Den zrodu československé samostatnosti si lidé připomínali opět tichým protestem - svátečním ustrojením s černou kravatou, trikolorou v národních barvách, jak je k tomu vyzývala ilegální politická kampaň. Letáky vyzývající k manifestační účasti vydávala i řada odbojových studentských skupin. Protinacistické texty, které psal a víkendech na školním cyklostylu u rodičů na Lounsku množil Lubor Zink, kolportoval po Praze kromě Čeňka Adamce také místopředseda studentské samosprávy Hlávkových studentských kolejí, medik Jan Opletal.

Již v předvečer 28. října 1939 se u pomníků našich významných osobností a pamětních desek začaly objevovat květiny se zakázanými československými trikolórami, na mnohých místech hořely svíčky. Po nárožích byly vylepovány ilegální letáky zvoucí na zítřejší demonstrace. Ten den se do Prahy na demonstrace sjelo i mnoho venkovských lidí, svátečně oděných a se smutečními černými doplňky. Lidé si postupně dodávali odvahy, připínali si na oblečení zakázané československé trikolóry a po několika měsících nahlas volali, co si o třetí říši myslí. Demonstrací 28. října 1939 se zúčastnily všechny složky české společnosti, ve velké míře studenti.

Demonstraci studentů pražské gestapo rozhánělo střelbou do davu. Na nepokoje byly připraveny nejen pořádkové policejní síly protektorátu, ale také německé nacistické složky SS, SA, SD a gestapa. Čeští občané se procházeli na ulicích se stužkami v národních barvách, zastavovali se u historicky symbolických míst, zpívali hymnu a provolávali slávu Benešovi. Začala se skandovat hesla: "Pryč s Němci!", "My chceme svobodu!", "Ať žije Beneš!", "Pryč s Hitlerem!", "Chceme právo!" Česká policie si při zásazích vůči demonstrantům počínala "dosti neochotně". Také tehdy mnozí přijeli z dalších českých měst. V ND se hrálo představení Shakespearovy hry Mackbeth, kdy obecenstvo aplaudovalo na verše "byť sebevětší noc, den přijde zas".

Teprve po Hitlerových výhrůžkách, že zruší "protektorátní autonomii", které Háchovi a ministerskému předsedovi Eliášovi přednesl státní tajemník K.H. Frank, došlo k úplnému vyklizení Václavského náměstí. Po šesté hodině večerní už plně nastupila okupační moc. Nacisté začali střílet.

Proti manifestujícím zasahovaly nejen ozbrojené složky, ale spontánně také zfanatizovaní studenti pražských německých škol. Nakonec došlo i ke střelbě z revolverů do civilistů. Nejvíce těžce zraněných bylo v Žitné ulici (5), v Melantrichově (3), na Karlově náměstí (3). V prostoru Mezibranské ulice byl na místě zabit dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, v Žitné poblíž Štěpánské smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Byl pak operován na klinice prof. Arnolda Jiráska. Byl postřelen do břicha a 11. listopadu v 11 hod. 45 min. následkům zranění podlehl a zemřel na zánět pobřišnice.

Jana Opletela zná skoro každý, pekařského dělníka Václava Sedláčka potkal osud zapomnění. 4.listopadu 1939 byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben na Branickém hřbitově. Všichni jeho příbuzní zahynuli za druhé světové války, proto se po válce nikdo z nich nemohl nestaral o jeho hrob. A tak byl jeho hrob v roce 1965 zrušen a místo prodáno. Ani kam položit květinu není.

Kromě Prahy, kde byly demonstrace největší, se ten den demonstrovalo i v Ostravě, Plzni, Hradci Králové a v dalších městech.

Ale s touto situací se okupanti nehodlali smířit a chystali tvrdé represe.

Protektorátní státní orgány se snažily chránit obyvatelstvo a zabránit stupňování německého teroru. Když student Jan Opletal na následky zranění 11. listopadu zemřel, usilovaly o odvezení jeho těla na Moravu, protože pocházel ze Lhoty u Nákla na Litovelsku. Studentské organizace však požadovaly předtím důstojný veřejný průvod městem k nádraží. Studentská samospráva Hlávkových kolejí v čele s jejím předsedou, Janovým fakultním kolegou Maxmilianem Martischnigem a ředitelem koleje Václavem Weiserem počala s okamžitou přípravou a organizací pohřbu, který stanovila na 15. listopad. Rektor UK Bedřich Hrozný, rozluštitel chetitštiny, vyzval studenty, aby neprovokovali ani smutečními páskami.

Na všech kolejích byly vyvěšeny černé prapory. Pohřeb Jana Opletala a studentská manifestace se konaly na Albertově jako poslední rozloučení - pak rakev s velkým mrtvým směřovala na rodnou Moravu, do Nákla u Litovle. Slavnostní pohřeb vedl děkan lékařské fakulty Hájek. Při ukládání rakve do pohřebního vozu se spontánně rozezněla hymna Kde domov můj i se slovenskou částí. Přes všechny výhružky a varování se pohřbu zúčastnily tisíce lidí. Zprvu tichá a poklidná demonstrace se změnila v bouřlivou. Ta pak byla Němci brutálně rozehnána.

Samotné rozloučení proběhlo v hrobovém tichu a pod režií české policie. Čtyři tisícovky studentů se rozešly v klidu. Policie záhy převezla rakev na nádraží. Jenže některé hloučky pak šly ke Karlovu náměstí. Na různých místech se studenti opět shromažďovali, volali protiněmecké výroky, provolávali slávu ČSR, zase zpívali... Často znějící píseň Hej Slované přerušovala hesla požadující nejen svobodu, samostatné Československo a návrat prezidenta Beneše, ale ozývalo se i Pryč s Hitlerem!, Němci ven!. Nastaly další srážky - Na Karláku, Národní třídě, dnešním Palachově náměstí. Do Právnické fakulty dokonce vtrhli esesáci a zatkli dvacet lidí, většinou studentů.

Demonstrace pak pokračovaly celý den, několik Němců při nich utrpělo lehčí zranění.

Dle některých svědectví byly srážky možná schválně vyvolány - do smutečního davu údajně najížděl vůz s esesáky, některé protinacistické letáky se prý vyráběly přímo na pražském gestapu. Jiné zvěsti hovoří dokonce o převrácení automobilu nenáviděného K.H. Franka ve Voršilské ulici, který prý průběh manifestace chtěl sledovat osobně. Řidič projíždějícího K. H. Franka vystoupil z vozu a vrhl se na studenty, ale dostal tvrdou ránu do nosu.

Proslulá agrese nacistických sil 17. listopadu měla za cíl zastrašit celý český národ i orgány protektorátní samosprávy.

Ve stejnou dobu, kdy byla rakev s ostatky Jana Opletala ukládána do rodné země, zahájil Hitler v Berlíně mimořádnou poradu s jediným bodem programu -- persekuce českých studentů. Akce dostala název "Sonderaktion Prag vom 17. November 1939". Hitler prohlásil: "15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud... Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí...".

České vysoké školy měly být na tři roky uzavřeny, vedoucí představitelé českých vysokoškoláků zatčeni a popraveni, stovky českých studentů internovány do koncentračních táborů.

Té noci byly nacistickými represivními složkami přepadeny v Praze vysoké školy a koleje, kde nacisté zatkli a zbili stovky studentů. Stejný osud a cesta do Sachsenhausenu stihl vysokoškoláky z brněnských Kounicových a Sušilových kolejí. Později Němci sebrali i 15 studentů příbramské Vysoké školy báňské.

Devět vybraných osob bylo bez soudu v Ruzyni popraveno, mezi nimi zapisovatel Svazu českého studentstva Václav Šaffránek, student prvního ročníku inženýrského stavitelství ČVUT. Drastické bylo také okamžité odvlečení 1 200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tato blesková německá akce byla provedena na základě rozhodnutí Hitlera v Berlíně 16. 11. 1939 podle říšského výnosu "Sonderbehandlung" z 20. září 1939, kdy zatčené osoby mohly být popraveny bez soudního řízení.

Vysoké školy byly uzavřeny. Koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg se začal plnit českými studenty. Díky "neohrožené poníženosti" státního prezidenta Háchy opustila valná většina českých studentů koncentrák do konce roku 1942, poslední pak v lednu 1943. Byli mladí a měli štěstí, že unikli snižování potravních dávek, ke kterému docházelo v pozdějších letech, takže jich zde nakonec zahynulo "jen" 35. Oběti na životech a zdraví přinesli i vysokoškolští učitelé.

V koncentračních táborech ale zahynulo celkem 121 vysokoškoláků. Německý útok proti české inteligenci a demokracii jako takové začal.

Na poradě u Hitlera se československý vyslanec Chvalkovský dozvěděl, že za každého zraněného Němce budou popraveni tři Češi. O "událostech" se nesmělo referovat v říšských médiích a český rozhlas směl zprávu o tomto brutálním útoku proti české inteligenci vysílat toliko v češtině.

Proti jiným zvěrstvům, které němečtí nacisté za druhé světové války napáchali, se zdá počet 9 popravených a 1200 studentů odvlečených do koncentračních táborů malým zlomkem. Vždyť jejich oběti se později počítaly na miliony.

"Rasově schopné a vhodné síly musí projít německými školami", soudil sudetoněmecký nacista Künzeli, v návaznosti na varovaní rakouskouherského ministra Hasnera z roku 1869 před rozdělením ČVUT na českou a německou část.

Na Opletalovu památku a památku všem studentům mučených nacisty je 17. listopad vyhlášen na celém světě za "Mezinárodní den studenstva" při příležitosti druhého výročí podzimních událostí v roce 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, a to ve Velké Británii, v londýnské Caxton Hall na veliké manifestační schůzi delegátů studentů 26 národů svobodného demokratického světa pod záštitou presidenta Dr. E. Beneše a exilové čs. vlády.

Za účinné podpory a pomoci britského svazu Union Students of England byl již v listopadu 1940 obnoven v Londýně Ústřední svaz čs. studenstva, jehož členy se stali známí studentští pracovníci, jimž se podařilo uprchnout do zahraničí a zapojit se do naší zahraniční armády. Tento ústřední orgán čs. studentstva vyvíjel v dalších letech v zahraničí za aktivní pomoci čs. exilové vlády rozsáhlou činnost a v roce 1941 svolal do Londýna (Caxton Hall) shora uvedenou manifestační schůzi, která přijala "Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu", začínající následovně:

"My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva."

Dále se v tomto prohlášení uvádělo: "Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí."

Sálem tehdy mimo jiné znělo: "My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli."

Text a vyhlášení Mezinárodního dne studentstva přečetl ve ztichlém sále, naplněném atmosférou slavnostního historického okamžiku Lubor Zink. Ten byl také autorem brožury The Stormy November, prvního svědectví, které přispělo podstatným způsobem k mezinárodnímu světovému ohlasu. Zahájilo řadu publikací - od Persekuce českého studentstva za okupace, vydané v roce 1945, přes shrnující práce Pasákovy až po znamenité knihy (Ráno přišla noc, Praha, Mladá fronta 1989 a A den se vrátil, Bratislava, Astra 1993) Jozefa Leikerta.

V témže roce 1940 Mezinárodní rada mládeže, která sdružovala mládež ze států antifašistické koalice, svolala do londýnské koncertní síně Royal Albert Hall mezinárodní konferenci mládeže, na níž promluvil také prezident Dr. E. Beneš. Z této konference bylo rozhlasem zasláno poselství studentům do Moskvy, dále do Čunkinu v Číně, do New Yorku v USA a odtud zpět do londýnské Albert Hall. V roce 1942 se k tomuto prohlášení přihlásil i mezinárodní sjezd studentů ve Washingtonu, kde byli zastoupeni delegáti více než 50 zemí světa.

Odkaz 17. listopadu 1939 jsme si u nás po skončení 2. světové války každoročně připomínali, stále připomínáme a budeme připomínat. Přímé účastníky těchto historických událostí z roku 1939 překvapilo, že byl tento významný den přejmenován v kalendáři roku 1990 na "Den boje studentů za svobodu a demokracii" a v roce 2000 na "Den boje za svobodu a demokracii" jako státní svátek.

Ale v 17. listopadu 1939 zůstává velká symbolika -- zde nacisté prvně zcela otevřeně ukázali světu svou pravou tvář. Veřejně deklarovali své politiké metody -- přepadnout v noci vojskem spící studenty, ničit porobenému národu jeho inteligenci. Toho si konečně všiml i světový tisk a veřejné mínění, do té dobu se kojící iluzí o německých úmyslech. Nebylo to poprvé, kdy až velká oběť českého národa strhávala šupiny z očí naivních a zbabělých evropských státníků.

Poteba nalézt emocionálně silný symbol odporu a hrdého vzdoru u mladé generace v roce 1989 byla logická a i proto organizaci demonstrace na Albertově zaštítili také studenti - Městská vysokoškolská rada. Nikdo z organizátorů netušil, že by se dějinná paralela mohla odehrát zrovna tam. Ale to už je jiný příběh...