V českých zemích dochází vždycky k interní změně režimu pouze pod vlivem vnějších politických okolností. Češi a Slováci trpí pod dopadem mezinárodního vývoje, skoro nikdy nemívají možnost jej ovlivnit. A pád komunismu v listopadu 1989 mnoho Čechů a Slováků bezpochyby (nepříjemně?) překvapil. I listopad 1989 byl důsledkem externích, mezinárodních změn.

Je nyní jasné, že nejvýznamnějším mezníkem současné české historie není listopad 1989, ale je jím Pražské jaro roku 1968. V šedesátých letech zahájila československá společnost pozoruhodnou cestu směrem k svému osvobození. Bylo to období neuvěřitelného kulturního rozkvětu a svobodný pokrok v kulturní sféře brzo přerostl i do politiky. Liberální éra šedesátých let měla pevné kořeny v kultuře meziválečné demokratické Československé republiky. Bylo tomu tak proto, že mnoho lidí, kteří zažili meziválečné Československo už jako dospělí, byli v Československu šedesátých let stále ještě velmi aktivní. Avšak zničení reformního hnutí z šedesátých let po roce 1968 šlo ruku v ruce s generační změnou. Začátkem sedmdesátých let odešli z veřejné scény prvorepublikoví intelektuálové nejen v důsledku nového politického útlaku, ale také v důsledku svého pokročilého věku - prostě zemřeli.

Vznikla nová, daleko tvrdší (podle Václava Havla "asijská") éra lidí, většina z nichž poznala jen komunismus a byla ochotna se přizpůsobit pokrytectví Husákova okupačního režimu, předstírat, že jsou komunisty v době, kdy už na komunismus nikdo nevěřil. Byli to právě tito lidé, narození a vychovaní za komunismu, kteří se dobrovolně podíleli na zničení všeho, co bylo originální a osvícené v politickém a kulturním dědictví předchozích desetiletí. Sedmdesátá a osmdesátá léta proměnila Československo doslova v kulturní a politický hřbitov, Heinrich Böll ho nazval "Biafrou ducha" (Biafra se stala v sedmdesátých letech obětí genocidy). Národ byl ochromen a vržen zpět do stavu dětinské bezmocnosti, který dobře dokumentuje film Pelíšky, jehož autor si do svého údajného obrazu šedesátých let (které neznal) právě promítl infantilitu let sedmdesátých a osmdesátých. Je pravda, že v padesátých letech komunisté popravovali a poslali desetitisíce lidí do pracovních táborů, kdežto v sedmdesátých a v osmdesátých letech byl husákovský útlak daleko "unavenější". Jenže v padesátých letech měla československá společnost ještě relativně blízký, bezprostřední zážitek z fungující meziválečné demokracie, a tak byla vůči totalitnímu útlaku tehdy odolnější. V sedmdesátých a v osmdesátých letech si už demokracii skoro nikdo nepamatoval, a tak se pod husákovským tlakem rozložilo všechno.

Když se tedy koncem osmdesátých let začal rozpadat sovětský blok, Čechoslováci, kteří byli téměř úplně izolováni od vnějšího světa, byli nepřipraveni. Naštěstí moc dočasně převzala skupinka disidentů, kterými posléze národ začal vesměs pohrdat, a možná tím zabránila krveprolití.

Jakmile komunismus padl, národ měl veliké naděje. Domníval se, že se rychle stane skutečně svobodným, demokratickým a bohatým. Zapomněl, že demokracie stejně jako bohatství jsou důsledkem usilovné, intenzivní práce - že demokracii je nutno kultivovat otevřenou, kritickou diskusí a že může kvést jen v prostředí, které má dobré a vynutitelné zákony. Zapomněl, že je nutno projevovat předvídavost. Že základní podmínkou demokracie je, že se lidi musejí přestat bát. Demokracie funguje jen tam, kde za ni je ochoten občan nést kůži na trh.

Namísto toho však v devadesátých letech doslova rozkvetl konzumerismus a hodnotový systém Husákovy éry, založený na podvádění, pokrytectví a individuálním sobectví. Husákův systém ovšem prošel určitými změnami a přizpůsobil se podmínkám "bezbřehého", neregulovaného tržního mechanismu, kde bylo možno podplatit kohokoliv.

Přitom vznikl svého druhu "komunismus naruby". Kdokoliv, kdo se v prvních rozkrádačských letech po roce 1989 vyjádřil kriticky k tomu, co se děje, byl označen za komunismu a tak vhodně zdiskreditován. Ti, kteří se chtěli zachránit, zejména aktivní kolaboranti s komunismem, v této době horlivě kopali do komunistické mrtvoly. Když se pak začalo ukazovat, že vývoj není tak pozitivní, jak lidé doufali, horlivci situaci "napravovali" ještě intenzivnějším antikomunismem...

Politováníhodné dědictví Husákovy éry se vyčerpalo teprve až ke konci devadesátých let, kdy se přechodové ponormalizační režimy Václava Klause a Vladimíra Mečiara (jimž se také mezitím podařilo rozbít Československou republiku) konečně rozložily. Teprve až po tomto traumatickém mezidobí, až od konce devadesátých let zahájily Česká republika a Slovensko v silné deziluzi konečně pomalou cestu směrem k zralé demokracii uprostřed společenství evropských národů.

Doufejme, že se jejich cesta bude od nynějška zrychlovat a deziluze bude klesat.