Pozice, jakou v americké národní identitě hraje občanská válka z let 1861 -- 1865, v mnohém připomíná český vztah k husitství. V obou případech převládá značně mytizující chápání historických událostí, ať už z té či oné strany. Vyprávění tohoto typu prosazují určité pojetí národního údělu a dějinného poslání. Nebývají nepravdivá. Jejich pravda je však spíše náboženská, do značné míry nezávislá na objektivním empirickém materiálu.

Kromě velkých náboženských pravd si však zdravý život společnosti vyžaduje i zkušenost rouhání. Jeho podstatou ovšem není lehkomyslné shazování autorit, jež by mohlo být svého druhu zábavou nebo léčením komplexů. Rouhání je naopak velmi riskantní a proto i zodpovědný čin, který spočívá ve znevažování obětí, resp. krve prolité na důkaz pravdy mýtu. Rouhat se znamená -- tváří v tvář těmto obětem a ne bez soucítění s nimi -- položit si otázku, zda tito lidé nezemřeli zbytečně.

V americké občanské válce zemřelo přes půl milionu lidí. Proč? Bylo to nutné?

Za co vlastně válčili

Dlouhodobé spory mezi severními a jižními státy USA měly více příčin, obecně řečeno však šlo o logický střet dvou odlišných společenských řádů, jež se marně snažily koexistovat v rámci jednoho státu a jejichž zejména ekonomické zájmy byly často v přímém protikladu. Nejvýraznější politikové první poloviny 19. století, např. legendární řečník Daniel Webster, doufali, že dotyčné spory budou řešitelné parlamentní cestou a "podivná instituce otroctví", hlavní bod polemik, bude postupně odbourána.

Demokratické mechanismy však v tomto případě selhaly. Pozvolné "zmírňování" otroctví, které mělo vlastně spočívat v jeho ekonomickém odumření, bylo během na dlouhou trať, zvlášť s ohledem na konzervativní struktury starého Jihu, vyznačující se až feudálními rysy. Rozvoj severní kapitalistické ekonomiky, vyžadující svobodné vlastnictví půdy a ochranářskou politiku vůči průmyslovým výrobkům, byl naproti tomu velmi dynamický a potřeboval rychlé a rázné odstranění všech překážek. Zdlouhavé vyjednávání demokratické legitimity nejednou končilo patem a to nahrávalo radikálům.

Mýtus praví, že ve válce šlo o osvobození "černého muže" zpod "biče otrokářova". Sám Abraham Lincoln však zpočátku výslovně trval na tom, že hlavním důvodem k vojenské akci je potřeba nekompromisně prosadit autoritu washingtonské vlády, otřesenou odtržením nejdůležitějších jižanských států od Unie. Vlastně se tu opakoval spor z prvních let existence USA -- zda má být vzniklý útvar jen volnou konfederací poměrně samosprávných území, nebo centrálněji spravovanou federací s jednou ústavou. V době George Washingtona zvítězila druhá možnost; za Abrahama Lincolna se trend měl potvrdit.

V červenci 1861 vydal Kongres pod Lincolnovým dohledem rezoluci, v níž se jasně pravilo, že cílem války není jakkoli zasahovat do instituce otroctví, ale restaurovat Unii. Když se přesto prezident na konci roku 1862 rozhodl (k 1. lednu 1863) zrušit otroctví na celém území USA (posléze potvrzeno 13. dodatkem Ústavy), bylo to vedeno především pragmatickými ohledy: Sever byl ve vojenské krizi a potřeboval zvednout morálku; akt navíc zdůrazňoval právo federální vlády zasahovat do nejvnitřnějších poměrů odtržených států (právo v té chvíli spíše fiktivní); a v neposlední řadě šlo o signál do zahraničí, neboť potenciální spojenci jižanské Konfederace (zejména Británie, dovážející odtud bavlnu pro své nenasytné textilky) si nemohli dovolit podporovat otrokářský stát.

Abraham Lincoln tak -- možná mimoděk -- pochopil, že kromě ekonomické a odtud plynoucí vojenské převahy potřebují unionisté také svůj mýtus, jež by je spojil s nejhlubšími ideály jejich vlasti. Mesianistické tažení za osvobození černochů, symbolizované nedávno vzniklou písní o Johnu Brownovi, se takovým mýtem mohlo stát. A stalo.

Udělat z šibenice kříž

Ke slovu se tak dostaly motivy spjaté do té doby se spíše okrajovým, leč velmi hlasitým abolicionistickým hnutím. Definujícím rysem tohoto hnutí, orientovaného převážně na náboženské a morální hodnoty, bylo úsilí o zrušení (abolition), nikoliv pouhé postupné "zmírňování" otroctví. Mělo často vysloveně salonní charakter, existovali však i skuteční muži činu. Nejznámějším z nich je dnes muž jménem John Brown.

Byl to náboženský fanatik se sklony k násilí (v minulosti realizovanými v kauze "krvácejícího Kansasu"), který se roku 1859 pokusil zažehnout velké černošské povstání přepadením federální věznice ve virginském Harper's Ferry. Pokus byl příznačný nejen svým až neskutečným amatérstvím, ale také tím, že Brown a jeho avantgarda nepovažovali za nutné jakkoliv ono povstání plánovat i mezi těmi, kterých se mělo týkat; žádný otrok o jejich akci nebyl informován. Proč taky. Brownovo přesvědčení nepramenilo ze znalosti konkrétních lidí a jejich situace, ale z absolutní a de facto abstraktní pravdy náboženského náhledu, který byl ztotožněn se skutečností.

Groteskní pokus o povstání by sotva měl nějaký význam, nebýt schopnosti samotného Browna a jeho stoupenců na místě měnit skutečnost v mýtus a propagandisticky využít situace. Hned po přečtení rozsudku smrti nad svou osobou pronesl John Brown (prý spatra) jeden z nejcitovanějších projevů amerických dějin: "Pakliže se nyní uznává nezbytným, abych položil život za další povznesení spravedlivých cílů a abych smísil svou krev s krví svých dětí i s krví milionů těch obyvatel této zotročené země (...), já pravím: staniž se." (citováno podle Tindall, G.B.- Shi, D.E., Dějiny USA, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1994, s. 312 -- 313) Ralph Waldo Emerson, jeden z protagonistů dobové náboženské renesance, k Brownovu vystoupení dodal: "Tento novodobý světec učiní z šibenice cosi stejně vznešeného jako kříž." (tamtéž) Velmi výstižná slova. O to působivější, že je vlastně docela lhostejné, za jakou pravdu se sám Brown domníval umírat. Na tom u mučedníků příliš nezáleží.

Národní mýtus potřebuje oběti. Bez nich nemá váhu. A obráceně: existence obětí zpětně potvrzuje pravdu mýtu. Proto je velmi nejisté, když kritikové války ve Vietnamu nebo dnešního zásahu v Iráku poukazují na množství obětí. Takový argument může přijmout jedině ten, kdo už dotyčnému mýtu stejně nevěří. Ten, kdo mu věří, naopak považuje rostoucí oběti za důkaz, že věří správně -- a požaduje další oběti. Spor není o to, zda ty či ony oběti jsou přiměřené. Spor je mezi věřícími a těmi, kdo se rouhají, znevažují smysluplnost obětí a tím především oltář, na nějž byly položeny. A proto je to spor racionálně neřešitelný.

Zažít znovuzrození svobody

Dalším silným mýtotvorným okamžikem občanské války se stal Lincolnův projev na místě gettysburgské bitvy, kde v létě 1863 došlo k jednomu z největších krveprolití. Symbolika místa spočívala v tenké červené linii bratrovražedného boje, jež obě strany rozděleného národa spojoval ve strašném utrpení. Krev prolitá mezi bratry je mýtotvorně nejúčinnější (jak víme ze vztahu Boleslava a Václava), což Američané velmi dobře pochopili. Na podzim 1863 byl u Gettysburgu slavnostně otevírán vojenský hřbitov. Porážka vzpurného Jihu už v té době vypadala reálně -- a budoucí vítězové začínali psát dějiny: "My se musíme věnovat velkému úkolu, který máme ještě před sebou: abychom od těchto ctihodných mrtvých, kteří prokázali plnou míru své oddanosti, převzali jejich obětavost. Abychom dospěli k slavnostnímu rozhodnutí, že tito mrtví nezemřeli nadarmo. Aby tento národ s pomocí Boží zažil znovuzrození svobody. A aby vláda z lidu, skrze lid a pro lid nezmizela ze světa." (citováno podle Schäfer, P., Prezidenti USA, Mladá fronta, Praha 1995, s. 185)

Jenže národní mýtus je především mýtem vlastní velikosti a pravosti. Svoboda, kterou unionističtí vojáci přinesli Afroameričanům, byla sebepotvrzením vlastních představ spíše než čímkoliv jiným. Bývalí otroci byli ponecháni bez dostatečných materiálních i právních záruk, jež by jim zaručily ekonomickou soběstačnost a skutečnou nezávislost. Nehledě na to, že mentalitu -- ať černých nebo bílých -- není možné změnit ze dne na den, vládním nařízením a vojenskou mocí. Potenciální bohatství válkou zdevastovaného Jihu se zato v mnoha případech dostávalo do neviditelných rukou s dlouhými prsty. Vítězové, včetně těch, kteří se k nim přidali na poslední chvíli, opravdu brali vše. Léta prezidenta Granta (1869 -- 1877), někdejšího generála a bijce Jižanů (ovšem při jeho způsobu boje i vlastních vojáků) jsou spjata s korupcí a klientelismem.

Snad nejnegativnějším dopadem války byl resentiment poražených států. Vítězství nad morálně poníženými "otrokáři" a následné ovládnutí Jihu arogantní okupační správou a yankeeskými i místními "carpetbaggers" (cosi na způsob našich "zlatokopů") budil v Jižanech trpkou nenávist, jež se nevybíjela na nikom jiném než na těch, kdo za to všechno (ne)mohli: "osvobozených" černoších. Ti se po roce 1865 stali terčem daleko zákeřnější formy rasismu, než jakou znali předtím. V roce 1866 vznikl Ku-klux-klan a v 80. -- 90. letech byla v "zákonech Jima Crowa" zavedena separace, která rasismus kodifikovala. Téměř na denním pořádku bylo lynčování a podobné projevy nenávisti, vnímané bílou většinou jako legitimní.

Teprve po 2. světové válce, zejména zásluhou samotných Afroameričanů (Martin Luther King ad.) se na tomto stavu začalo něco výrazněji měnit. Problémy, včetně nepříliš skrývaného násilí, ovšem přetrvávají dodnes. Lze si pak klást otázku, která je v obecné rovině stále platná: zda by jiné než válečné řešení, které spoustu Jižanů ponížilo a naladilo nepřátelsky ke vnuceným reformám, nepřineslo lepší výsledky. Resentimenty každopádně žijí dál. Mýtus rovněž.

Duch kráčí dál

Víra v mýtus, posvěcený krvavými oběťmi, posiluje přesvědčení o vlastní výtečnosti. Máte-li pocit morální nadřazenosti, můžete paradoxně všechno, i ty nejhorší zločiny. V roce 1868, tři roky po Leeově kapitulaci u Appomatoxu, vtrhli vojáci G. A. Custera, unionistického hrdiny občanské války, do čejenské vesnice na Washita River a proměnili toto jméno v symbol genocidy. Roku 1874 vedl stejný "generál" (ve skutečnosti podplukovník) prospektorskou výpravu do Černých hor. Nalezená ložiska zlata dala americké vládě rychle zapomenout na šest let starý slib, že dotyčné, pro Indiány posvátné území jim zůstane na tak dlouho, "dokud tráva poroste a řeky potečou". I tato slova se stala symbolem...

Tráva rostla, řeky tekly. A o století později bude Ronald Reagan v jednom svém projevu oslavovat "udatné průkopníky, kteří ovládli (lidu)prázdnou pustinu." Přesně tak. Zaslíbené země jsou vždycky liduprázdné. (S nějakým tím pohanem už si poradíme.)

Ne že by v Americe neexistoval pocit viny. Američany to však nikdy nepřinutí k zásadním pochybnostem o své dějinné vyvolenosti. Raději si stvoří další mýty: ten o předválečné idylce, ztělesněné krásnou Scarlett O'Harovou a její dobromyslnou a milující černou chůvou (Margaret Mitchellová, Jih proti Severu); a ten o "vznešeném divochovi", rudém bratru, který nám v tragickém okamžiku svého mizení v propadlišti dějin předává nezkaženou morální sílu (Tanec s vlky ad.). Jen zdánlivě odporují tyto hollywoodské mýty tomu národnímu -- právě naopak, posilují jej. Rozpouštějí problém do neškodného nostalgického sentimentu, nad nímž uroníme slzu, ale který nás neznepokojí; přesně dávkovaná lítost nad tím, co bylo, nesmí zneklidnit reklamní úsměv zářné přítomnosti.

Mýty nejsou nepravdivé. Jenom proměňují skutečnost v náš vlastní obraz, přes který většinou nevidíme nic než zase svůj obraz. John Brown chtěl v roce 1859 podnítit (a patrně i vést) velké protiotrocké povstání, jež by tvrdě dopadlo na "hlavy nehodných". Pomineme-li několik černých Brownových přátel, Afroameričané jeho revoluční zápal nesdíleli; zřejmě jediný černoch, jehož se tak akce přímo dotkla, byl zaměstnanec přepadené zbrojnice, kterého Brownovi lidé pro jeho zastřelili. To však samozvanému spasiteli nezabránilo v tom, aby se prohlásil za proroka a mučedníka svobody. Proměnil se v mýtus. A ten byl silnější než skutečnost. Tím lépe pro skutečnost? Tím hůře?

John Brown každopádně mrtev jest. A jeho tělo tlí. Jeho duch však -- kráčí dál?