Z patra ubytovny pod střechou pozoroval černé mlhy, vdechoval zplodiny z uhelných lomů a chemiček, psal, skládal, miloval lidi, život, i svou samotu před procitnutím do každého rána - večerní a noční ulice, pitky bez násilí, voňavé kytky, ženy a dívky, krasavice severu -- modly všech mladých i starých chlapů, madony velkého pracovního nasazení v textilkách, sklárnách, chemických provozech, v jámách vyhloubených velkorypadly...milenec života, byl ten malý sporý chlapík s bystrým okem, ostrým jazykem, nepodplatitelný glosátor všech lží a podvodných rejdů tehdejší i pozdější věrchušky. Básník s dobře vyvinutým sociálním echolátorem, chasník z Moravy, citlivá nátura a muzikant z rodu oněch vesnických bratříčků chodících po muzikách, pohřbech a veselkách.

Villon byl jeho spolubratrem, jen se nepotkali, ale každý z nich ve své době oslazoval každému dle zásluh a po zásluze. Působil na první zdání suverénně, ale uvnitř jej svírala palčivá bolest pochybností o správnosti vlastní cesty -- jak zbytečné, chtělo by se povědět, trápení básníkovo, zatím co jiné bytosti podobné třtinám větrem se klátícím, charakterově vyrostlé na půdě kyselého zmaru chuceného pesticidy v tunách, s tlamami otevřenými od ucha k uchu zívaly na život i na svět v opojení vlastní důležitosti.

Básník v Čechách to nemá lehké. Naopak. Snaha každého poetu lapit do osidel závislosti je pěstounskou zábavou mnohých výše postavených osob. Nabídky finanční výpomoci nešetřící fantazii vyhládlého a vyhlédnutého veršotepce, medailové dostihy a chrastící řády, kterým často předcházejí zlořády, profesorská jmenování za zásluhy a odchody do výsluhy, konečně nepřeberné možnosti naskytnou se vždy v potřebnou a pravou chvilku.

A někdy, Bože, je potřeba básníka potrestat, to když zapomene, kde je jeho místo a vylétne nám za humna a ke všemu má pocit volnosti a svobody. Básník Lébl dostal před lety výprask někde v západních Čechách, dost silný, aby přestal kroužit v místech, kam ho nikdo nezval. Mám neodbytný pocit, že trestající nebyli vypátráni -- možná nebylo chuti a potřebnosti. Nakonec, s básníky se nikdy nikdo nepáral, skončili v padesátých letech v Jachýmově, na Příbramsku, dolovali smolinec bratrovi k radosti a slávě, hynuli při pohledu na spoluvězně, utrápili se uvnitř spalováni pochybností o člověku, když někteří daleko dříve spočinuli v lágrech nemajících nic společného s člověčinou.

Když slyším mluvit o kultuře, vytáhnu revolver, říkával zlý onkel Göring. Fanatici černé vteřiny, zasvěcenci zla, spratci Ďáblovi a Giftnudl, cháska nepotřebující vnitřní ozvěnu ducha je nachystána vždy výjimečného básníka znásilnit pomluvou, smlouvou, umlčet zastrašováním, výhružkami nehodnými člověka.

Vzpomínka na básníka není přijímána zrovna s povděkem a uznáním, ale vzbuzuje po jeho smrti pocity strachu. On odešel, jeho slova zůstala.

Karlu Krylovi tedy v Teplicích odhalili desku na domě, kde býval Tuzex a nyní tam dlí čínská vývařovna. Dům hojnosti Karel nenavštívil, bony jsem u něho neviděl, pro veksláky nehrál ani nezpíval, tuzexová děvčata o chuďase ve štruksových kalhotách, černém svetru a sešlapaných botkách nestála, my pouliční frájové pro takové holčiny nebyli žádná partie -- takhle fabričky a zdravotní sestřičky, prosím.

Karel si zasloužil mít desku na Zámku, tam hrál divadlo, nebo na rohu Krupské ulice, kde bývala restaurace s fantastickým tatarským biftekem nesoucí název Na vyhlídce, Karel tam hrával, nebo na Hotelu Ditrich, kde se diskutovalo, U města Čáslavi u starého dobráka Galika, v Marici s vyhlášeným panem Proškem, i Divadelní kavárna "Šlauf" by jeho desku unesla lépe, než dům nevalné pověsti na náměstí.

Jenže, zmocní-li se mocní básníka, není síly, co by zastavila zhůvěřilou starostlivost byť regionálního politika. Zřejmě si pan místostarosta Benda z magistrátního úřadu v Teplicích vzal příklad od stranických kolegů z rodné ČSSD. Pořádají košťatkové lety na Řípu připomínající nebezpečně kresby z Dikobrazu let padesátých, na kterých dělnictvo s košťaty v ruce vymetalo imperialisty, zrádce, kolaboranty, keťase a nepřátelé dělnické třídy a pracující inteligence. Nu, možná si měli páni socani zamésti před svým prahem, aby pochopili svou neoblibu u ochablého voličstva -- a zde nepomůže řízná cirkusácká muzika s hvězdami chuti pelyňku, ani praotcovo symbolické zakončení pochodu a vyřčených slov hymnického rázu, tak trochu vzdáleně připomínajících hymnus Píseň bratra slunce od Františka z Assisi.

Člověka nutně napadne, že si mohl historická fakta založená vždy na paměti či nepaměti lidí vykládat mylně. Chování pana Bendy mě v tom více jak utvrzuje. Do Teplic měla přijet údajně i ministryně Petra Buzková, nepřijela. Svatá to žena.

Běda básníkovi v rukou nepovolaných, běda stane-li se spekulativním zbožím za účelem prodeje jeho odkazu mizerných farizejů, kupčíků, všech těch rádoby znalců a náhlých kamarádů, přítelíčků a zaláskovaných přestárlých Meluzín, které naštěstí nikdy nepotkal a nemusel odmítnout.

Škoda, Karle, že budeš mít desku pro tebe nevýhodně umístěnou. Snad jedině může obstát tvrzení, že náměstí v Teplicích u Strojnické průmyslovky bylo zvoleno ne z důvodu, že v domě bydlí náhodou pan místostarosta Benda, ale že na tom náměstí osmého listopadu 1989 začala ekologická demonstrace přesahující svým vyzněním pouhou ekologickou nevoli obyvatelstva. Tehdy jsme tam byli bez kalkulu a nároků na hrdinství. Stačilo, že jsme strýčky zaskočili a poděsili. Bavil by ses, jak tě znám. I nová písnička by se možná narodila a patřila by teplickým matkám s kočárky za ten svobodný pochod městem, za ukázku lidské solidarity a touhy nenechat se ovládat neschopnými. V onen den to chtělo v Teplicích masku, koncentrace škodlivin byla bezpochyby vysoká, ale aportování ochočených psů skončilo, přestali jsme rýt držkou v zemi -- tehdy.