Účelem školní výuky totiž absolutně není vybavit žáka či studenta souborem povrchně nabiflovaných encyklopedických znalostí, avšak hlubinné porozumění předmětu a tématu. Školy, kde se učí tak, že učitel stojí před třídou a studentům diktuje encyklopedické informace, které si studenti jsou nuceni zapisovat (jako by neexistovaly učebnice, xeroxy či internet), strávit doma hodiny biflováním těchto věcných údajů, které pak na povel učiteli musejí při zkoušení odříkat, se absolutně míjejí svým posláním. Každý přece ví z vlastní zkušenosti, že povrchně namemorované informace si člověk neudrží v hlavě - dostávají se jen do jeho krátkodobé paměti a po několika málo týdnech z ní zcela mizí. Samozřejmě, středoškolák se požadované encyklopedické informace na maturitu nabifluje znovu, zeptejte se ho však rok po maturitě, co si z toho, co se naučil na maturitu, ještě pamatuje. Takováto "vzdělávací" praxe je zcela kontraproduktivní a zbytečná.

Učitel musí v hodinách s materiálem, který se snaží studenty naučit, pracovat, vštípit jim ho na základě praktických projektů. Pokud se student podílí na vlastním řešení problému, k němuž si sám aktivně musí získat informace, získané znalosti jsou daleko hlubinnější než povrchně nabiflované encyklopedické znalosti.

Každý absolvent univerzitního studia potvrdí, že si ze studia nejlíp pamatuje ta témata, která sám aktivně zpracovával pro individuální projekty či seminární práci.

Dobrý učitel v hodině angažuje všechny studenty k aktivní práci na tematice, kterou vyučuje. Požaduje od studentů, aby se na výuce daného tématu sami aktivně podíleli. Z jejich aktivní účasti v hodinách vysoudí během průběžné výuky, jak je který jednotlivý student dobrý. Nemusí je vůbec zkoušet - po několika vyučovacích hodinách ví přesně, jaký student si zaslouží jakou známku i bez "zkoušení". Hodnocení založené na aktivní práci se studenty v hodinách je daleko serióznější a objektivnější než formální ústní "zkoušení" ve stresové situaci.

Námitka, že bez zkoušení učitel žák nemůže donutit studenty, aby se látku naučili, neobstojí. Učitel musí vyučovat v hodinách tak, aby student MUSEL mít požadovanou látku zvládnutou a aby mu bylo trapně, když ho učitel v hodině angažuje ke společné práci, že se k této práci nepřipravil.

Jedinou výjimkou, kdy je přijatelné ústní zkoušení, je výuka cizích jazyků, kdy učitel zaangažuje studenta v rozhovoru v cizím jazyce, aby poznal, do jaké míry je schopen v jazyce komunikovat. I to však lze dělat průběžně a neformálně v hodinách.

Jediným argumentem pro jakékoliv zkoušení je, že existují školy, pro něž je zvládnutí "dělat zkoušky" nezbytné, a proto je studenta nutno na "zkoušení" připravit. Jen k tomuto účelu je potřebné se studenty občas dělat cvičné, informativní testy, avšak jen proto, aby věděli, jak by při přijímacích zkouškách na nějakou takovou archaizující školu obstáli. Testy však musejí být v každém případě písemné - jedině tím se vyloučí absolutní subjektivita hodnocení studenta, která ústní zkoušení zcela problematizuje.

Upozorňuji, že na britských vysokých školách známkují každý písemný projev studenta (seminární práci, písemnou zkoušku) dva samostatní examinátoři a pak se zkoušky ještě posílají ke konečnému rozhodnutí třetímu examinátoru na úplně jiné vysoké škole. Písemné projevy jsou anonymní: učitel, který text hodnotí, nesmí vědět, který student je jeho autorem.