Přemysl Rut, který po mně vydání mého díla chce, mi slibuje, že na to nebudu muset ani sáhnout. Jenom se prý domluvíme, jak by to mělo vypadat. Ale mně to není zrovna příjemné. Byl bych radši, kdybych mohl udělat ještě ty věci, které už chci dobrých deset let udělat, a kdybych je skutečně udělal. A jestli ještě někdo někdy bude chtít vydávat mé knihy, tak ať už je vydá beze mě, k tomu mě nebude potřebovat.
Takže vy si žádné povídky do šuplíku už nepíšete?
Ne, já nikdy nepsal nic do šuplíku. Já je vždycky "celej zbrocenej" dal na poslední chvíli dohromady, protože to ode mě paní redaktorka vyžadovala. Mě to psaní vlastně nikdy nebavilo. Bavila mě pouze ta fáze, kdy jsem si vymýšlel a představoval si, co jsem psal, a pak to dával dohromady a vyprávěl a varioval to. Ale psaní samo o sobě... (zamračí se). Já také neumím psát na stroji. Mně to trvá hrozně dlouho a než to napíšu, tak už to cítím zase jinak. Takže jsem z tohoto hlediska vlastně závislý, a to mě netěší. Každá věc a každá činnost má svůj čas. Uvědomuji si, že optimální doba, kdy má člověk do něčeho nastoupit a něco dodělat, je kolem čtyřicítky. Vidím to na svých žácích, jak kolem tohoto věku začíná dozrávat jejich seberealizace. To je příklad Jaroslava Duška a jiných. A právě tento moment nesmíte zmeškat. Je to jako s úrodou. V momentě, kdy to nedozraje, nebo nemůže to, co dozraje, se dostat na veřejnost, pak už je prakticky nemožné to dohnat.
Navázal bych ještě na Hosta do domu. Ptali se vás: "Co proboha jste?" A já se vás na to ptám také. Jste divadelník, spisovatel, nebo herec?
Já nejsem nic z toho. Moje hlavní starost je učení, ale mám dojem, že mě to také brzy přejde. Už proto, kolik mi je. Já tu už dlouho nemůžu vydržet. Říkám, že všechno musím stihnout "NNB", neboli "než natáhnu bačkory". Mě zajímá vlastně, co znamená učení, co kontinuita, návaznost. S vědomím, že jestli něco má mít smysl, tak to musí mít také přesah. Na ten já si už moc velké ambice dělat nemůžu, ale aspoň se snažím jej jaksi naťuknout, začít, aby byla na něj naděje, aby zde byla možnost určitého tvaru, který je přeci jen trošinku podstatnější, než to, co se doposud podařilo.
Zaujalo mě, jak jste říkal, že vás nebaví psát. Vybavuje se mi jedna vaše teze, že vás vzrušuje pomíjivost vyprávění a naopak sužuje definitivnost napsaného. Z toho bych usuzoval, že považujete takový text za mrtvý, lépe řečeno neživý. Buď mi to potvrďte, nebo vyvraťte. Jaká je pak role čtenáře? Dokáže text oživit?
Já si nemyslím, že je to mrtvá záležitost. Čtenář musí mít možnost přeci jen déle a opětovně na textu pracovat, aby se pro něj stal nabídkou. Já jsem vždycky byl spíš pro to "teď a tady". Nikdy jsem nedospěl k vědomí, že to, co jsem napsal, má větší trvanlivost. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že bych považoval svůj text, který čtu třeba po pěti letech, za definitivní, že by k němu nebylo potřeba něco dodat. Rád improvizuji, ale ještě radši mám přesnost. A právě u mě jsou improvizace často hledáním přesnosti. Já málo umím, ale doufám, že dojdu k naplnění. Takže to mě sužuje, že tam necítím plnost. A vyprávění mě vzrušuje právě díky tomu kontaktu, díky komunikaci, díky tomu "teď a tady".
Čtete současnou českou beletrii? Co se vám na ní líbí, co nelíbí, co v ní nacházíte, co naopak postrádáte?
Přiznám se vám, že moc současnou beletrii nečtu. Občas se mi něco dostane do zorného pole, ale abych mohl říct, že vím, o co v ní jde a jak se vyvíjí, to ne. Já už jsem v tom stádiu, kdy se člověk vrací k věcem, o kterých si myslí, že mají pro něj něco základního, zásadního. Takže pokud mi vůbec na čtení zbývá čas a udělá se chuť, čtu ty věci, které už takzvaně znám, a objevuji přitom jak málo je znám. Objevuji, co ještě stále mají pro mě nového, pokud jde o úplnost, lákavost, blízkost. Jde o taková jména - je to až banální - jako Dostojevskij, Greene, Chesterton, Villon, ... Z našich Halas, Deml, Weiner,... Tak si to čtu pořád dokola. Lépe řečeno, čekám co o mě zavadí, beru to jako hru, jako náhodu.
Máte radši poezii, nebo beletrii?
To je skutečně záležitost kondice. Já neříkám, že jsem na něco vysazený. Hladiny se mění, a když se stane, že to harmonuje mým momentálním stavem, tak pak to mám ohromně rád. Potom to má pro mne ten nejzákladnější smysl setkání.
Já vám velmi děkuji za rozhovor,
To už je celé?
No, já myslím, že drzý interview má být krátký...
Počkejte, počkejte, ještě jednu věc jsem zapomněl. Já mám jednoho žáka, Jaroslava Pížla, kterého mám velice rád. A čekám, kdy on napíše to, co slíbil před dvaceti lety napsat. Já mu tehdy řekl: "Jaroslave, buďte tak laskav a napište to, co pro vás nemá charakter poezie, co pro vás má charakter okrajovosti". Říkali jsme tomu smetí. Já se těším, a doufám, že se toho dožiji, že dojde k tomu smetí, k tomu, co nechce být a priori uměním.
Tento rozhovor vznikl 24.9. 2004 v průběhu třetího ročníku festivalu netradičního divadla "DADAINSPIRAČNÍ DNY", který se koná v Jindřichově Hradci, a v rámci něhož profesor Ivan Vyskočil vede dílny dialogického jednání a autorského čtení (další informace: inspirace@esnet.cz)
Ivan VYSKOČIL (nar. 1931), v současnosti působí na pražské DAMU jako vedoucí Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví (od roku 2002). Předtím byl vedoucím katedry Autorské tvorby a pedagogiky. Vede semináře dialogického jednání, jehož je průkopníkem, autorského čtení a herecké propedeutiky. Stále se věnuje psychologii a to v semináři Rozpravy o psychologii.
|
