Stanislav Komárek se narodil r. 1958 v Jindřichově Hradci, na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity vystudoval biologii; v roce 1983 emigroval a do roku 1990 pracoval v Rakousku. Od roku 1990 přednáší na Karlově univerzitě, od roku 2001 je na této univerzitě profesorem filozofie a dějin přírodních věd. Je autorem zejména četných esejistických a populárně-vědeckých prací. Černý domeček je Komárkův druhý pokus o román.

Autor se v této knížce snaží analyzovat široký proud společenských a politických událostí během dvacátého století v Evropě, vnímané ze střední Evropy. Za místo, z něhož pohlíží vypravěč na svět, volí autor městečko "Kropáčovu Blatnici" na Třeboňsku - velmi se podobá autorovu rodnému městu Jindřichův Hradec, s nímž je - i ve skutečnosti - spojen básník Šimon Lomnický z Budče, který má podle Komárka vazby i na jeho "Kropáčovou Blatnicí". Komárkova fiktivní paralela k životu se v této knížce drží velmi blízko "skutečných faktů". A s tím, do jaké míry jeho kniha zároveň je a není souborem faktografických esejistických poznámek, je právě problém.

Komárek se ve svém "románu" rozhodl sledovat osudy rodiny, jejíž hlava, krejčí František Vodrážka, jaksi symbolicky koupí, "poté, co se svou rodinou po léta vegetoval po různých podnájmech", zrovna v roce 1900, v "Kropáčově Blatnici" onen "černý domeček" z titulu knihy. Autor pak sleduje osudy jeho obyvatel přes několik generací po celých následujících sto let.

Komárkova kniha je psána volným, popularizačním, esejistickým stylem. Jejím hlavním účelem je prezentovat autorovu analýzu jednotlivých období, režimů a ér, které se během dvacátého století ve středoevropském prostoru střídaly často tak neuvěřitelně rychle. K těmto často docela zajímavým esejistickým poznámkám jsou dosti neústrojně nalepeny životní příběhy Komárkových postav, na jejichž osudech se autor snaží demonstrovat charakteristické rysy jednotlivých dob, které popisuje.

Bohužel, postavy zůstávají neživotné a popisy jejich životních událostí tak trochu připomínají životopis, jaký přikládáme k žádostem o zaměstnání. Jako biolog a člověk s lékařskou erudicí autor také velmi podrobně zaznamenává, na jaké choroby jeho postavy kdy zemřely, a jak byly neúspěšně léčeny (protože ten či onen lék či lékařská procedura v té či oné době ještě nebyly k dispozici), takže je jeho román do určité míry snůškou lékařských anamnéz. Vzhledem k tomu, že žádná jeho postava v knize neožije, stává se generační proměna značně nepřehlednou a čtenář nakonec příliš neví, kdo je vlastně kdo.

Kniha je nicméně docela čtivá. Přečetl jsem ji za jediný večer: přiznávám se, že mě hnala zvědavost - chtěl jsem se dovědět, zda při analýze jednotlivých období dvacátého století přinese Komárek něco skutečně podnětného. V tom jsem se v podstatě zklamal. Autor při svém pohledu na vývoj moderní historie přináší tu a tam dílčí zajímavosti, ale celkově vzato je jeho syntéza událostí během dvacátého století dost neobjevná.

Jako autor s biologickým vzděláním, jehož erudice jde daleko za pouhé humanitní obory, jimiž jsou většinou definováni autoři beletrie, má Komárkova próza jeden zajímavý, charakteristický rys. Přibližuje se jím próze jiného autora, jehož vzdělání bylo také daleko širší než jen humanitní: Václava Pinkavy staršího alias Jana Křesadla.

Komárek i Pinkava mají velmi obdobnou zvídavost člověka s "biologickým", "lékařským" vzděláním (Václav Pinkava [1926-1995] byl klinický psycholog). Fascinují je různé technické či přírodovědné zajímavosti a v průběhu svých textů činí tito autoři četné "poučné" odbočky, aby čtenáři s nadšením sdělili, jak zajímavé jsou některé rysy vědeckých skutečností. Někdy působí tato poučná extempore poněkud únavně: víc u Křesadla než u Komárka.

Hlavním problémem nové Komárkovy knihy je však především to, že se mu jeho dokumentární, esejistické úvahy nepodařilo ústrojně integrovat s fiktivními životními příběhy jeho postav. Druhým vážným problémem je to, že dokumentární, esejistické pasáže jsou, jak jsem se už zmínil, psány velmi lehkou rukou. Některá Komárkova tvrzení působí věrohodněji než jiná. Bohužel, jde jen o text popularizační, takže si různá Komárkova syntetizující tvrzení nelze ověřit. Kniha neobsahuje žádné odkazy na prameny.

Nejzdařilejší je Komárkova charakteristika "časů zaživa pohřbených", totiž normalizace sedmdesátých let dvacátého století, kterou on i já známe z autopsie. To, co o sedmdesátých letech Komárek píše, je, potvrzuji podle vlastní zkušenosti, zcela přesné:

Naproti tomu zcela nepřesvědčivě interpretuje Komárek reformní období šedesátých let, které vyvrcholilo Pražským jarem roku 1968. Pohled na jeho životopis to vysvětluje: Komárek se narodil v roce 1958, Pražské jaro tedy jako dospělý nezažil: bylo mu tehdy deset a nemohl mu porozumět z vlastní zkušenosti. Opakuje o něm něco, co si kdesi přečetl. Nejvíce určujícím je zjevně pro něho z roku 1968 zážitek desetiletého chlapce, který včlenil do života jedné své fiktivní postavy v této knížce: pro něho bylo největším zklamáním, že se v důsledku invaze 21. srpna 1968 nemohla uskutečnit rodinná návštěva Národního muzea v Praze - desetiletý chlapec se marně těšil, že tam uvidí všechny ty kostry, včetně kostry velryby....

Četl jsem Komárkovu knihu tak rychle, protože mě především zajímalo, co řekne o postkomunistické současnosti. Bohužel, neříká o ní nic moc. Škoda. O postkomunistickém období se přece dá říct tolik zajímavého - omezit se vlastně víceméně jen na konstatování, že se začali vyskytovat podnikatelé ve "fialových oblecích", nebo že hlavní charakteristikou doby po r. 1989 byl "zájem o okultismus" (?) je opravdu trochu málo, stejně jako skoro jediná charakteristika "nejaktuálnější současnosti", jíž je, že v "černém domečku", zakoupeném v roce 1900, mají jeho nynější obyvatelé internet...

Pasáže o tom, jak jedna Komárkova postava (dost autobiografická) cestovala na Jávu a na Borneo jsem v podstatě přeskakoval - do knihy nepatří a působí zcela neústrojně.

Pár všeobecných úsudků z této knihy však stojí za zmínku: Komárek nezazlívá české populaci, že vždycky kolaborovala s dalším vzniklým režimem: vzhledem k tomu, že se režimy ve střední Evropě mění tak často, jinak to, má-li populace přežít, ani nejde. Komárek zaznamenává, že si Češi na rozdíl od Poláků vypracovali vhodný způsob, jak změny režimu zvládnout: když už se objevují známky, že existující režim končí, je dobré se proti němu postavit, ale nikoliv tak, aby to bylo nebezpečné - jen tak, aby občan signalizoval, bezpečným způsobem, že "je vlastně v opozici". (Mimochodem - to v Komárkově knížce není - na nedávném pražském semináři zahraničních bohemistů jsem mluvil s Poláky, kteří právě tento pragmatismus Čechům závidějí - poukazují na to, že Poláci mají sklon k nepraktickému romantismu a nechávají se zbytečně těsně před pádem starého režimu jím vyvražďovat, zatímco Češi správně čekají s rebelií až na poslední chvíli, "kdy už bude bezpečno").

Komárek také poukazuje na to, že - jak je to ovšem už dávno známo - po každé vítězné revoluci (a to přirozeně nejen ve středoevropském prostoru, ale i všude jinde) od (často nepraktických) revolucionářů brzo přebírají moc efektivní, spolehliví a zkušení státní úředníci předchozího režimu. (Správně upozorňuje, že tak tomu bylo po druhé světové válce i v západním Německu.) I v Čechách tomu tak bylo vždycky a bylo tomu tak i po pádu komunismu v roce 1989. Nedávná hysterická kampaň českých médií proti Přibylovi byla tedy zcela naivní. Přibyl se stal obětním beránkem za jev, který je normální, všeobecně rozšířený a neodstranitelný.

Pravdu má Komárek i v tom, že se etos společnosti mění nesmírně pomalu; v tom smyslu je česká současnost jistě stále pokračováním normalizační infantility, i když v poslední době už dosti podstatně pozměněné; naopak, komunismus padesátých a šedesátých let byl vlastně pokračováním první Československé republiky; Československá republika v meziválečném období 1918 - 1938 byla zase pokračováním "starého dobrého" Rakouska-Uherska, i když v zminiaturizované formě.

I další Komárkova tvrzení jsou zajímavá, bylo by je však třeba doložit. Bez odkazů na zdroje jsou v podstatě bezcenná. Je například skutečně pravda, že protože se až do první světové války v každé rodině rodilo mnoho dětí, jejich úmrtí se nepovažovalo za nic zrovna významného? Atd. Zajímavé jsou např. i Komárkovy postřehy o podvojnosti struktur nacistického režimu, která byla v době jeho rozvoje účinným katalyzátorem (konkurence vedla k energickému vynakládání sil), v době jeho úpadku pak prý přispěla k chaosu. Tato četná apodiktická tvrzení by však potřebovala, aby autor uvedl, na základě studií jakých primárních materiálů k nim došel.

Komárkův Černý domeček je odvážným pokusem syntetizovat dějiny dvacátého století. Bohužel je to pokus, který nevyšel. Navzdory dílčím zajímavostem, především vědeckého rázu, není jeho syntéza přesvědčivá. Buď je text povrchní, anebo nejsou Komárkova podnětná a nová tvrzení přesvědčivě doložena. Selhal i Komárkův pokus sloučit esejistické úvahy s beletristickými příběhy.