Oba vstoupili do politické arény brzy. Švehla po celý život vystačil se čtyřmi třídami gymnázia, Gross začínal politickou kariéru se středoškolským vzděláním. Antonín Švehla se do čela agrární strany dostal v 36 letech, Stanislav Gross se lídrem soc-dem stal ve věku o rok nižším. U obou existuje bytostné sepjetí s politikou, což Švehla charakterizoval velmi přiléhavě slovy, že "politika je teprve ta pravá krása". A v jejich shodném politickém curiculum vitae lze dále pokračovat. Oba jsou považováni za obratné vyjednávače, praktiky moci. Mezi silné stránky obou osobností se rozhodně neřadí vztah k zahraniční politice a ukázková není ani znalost jazyků. Koneckonců k osobní výbavě A. Švehly nepatřila ani v dobách starého c. a k. Rakousko-Uherska oslnivá němčina. A tak se jeden z nejvýraznějších politiků prvních let existence Československa etabloval po volbách roku 1906 "jen" na českém sněmu a v domácím politickém prostředí, nikoliv v říšském parlamentu ve Vídni. Svou znalost domácí scény však dokázal bezezbytku využít. A o pár let později prezident T. G. Masaryk k jazykovým kompetencím svého nového předsedy vlády konstatoval, že se časem snad trochu naučí francouzsky.

Nicméně to však neubralo Švehlovi na politických kvalitách, zatímco se ostatní muži 28. října z Českého národního výboru věnčili hodnostmi a zdůrazňovali své revoluční zásluhy, on převzal resort ministerstva vnitra. Ten čelil po převratu nenávisti coby prodloužené ruce Vídně, symbolu represe a národní poroby. Švehlovým agrárníkům pak zůstalo ministerstvo vnitra v pachtu až do konce existence Československa v roce 1939. Úřad tedy přebíral v podobné atmosféře, v jaké byl bezpečnostní aparát po změnách odstartovaných v roce 1989. Ovšem Švehla na vnitro šel neboť věděl, odkud plyne skutečná moc a jako vynikající znalec lidských slabostí to uměl perfektně využít. Koneckonců podle novináře Ferdinanda Peroutky o tom mohl přednášet na univerzitě a nyní měl k dispozici aparát, který mu dokázal dodávat k použití niterné informace a nahlížet pod pokličku tam, kde se to ukazovalo jako výhodné. A jen těžko lze očekávat, že o 80 let později by takovému pramenu informací a praktické školy moci dokázal odolat v křesle ministra vnitra Stanislav Gross. Švehla stál v roce 1918 před podobnými problémy, jaké čekaly po převratu 17. listopadu 1989 tehdejší politickou garnituru a později také samozřejmě Stanislava Grosse. Nešlo o nic menšího než jak prakticky převzít a naložit s bezpečnostním aparátem, který tu zbyl po minulém režimu. Ať již po padlém Rakousku či nově komunistické moci, a dát mu republikánský a demokratický charakter. Stanislav Gross se podobně jako Švehla spolehl na službu některých osob, tak či onak spjatých s působením ve starém aparátu. Jeho spoléhaní na zkušené byrokraty a osvědčené kádry však vyvolává vesměs nesouhlas.

Švehlův úřad byl poněkud širší než nynější vnitro, podléhaly mu zemské a okresní úřady, jímž příslušelo zajišťovat bezpečnost a pořádek prostřednictvím policie a četnictva. Byly tu i zpravodajské služby, dohlížející na státní bezpečnost ve dvou liniích, přičemž oddělení N později ZÚs (Zpravodajská ústředna při pražské státní policii) dohlíželo na domácí problematiku. K vnitru náležela i agenda tisková, shromažďovací, zbrojní a další.

A do vínku dostalo i Švehlovo vnitro hned v říjnu 1918 svou lustrační aféru. Na nákladovém nádraží ve Praze Vršovicích byl zabaven vagón dokumentů rakouské politické policie z centrály v Praze a pobočce v Brně. Ovšem zatímco lustrační osvědčení či bezpečnostní prověrky dnes podráží nohy mnoha lidem, včetně Grossových spolupracovníků, parlamentní komise první republiky po třech letech svou práci uzavřela konstatováním, že rakouská policie neřídila ve veřejném životě žádné velké ryby. Kauza Karel Sabina či Švihova aféra se tudíž neopakuje a příslušné složky dokumentů skončily pod pečetí v parlamentním archivu. Podobně byl tiše v roce 1920 stornován i projekt prověrkových komisí pro příslušníky bezpečnostního aparátu, tedy obdoba občanských komisí z období po roce 1989. Švehla se řídil krédem, že bez pořádku nelze budovat stát a krok za krokem tak převáděl prakticky nedotčený resort do nových časů první republiky. Tedy něco, co po listopadu 1989 bylo nemyslitelné, a to nejen u zoufale zkompromitovaných opor bývalého režimu, ale i u odborníků z mnoha ranků. Jejich jediným prohřeškem přitom byl jen pobyt na nesprávném místě ve špatný čas, za což čelí ještě 15 let po změně režimu kritice, o jejíž objektivitě a přínosu lze polemizovat.

Švehlův způsob řízení vnitra, personální práce, umění správně hodnotit situaci a podle toho rozhodovat, se první republice mnohokrát vyplatil. Zejména v dobách ostrých sociálních střetů, které zmítaly mladým státem po první světové válce. Během bouří v hladové zimě 1920 ­ 21 Švehla odmítl proti demonstrujícím dělníkům nekompromisně zasáhnout masivním nasazením policie, četnictva a armády, přičemž jeho rozvaha pravděpodobně zabránila hrozícím masakrům nebo dokonce počátku občanské války. To Stanislav Gross nebyl coby ministr vnitra postaven před tak vyhrocenou situaci. Nicméně i on mohl na příkladu pouličních bitek v době pražského zasedání MMF a Světové banky, bezpečnostních opatření při summitu NATO nebo během katastrofálních povodní dokázat, nakolik dobře umí razantně a rychle rozhodovat a jak dovede naložit se svěřenou mocí. Jeho působení v těchto akcích dnes splývá v mediálním obraze ministra, který si oblíbil jakousi polouniformu z kanad a erárního vnitráckého trička v níž se objevoval na scéně. Přesto nelze jeho práci vnímat jen pod tímto úhlem pohledu. Pro stabilizaci resortu určitě udělal kus práce, ačkoliv na nějaké důkladnější hodnocení bude zřejmě zapotřebí delšího časového odstupu.

Oběma politikům je i přes odstup osmi desítek let společný také jejich další osud, v době krize Benešova kabinetu na podzim 1922 dostává Antonín Švehla nabídku sestavit vládu, stejně jako Stanislav Gross v době letošního letního krachu Špidlovy vlády. S odstupem 82 let lze srovnávat, jak oba muži zhodnotili své politické zkušenosti a dokázali, nakolik jim byla škola, jíž dozajista bylo působení v čele tak citlivého úřadu, prospěšná.

I jejich východiska byla podobná, oba nedisponovali v zákonodárném sboru potřebnou většinou své strany a situaci bylo třeba řešit slepením funkční koalice. A v obou případech šlo o pravo - levou sestavu, v případě Antonína Švehly to byla proslulá Pětka, v pořadí šestá československá vláda, která začala úřadovat 7. října 1922. Pod jednou střechou se zde sešli Švehlovi agrárníci, sociální a národní demokraté, národní socialisté a lidovci. Ty měl podobně nevypočitatelné k dispozici i S. Gross a vedle svých sociálních demokratů převzal po předchozím kabinetu do své Trojky i unionisty.

"Drama není jenom papír. Musíte počítat s jevištěm a technikou, herci a obecenstvem. Musíte ovládat lidi Píšete kus a druzí jej provádějí. To je tak živé jako politika," říkával k sestavení koalice A. Švehla. Jeho hlavním úkolem na podzim 1922 bylo nastolit pevný kurz a zbavit stát nervózní atmosféry, v dnešní době známé spíše jako blbá nálada, a strachu. K tomu měl v tehdejším parlamentu většinu o něco silnější než nynější 101 vládních borců. Přičemž Švehlův veřejně deklarovaný vládní program nebyl podle tehdejším komentátorů zdaleka tak zajímavý, jako spíše tajná koaliční dohoda, o níž se jen spekulovalo. V prohlášení nynější vlády lze najít více slov o reformách, nicméně zřejmě to, co bylo neveřejně v zákulisí řečeno a ujednáno, je také možná podstatně zajímavější než přežvýkané vládní prohlášení, které se příliš neliší od toho, co prezentoval minulý vládní tým.

Pětku, jako výraz politického realismu a pragmatismu, neměla příliš v oblibě tehdejší inteligence, což se zřejmě příliš neliší od jejího nynějšího pohledu na Grossův kabinet. Pětka sklízela kritiku i za řadu dalších věcí spojených s kuloárovým nepříliš průhledným jednáním, klientismem, pochybným zadáváním veřejných zakázek a korupčnictvím. Švehla osobně po penězích nebažil, stejně jako po okázalosti moci, nicméně věděl, že každého lze koupit, jde jen o otázku správného přístupu. To nejsou všechno cizí pojmy ani v souvislosti s dnešní Grossovou vládou. Přes kritiku Švehla dokázal zařídit, že Pětka bez větších otřesů fungovala až do prosince 1925, kdy ji nahradila jeho všenárodní koalice. A do třetice se Švehla postavil do čela výkonné moci 12. října 1926, to již v čele seskupení nazvaného panská koalice, působícího do 1. února 1929.

Grossův předchůdce, který také zahájil svou hvězdnou politickou kariéru na postu ministra vnitra, dokázal úspěšně ovládat politiku během první dekády existence státu. Jeho achillovou patou však bylo zdraví, které ho donutilo v roce 1929 odejít z politického kolbiště. Kdoví, kde jeho předčasně přerušená kariéra mohla skončit, jestli třeba na nejvyšším postu ve státě, coby nástupce T. G. Masaryka v prezidentském křesle?

To Stanislav Gross s ohledem na svůj věk a očividně dobrou kondici může jít ve stopách Antonína Švehly ještě podstatně dál, než je jen trojí pobyt v premiérském křesle, který prožil agrární lídr. A proto se důvěra v Grossova mediální vyjádření o tom, že plánuje v dohledné době odchod z politiky, může z pohledu jeho dosavadní kariéry zdát poměrně iluzorní. Vždyť je opravdu těžké představit si politika jeho kalibru, praktika moci odkojeného kuloáry, jak odchází ze scény na vrcholu sil, ačkoliv ještě nenahlédl do všech komnat moci a neochutnal, co mu nabízí. A kam výše asi může vést cesta z jeho nynější úřadovny ve Strakově akademii nežli obrazně i doslova křivolakými malostranskými uličkami vzhůru na Hrad. Jeho předchůdci Švehlovi osud tuto cestu projít nepovolil, jak na tom bude Stanislav Gross?