Navštíví-li Prahu v současnosti Čech, který už delší dobu žije na Západě, vzbudí to v něm značně klaustrofobické pocity. Prvotní příčina jeho tísně je zcela hmatatatelná a prozaická: v Praze je dnes skutečně havarijní ekologická situace. Návštěvník má prostě dojem, že se dusí. Vzduch je jakoby bez kyslíku, a to často i na místech, na něž má člověk z mládí či z dětství krásné vzpomínky. Pro toho, kdo kdysi zažil třeba osvěžující, čerstvé letní ráno u Vltavy, bude procházka například po Smetanově nábřeží od Národního divadla ke Karlovým lázním značným šokem. Po celém městě je cítit chemický, sirnatý zápach. V některých částech Prahy je tento zápach neobyčejně intenzívní. Sílí hlavně v noci, kdy prý, podle informací Pražanů, pražské (a kladenské!) průmyslové závody vypouštějí exhalace do ovzduší. Nelze větrat a je nutno spát při zavřených oknech. Jedna Pražanka si stěžovala (bydlí nedaleko Palackého náměstí), že kdykoli se pokusí vyvětrat zakouřenou místnost, pokoj se zvenčí naplní odporným zápachem. Ačkoliv si Pražané chemickou zamořenost svého města dnes částečně uvědomují, svou situaci si zhoršují tím, že většina z nich kouří. Jak podotkla jedna lékařka, oficiální protikuřácké kampaně v Československu prý nezabírají. Lidé v Československu totiž úředním sdělením zásadně nedůvěřují: neberou vážně proto ani oficiální varování, že kouření škodí zdraví.

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla na jaře roku 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Kompletní článek ZDE