vlastně jde o smlouvu, svazek. Smlouvu lze uzavřít jen s někým alespoň trochu ROVNOPRÁVNÝM. Je-li tím tvorem loutka na klíček, o jaké smlouvě může být řeč?" ptá se Meň. Svoboda, kterou nám Bůh svěřil jako rovnoprávným hraje u Meňe klíčovou roli. Bůh nám svět, řečeno dnešním slovníkem, nenaprogramoval jen pro dobro, dal nám volbu. Zlo existuje a pouze člověk sám ho může porazit, musí začít u sebe. Za triumf zla považuje Meň "NEZODPOVĚDNOST a LHOSTEJNOST. Všichni jsme odpovědní jeden za druhého. Nezodpovědnost, odmítnutí myslet na bližního je hřích proti Kristovu přikázání, které vyžaduje přemáhat umrtvující egoismus. Co jiného než lhostejnost a nezodpovědnost vedly k pošlapání všech norem, Božích i lidských?." Dále říká: "Síla zla se opírá o naši zbabělost a tupost -- dokonce na ni staví". Samozřejmě Meň jenom nenadává na lidi, připomíná, že vždy se najdou lidé spravedliví vládci (politici), mučedníci či jen prostí občané, kteří proti zlu bojují -- Meň vůbec není negativistický -- naopak jeho dílo je naplněno optimismem, že dobro zvítězí! Optimismus čerpá z vědomí, že dobro je dílem Boha. Předtím však člověk musí porazit TOUHU PO MOCI, nejviditelnější projev zla na Zemi.

Jak ale chápat utrpení nevinných dětí, které se žádného zla evidentně nedopustily a touhu po moci jim přisuzovat také nelze?!? Podle Meňe je pojem nevinný pojmem z právnické kategorie. Soud odsoudí - vinen -- nevinen, ať už spravedlivě či ne. Život však není o nějakém právnickém pojetí. "Všichni jsme spojeni, do hloubky provázáni, a proto máme odpovědnost. Když je člověk například alkoholik, a v důsledku toho se mu narodí postižené dítě, je to dítě nevinné. Avšak všichni jsme přece navzájem spojeni! Bůh stanovil, že všichni jsme odpovědni jeden za druhého. Naše zlo se může přenést na jiné. Tak je to zařízeno a není to pouhá náhoda, protože se přenáší i dobro. Solidarita mezi lidmi, mezilidské svazky, to je velký dar" říká Meň. "Lidé předávají svým potomkům své povahové rysy, i své ideje. Předává se dobro, i zlo." Tento zákon funguje -- pak funguje i zlo. Zlo často, podle Meňe, zasahuje i naslepo, nevybírá si. Je to způsobeno, jak jsme již výše ukázali tím, že existuje, polarizovalo se při stvoření. "Člověk, který si uvědomí existenci tohoto zákona, se vždy bude snažit jednat zodpovědně".

Jak prorocké se zdají tato slova při pohledu na tragédii v Beslanu -- zlo se přenáší, triumf nezodpovědnosti, triumf lhostejnosti, triumf touhy po moci -- to vše tam nalezneme, a proto tam nalezneme také tolik neskutečného utrpení. Nezodpovědnost Ruska při intervenci v Čečensku, lhostejnost světa ke krveprolití čečenských válek. Touha po moci na obou stranách, ta protentokrát zvítězila.

Sám otec Alexandr Meň byl ironií osudu zavražděn. Temné síly, jak je nazývá Meňův životopisec Yves Hamant, které v Rusku působily a stále působí, aby zabránily šíření jeho knih, zasáhly tenkrát plnou silou. Meň však vždy zůstával nezměrným optimistou. "Blížíme se k epoše lásky" často opakoval. Věřme a doufejme, že měl přeci jen pravdu...

Použitá literatura:

Alexandr Meň. Rozbít led. Praha: Triáda, 2004.
Yves Hamant. Alexandr Meň -- Kristův svědek pro dnešní Rusko. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2003

Alexandr Meň odpovídá: Touha po moci, to je nejsilnější impuls k jednání

Jak se máme stavět k nositelům zla a jak můžeme pomoci zachránit ty, kteří jsou na pokraji zkázy?

To je otázka příliš abstraktní. Vždyť každý se se zlem střetává v jiné podobě. První zlo, o kterém můžeme hovořit, je uvnitř nás samých. V nás se rodí žárlivost, závist, nevlídnost, popudlivost, hněv -- to všechno v nás žije. A když se nad to povznášíme, naplňujeme odkaz apoštola Pavla, který říká: "Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." To je ovšem těžký úkol, protože tvé dobro musí být tak silné, aby dokázalo zlo zlomit.

Mohu vám uvést příklad. Představte si spoustu kamení, bahna a lávy, zbytky nějakých vulkanických pochodů -- prostě pusté, mrtvé a vražedné prostředí, ve kterém nemůže nic žít -- a najednou tam vyraší malinký výhonek. Nějaký zelený výhonek s drobným kvítkem. Je sice nesmírně slabý, ale právě on ustavuje smysl celého bytí. Je živý, rozumíte, je živý -- a všechno kolem sebe proměňuje, i když slabý a osamocený. Stejně tak i dobro: dobro je jako život uprostřed mrtvých. Je malinké a slabé, ale v něm je podstata a osa dějin i celého vesmíru. A také podstata člověka samého. Celý ten kopec zla se nakonec obrátí v prach, protože na ničem nestojí, z ničeho nevyrůstá. A dobro zaplní celý svět. Takové výhledy se ovšem otevírají jenom vnitřním zrakem, vědecky to dokázat nejde. Vždyť když se zeptali Schweitzera, jestli je optimista nebo pesimista, řekl, že svým věděním je pesimista (a opravdu, když se člověk podívá na svět, nezbývá mu než stát se pesimistou), ale že jeho víra je optimistická. Pod tato slova se mohu podepsat. Skutečně můžeme věřit ve vítězství nad zlem. A tím je víra, jedině víra je to, co nás rozhýbá a uvede na cestu...

Co je největším pokušením člověka?

Moc! Touha po moci, to je nejsilnější impuls k jednání a také nejtěžší hřích člověka. Za všemi sociálními, politickými a kulturními bitvami stojí touha po moci.

Freud se chybně domníval, že základem všeho je libido, sex. Nic takového! Miliony lidí odmítly sňatek, ale moc nikdy nikdo neodmítl. To je dobré mít stále na paměti. Celá lidská civilizace, postavená na dědičném, prvotním hříchu, v sobě uchovává tuto touhu po moci. I celá magie byla postavena právě na touze po moci nad přírodou a člověkem, stejně jako naše technická civilizace. Z hlediska touhy po moci lze popsat celou světovou historii, a bude to pravda.

Zkuste se zblízka podívat na jakoukoli významnou historickou událost a rozhodně nemůžete přehlédnout, jak kolosální roli při ní hrála touha po moci. Je to něco, co člověka neopouští ani ve stáří. Může už ztratit zájem o jídlo, o mnohé životní radovánky, může se dokonce stát i nepohyblivým, ale moc zůstává tím jediným a posledním, co je mu milé a drahé.

V jakých podobách na světě vystupuje zlo? Existuje také v podobě člověka?

První, elementární podoba zla je chaos, tedy naprostý rozklad a dezintegrace. Zlo jako chaos je všechno to, co překáží dokonalosti světa, dokonalosti života. Je to smrt. V Písmu je smrt označena za největšího nepřítele. To platí v rovině přírody. Druhé zlo najdeme v rovině člověka, a to je zlo mravní.

A nakonec, na úrovni čistě duchovní, existuje to, co nazýváme zlem démonickým, kdy se člověk dotýká těch tajemných dimenzí bytí, ve kterých také vzniká určitá porucha, určitý defekt. Pokud se člověk do těchto dimenzí ponoří, stává se jejich nositelem, infikuje se jimi. Odtud pochází démonická posedlost lidí-nositelů zla, lidí, pro které se zlo stalo jejich druhou přirozeností, lidí otrávených zlem. "Existuje zlo v lidské podobě?" ptali jste se. Odpověď zní: když se lidé nechají zlem skrz naskrz proniknout, opravdu ho pak zosobňují.

Dá se něco říci o původu zla?

V Bibli najdeme knihu Jób. Byl to člověk, který se zkusil přít s Bohem. Žádal, aby mu Bůh vysvětlil, proč musí tolik trpět. Přišli k němu jeho tři přátelé a každý mu vykládal svou náboženskou a filozofickou teorii o tom, proč existuje zlo. Ale Jób je odmítal přijmout. Ani Bůh mu neodpověděl, ale zjevil se mu sám -- a Jób všechno pochopil, ovšem v nějaké jiné rovině, v níž se nedokázal vyjádřit slovy. Naše teorie prostě nejsou schopny toto všechno obsáhnout. Ba co víc, kdybychom všechno přesně věděli, podobali bychom se hráčům, kteří nikdy nemůžou prohrát. Byli bychom pak lidmi, kteří mají všechno zaručeno a od nichž se neočekává, že vykročí vstříc něčemu neznámému.

Představte si člověka, který se vypravuje na nebezpečnou cestu, ale nějaká věštkyně nadaná předvídavou intuicí mu přesně řekne, kdy a kde se co stane a jak to celé dopadne. Může pak takový člověk na té cestě ještě prokázat svoji odvahu a sílu ducha? Ovšemže ne. Ale Bůh nás vyzývá, abychom přijali Neznámo, přijali ho a vrhli se do něj, jako se člověk vrhá do moře, a plavali.

Naše země se stala dějištěm nebývalého zla, zločinů souhrnně označovaných jako "stalinismus". Ví o tom Bůh, je-li vševědoucí? A jak to může strpět? Proč neukončí utrpení nevinných lidí, aby nám dal příklad spravedlnosti?

Především si musíme položit otázku, máme-li vůbec právo požadovat od Stvořitele vlastnosti dozorce. Protože pak bychom nebyli lidé stvoření k obrazu božímu, ale školka nebo soubor loutek. Velmi bychom si přáli, aby nahoře seděl mocný Pán, který by nás nepřetržitě sledoval a při sebemenším provinění by káral viníky a odměňoval nevinné. Ale tak to není a ani nesmí být. Člověk má podle původního záměru být spíše spoluúčastníkem božího díla. Bible to nazývá slovem "zákon". "Zákon" ("Zavet") je církevněslovanské slovo, v ruštině by označovalo něco jako "smlouvu". A taková smlouva může být uzavřena mezi jakýmikoliv alespoň trochu rovnoprávnými tvory. Ale je-li tímto tvorem loutka, jaká smlouva se s ní dá uzavřít? Pokud je striktně naprogramovaná na dobro, pokud si nemůže vybrat mezi dobrem a zlem, co je to pak za volbu? Je to z rodu těch "voleb", jaké jsme tu měli dlouhou dobu.

Vysvětlit zlo, dát mu logicky jasnou teodiceu, to znamená opodstatnit ho. Ale ono je neopodstatněné, jako slepá živelná vzpoura, jako temná síla, která se snaží jít proti světu. Jde pak o to, co se pokoušeli popsat Dostojevskij nebo Charles Baudelaire, o to, co najdeme i v temných proudech současného umění. Temným živlům je třeba se postavit. Kristus nás neučí o tom, kde se na světě vzalo zlo, to by byla filozofie, ale učí nás, jak žít ve světě, kde zlo existuje. On řekl: "Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět."

Je-li Bůh všemohoucí a miluje-li nás, proč tedy existuje zlo?

Protože on nenaprogramoval svět výlučně jen na dobro, ale dal nám všem svobodu, kterou lidé nemají v lásce. Popřemýšlejte o tom! Nedávno vyšla kniha Ericha Fromma Strach ze svobody. Včera v televizi ukazovali nějakého dělníka, který říkal: "K čemu je nám demokracie? Žádnou nepotřebujeme." O tomhle začněte přemýšlet. Člověk nechce přijmout dar svobody volby, právo volby, nejraději by viděl, kdyby ho kdosi vzal za flígr a někam ho vlekl. Bůh to tak nedělá, proto nás obdařil přetěžkým darem svobody. "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč." To je konstatování faktu. Kristus chtěl své učedníky varovat, že jeho učení narazí na tvrdý odpor a že se lidé ve vztahu k němu rozdělí. Ale svobodně! On nám všem nepřináší žádný růžový smír, v němž vlci budou sytí a ovce zůstanou celé -- ne, každý z nás musí volit, přijmout rozhodnutí, a to zároveň znamená převzít zodpovědnost.

Co je ďábel? Alternativa Ježíše Krista, nebo Jeho trestající ruka?

Trestající ruka, to je opravdu odjinud. Za alternativu Ježíše Krista pak bývá považován Antikrist. Tedy duch, který má své místo v dějinách. Kristus je svoboda, a Antikrist je zotročení. Kristus je láska, a Antikrist je nenávist. Kristus je vesmírnost, a Antikrist se uzavírá ve skupinách, v klanech, v národech atd. Kristus je nenásilí a Antikrist je násilí. Kristus je pravda a Antikrist je lež. Pokud používáme tuto metodu, můžeme ducha Antikrista a jeho vyznavačů určovat vcelku jasně.

Ale co je ďábel? Je to zcela mimořádné téma a já bych byl rád, abyste se zamysleli nad následující tezí: člověk, který nevidí krásu a harmonii světa, je slepý. To říkal už Einstein. Stejnou slepotou je ale postižen člověk, který kolem sebe nevidí smrt, vraždy, úpadek, rozklad? Podle učení křesťanské filozofie jsou ty síly, které vedou k rozpadu, ke smrti, k zániku (v rovině poznání pak ke hříchu, v rovině historické k Antikristovi), sílami ďábelskými. Mají samozřejmě také osobnostní charakter, jako všechno duchovní. Já věřím v to, že dobro je nevykořenitelné, nezničitelné, věřím, že zvítězí. Ale ono nemůže vítězit tak hrubě a polopaticky jako zlo, protože pak by se samo stalo zlem.

Jak máme chápat neprotivení se zlu?

Jde tu o vítězství člověka nad pomstychtivostí. A kromě toho o umění odpouštět. Vždyť ve Starém zákoně se říká: "Oko za oko." A co to znamená? Zákon spravedlnosti. Jestliže jsi zhřešil tím, že jsi ukradl krajíc chleba, a oni ti za to useknou hlavu, bude to nespravedlivé. Vzpomínáte, jak se v Bídnících Jean Valjean dostane za drobnou krádež na galeje? Proto, aby se neděla taková nespravedlnost, přichází Starý zákon s principem "oko za oko, zub za zub", aby potrestání přesně odpovídalo zločinu. Je to právní zákon. Kristus nás vede k úplně jinému zákonu, k zákonu mravnímu, kde je možné i odpuštění. Společnost a právo nemohou odpouštět příliš lehce. Společnost žije ve spontánních, neduchovních kategoriích a má povinnost bojovat se zlem mechanickým způsobem. Kdyby někdo spáchal zločin na mně nebo na mé matce, já mu mohu mravně odpustit, ale zákon ne. Pokud je zatčen a jeho vina je dokázána, musí se právní mašinérie dát do pohybu.

Mravní, duchovní, vnitřní život člověka a právnické normy nejsou tedy jedno a totéž. Umět odpustit znamená umět pochopit, dokázat být ušlechtilý. Ale to se stává tak zřídka, že se rozhodně nemusíme bát světa, kde budou všichni všeodpouštějící dobráci. To jsou prázdná slova. Člověk se mnohem snáz stane mstivým, zlobným a zlým. Když nám proto Kristus připomíná, že se musíme učit odpouštět, ví, co dělá. Ví, komu to říká. A ví, proč to říká.

Rozhovor je vstupní kapitolou z dialogu mezi postsovětskou společností a pravoslavnou církví. Rozhovor pro časopis Souvislosti 1/2002 přeložila Katka Volná

články autora O autorovi
Vytisknout Poslat e-mailem

Obsah vydání
20. 9. 2004	O Romech, nucené sterilizaci, a o Češích, kteří smrdí	Fabiano Golgo
20. 9. 2004	Co Čech nepochopí	Bohumil Kartous
20. 9. 2004	Je nutné udělat z muslimů Evropany	Bohumil Kartous
18. 9. 2004	Konečný závěr: Irák neměl žádné zbraně hromadného ničení
20. 9. 2004	Sám svazák v poli soudních profesionálů	Ladislav Žák
20. 9. 2004	Blair: "Británie vede v Iráku novou válku"
20. 9. 2004	V Británii "pomáhají lékaři zemřít skoro 20 000 pacientům ročně"
19. 9. 2004	Gross nepodepsal zápis ze schůzky se Stanislavem Pencem
20. 9. 2004	Jak se novinář stane "nepřítelem strany"	Štěpán Kotrba
20. 9. 2004	Žádná nekalá soutěž	Ivan David
20. 9. 2004	Česká psychiatrie v klecovém lůžku finančního nedostatku	Petr Záras
20. 9. 2004	Aktuálně: Volby do zemského sněmu v Braniborsku 19. září 2004
20. 9. 2004	Aktuálně: Volby do zemského sněmu v Sasku 19. září 2004
20. 9. 2004	Německá extremní pravice posílila své postavení ve východním Německu
17. 9. 2004	"Češi, uvolněte se a zbavte se defenzivních předsudků"	Jan Čulík
20. 9. 2004	Kanada se stane třetím největším výrobcem ropy na světě	Miloš Kaláb
20. 9. 2004	Otevřít oči, nebo je vyškrábat?	Ondřej Slačálek
20. 9. 2004	Čečenský problém	Daniel Šmihula
20. 9. 2004	Askar Akajev sa ešte nerozhodol
20. 9. 2004	Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti?	Ondřej Chrást
16. 9. 2004	Vyšetřte podezření, že v ČR dochází k sterilizaci romských žen
19. 9. 2004	"Tím jediným potřebným" je praktická pomoc a čin	Zdeněk Bárta
19. 9. 2004	...nenechat se sežrat soukolím systému	Linda Sokačová
20. 9. 2004	No system!	Irina Kellyová
20. 9. 2004	Divoké víno ještě po čtyřiceti letech	Ludvík Hess
17. 9. 2004	Velké policejní ucho	Štěpán Kotrba
20. 9. 2004	Utajená GM pšenice v Kanadě	Miroslav Šuta
20. 9. 2004	Nahá pravda o Slovákoch?	Lubomír Sedláčik
20. 9. 2004	Sexuálne menšiny kritizujú biskupov za zastrašovanie historičky	Ivan Požgai
20. 9. 2004	Pred 60 rokmi sa v čase Povstania zrodil týždenník Nové slovo
20. 9. 2004	Európska verejnosť : Dlhá cesta od sna k mediálnej realite	Ambros Kindel
20. 9. 2004	Tlačové agentúry a rozšírenie Európskej únie	Wolfgang Vyslozil
20. 9. 2004	Den bez aut: francouzská tradice je už i v Praze
29. 12. 2003	Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004	Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003	Adresy redakce
17. 6. 2004	Provizorní umístění starých archivů
1. 9. 2004	Hospodaření OSBL za srpen 2004

Útok na USA, Afghánistán, Irák
20. 9. 2004	Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti?	Ondřej Chrást
20. 9. 2004	Askar Akajev sa ešte nerozhodol
18. 9. 2004	Konečný závěr: Irák neměl žádné zbraně hromadného ničení
17. 9. 2004	USA: Invaze do Iráku byla legální
15. 9. 2004	V Bagdádu bylo usmrceno 47 osob
14. 9. 2004	Zpravodajství iráckého odporu za dny 4. - 7. září 2004
13. 9. 2004	Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. - 3. září 2004
13. 9. 2004	Americké vojenské vrtulníky střílely do davu civilistů
10. 9. 2004	Bin Ladinův zástupce: "Američané už v Afghánistánu skoro prohráli"
7. 9. 2004	V Bagdádu zuří ostré boje
6. 9. 2004	Lze ve válce proti terorismu zvítězit pouze silou?
2. 9. 2004	USA anulují rozsudky o "teroristech"
1. 9. 2004	Permanentní válka	Oskar Krejčí
31. 8. 2004	Americká globální strategie proti terorismu musí být také pozitivní
31. 8. 2004	Americká letadla "bombardovala afghánskou vesnici"

Kavkaz, Náhorní Karabach, Čečensko
20. 9. 2004	Otevřít oči, nebo je vyškrábat?	Ondřej Slačálek
20. 9. 2004	Je možné pochopit, proč Bůh dopouští, aby trpěly nevinné děti?	Ondřej Chrást
20. 9. 2004	Askar Akajev sa ešte nerozhodol
9. 9. 2004	Jak američtí neokonzervativci manipulují čečenskou válkou ve svůj prospěch proti Rusku
9. 9. 2004	Beslan: Příběh bratrů Kulajevů
8. 9. 2004	Putin odmítl zahájit veřejné vyšetřování katastrofy v Beslanu
8. 9. 2004	Rusové demonstrovali proti terorismu
8. 9. 2004	Rusko: V boji proti terorismu nemá volbu nikdo	Oskar Krejčí
7. 9. 2004	Nechte maličkých přijíti ke mně	Václav Dušek
7. 9. 2004	Mír v jeskyních a válka světa	Martin Škabraha
7. 9. 2004	Naše typicky české priority	Miloš Dokulil
7. 9. 2004	Ruská moc nemá v Čečensku co pohledávat	Darius Nosreti
7. 9. 2004	Ruská novinářka prý byla "přiotrávena"
7. 9. 2004	Čečenští únosci: "Rusové zabíjejí naše děti, tak my zabijeme vaše"
7. 9. 2004	"Je možné zabít 42 000 dětí podle práva?"

Britské listy

Šéfredaktor:

Redaktor:

Správa:

Grafický návrh: