Musím přiznat, že jsem si tu chvíli připadal jako v dobře nastartované raketě. Číšník se na nás v kavárně, kam jsme přes to léto chodili, už na dálku smál, a znal dokonce nazpaměť i naše oblíbená jídla -- stačilo říct "broskev" a bylo jasné, že si objednáváte "kuřecí na broskvi". Skoro bych řekl, že to byla taková příjemná idyla. Program konference "Co se stalo v listopadu 1989?", stanovené v srpnu na dny 15. a 16. listopadu, se proměňoval minimálně. Když se dnes podívám na těch šest variant, které jsem dával dohromady od počátku srpna do konce října, úpravy byly opravdu pouze kosmetické. Až v polovině září došlo k sice vizuálně drobné, zato s ohledem na další katastrofu, která měla teprve přijít, podstatné změně. Ta se posléze stala prubířským kamenem projektu.

Na scéně slečna Homolová

Po horkém létu přišel zkrátka jeho konec. Nic netrvá věčně. A raketa konference, která tak dobře vzlétla, začala mít první potíže s palivem. Dříve ale než udatní historici opustí palubu, aby se zachránili před konečnou ničivou explozí, na palubu vstupuje graciézní osoba z Nadace Konrada Adenauera (potlesk, prosím!), slečna Irena Homolová. O jejím půvabu jsem již slyšel dlouho předtím, že mne ale ohromí svým distinguovaným stylem, v to jsem vlastně, přiznávám, zpočátku ani nedoufal. Konferenci totiž nestačí, jak známo, pouze odborné zázemí, nezbytné je i zázemí finanční. Kde ale chybí odvaha muži, nikdy by neměla chybět ženě. A slečně Homolové odvaha opravdu nechyběla.

Na první zářijové schůzce v Ústavu pro soudobé dějiny ředitel Tůma s gestem Cyrana z Bergeraku pravil, že na Nadaci Konrada Adenauera má "dobrý kontakt", neb s nimi již několik akcí dříve pořádal. Výborně! Konečně se nám dostane kromě slov také činu. Ale ouha! Až posléze jsme s Klárou pochopili, že jeho slibu se nedočkáme. Sliby chyby. Slíbil sice, že do nadace zavolá, ale nějak v tom ruchu svého ústavu, kam se přišel otočit z dosud ne zcela vybrané dovolené, na to poněkud pozapomněl.

Esemeska slečnu Homolovou jednoho z těch horečných večerů, které následovaly, příliš nepřekvapila. Byť jsem jí do té doby neznal, obratem zareagovala zpět a po krátkém rozhovoru všechno pochopila. Peníze zatím neslibovala, ale řediteli Tůmovi pro jistotu zavolala sama velmi rychle. Věděl jsem, že tato dívka nám spadla přímo z nebe. Pro jistotu jsem ji přizval na další schůzku, aby bylo jasné, že tu existuje podpora ze strany nejvlivnější německé nadace, která tady v Čechách operuje: schůzka dopadla nad očekávání dobře. Na koho se slečna Homolová usměje, ztrácí nejistotu, na ředitele Tůmu měla vliv přímo magický.

Tři bloky, tři garanti a jména

Řeč ale byla o příznacích katastrofy. Tu nepatrnou vizuální změnu, která se jednoho dne dostala do rámcového programu, si vynutil druhý muž ve státě, jinak také předseda Senátu Parlamentu České republiky (fanfára!) Petr Pithart. Také on se musel spolu s celým národem vrátit v září zpátky z dovolené, a to, co za něho udělala v létě formálně kancelář -- tedy příslib záštity nad celou konferencí jeho jménem -- k němu jaksi... nedorazilo. Zoufalé telefony před schůzkou na nejvyšší úrovni (Pithart-Mejstřík-Tůma) bych nikomu nepřál. "Pan předseda Pithart by si přál znát jména lidí, kteří na konferenci vystoupí," znělo mi v uších. Přání bývá otcem (nebo matkou?) myšlenky. Pánové z ústavu slíbili jména lidí, kteří na konferenci nesmějí chybět. Sliby chyby. Dosud nedorazila. Teprve po urgencích a na poslední chvíli se je podařilo získat od všech pracovníků, kteří měli garantovat, jak stálo v dosud nekomentovaném programu, všechny tři bloky konference: jmenovitě Oldřich Tůma, Miroslav Vaněk a Jiří Suk. Fakt, že se někde jména překrývala jsem nevěnoval velkou pozornost. Dějiny přeci bývají tolikrát svědkem her lidí, kteří hrají ve více dějstvích, dokonce mnohdy i v různých rolích, že?

Nechť laskavý čtenář sám posoudí: blok č. 1 s názvem "Předpoklady pádu režimu", který měl odborně garantovat sám ředitel Tůma, měl za pozvané následující, níže uvedené "pozvané hosty".

(Kopíruji z programu: název a poznámky, o nichž jsem myslel původně, že historici připraví sami, jsem spáchal pro jistotu sám):

Blok č. 2 s názvem "Klíčoví aktéři konfliktu" obeslal Miroslav Vaněk takto (o popisu stejně jako u otázek platí to samé, co u dalších -- historici nenapsali zkrátka ani čárku):

Předseda dostal svá jména, podle očitých výpovědí byl s tím srozuměn, a byl klid. Jenom na chvíli -- na nepatrnou chvíli. Neuplynulo mnoho dní, a myšlenka, která v létě doutnala se rozhořela plamenem, který začal vydávat štiplavý kouř. To už byl Klárou domluven catering: finanční rozvaha, která zajišťovala i ubytování, pronájem sálu i jeho konfiguraci a ozvučení. Vše bylo zabukováno: půvabná slečna Homolová navíc potvrdila, že Nadace do toho jde s poměrně velkorysým rozpočtem. Teď už jenom, aby všichni klíčoví účastníci (zejména vysocí komunističtí pohlaváři) přišli. Myslel jsem si, že právě jejich příchod bude tím hlavním problémem. Kupodivu nebyl. Tedy... u některých ano.

Komunistická trojka: Adamec, Jakeš, Štrougal a další

Od srpna jsem dělal vše pro to, aby bylo obsazení vskutku VIP. Nesmí chybět Miloš Jakeš, nesmí chybět Ladislav Adamec, nesmí chybět Lubomír Štrougal. O této komunistické trojce se mi zdálo poslední dva měsíce. Vypátrat jejich adresy nebylo tak těžké, poslat jim dopisy rovněž ne, ovšem mluvit s nimi... to byl problém.

"Adamec, dobrý den," řekl mi temný hlas na druhém konci drátu. "Ne, opravdu ne, nezlobte se, nebudu se účastnit," zněl pevný hlas člověka, bývalého premiéra ČSSR, který mohl být i prezidentem. "Víte, nerad bych se scházel s některými... no, nemám zapotřebí některé lidi vidět," dodal tajemně. "Ne, dědeček toho má opravdu moc, za celých 15 let," poznamenala trochu rezignovaně o den později jeho vnučka.

"Ano, dostala, říkala jsem si, co mi to přišlo," smála se Věra Janoušková (jinak také JUDr. Eva Štrougalová), které vede jeden známý a značně prestižní módní salón. "Nezlobte se ale, mám teď módní přehlídku v příštím týdnu, takže mám hodně práce," odvětila na dotaz, kterému předcházel dopis, zda by svého tatínka nepřiměla k účasti. U ní se mi zdála možnost ovlivnit jejího otce velmi silná. Vzhledem k tomu, že měla odvahu jít se svým otcem i na proces, který se s ním před časem konal, říkal jsem si také, že bych ji rád osobně poznal.

Za Miloše Jakeše jsem lobboval u člověka, který byl kdysi prorektorem Vysoké školy politické. Žádný hrdina, ale takový ten docela obyčejný člověk, kterého byste si na ulici nevšimli. Ani dnes se nemá špatně: učí na jedné soukromé škole. Významným gestem mi dal jasně najevo, že si zaplatí svou objednávku sám. "Ne, děkuji, nejsem chudý člověk," řekl suše a v jeho hlase byl podtón člověka, který je smířen s paradoxy života.

U vedlejšího stolu Pizzerie Donna v Perlové ulici, kde jsme se sešli na večeři, na nás zamrkala pohledná čtyřicátnice. "Kolegyně ze školy," usmál se spokojeně bývalý aparátčík. "Nepočítejte ale s tím, že by Miloš přijel, ne, zvláště ne v takové atmosféře, když se pořádá hon na Hoffmana," odtušil. "Ne, on by určitě přijel sám, tramvají, on je pořád dost mrštný člověk... No, intelektuál to zrovna není, ale takovej... prostě obyčejnej člověk," sdělil mi. "A ještě jedno vám řeknu: Proč by tam chodil, když by se tam potkal třeba s Adamcem, který ho podrazil...," dodal vyčítavě. Ani tady jsem to nevzdával, o Jakeše jsme prostě hodně stáli.

Někteří lidé mají svůj důvod. A důvod si najdete vždycky. Byl bych si myslel, že je všem dnům konec, kdyby to měla být konference pouze z touto komunistickou trojkou. "Miroslav Štěpán, dobrý den," přihlásil se na mobilu. "Potvrzuji svoji účast," řekl kovově. "Ne, opravdu ne, žádné náklady, nemám žádné nároky," familiérně upřesnil bývalý šéf pražských Lidových milicí. Rudolf Hegenbart, bývalý místopředseda vlády, o němž se traduje, že vytvářel uvnitř KSČ silné reformní křídlo, o proplacené náklady požádal. Rozuměl jsem mu: je to starý muž, dosti zatrpklý, a zdravotní potíže potkají každého. "Pokud nebudu mít zdravotní problémy, dorazím," napsal mi e-mailem. Nešlo to hned najednou, ale svůj příchod nevyloučil.

Pokračování zítra, 18. listopadu 2004 ZDE