Setkáme se v nich znovu s některými z literárních postav, jejichž příští osudy byly napovězeny v Ach, národe hříšný, avšak úmyslně nedořečeny (například se sestrou-dvojčetem ústřední vypravěčky), nebo se autorka rozhodla vyprávění o sedmičlenné rodině jihočeského zednického mistra a o jeho německých a židovských sousedech v malém, národnostně smíšeném městečku uzavřít a v každém z dalších plánovaných děl zachytit aspoň zčásti jiné osoby a prostředí?

(Usuzuji z její novely Tak ať!, vydané roce 1997, v níž se mihnou dívčí jména objevivší se nyní v knize Ach, národe hříšný znovu -- jako Růženka, Miriam --, ovšem pro sevřený příběh 43leté nakladatelské redaktorky, která ze dne na den ztratila zaměstnání a pak i skrovné úspory ve vytunelované bance, jsou víceméně bezvýznamná.

Rovněž jazyk starší prózy je zcela odlišný od prózy nové. Nechme se tedy překvapit, nic jiného nám ostatně nezbývá.)

Podtitul knihy ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ zní: Z deníku Irmy N. Vypravěčka, jejíž jméno jako by se částečně shodovalo se jménem autorčiným, což asi patří do její fabulační hry, si do tlustého sešitu zapisovala významné události, které potkaly její blízké od 25. května 1942 do 9. července 1945.

Hned se zde musím zmínit o zdařilém, totiž jemnými jazykovými prostředky vystiženém procesu jejího dospívání: od vyzrávání malé mudrlantky-žákyně a premiantky zpočátku ještě opakující slýchaná moudra, k samostatnému úsudku šestnáctileté studentky učitelského ústavu na konci knihy.

Avšak tím, čím próza Sehnerové dozajista upoutá a vzruší jak čtenářskou, tak literárně kritickou, doufejme i historickou veřejnost nejvíce, se týká dvou linií, kolem nichž se válečné události odvíjejí: soužití českých, německých a židovských rodin před válkou a během ní, za protektorátu, a názorů na exilové politiky Edvarda Beneše, Jana Masaryka a Klementa Gottwalda, jejichž hlasy slýchají prostřednictvím ilegálního poslechu rádia.

Sehnerová neuznává hodnocení lidí podle národnostní, ani politické, ani sociální (třídní) struktury, nýbrž výhradně podle charakteru každého jednotlivce ("Nikdy jsem nerozlišoval, je-li někdo Čech či Němec, Maďar či Tatar, a lágr mi dal za pravdu! Já rozlišuji, jestli je dotyčný dobrý člověk nebo svině," řekl pan Koukol.

Pan Koukol se sousedů (Němců -- pozn. autorky) zastal, ale Průša mu řekl: "Nacisté vám vzali léta života, zdraví, a vy se jich ještě zastáváte? Někoho by mohlo napadnout, soudruhu Koukol, že jste ten koncentrák přežil jen proto, že jste tam byl s těmi esesáky zadobře!"). S velkou pravděpodobností právě to vyvolá zejména u některých čtenářů-pamětníků negativní emoce. Zřetelným autorčiným záměrem, páteřní myšlenkou koncepce ságy (jak napovídají i oznámené tituly teprve plánovaných pokračování) -- je totiž BOURÁNÍ MÝTŮ.

Česká učitelka Sýkorová se zamilovala a pak si vzala německého vojáka a má s ním dítě. Irmina sestra Růženka netrpělivě očekává dopisy z fronty od své dětské lásky, vojáka wehrmachtu, Jürgena, nejhodnější sousedka, ochotná vždy pomoci, je manželka statkáře Němce Lehmanna a Irminou nejbližší přítelkyní byla Miriam Morgensteinová, odvlečená s celou svou rodinou (až na bratra Viktora, jemuž se podařilo včas emigrovat a objeví se v městečku po válce -- v kriticky zironizovaném pohledu -- až na samém konci knihy).

Nebyl Němec jako Němec, ale bolest všech matek nad smrtí synů byla stejná (viz str. 189--190 a další: "Co to mám za povahu? zoufala jsem si. Je to dar nebo prokletí? Většině lidí je lhostejné, že paní Wolfová, Pánková, Gelnerová a Millerová budou o Štědrém dnu po synech stýskat, ba někteří jim to z celého srdce přejí. Mně však přišlo maminek, smutně hledících na prázdnou židli u štědrovečerního stolu, líto tak, až jsem probděla půl noci. Jaká nespravedlnost! Lidé se v kostele klanějí sochám matky, jejíhož syna na kříži umučili, ale nikdo se nepokloní matce, jejíhož syna umučili na Gestapu. Zhotoví někdy někdo sochu židovské či cikánské matky, kterou spolu s jejími dětmi v koncentráku umučili? Maminky bezejmenné, maminky bolestiplné, při pomyšlení na vás mi srdce usedá a nemohu spát."

Druhá nekonvenční myšlenka, která se v knize několikrát retrospektivně vrací ústy Irmina otce a strýce Karla, se týká Benešovy politiky těsně před Mnichovem: "Kolonizátoři v Africe měli děla a strojní pušky a domorodci, nazí a negramotní, bránili svá území oštěpy, luky a šípy," plakal Jeník a babička plakala s ním, ačkoli nevěděla, co je domorodec.

"Tím, že jsme nyní nebojovali, jsme předem prohráli všechny bitvy, které na náš národ kdy čekají. Největší pohromu nám však přinesou prohrané bitvy duchovního charakteru," pravil strýček Karel. (Str. 209)

Tyto autorčiny názory se -- literárně zcela náhodně -- podobají myšlenkám nedávno zesnulého básníka Ivana Jelínka vyjadřovaným v jeho autobiografických memoárech nazvaných Jablko se kouše. Jelínek prožil období války jako zaměstnanec československého vysílání BBC, přesto, že měl vůči Benešovi na sklonku 30. let také výhrady. V tom nejsou figury Sehnerové tedy ojedinělé.

Z celé knihy Ach, národe hříšný je však určitě nejpůsobivější její vyvrcholení: krvavý horor pomsty těch, kteří po celou dobu protektorátu mlčeli nebo kolaborovali nebo udávali.

"Odplaty" vykonané na učitelce Sýkorové a na jejím dítěti, na sousedech. A posléze další hrůza jako dozvuk přehnané fronty. Už nikdo nesoudil předchozí činy, městečko opanovala zvůle. "Namísto vysvědčení jsme dostali s Růžou dopis, že nás vyloučili (jako dcery údajného kolaboranta -- pozn. I. Z.) z učitelského ústavu... Nevím, co se kolem nás děje, nevím, co s námi všemi bude. Kdo mi to poví? Proč najednou ničemu nerozumím, proč mám v hlavě tmu? (...) Zůstanu-li sama, žalem umřu. Pak ať si můj deník přečtou všichni, kdož zůstanou naživu. Kdokoli si bude cokoli z napsaného chybně vykládat, bude za to svým svědomím zodpovídat." Tak uzavírá autorka první díl své ságy -- román Ach, národe hříšný, který mě skutečně zaujal.

Knihu ACH, NÁRODE HŘÍŠNÝ lze objednat emailem, v běžné knižní distribuci není:

E-mail: jan.hollauer@iol.cz