Vrchní soud je vysoká soudní instance, jež by měla v nezasvěceném účastníkovi řízení sama o sobě vyvolávat posvátnou úctu. Dalo by se očekávat, že soudci vrchního soudu patří k elitě svého stavu. Vždyť jim přísluší přezkoumávat rozsudky krajských soudů a vést kárná řízení proti soudcům a státním zástupcům. Měli by být tedy přiměřeně vyspělí jak odborně, tak lidsky. Odpovídá však skutečnost předpokladům ?

U dveří každé jednací síně Vrchního soudu v Praze je vedle denního rozvrhu práce vystaveno "poučení pro osoby vstupující do soudní síně". Již jeho přečtení vzbuzuje pochybnost, zda vše, co se v této budově odehrává, má odpovídající úroveň. V "poučení" se tvrdí, že "předseda senátu rozhoduje o tom, zda je možno v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy nebo uskutečňovat jejich přenosy." Toto tvrzení je zavádějící. Podle ustanovení zákona o soudech a soudcích předsedovi senátu nepřísluší právo povolovat pořizování zvukových záznamů. Ten, kdo si přeje v soudní síni nahrávat, je pouze povinen to předsedovi senátu oznámit. Ten by mohl následně nahrávání zakázat, pokud by používaný přístroj svým provozem rušil jednání. Svých práv neznalého účastníka řízení může ovšem takové poučení odradit od záměru pořídit si zvukový záznam. Soud tak jeho zveřejněním obmyslně navozuje nebezpečí poškození práv stran řízení.

Na tom není dosti. Aspoň někteří zaměstnanci soudu si skutečně myslí, že obsah "poučení" odpovídá zákonu, a snaží se jej uplatňovat. 12. listopadu 2004 zde proběhlo kárné řízení proti soudkyni Okresního soudu v Ústí n.L. JUDr. Haně Vondráčkové. Kárných řízení proti soudcům je žalostně málo v poměru k počtu stížností, jež jsou uznány za oprávněné. Proto případ přitáhl veřejnost a novináře. Soudní síň byla plná do posledního místa.

Předsedkyní senátu byla JUDr.Hana Voclová, jeho členy JUDr. Bohumil Kalát, JUDr. Miloš Housa, JUDr. Petr Baierl a JUDr. Radomír Křivánek. Jejich jména uvádím změrně, neboť -- ať již aktivně nebo pasivitou -- se podíleli na podivnostech, ke kterým došlo před zraky přítomné veřejnosti.

Řízení byl přítomen také pan Luboš Patera, jehož měla obžalovaná soudkyně poškodit průtahy v jeho věci. Ta se však z účasti na jednání omluvila.

Řízení nabralo hned od začátku nedůstojný, fraškovitý ráz. Soudní úřednice před příchodem senátu sdělila přítomným přesně v duchu vystaveného "poučení", že předsedkyně senátu zakazuje pořizovat mimo jiné také zvukové záznamy.

Po příchodu senátu se přihlásil o slovo důstojně vyhlížející postarší muž, sedící v první řadě a oznámil předsedkyni senátu, že si bude pořizovat zvukový záznam. Paní soudkyně trochu zrozpačitěla, ale hned nabrala dech a tázala se po totožnosti smělce. Muž, vědom si toho, že soud nemá na takový dotaz právo, pouze odtušil, že je "veřejnost". Předsedkyně senátu nenaléhala a začala diktovat do zápisu, že veřejnost žádá prostřednictvím jednoho účastníka o souhlas k pořizování zvukového záznamu. Muž v první řadě se opět způsobně přihlásil o slovo a oznámil, že o nic nežádá, neboť soudu nepřísluší nahrávání povolit; pouze v souladu se zákonem svůj záměr oznamuje. Předsedkyně jeho sdělení nekomentovala, a zcela nevzrušeně nadiktovala do zápisu správnou formulaci.

Zdá se, že tomuto drobnému incidentu není třeba věnovat pozornost. Musíme si ale uvědomit, že pořízení zvukového záznamu je určitou pojistkou účastníků řízení proti případnému, třeba i neúmyslnému, zkreslení záznamu průběhu řízení soudem. Proto zákonodárce ponechal v této věci stranám řízení značnou volnost. Její omezování je zásahem do jejich práv. Soud v tomto případě dal najevo, že buď nezná pravidla vlastního chování, která stanovil zákonodárce v zákonu o soudech a soudcích, nebo jich nedbá, a v důsledku toho míní potlačovat práva stran řízení dle své libosti. Nevím, zda je horší neznalost zákona nebo pohrdání zákonem soudcem vrchního soudu, v každém případě jde o skandální úkaz, z něhož by měl předseda soudu okamžitě vyvodit přísné závěry. Je ostatně špatné, že občan musel hájit své právo proti předsedkyni senátu -- která mu nemusela povolit oslovení soudu -- když ji na pochybení měl z úřední povinnosti upozornit kterýkoli ze čtyř důstojně se tvářích přísedících. Neselhala jen předsedkyně senátu, ale celý senát.

Po fraškovité předehře jednání pokračovalo dokazováním a přednesením žalobního návrhu zástupkyní žalobce, tj. ministra spravedlnosti, Mgr. Jitkou Smejtkovou. Protože pak ani zástupkyně žalobce, ani zástupkyně žalované strany, předsedkyně Okresního soudu v Ústí n.O., JUDr. Eleonora Studničná, nepožadovaly doplnění dokazování, předsedkyně senátu vyhlásila přestávku na poradu senátu. Po návratu do soudní síně pak překvapila veřejnost sdělením, že po přerušení jednání předložila JUDr. Eleonora Studničná senátu další důkazní materiál, jehož obsah má vliv na posouzení věci.

Zkoprnělé publikum pak bylo seznámeno s obsahově bohatým stanoviskem vedení Okresního soudu v Ústí n.L. a zprávou Soudcovské rady téhož soudu, jež v podstatě vyvracejí výsledky dříve provedeného dokazování. Zástupkyně ministra spravedlnosti nicméně po jejich přednesení bez dalšího komentáře potvrdila platnost původního žalobního návrhu. Předsedkyně senátu pak vyhlásila další přestávku na poradu senátu. Do jednání se vmísil poškozený Luboš Patera, který se snažil upozornit soud, že předložené materiály jsou ve dvou bodech lživé. Ale předsedkyně senátu jej odbyla s tím, že řízení již bylo přerušeno. Pozoruhodné pak bylo, že zástupkyně žalobce a obhajoby společně opustily soudní síň, a nesouce se hrdě jako uražené královny, zjevně v dobré shodě, se spěšně vzdálily někam do útrob soudní budovy. Po přestávce pak senát JUDr.Hany Voclové zprostil JUDr. Hanu Vondráčkovou obžaloby.

Nebudu komentovat rozhodnutí soudu, protože není pravomocné a navíc je patrně správné. Přesto považuji celou část řízení, která proběhla po vyhlášení první přestávky, nejen za fraškovité, ale přímo za skandální. Obě podání, která po přerušení jednání předložila předsedkyně ústeckého soudu, byla připravena již před zahájením řízení. Nebyl žádný důvod, proč by měla být soudu předložena až po ukončení dokazování. Kdyby podobným způsobem postupoval v řízení před soudem řadový občan, předsedkyně senátu by mu vysvětlila, že důkazní materiály se předkládají na začátku řízení, a jejich převzetí by odmítla. Přijetím podání, předložených JUDr. Eleonorou Studničnou, dala předsedkyně senátu najevo, že uznává platnost pravidla quod licet Iovi not licet bovi, čili že obecně popírá platnost zásady rovnosti stran v řízení. Současně poškodila žalobce. Předložené dokumenty byly totiž tak obsažné a závažné, že měla být obžalobě dána možnost se s nimi řádně seznámit a případně ověřit pravdivost v nich obsažených údajů -- zvláště když přítomný poškozený namítal, že dva body jsou lživé. Soud, dbalý objektivity dokazování a respektující rovnost stran, by dodatečně předložená podání nepřijal, a pokud by je přece jen přijal, nařídil by přerušení řízení, aby se obžaloba s nimi mohla řádně seznámit.

Tento způsob podání podstatných důkazních materiálů, jež byly zřejmě připraveny dávno před zahájením řízení, je velmi neobvyklé a lze je těžko hodnotit jinak než jako úskok obhajoby, která se jím snažila předejít hlubšímu zkoumání podání. Okolnost, že se ho nedopustil pokoutní advokát, ale předsedkyně okresního soudu, a že soud jej toleroval, je skandální. Kdo má být vzorem etického jednání před soudem, ne-li sami soudci?

Vnucuje se ovšem otázka, proč se vůbec dostavila Mgr.Jitka Smejtková ke kárnému řízení. Z jejího pasivního postoje k úskoku obhajoby plyne, že nepřišla k soudu s vůlí zastupovat svého zaměstnavatele tak, aby podaný návrh před soudem uspěl. Neúspěchem kárného řízení přece jen trpí prestiž navrhovatele, v tomto případě ministra spravedlnosti. Překvapuje, že zástupkyně ministra nepožadovala přerušení řízení za účelem řádného prostudování dodatečně předložených důkazních materiálů. Její spěšný společný odchod ze soudní síně s protistranou vzbudil dojem, že obě dámy byly na tomto triku domluveny a obě s ním souhlasily.

Nabízí se ovšem otázka, proč ministerstvo vůbec tuto žalobu vedlo. Návrh na kárné řízení podal bývalý ministr JUDr. Karel Čermák. Ministr JUDr. Pavel Němec měl až do odchodu senátu k poradě možnost vzít žalobní návrh zpět. Lze se právem domnívat, že by tak učinil, kdyby podklady JUDr. Eleonory Studničné byly předloženy včas, s takovým předstihem, aby se jimi ministerstvo jako strana řízení mohlo předem seznámit, kdyby se tedy obhajoba a soud chovali tak, jak se očekává od slušně se chovajících soudů a obhájců v běžných řízeních, jejichž účastníky nejsou příslušníci privilegované kasty.

Ministr spravedlnosti by se měl zamyslet nad smyslem uvedeného postupu své zástupkyně i nad etikou jednání senátu Vrchního soudu v Praze a předsedkyně Okresního soudu v Ústí n.L., a vyvodit v rámci své pravomoci tvrdé závěry. Požadovaného účinku -- tedy zproštění soudkyně JUDr. Hany Vondráčkové obžaloby -- by totiž patrně bylo dosaženo i v podmínkách korektního chování soudu a stran řízení. Předvedený úskok byl zřejmě zhola zbytečný a je proto třeba se ptát po jeho účelu. Nejde jen o poškozený prestiž ministra, ale i o dodržování zákonnosti a slušnosti v soudním řízení, tedy o zájem všech občanů této země, jenž byl uvedeným počínáním soudců ohrožen.