Již se můžeme postavit zvůli panstva a nemusíme jen trpět svou bezmocí, i když to většinou stále děláme a raději zůstáváme doma, než abychom si pálili prsty a riskovali pomstu mocných. Již to vše nemusíme, ale stále to ještě děláme.

Přesto je to podstatný rozdíl. Ono "nemusíme" označuje možnost, kterou jsme před tím neměli. Tato možnost zde díky revoluci r. 1989 je, i když ji zatím nedokážeme dobře využít. Ale to je naše chyba, protože jsme nepochopili, že demokracie není dar, který padá shora, ale je prostorem, v němž se odehrává stálý zápas o spravedlnost, svobodu a občanskou rovnost. Je naše chyba a vina, že nechceme vstupovat do těchto zápasů a zcela mylně se myslíme, že demokracie znamená, že budeme již mít ode všeho pokoj a budeme se moci věnovat jen svým soukromým zájmům.

Námi občany takto vyklizený veřejný prostor ihned obsadili politici, což jsou ti občané, kteří se jej rozhodli využít k uspokojení svých soukromých zájmů. Marasmus, ve kterém žijeme, je proto náš vlastní marasmus. Je to náš obraz a vidíme v něm jen sebe sama, i když se sami sobě nelíbíme.

Abychom se tomuto poznání vyhnuli, personalizujeme problémy, hledáme tzv. staré struktury, abychom je učinily odpovědnými za vše špatné, co se kolem nás děje. Na tyto kozly nakládáme naše hříchy a vyháníme je do pouště v bláhové iluzi, že tím dosáhneme spasení.

Nebude lépe, dokud se my sami nepřestaneme chovat jako "za komunistů" a dokud nevylezeme ze svých soukromých úkrytů, v nichž se mnozí dosud zbaběle skrývají. Stát se totiž buduje zdola, nikoliv shora.

17. listopad 1989 může být i datem definitivní diskreditace levicových ideálů, konečně veřejně přiznané a uznané. Avšak pád levice, s níž bylo spojeno tolik nadějí i tolik skutečných zápasů o osvobození člověka, začal již mnohem, mnohem dříve. Při svém pohledu zpět můžeme hledat jeho počátek v bolševizaci komunistické strany v roce 1929, když čeští komunisté lokajsky přijali svou naprostou podřízenost Moskvě a vyměnili tak nedávno opouštěnou Vídeň a Vatikán za nového pána státu a "církve", za velikého "cara" všech dělníků.

Mnozí se rozešli a odešli, ale přece jen zůstalo dost těch, kteří vyznávali zásadu, že je lepší se "mýlit se stranou, než mít pravdu proti straně" a kteří později a ještě i nyní odmítají slyšet cokoliv o koncentračních táborech v zemi sovětů, neboť oni "stranu potřebují a nemohou bez ní žít". Minimálně od tohoto okamžiku přestává být komunistická strana levicovou stranou, tj. stranou zastupující zájmy dělnické třídy a neprivilegovaných lidí vůbec, a stává se hierarchickou sektou oddanou svým vůdcům a vyprázdněným, tudíž lživým ideálům.

Můžeme však vidět začátek pádu levice již v okamžiku, kdy se zmohutnělé sociálně demokratické strany dostávají do parlamentu a kdy se jejich poslanci ocitají mezi společenskou smetánkou a sami se jí stávají. Z výšin vlastní důležitosti a vlastního blahobytu se pak jen těžko bojuje za zájmy lidí z dělnických domků. A pro nás dole opravdu není důležité, že se soudruh (přítel) ten a ten stal předsedou toho či onoho. Pro nás vždy bylo podstatné, co se prakticky změnilo, co se zlepšilo v našich, v praktické každodennosti se odehrávajících, životech. A tak se z tohoto pohledu staly sociálně demokratické strany zrádci svých vlastních voličů a ideálů. Můžeme se pak divit, že prostí lidé hledali jinou alternativu a dávali v r. 46 hlasy komunistické straně? Dnes pak zůstávají doma a nehlasují pro nikoho, neboť není nikdo, kdo by je zastupoval.

V obou případech se ukázalo, že levice neměla žádnou levicovou vizi kontroly vlastní moci a vlastních představitelů. Ve skutečnosti převzala staleté principy zbožňování společenské elity a místo toho, aby její programy ukazovaly do budoucnosti, vracela se v tomto až do středověku a uvnitř vlastních stran stvořila stranickou šlechtu. Tato skutečnost zůstávala veřejnosti dlouhou dobu skryta. Jen zvolna se odhalovala v činech, tak protiřečících krásným ideálům rovnosti, svobody, všeobecné solidarity a míru. Odporný obsah komunistické diktatury nakonec prohnil až na povrch a zaplavil svou nečistotou i masku levicových ideálů, kterou si do té doby nasazoval a za níž se skrýval. Tak začala normalizace. Ohlásila se rachotem tankových pásů a hučením letadel, které jsem uslyšel ráno jednoho srpnového dne.

Srpen je letní měsíc, měsíc dovolených a prázdnin. Ale nebylo tomu tak vždy. V dřívějších dobách se především v tyto dny válčilo, neboť cesty byly suché a sýpky plné. Tento "zvyk" odstranil pokrok technologie a výstavba asfaltových silnic. Bomby mohou padat i v čase podzimních plískanic.

Pro nás Čechy má však srpen ještě další význam.

Nikdy nezapomenu na ten před 36 lety. Ráno jsem se vzbudil, když moje maminka přišla do pokoje a pustila televizi. Nechápal jsem, co se děje. Od televize mne vždy odháněla a posílala po nějaké práci. A že by mi přes den sama televizi pustila, to se muselo stát něco mimořádného. Otočila se ke mně a se slzami v očích řekla: "Obsazují nás Rusové". Ještě dnes cítím mrazení v zádech, když si na ten zážitek vzpomenu. Dodnes cítím onu směs pocitů zoufalství, bezmoci, ponížení, ale i vzteku a nenávisti. V dalších dnech se tento stav jen prohluboval a sílil. Následující asi dva roky jsem nenáviděl dospělé, že se tak snadno poddali, smířili. S kamarády jsme rozbíjeli, na co jsme přišli, tu traktor, který JZD nechalo stát přes noc na poli, tu zase šatnu ve škole.

Ale ten pocit, pocit, když jdete na ulici kolem náklaďáku plného okupačních vojáků a neuděláte nic, vůbec nic, jen zatínáte ruce v kapse a také se trochu bojíte, protože máte na košili československou trikolóru a nevíte, jestli po vás nezačnou střílet, a nepřidají vás tak k muži, kterého o kousek dál zastřelili v jeho autě hned první den ráno, jen proto, že odmítl zastavit, ten je ve mně dosud živý.

Až mnohem později jsem pochopil "svět dospělých", když jsem si uvědomil, že tento strašlivý zážitek okupace byl pro generaci mých rodičů zážitkem opakovaným. Maminka nikdy nezapomněla na nadšení lidí ochotných bojovat na obranu republiky před německým nacismem, na mohutnou lidovou manifestaci, svolanou do Mariánského údolí v Líšni a na odhodlání lidí bránit naši svobodu proti nacistům, ani na heslo: "Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně."

Pak však přišel Mnichov a následovala nacistická okupace. Tatínek občas vzpomínal na pochody Hitlerjugend, před jejichž vlajkou musel stát každý v pozoru, dokud nepřešli, a kdo ne, na toho se rozběhli a zmlátili ho. Jakmile se ozvaly jejich bubny a píšťaly, utíkali proto Češi do nejbližšího průjezdu a obchodu, jen aby se vyhnuli tomuto ponižujícímu "vzdávání pocty".

Nemohu tomu plně rozumět. Srpnová okupace byla přece jen trochu jiná. Ale rozumím onomu zklamání z "vůdců" národa, kteří nás zase hodili přes palubu a jako krysy se snažili zachránit sami sebe a svá koryta. Ještě dnes slyším rozhlas z prvních dnů okupace, který nás neustále vyzýval, abychom se rozešli a zachovali klid, neboť to nemá cenu. "Vůdcové národa a bojovníci za demokratický socialismus" podepisují, s jedinou výjimkou Františka Kriegla, souhlas s okupací. Zdeněk Mlynář později k tomu napsal: byl jsem jen reformní komunista.

Již na podzim 1968 je obnovena cenzura. Ale ještě není konec. O rok později propukají demonstrace, na počátku roku a po té znovu při prvním výročí srpna. "Hrdina" naší doby, Alexandr Dubček, podepisuje tzv. pendrekový zákon, který umožňuje zatýkat a zavírat lidi, kteří na náměstích volali právě jeho jméno. V onom vzrušeném roce 68 psali studenti na své transparenty: "Nechceme cara, ale Císaře." Mysleli tím Čestmíra Císaře, jednoho z mužů onoho roku zázraků. Podle svědectví Zdeňka Mlynáře, jednoho z mála reformních komunistů, který měl odvahu se ke své víře veřejně přiznat a zaujmout k ní alespoň částečně kritický postoj, měl v říjnu 1968 Císař největší strach z toho, že bude muset vykonávat práci za méně než 10 000 Kčs měsíčně. Pro srovnání je nutné uvést, že průměrný plat byl tehdy asi 1400 Kčs.

Je třeba psát něco více o charakteru těchto mužů? Je možné se ještě divit národu, který se po svém posledním vzepnutí v roce 1969 rozešel domů a zcela rezignoval na své proradné "vůdce" i na ideály, kterým již nemohl věřit? Demonstrovali podporu těm, kteří je za to posílali do kriminálů. Větší absurditu si snad nelze ani představit. Beneš sice také rozhodl proti přání a vůli většiny národa, pohrdl jejich odhodláním a jejich, mu udělenou důvěrou, ale alespoň pak neškemral o nějakou tu výhodnou prebendu v nacisty okupované republice. I když utekl, alespoň v zahraničí organizoval odboj. Jiná kapitola však je jeho přetrvávající přehlížení vlastního národa, jeho soustředění jen na velmocenské kalkulace evropských poměrů, které ho přivedly až ke smlouvě se Stalinem a k asistování komunistickému puči.

S takovým vedením a po takových zkušenostech je nesmírně podivuhodné, že si lidé zachovali ještě tolik víry, odvahy a vzájemné soudržnosti, že dokázali vzdorovat sovětské okupaci celý rok. Bez programu, bez organizace, vždy jen spontánně zdola propukal odpor a revolta.

Kdyby se ti dubčekovci alespoň dokázali hromadně vzdát svých funkcí, podat demisi na protest proti okupaci své země. Ale to by jim muselo záležet na svém národu více než na svých funkcích, to by museli ideálům, které tak hlasitě a rádi vykřikovali z tribun, také skutečně věřit. Ale nebyl to jen již zmíněný kariérismus, prospěchářství a snad také zbabělost. Ještě cosi dalšího řídilo jejich zrádcovské jednání. Byla to oddanost straně. Strana stála výš než národ, strana byla víc než cokoliv jiného. V šedesátých letech již tento postoj zeslábl, ale zcela se neztratil.

Nyní ve víře vlažní Češi mají potíže porozumět takovým lidem. Nerozumíme nacionalismu, ani náboženskému fanatismu. Překvapuje nás, že lidé, kteří jsou v osobním styku milí a přátelští, se mohou změnit v nenávistná vraždící monstra, když jim to jejich víra přikáže či, přesněji, když jsou přesvědčeni, že jim to přikazuje. Někdy se takto přesvědčují sami, většinou však jejich "přesvědčení" řídí ten, jehož nezpochybnitelnou autoritu uznávají, v níž věří. Sám Mlynář se vyznává z tohoto svého vztahu ke Stalinovi. Werich vzpomínal v jednom rozhovoru na své známé sudetské Němce, s nimiž dříve sedával v hospodě. O něco později, po nástupu nacismu v Německu, přijel mezi ně zase a jeden z jeho starých známých po něm střílel z pistole.

Jako technik jsem narukoval na vojnu do poddůstojnické školy v Opavě, kde se školili poddůstojnici výzbrojní služby, tedy opět technici, ale vojenští. Náčelníkem školy byl starý pán, podplukovník Hajn (za správnost jména zcela neručím, bylo to přece jen dávno). To byla zvláštní osobnost. Občas s námi chodil na výcvik do terénu a když jsme splnili program, sedl si s námi na zem a povídal si s námi (!).

Třeba o slovenském národním povstání, jehož se jako mladý kluk zúčastnil. Nevyprávěl nám žádné hrdinské či politicky korektní zkazky, ale líčil nám střet naivity a nezkušenosti na straně povstalců a brutální vojenské profesionality na straně nacistů. Ale co bylo neuvěřitelné, že on, náčelník školy, podplukovník, se přátelsky bavil s obyčejnými vojáky.

Kdo nebyl na vojně za komunistů, ten nepochopí můj stále trvající úžas. Důstojníci, to byla zvláštní kasta. Částečně těžcí opilci, částečně psychopati se sníženou inteligencí a sadistickými sklony (omlouvám se kvalifikovaným specialistům, jakými asi byli i tehdy letci, ale větší část oněch ztracených dvou let jsem strávil u pěchoty).

Ale rozhodně to byla kasta, která by se nikdy nesnížila k lidskému styku s kanónefutrem, kterému velela. Odtud onen úžas z podplukovníka Hajna. Avšak podplukovník Hajn byl zcela jistě člen KSČ, a to prověřený, jinak by se nemohl stát velitelem školy, kde přicházel do styku se skutečnostmi nejvyššího utajení. Co by udělal tento podplukovník, kdyby byl pověřen velením bojové jednotky a měl by vydat rozkaz ke střelbě do demonstrantů v srpnu 1969? Zvítězila by jeho lidskost, nebo by byl přesvědčen, že strana má vždy pravdu?

Tato otázka má ovšem mnoho aspektů, nejen aspekt ideové oddanosti, která je důležitější než skuteční lidé, o němž jsem zde dosud psal. Přiblížím to na jiném příběhu z osmdesátých let, snad z doby někdy kolem roku 1980. V té době jsem si užíval jiný výdobytek socialismu, a to stavbu bytu svépomocí, tedy vlastníma rukama, jíž jste se díky péči strany a vlády mohli věnovat po pracovní době, 180 hodin měsíčně, po tři roky.

Setkal jsem se při tom s mnoha zajímavými lidmi a rozhovor dvou z nich, dvou proletářů, se pokusím ve stručnosti rekonstruovat. Samozřejmě, ne zcela přesně, jednak je to již dávno a vše si nepamatuji, jednak je jazyk dělnické třídy přece jen ne zcela vhodný k publikování. Jeden z nich, řekněme Franta, byl dělníkem v brněnské slévárně, druhý pak, nazvěme jej Zdeňkem, řidičem autobusu. O polední přestávce nás seděla větší skupina v šatně, jedli jsme oběd z termosek a nepokrytě nadávali na poměry.

Někdo se zeptal: "Franto, seš ve straně?" "Já, ...., barikádník z devětašedesátýho?!", odpověděl Franta. Dále pak osvětlil, že stavěl a hájil barikádu v blízkosti tehdejší univerzitní knihovny v Brně. A tak došlo k setkání bojovníků z obou stran barikády roku 1969. Franty, jejího obhájce, a Zdeňka, v té době vojína základní služby a řidiče tanku, který na ni najížděl, aby ji prorazil. Neporvali se tenkrát v té šatně. Ve skutečnosti byli vždy na té stejné straně, to je jen nepřízeň osudu postavila dočasně proti sobě.

Oni oba hluboce nenáviděli tehdejší režim, jako ostatně drtivá většina dělníků a techniků, které jsem znal a kteří měli komunisty rádi, nyní to řeknu jejich slovy: "Jako hovno za košilí." A ani nikdo jiný v té šatně tenkrát, pokud si dobře vzpomínám, nic Zdeňkovi nevyčítal. Vnímali to nikoliv jako jeho chybu, ale jako další svědectví o "hnusnosti" režimu, který nutil a nutí lidi k takovým věcem.

Toto jsou ovšem osobní vzpomínky. Paměť si s nimi zahrává podle vlastní libosti a autor si je dokonce mohl vymyslet. Snad můžeme alespoň v něčem věřit Černé knize komunismu, podle níž (díl I. s. 366) na počátku komunismu patřilo do kategorie dělník v českých zemích téměř 60% obyvatelstva, na Slovensku 50%. Již to by nás mělo zarazit. Pokud by byla pravda, že komunisté zastupovali zájmy dělníků, nebylo by nutné zavádět cenzuru a mocenský monopol jediné strany.

Ale protože je skutečně zavedli, znamená to, že jejich vláda nebyla vládou lidu, ale nad lidem, jak kdysi napsal Jan Procházka, nebyla ani vládou dělníků, ale nad dělníky. Je zde však ještě jedna možnost. Komunisté skutečně zastupovali zájmy dělníků a vůbec všech pracujících, ti si však nebyli schopni tyto své zájmy uvědomit a svobodně je prosazovat. Museli být proto vedeni moudrou stranou, která "lépe než oni sami věděla, co je pro ně dobré".

Jak již za druhé světové války napsal K. R. Popper: toto je první věta totality! Dostáváme v ní model stáda a pastýře, který je opravdu velmi, velmi starý. Toto elitářství je samozřejmě starší než komunistické hnutí a velice živě vzkvétá i v této době, jak mezi levicí, tak mezi pravicí. A snad již zde můžeme nalézt kořeny i našeho dnešního znechucení politiky a politikou a meze dosavadního překonávání totalitní minulosti.

Jaký byl skutečný vztah ke komunistům ukázaly nejen události r. 1989 s jejím masovým vystoupením celé společnosti proti systému, kterého již měla drtivá většina plné zuby, ale i první svobodné volby v r. 1990. Tenkrát se jich zúčastnilo ještě neuvěřitelných 96,8% voličů, což bylo přibližně v českých zemích 7 310 000 občanů, pro KSČM v nich hlasovalo 13,24% voličů, tj. zaokrouhleně 968 000 voličů (údaje ze ČSÚ a z Večerník, ed.: Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998).

Tento počet hlasů stále klesal až do r. 1998, kdy začal mírně stoupat až na dnešních 883 000 hlasů (zaokrouhleno na tisíce) v posledních parlamentních volbách v r. 2002. Vysvětlit tento vývoj můžeme také na základě rostoucí zkušenosti s reálným kapitalismem a nepromyšlené, nepochopené zkušenosti s reálným komunismem. Přesto ale: Jaká to změna oproti reálnému socialismu, kde pro kandidáty Národní fronty hlasovalo 99,9% voličů a jaké to potvrzení pravdivosti mých vzpomínek.

Jaké to potvrzení skutečnosti, že všechny ty komunistické řeči o rovnosti, svobodě, solidaritě apod. byly jen účelovou lží, jejímž jediným cílem bylo podvést důvěřivé a humanitně naladěné občany a ovládnout je.

A jaký to byl podvod! Již v první polovině roku 1950 byli dělníci nejpočetnější skupinou mezi zatčenými za zločiny proti státu (Černá kniha komunismu, I., s. 368). Mezi emigranty, kteří prchali z dělnického ráje na západ, bylo dělníků asi 67,9%, nejčastěji to byli mladí muži (vypočteno na základě seznamů více než 9000 uprchlíků, viz Čelovský: Uprchlíci po "vítězném únoru", s. 19-23).

Jak je vidět, nebyli Češi a ani čeští dělníci tak hloupí, jak si dodnes naši politici myslí, rychle prohlédli podstatu režimu a hledali cesty, jak co nejlépe obhájit svoje zájmy. Kdo mohl, emigroval, ostatní se stáhli do soukromí. Svrhnout režim nebylo technicky možné a nedokázali to ani mnohem bojovnější Poláci a Maďaři. Podmínkou úspěchu byl totiž pád Sovětského svazu. I polští a maďarští vojáci byli mezi těmi, kteří nás obsadili v roce 68. A naši vojáci mezi těmi, kteří o pár let později jeli do Polska zničit Solidaritu. Že tam nedojeli, to nebylo jejich rozhodnutí, to rozhodli v Moskvě. Možná, že již dokážeme pochopit, proč se Franta nezlobil na Zdeňka a oba společně nenáviděli "panstvo nahoře". Možná byli ve své solidaritě utlačených dokonce moudřejší než mnozí dnešní moralizátoři a 15 let po dvanácté horliví antikomunisté.

Ovšem i jejich solidarita měla své meze dané zkušeností, z níž vycházela. Bylo to zkušenost s komunistickou totalitou, nikoliv s kapitalistickými poměry. Byla to solidarita, jejímž praktickým projevem byly ony statisíce na náměstích na podzim 1989. Bez nich by se vývoj ubíral zcela jiným směrem. Díky ní vybojovali onu změnu z diktatury na zastupitelskou demokracii. Avšak dále nesahala. Tím byl jejich historický úkol a jejich možnosti vyčerpány. Jít ještě dál, k polopřímé demokracii švýcarského typu či ještě radikálnější, nedokázali. Proto jsme dnes zklamání. Jak mnozí říkají polistopadovým vývojem, avšak já si myslím, že nevývojem. Ale to je již úkol pro další generace. Je na nich, jestli jej dokáží splnit, či zůstanou na dalších několik desítek let žít v režimu, který stále méně lidí považuje za skutečně demokratický a s nímž je stále větší část občanů hluboce nespokojena.

Komunisté byli skutečně zvláštní předvoj dělnické třídy. Předvoj, který dělníci a vůbec velká (drtivá) většina lidí živících se vlastní prací nenáviděla a dala to masově najevo právě v oněch listopadových dnech. Předvoj, jehož dědictvím je generace "husákových dětí", které jsou nejen podle populární písničky pragmatickými egoisty, kteří si nikdy nepálí prsty tam, kde hrozí nějaké riziko a na nejvyšší příčku svých hodnot staví svůj osobní prospěch, ale kteří se také ve věkové skupině mezi 25-30 lety orientují výrazně pravicově, a to nejvýrazněji z celé populace (Sak, Saková: Mládež na křižovatce, s. 38, údaje jsou za rok 2001). Jejich negativní vztah k marxismu a socialismu je z celé populace nejvýraznější. Soudruzi, slyšeli jste někdy: "Podle ovoce stromů jejich poznáte je"?

Poznáváte se ve svém díle, soudruzi? V díle, které ukazuje skutečnou podstatu komunistické totality, včetně jeho pohrdání obyčejnými lidmi a dělníky zvláště? Ano, dnešní pravicoví elitáři jsou pohrobky komunismu. Jejich vnitřní duchovní spřízněnost s nomenklaturní elitou minulého režimu je mnohem větší, než si jsou ochotni přiznat. Stejně tak jako horliví antikomunisté jsou vlastně komunisty, jen s opačným znaménkem.

Lidé volili v roce 1946 komunisty také pro ideu sociální spravedlnosti. Husákovy děti to nemohou pochopit. Ve svém mládí kapitalismus nezažily, zato dobře poznaly reálný, tj. skutečný socialismus. Přední český sociolog Miloslav Petrusek v doslovu k Veblenově knize "Teorie zahálčivé třídy" vzpomíná, jak bylo nemožné vysvětlit studentům za komunismu, o čem Veblen vlastně píše a co znamenají jeho texty o životě a postojích kapitalistických zbohatlíků, jakož i "elit" předcházejících.

Co studenti znali, to nebyla arogance, nadutost a přezíravost vyšších tříd, se kterou měla osobní zkušenost ještě moje maminka, ale arogance, nadutost a pýcha komunistických aparátčíků. Ve srovnání s nimi se kapitalistický západ a zvláště USA jevily jako ráj, jak to všichni známe ze slavného filmu Pelíšky, v němž vždy vítězí americké zápalky nad českými, i když jsou jinak zcela stejné.

Sociální spravedlnost komunistických hesel se totiž uskutečňovala jako sociální nespravedlnost komunistické praxe, komunistické reality. Ve srovnání s ní se kapitalismus z dálky jevil jako vysněný ráj, v němž jsou lidé odměňování podle svých schopností a zásluh. Nebo-li, odborněji řečeno, věřili, že kapitalismus je založen na meritokracii. Což je paradoxní uskutečnění základního principu socialismu podle Marxe. Že by lidé po něm stále toužili?

Mnozí se po roce 1989 dostali náhle, skokem do pozic a k platům, o něž by v normálnějších dobách museli usilovat léta. Staří, zdiskreditovaní spoluprácí s minulých režimem, museli odejít, mnoho míst také nově vzniklo tam, kde dosud žádná nebyla. Místo několika málo oficiálních novin, rozhlasových stanic a jedné televizní zde najednou bylo mnoho takových "sdělovacích prostředků" a všechny potřebovaly redaktory. Objevily se nové univerzitní obory a celé fakulty a školy.

Tam všude nastoupila generace Husákových dětí vpočtu větším, než v jakém má tu stejnou příležitost generace nastupující až nyní. Tento náhlý skok v nich upevnil pocit jejich vlastní mimořádnosti a výjimečnosti. Mnozí z nich jsou pak ochotni přísahat na kapitalistickou spravedlnost a na to, že toto je nejlepší ze všech možných světů.

Někteří to však také činí ze strachu, že kdyby takto nepřísahali, mohli by být z tohoto světa vyloučeni a přišli by o práci. Jak moc to připomíná mladé a nadšené svazáky padesátých let, kteří neznali ani pochybnosti, ani slitování. Kolik dnešních pravicových intelektuálů a novinářů by se poznalo v mladém Pavlu Kohoutovi a jemu podobných. Ještě, že nemáme vládu jedné strany a jen jednoho kapitalisty.

Velkou naději na změnu k lepšímu dávala rodící se občanská společnost, jež vzniká v podobě mnoha různorodých sdružení a skupin. Ale i tuto oblast života poznamenal příliv Husákových dětí. Ekologické iniciativy představovaly směs kultu osobnosti, esoterické mystiky, tak blízké každé diktatuře, a pocitu vlastní výjimečnosti a nadřazenosti těch, kteří zachraňují planetu a nepropadají svodům konzumní společnosti.

Lidskoprávní aktivisté jsou zase slepí na jedno oko a jejich obrana lidských práv se nápadně shoduje s hospodářskými zájmy USA. S velikou horlivostí se bojuje proti porušování lidských práv v zemích, které se nechovají k USA dostatečně vstřícně, aby se současně zcela přehlížela lidská práva v zemích, kde je to USA lhostejné, či v nichž mají pochopení pro jejich imperiální zájmy.

Nezbývá než říci: Soudruzi, děkujeme vám!

Nikdo nemohl tak důkladně zničit levicové ideje jako 41 let vlády komunistické strany. Ale to je opět velký historický paradox. Komunisté nikdy (u nás přinejmenším od onoho r. 1929) neusilovali o uskutečnění idejí sociální spravedlnosti, svobody, rovnosti, lidské solidarity a mnoha dalších, které od r. 1789 tvoří hodnotový základ levicového vidění světa. Ale vždy jim šlo o nastolení absolutní moci společenské elity, za níž považovali sami sebe. Levicové ideje nebyly tedy zničeny při pokusu o svou realizaci, ale při realizaci despotického středověkého systému moci, který se ale skrýval právě za tyto ideje.

I mezi současnými českými intelektuály je možné nalézt silné prvky elitářství. Již od gymnázia je ve studentech pěstován pocit výjimečnosti a příslušnosti k elitě. Některé fakulty to snad mají jako svou základní ideu. Ale to není elita ve smyslu elitní služby společnosti, ostatním. To je elita ve smyslu práva vládnout a práva na pocit vlastní nadřazenosti nad "obyčejnými lidmi".

Tím se ale intelektuálové sami činí závislými na jiných a skutečných společenských elitách, k nimž se naivně také počítají, tj. k držitelům moci a ještě přesněji: k držitelům velkých balíků peněz, skutečného to zdroje moci ve zdánlivě demokratické kapitalistické společnosti. To nám názorně předvedly nejen poslední prezidentské volby v USA, ale především počátek nové imperiální éry s jejími imperialistickými válkami, jež jsou vedeny mocnými tohoto světa, ať si to občané přejí či nikoliv.

Intelektuálové zapomněli, že tito "obyčejní lidé" mohou bez nich žít, tak jako žili tisíce let před tím, sice mnohem hůře než dosud, ale mohou. Intelektuálové ale bez podpory těchto lidí nejsou nic a vůbec nepřežijí. Nástup konzervativní pravice, s jejím odporem vůči racionalitě, nebývale posílené ideovým rozkladem a praktickým zmizením jejího hlavního protivníka, autentické levice, představuje pro intelektuály jako skupinu smrtelné nebezpečí.

Hrozí jim ztrátou svobody a proměnou v pouhé sluhy a propagandisty vládnoucí ideologie. Bez opory ve veřejném mínění nemůže být zachráněna vědecká svoboda. Bez systematického dialogu intelektuálů s veřejností nemůže být zachráněna hodnota demokracie, jako hodnota široce sdílená. Vědecká svoboda je jen zvláštní formou svobody vůbec, jíž je demokracie praktickým vyjádřením. Tito obyčejní lidé, jimiž pohrdali komunisté a pohrdají jimi i současní kapitalisté, a intelektuálové se tedy bytostně vzájemně potřebují, i když si to vůbec neuvědomují.

Kdo chce vládnout, musí tyto dvě skupiny od sebe oddělit. Jednu příslibem elitářství, druhou příslibem neomezeného konzumu pohrdajícího věděním.

Mnohé antiutopie, vize děsivé budoucnosti byly napsány s pohledem upřeným na kapitalistickou společnost, včetně Huxleyho Konce civilizace. Můžeme se s Bradburym ptát, jestli hasiči budou jednou pálit knihy. Ale my již dnes víme, že nebudou. On totiž nebude mít nikdo zájem je číst.

V moderních evropských dějinách byla vždy obhájcem lidských práv levice. Až po II. světové válce, po totální, ale jak je vidět jen dočasné, diskreditaci mnoha konzervativně pravicových idejí o přirozené nerovnosti mezi lidmi, o sociálním darwinismu a mnoha dalších, převzala tyto ideje i pravice. Ovšem učinila to ze zcela pragmatických důvodů touhy po vlastním přežití v podmínkách všeobecného volebního práva a prudce se demokratizující veřejnosti. Tento fenomén je pryč.

Má-li mít demokracie budoucnost, musí se znovu zrodit autentická, tj. radikálně demokratická levice. Radikálně demokratická nejen ve svých vzdálených cílech, ale především ve své každodenní praxi, v každodenním fungování svých politických stran. Žádná taková levice tady nyní není.

17. listopad 1989 ale otevřel možnost jejího vzniku. I v tom je jeho nezměrný význam. Je jen na nás, jestli jej dokážeme naplnit.

Uvedený text je ukázkou z připravované knihy esejů na aktuální témata.