Ještě víc mě ale potěšil Karel Hvížďala, který 9. září otiskl v deníku Mladá Fronta Dnes článek "Cílem teroristů je smrt". Novinář v něm bere do ruky něco, o čem dobře víme - událost, které se po celé Zeměkouli chopily tisíce mediálních továren na bubliny, jako vzducholoď (aby byla dobře vidět) ji vyzvedly do výšky, načež ji podle zavedeného zvyku lhostejně nechaly plout.

Hvížďala udělal něco právě opačného (a v dnešní době už vpravdě málokdy vídaného) - podržel si událost v ruce a začal si ji prohlížet ze všech stran:

"V ruském Beslanu na místní škole se nejspíš předvedla zřetelněji poprvé nová generace teroristů... Pro tuto novou generaci platí heslo: Útočíme, protože chceme smrt. To je zásadní novum. Požadavky této druhé generace teroristů jsou až dodatečné... Život bez ceny? Tuto domněnku lze empiricky doložit průzkumem UNICEF z roku 1997, prováděném na dětech ve věku od osmi do osmnácti let v Kábulu. Z průzkumu vyplývá, že jednoho nebo oba rodiče ztratilo v souvislosti s konflikty jedenačtyřicet procent z nich. Více než polovina byla svědky mučení a poprav. Osmdesát procent těchto dětí řeklo, že život nemá smysl, ani cenu. Vlastní a cizí smrt je pro tuto generaci jediné přijatelné východisko... Zatímco první generace teroristů útočila kvůli změně politických a hospodářských požadavků či kvůli splnění nějakých konkrétních přání (třeba propuštění zajatých spolubojovníků), tato generace už ztratila nejen úctu před životem a sebezáchovné pudy, které jsou vlastní všem živočichům. Důvody, které uvádějí, jsou k jejich akcím jen uměle přimontovány. Nepřipomínají už ani sebevraha z Dostojevského, který je rozhodnut spáchat sebevraždu a jen zoufale shání jasný motiv, protože si ještě myslí, že by ho smrt měla mít. Tato generace ho nejspíš ani nepotřebuje, je geneticky poškozená."

Tím, že se Karel Hvížďala dopustil v dnešním českém tisku něčeho nevídaného: hluboké úvahy, probudil zároveň k úvaze i mne.

Ve své úvaze ztotožňuje KH memy (citové stopy v paměti, které ovlivňují charakter a jednání jedince) s geny. Myslím si, že lidské zážitky se okamžitě po procítění otiskují do genů, čímž působí nejen na nás, ale i na potenciální nekonečnou řadu našich potomků. Kromě toho (jak vyvozujeme my věřící) si s sebou nezávisle na genech neseme své zážitky a jejich následné reflexe i přes hranici fyzické smrti, čímž naše memy ovlivňují 1 až x našich potomků duševních. Pakliže věříme na vesmírnou paměť zvanou třeba Boží vědomí, víme ještě, že každý náš nepatrný čin se může dotknout kohokoli, kdo se mu svou činností či myšlenkami přiblíží, a to nezávisle na čase. Tomu už vlastně ani netřeba věřit - fyzikové to dokázali.

Víme tedy, že ani ten zdánlivě nejpominutelnější čin se nedá vymazat a přináší neodvratné následky. Jediná facka navíc a naše dítě bude do smrti postiženo. Jediná facka nazbyt a nebožtík musí navěky strašit v divotvorné hospodě (jak se to stalo kostlivci ve Werichově "Frantovi Nebojsovi"), úder křídel jihoamerického motýla rozhoduje o intenzitě sněžné bouře v Grónsku. Kdybychom na tuto osudovost měli stále myslet, nemohli bychom už udělat ani krok, což se u psychické přecitlivělosti zvané terminální agorafobie stále častěji stává i v našich zeměpisných šířkách. Jak ale asi reaguje psychika lidí v oblastech, kde následkem každého kroku může být zkáza a smrt (moje vlastní, rodiny, vesnice, celého kraje)?

Za celý svůj život jsem prožil smrt jen jednoho člena své užší rodiny. Dokážu si stěží představit rodinný pohřeb (pohřeb, na který přijde celá naše, typicky evropská - rozpadlá a špatně komunikující - rodina). Už vůbec pak nevím, jak bych reagoval na to, kdybych na onen pohřeb přišel z celé rodiny jedině já sám, protože bych jako jediný zůstal naživu. Tím méně pokud by za obět padla celá moje obec. I moje potomky (pokud bych po takové zkušenosti ještě nějaké chtěl a mohl mít) by taková věc zřejmě ovlivnila na mnoho generací dopředu. Jestliže bych v domě našel Bibli a otevřel ji, zřejmě bych se zhrozil starozákonního příběhu o Jobovi a knihu bych odložil.

Možná (a to je pravděpodobnější) bych si ale vůbec nevzpomněl, k čemu ta divná věc z papíru slouží. Když k tomu připočtu bezprávný život člověka, který ví o tom, že musí vynaložit stejnou práci za tisíckrát nuznější mzdu, než je tomu na opačné polokouli, který občas žije jako divoké zvíře ve stále se proměňující smečce v horských doupatech, a při vědomí, že tento stav trvá už dvě, tři, sedm generací (Afghánistán), od doby kdy se z obdělávaného pole mého předka stalo pole se střelným prachem, pak bych už nejspíš byl jiný člověk s úplně jinými, nelidskými a bezbožnými argumenty (s patřičnými následky na všechny rozměry, kterých se má osobnost dotýká). Jsem si téměř jistý, že (pokud bych neměl opravdu silnou víru v Boha, který ví, co dělá a který mi přikazuje to vše trpně snést) bych se dal naverbovat kamkoli a kýmkoli, jen abych zapomněl.

Karel Hvížďala pokračuje:

Někteří čtenáři si možná i po těchto úvahách ponechají názor, že v těchto "nám vzdálených" oblastech (Kavkaz, Přední Východ, Severní a Střední Afrika, Střední Amerika) žijí prostě bezdůvodně vyšinutí šílenci. (A basta!) Další budou přemýšlet nad nám nepochopitelnou chudobou, zoufalstvím, bolestí a morálním hnusem takových krajů a budou je v duchu porovnávat s tím nejhorším, co si kdy sami prožili, a živě si vybavovat a rekonstruovat své možné reakce na takovou situaci. Přitom se jim možná vybaví obraz vlastní známé společnosti, a, porovnávaje dostatečně hluboce "svůj" (dejme tomu) Sever s "jejich" Jihem, vyjde jim tato strašlivá, orwellovská rovnice:

Nesnesitelné, rozstřílené a opuštěné barabizny ve vybombardovaných městech na Jihu. Nesnesitelné opevněné, betonové, zamřížované a na mnoho průmyslových zámků zamčené barabizny s posprejovanými zdmi na Severu. Rozbité, roztroušené rodiny, u nichž mnoho příslušníků nepřežilo a další jsou tělesně invalidní na Jihu. Rozbité, roztroušené rodiny, kde nikdo nemá na nikoho čas, takže všichni jsou duševně invalidní na Severu.Nesvobodné otrokyně, zakuklené ve svých burkách a nucené bez výhrady poslouchat své muže na Jihu.

Nesvobodné otrokyně nestíhající ani povolání ani rodinu, zakuklené ve svém dětinském feminismu na Severu. Předčasně (ale už nikdy ne skutečně) dospělé děti, přepásané náboji se samopaly kolem krku na Jihu. Předčasně (ale už nikdy ne skutečně) dospělé děti, se schovanými náboji a s fotkou oblíbeného bojovníka na tričku na Severu. Nesvobodní muži, pachtící se pod vševidoucím okem despotického velitele na Jihu. Nesvobodní muži, pachtící se pod vševidoucím okem despotického šéfa na Severu. Teroristé, na které jsou, coby na desperáty, vypsány vysoké odměny, skrývající se v ilegálních táborech v poušti na Jihu. Beztrestní teroristé, naverbovaní za vysoký důchod, teroristé, cvičení jako řadoví vojácí oficiální armády Severu.

Perlička Karla Hvížďaly na konec:

Zveřejněno v Britských listech dne 9.9. 2004 ZDE
je to však ověřená, seriózní informace? Pozn. JČ.

Trochu vcítění místo toho pohledu z ptačí perspektivy, pánové novináři. Kulajev se může jmenovat Novák, Chanpasa Johnson a všichni ve stejné kaši. A všichni si klademe otázku, proč v ní jsme, právě my, teď a tady. Odpověď je (zdánlivě!) jednoduchá. Někde jsme (možná mnohokrát, možná jednou silně) klopýtli, už si to ani nepamatujeme, ale má to za následek fakt, že jsme se narodili ve světě plném klopýtání. Jak z toho ven? Karel Hvížďala, který se kupodivu nevciťuje do zraněného establishmentu, ani do smutných obětí útoku, ale do oněch naverbovaných "žoldáků terorismu" a do jejich rezervoárů, píše: "Buďto dáme šanci dočasně levnému a tradičně ruskému (Autorova poznámka k úvaze: americkému, čínskému, obecně velmocenskému?) řešení pomocí vyvražďování, nebo zvolíme nekonečně dražší a náročnější řešení, na kterém se bude muset celá naše civilizace finančně podílet.

Uchráníme se před tím, abychom dopadli jako Čečenci? Že to zní absurdně? Ano, teď. Kdo ví, jak tomu bude za padesát let! Otázka je jestli i my nejsme už tak geneticky poškozeni, že umíme myslet jen na momentální zisk." Pokud si máme odpovědět upřímně, bude odpověď znít ano. Zisk pěšáka-teroristy je v ukojení prvoplánové frustrace. Zisk našince, Seveřana, v ukojení prvoplánové pažravosti.

Ano, úkol, který nastiňuje Karel Hvížďala je nadlidský, jobovský. Tak snad abychom otevřeli na obou polokoulích bibli a korán, našli si tam Jobův příběh a zapřemýšleli nad možným dluhem, který bylo v jeho případě nutné splatit.

Poznámka JČ: Informace, že "terorismus" lze neutralizovat pouze prosperitou - a pak také pevnými, etickými státními strukturami (ty zajišťují svobodu), není nová; je ve skutečnosti tak stará, až je banální. Bohaté státy světa jsou ovšem ochotny poskytovat rozsáhlé finanční dotace pouze těm selhávajícím státům, které jsou důležité pro realizaci vlastních státních sobeckých zájmů.

Jinou banální informací je, že protiruští bojovníci v Čečensku jsou místním obyvatelstvem nenáviděni asi tak stejně intenzivně jako ruští vojáci. Mnoho obyčejných Čečenců by dalo přednost ruské nadvládě, pokud by zajistila právní stát a konec vraždění. Tuto skutečnost bohužel někteří aktivističtí novináři v českém prostředí dlouhá léta zamlčovali.