Baracka Obamu zvolili americkým prezidentem v nepříznivé době. Stal se tak -- bez ohledu na to, jak si v budoucnu povede, historickou osobou. Svým vítězstvím změnil Spojené státy tak důkladně, že lidé tam i po celém světě mají dojem, že vznikla úplně nová éra...

M. Topolánek poznamenal, že presidentem Spojených států "by měl být Američan". Proboha, kdo je vlastně tento člověk, který chce z naší malé české kotliny "rozlišovat", kdo ze dvou kandidátů na presidenta v USA je Američan (ten pravý, skutečný a opravdový) a kdo není Američan (ten pravý, skutečný opravdový)? ptá se Jindřich Bešták. Chtěl by snad naznačit, že většina lidí ve Spojených Státech, která zvolila pana Obamu, se mýlí? Ale jistě, někteří Češi to opět vědí nejlépe. A což tak vymyslet nový "Úřad pro neamerickou činnost", to by možná bylo ještě dnes pro někoho to opravdu správné, "americké", nebo ne? Nakonec, u nás máme také jeden takový "Ústav....."

Scéna odtud, kam informace docházejí se zpožděním. "Co myslíš, jsou to Obamovy nebo McCainovy bomby," ptá se jedna afghánská žena v muslimské burce druhé v kresleném komentáři Petera Brookse v deníku Times ZDE

V minulém týdnu, proběhla zde na Britských listech zajímavá diskuze o mladých lidech a jejich motivaci k tvorbě demokratické společnosti. Nejvíce mě nadchl pan František Řezáč svou výzvou ke vzpouře mladých. "Zvedněte své hýždě, přestaňte čekat co vám staří navaří a ukažte, co ve vás je, vy ošklivá kačátka ...!" pravil energicky a zároveň popřel tezi, že idealismus odchází s věkem. Nejsou slova pana Řezáče pouhým výkřikem do tmy? Nezbývá než se zeptat. Kdo jsou ti mladí lidé?

Prý jsme si užívali svobodného přístupu do Spojených států aniž bychom museli žádat o vstupní víza a takový způsob cestování musí skončit. Americké úřady tlačí na kanadskou federální vládu, aby začala dodávat podrobné informace o lidech, kteří chtějí Spojené státy navštívit.

Gruzínský prezident Michail Saakašvili propustil Zazu Gogavu, šéfa gruzínské armády. Saakašvili se vyjádřil, že "nepřítel" je stále za dveřmi a že musí řešit "nedostatky" v armádě.

Saakašvili uvedl, že chtěl Gogavovi poděkoval, ale že po analýze srpnových událostí se rozhodl, že "nedostatky, které jsme objevili, musejí být eliminovány."

Minulý týden Saakašvili odvolal z funkce gruzínského ministerského předsedu Ladu Grugenidzeho. Saakašvili čelí v Gruzii rostoucí kritice ohledně toho, jak vedl konflikt o Jižní Osetii.

Podrobnosti v angličtině ZDE

O poměrech, za nichž se zahraniční dělníci, nyní zejména z asijských zemí, dostávají do České republiky a pracují v jejich montovnách, bylo už napsáno mnoho. Jen pro připomenutí: systém přístupu např. vietnamských imigrantů je dokonale propracovaný. Veškerým těžkopádným změnám realizovaným českou stranou např. na konzulátě v Hanoji či Ulán Bátaru se místní "agentury" (čti mafie) pružně přizpůsobují. Špatnou situaci zájemců o práci to nemění, ale reálně zhoršuje. Vstup na český pracovní trh nyní stojí Vietnamce zhruba 13 tisíc dolarů, zatímco před dvěma lety to bylo téměř o polovinu méně. V důsledku rozlezlé korupce se k nám nedostávají kvalifikovaní pracovníci, které potřebujeme, ale lidé, na jejichž vkladu do "systému" má mafie ekonomický zájem. Často jde o lidi nekvalifikované, někdy i kriminální minulostí.

Těmito slovy je uvozen zápis z jednání předsednictva Rady Českého rozhlasu ze dne 15. října 2008 o poslechu publicistických pořadů v předvolebním období radními ČRo. Rada si vyžádala poslech pořadu "Zrcadlo krajů" ze dne 7.10. (Olomoucký kraj). a 9.10. 2008 (Moravskoslezský kraj). Na podnět Dany Jaklové byly vyžádány jejich nahrávky. Jaklová podle schváleného a zveřejněného zápisu z předsednictva "poukazuje na nevhodně zvolený formát a na zdůraznění negativních jevů ve fungování krajských orgánů".

Jinými slovy: Člence a aktivistce volební strany ODS a zároveň místopředsedkyni Rady Daně Jaklové se těsně před volbami nelíbilo, že si regionální pořady vzaly na paškál nedostatky práce krajských hejtmanů ze strany, které je Dana Jaklová členem a o jejíž mediální politice se snaží spolurozhodovat. Voliči vystavili hejtmanům z ODS i hejtmanovi z KDU-ČSL účet dostatečně jasný a viditelný. Mirek Topolánek to nazval oranžovou tsunami. No bodejť by se kritický názor na Jánském vršku líbil... V následující diskuzi Jaklové zdatně sekundovali všichni, kteří mají co s ODS a jejími politiky společného - Tomáš Ratiborský (bývalý šéf sekretariátu ODS v době mrtvých sponzorů) i Antonín Zelenka (v roce 2000 redaktor Bobovize).

Íránský ministr vnitra Ali Kordan léta tvrdil, že má doktorát z Oxfordské univerzity. Proto mu byl zvýšen plat. V minulých měsících však vyšlo najevo, že jeho doktorský diplom je primitivní padělek, s několika hrubkami.

Vyšlo najevo, že ministr vnitra nemá titul z žádné univerzity, přestože pracoval jako vysokoškolský učitel.

V íránském parlamentě se konala hněvivá rozprava, v níž jeden poslanec ministra vnitra obvinil, že vykládal svým studentům lživé historky o svém údajném studentském životě v Oxfordu.

V pražském Národním muzeu na Václavském náměstí probíhá od 28. října 2008 do 15. března 2009 výstava o meziválečné Republice československé. Myslím, že se jí nepodařilo vytvořit úplně ucelený obraz života meziválečného Československa, celkový dojem je spíš tříšť neintegrovaných fragmentů. Popisky, vysvětlující problematiku, jsou dostatečné, někdy jsou možná až příliš zestručněné a lakonické. Přesto však jsou tyto fragmenty mnohdy zajímavé.

Výstava je rozdělena na dvě hlavní části: jedna z nich se zabývá především pražským, víceméně středostavovským, často kavárenským životem, druhá (ta je integrovanější a snad i přínosnější) životem na československém venkově. Překvapivé je, jak byl často ještě za první republiky život na venkově tvrdý.

I když je to zevšeobecňující, pravda je, že každému národu se připisují některé jeho dominantní vlastnosti. S Japonci se pojí pracovitost, věrnost zaměstnání a preciznost. Ve městě Makuhari, satelitu Tokia rozloženém na "ukradeném moři", jsem v hotelové hale sledoval uklízečku, jak pulírovala kovovou desku ovládání výtahu. Otřela ji, poodešla, něco se jí nezdálo a pulírovala dál. Ve stejném městě je rozsáhlá japonská zahrada s tradiční čajovnou. O zahradu se staral jediný letitý zahradník a přece, vše bylo čisté, uhrabané, kousek plevele byste nenašli.

Japoncům se podle Spiegel Online podařilo naklonovat myš, která ležela šestnáct let v mrazničce. Tak se ptám, k čemu to je...

Některé věci člověk asi hned pochopí, když myslí jen na kšeft.

KD| Mezinárodní finanční krize způsobená hypotečním "letadlem" v akademických kruzích a mezi novináři rozproudila debatu o tom, co prestižní Council on Foreign Relations nazývá "hromadným přehodnocením kapitalistického modelu a volnotržní ekonomické ortodoxie."

V analýze nazvané "Kapitalismus v krizi" (Capitalism in Crisis) Lee Hudson Teslik cituje slova francouzského prezidenta: "S všemocným trhem, který vždy vše ví nejlépe, je konec".

Svět se odvrací od tržního kapitalismu, přestože současnou globální finanční a ekonomickou krizi způsobily právě státní zásahy do hospodářství, argumentuje v britském konzervativním deníku Daily Telegraph Ambrose Evans-Pritchard. Na podporu svých argumentů cituje nestora britských historiků, marxistického profesora Erica Hobsbawma..

V Praze se o víkendu 1. a 2. listopadu konala konference ,,Protiraketová obrana USA v Evropě." Organizace proběhla v režii hnutí Ne základnám, o pořadatelství se iniciativa dělila s Centrem globálních studií (společné pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy), prostory poskytla Filozofická fakulta UK. Z dvacítky přednášejících čtvrtina přijela ze zahraničí. Měla to být debata zastánců a odpůrců projektu, avšak žádní zastánci nedorazili. Omluvil se i profesor Erazim Kohák, jehož účast byla jako jedno z hlavních lákadel inzerována do poslední chvíle, ačkoli je dlouhodobě hospitalizován. Chyběli i nejdůležitější experti: konstruktéři, kteří vyvíjejí naváděcí radar a lidé provádějící zkoušky amerického protiraketového štítu.

Americká společnost, která se podílí značnou měrou na globální odpovědnosti, je krátce před prezidentskými volbami. Jsme poměrně dobře informováni o kandidátech i jejich programech a sledujeme i vývoj vzájemných šancí. Je to dobře, protože tyto volby se svým dosahem týkají i celkového politicko-společenského prostředí ve světě, tedy i nás. Informace nejsou všechno. Náš přístup a hodnocení by měly mít i zpětnou vazbu.

Rád bych se s vámi podělil o svou dnešní poštu, píše ze Saigonu Jiří Dvořák. Mimo různé internetové noviny nemá cizinec ve Vietnamu žádný přehled o dění. O tom, co se děje všude po světě si, jako mnozí, přečtu v originálech internetových vydání novin amerických, francouzských, německých , australských i ruských. Co se děje v Čechách, moc nečtu, protože mi to nečiní radost a také proto, že ten tisk český je ve všech zprávách stejný a má jistá, "zvláštní" klišé. Britské listy, být jde vlastně o takový Blog speciál, čtu často a tam také nacházím, co se společnosti v Čechách "hýbe", a vedle názorů nacházím často i překlady aktuálních článků, které jsem zrovna četl v cizím jazyce jinde. To ukazuje, že se Britské listy chovají aktuálně a přispěvatelé jsou stále " v obraze" událostí. Mnoho z těch článku rozesílám svým známým v Čechách, kteří mi za to čas od času vyčiní. Říkají, že je to samá politika a tou se nezabývají, neboť to v Čechách k ničemu nevede, a jsou jen naštvaní.

Reakce na článek Dominiky Švecové "Pár lakonických poznámek o Dílnách z FAMU"

Na Katedře dokumentární tvorby FAMU vedu Dílnu I. ročníku. Od Jihlavského festivalu jsme dostali nabídku na uvedení filmů všech studentů této Dílny - dramaturg festivalu je všechny viděl na klauzurních zkouškách, konkrétní filmy pak vybral. Festival tedy zaštítil název projekce názvem předmětu a jménem vedoucího pedagoga (Dílna Martina Marečka). Autoři programu nás nepožádali o podobný formát jako u zmiňovaného Wisemana či Seidla, píše Martin Mareček z FAMU.

Dobrý den,

děkuji za reakci na můj článek o dílnách KDT Famu na jihlavském dokumentárním festivalu a informace o vaší dílně.

Na VII. Světovém kongresu Mezinárodní romské unie (IRU), konaném v chorvatském Záhřebu 24.-25. října 2008, byl zvolen staronovým prezidentem IRU Stanislav "Stahiro" Stankiewicz z Polska. Novými viceprezidenty se stali Nadežda Demeterová z Ruska, Viktor Famulson z Švedska, Florian Cioba z Rumunska a Santino Spineli z Italie, generálním tajemníkem pak Bajram Haliti, kosovský Rom žijící v Srbsku. Předsedou Parlamentu IRU účastníci zvolili Gjunera Abdulu, makedonského Roma žijícího v Holandsku. Jednání se účastnili zástupci z 27 zemí z celkového počtu 56 členských států IRU. O svoje dojmy se s Romano hangos podělil jeden z delegátů - Ivan Veselý, místopředseda Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity.

Níže uvedený rozhovor publikujeme jako ukázku pozoruhodné paranoiy, údajně populární v Rusku. (pozn red.)

Michaila Chazina niekto považuje za provokátora, iný za veľkého vedca. Jeden môj moskovský známy ho nazval alarmistom. Toto interview s prezidentom konsolidačnej spoločnosti Neokon, expertom RBK Daily malo v Rusku veľký ohlas, a preto ho ponúkame čitateľom v neskrátenej podobe. Sergej Chelemendik

Približne pred piatimi rokmi som mal "na starosti" kultúru v denníku Komsomolskaja pravda. Vydavateľstva mi posielali knižné novinky v nádeji, že na ne napíšem recenziu. Triediac ďalšiu dávku papiera do zberu som objavil knižku s názvom Úpadok impéria dolára a koniec Pax Americana. Bol som taký šokovaný, až som si pretrel oči. Veď je to hotové šialenstvo -- siahať na začiatku 21. storočia na základy svetového poriadku, slobodný trh! Možno sa sem omylom zatúlala nejaká vykopávka z čias Brežneva? Sovietski amerikanisti-propagandisti radi pochovávali túto Americanu. Nie, bola to čerstvá kniha, vydaná v roku 2003. A jej autormi neboli Ziuganov ani Anpilov, ale istý Chazin. Zo zvedavosti som si prelistoval buričský text. Argumenty sa mi zdali presvedčivé. Posunul som knihu nášmu ekonomickému komentátorovi Žeňovi Anisimovi. Žeňa vtedy napísal recenziu, a spravil aj veľký rozhovor s autorom pre "Komsomolku" (mimochodom prvý v masovej tlači). Odvtedy som si zapamätal, že existuje takýto múdry ekonóm Michail Chazin. Celé tie roky som sledoval jeho vystúpenia. Chazin zostával verný svojim slovám -- stále tvrdil: s Amerikou je amen! Teraz, keď sa jeho neuveriteľná prognóza začala napĺňať, som si s ním dohodol interview.

Editorům Třináctky -- zpravodaje pro občany Prahy 13 z řad ČSSD se podařilo kouzlo nechtěného; jako "hlas lidu" je zde uveřejněna stížnost obyvatelky Lužin: "Poslední dobou s hrůzou sleduji, jak se všude kolem nás zuřivě staví. Každé volné místečko je nebo brzy bude zastavěno. To s rozvojem města nemá nic společného. Vždyť se za chvíli ocitneme v drtivém objetí železobetonových, k životnímu prostředí nepřátelských oblud. Mám pocit, že osud obyvatel třináctky je zcela v rukou investorů, jejichž hlavní motivací je zisk, a nikoli kvalita bydlení občanů. Radnice proti tomu údajně nemůže nic dělat, protože jde o stavby soukromých investorů na privátních pozemcích! Kdo nám tedy pomůže? Budeme zazděni zaživa?"

Na jiné stránce téže tiskoviny je představen kandidát ČSSD do senátu, prof. Ing. Jiří Witzany, DrSc., Dr.h.c., jenž získal v r. 1972 vědeckou hodnost kandidáta věd v oboru Teorie a konstrukce pozemních staveb a v r. 2003 byl jmenován "Významnou osobností v oboru sanací betonových konstrukcí"...

Bakalářský projekt studentky FAMU Veroniky Janečkové Pravztahy, který vyvolal v Britských listech diskusi o tom, zda může být mučení uměním, se bude promítat v pražském divadle Archa, Na Poříčí 26, Praha 1, v rámci tzv. "FAMUfestu" v sobotu 8.11. ve Velkém sále v bloku, který začíná v 15 hodin ZDE

Martin Škabraha ve svém článku o Kunderovi a Nohavicovi pokračuje v důležité diskusi, která začala recenzí Dominiky Švecové z jihlavského festivalu dokumentárních filmů, kde autorka referovala o - jinak prý svou strukturou zjevně značně nedokonalém, nepromyšleném a nepropracovaném - filmu Veroniky Janečkové, která žila po dobu pěti let ve společné domácnosti se svou velmi starou babičkou a ve svém filmu, předváděném v Jihlavě, za nějž dostala bakalářský titul, zaznamenala, jak babičku hádkami psychicky týrá.

V reakci na recenzi Dominiky Švecové se ozvalo několik čtenářů, právníci a známý český neuropatolog František Koukolík, kteří poukázali na to, že film Veroniky Janečkové může být důkazním materiálem spáchaného závažného trestného činu.

Otázka, zda může být film, který by se stal takovým důkazním materiálem, zároveň být uměleckým dílem je zajímavá a asi těžko zodpověditelná. Originální umělecké dílo by mělo novým, nezapomenutelným a hlubokým způsobem osvětlit aspekty lidské existence a mělo by také obsahovat velký estetický náboj; má tedy mít roli poznávací i estetickou.

V této souvislosti se naskýtá otázka, na kterou neumím odpovědět: Může být mučení uměleckým dílem? Podle platných zákonů je bez diskuse, že mučení je trestným činem. Může však záznam mučení být zároveň vůbec někdy uměleckým dílem? Neporuší nelidskost výchozí akce integritu uměleckého díla?

Dalo by se natočit umělecké dílo, které by bylo například založeno na záběrech lidí, hromadně umírajících na otravu v nacistických plynových komorách? Může takový materiál být vůbec někdy prezentován tak, aby to bylo umělecké dílo?

Odpovězte, filozofové...

Jak na to správně poukázal Martin Škabraha, to, co pobuřuje na filmu Veroniky Janečkové, je skutečnost, že zobrazované domácí násilí zůstává nereflektované. Protagonistka filmu, která trápí svou babičku, je totiž zároveň autorka.

Při zobrazení eticky nepřijatelných skutečností je tedy, zdá se, pořád ještě nutno zaujmout konkrétní etický postoj. Co ale pak s díly, jako jsou filmy Leni Riefenstahlové, které jsou zjevně nacistické, přesto však jsou zjevně uměním? Možná, že vadí extremnost a bezprostřednost zobrazovaného násilí, pokud je přímo přítomné. Slyšel jsem o případě, kdy studenti umělecké školy chtěli uspořádat happening v tom smyslu, že by bez vody a potravy umístili psa do výlohy a nechali ho tam zemřít. Nemluvě o tom, že například v Británii, kde existují přísné zákony proti mučení zvířat, by si takovým činem vysloužili vězení asi na deset let, takový čin, jen pro "rajc" že můžeme sledovat umírajícího psa, by byl asi i v dnešní cynické společnosti nepřijatelný. Přestože z "happeningu" získáme "nové" poznatky o tom, jak se psí organismus chová těsně před smrtí, atd. "Nové" vědecké informace, získávané mučením, třeba zločinnými operacemi v nacistických koncentračních táborech, jsou asi dodnes v našich společnostech nepřijatelné.

Pokud je toto pravda, pak se, Martine Škabraho, však všichni přece jen dostáváme na pozici týdeníku Respekt, ne v tom smyslu, že publikoval o Kunderovi nepodloženou pomluvu, ale v tom smyslu, že všichni asi stále podvědomě vyžadujeme dodržování určitých etických norem a stojíme automaticky v "božím soudu" nad bližními, kteří tyto etické normy porušují. Nebo ne?

Nezlobte se na mě, uvědomuji si, že BL jsou kolektivní blog a ne akademický časopis, ale celá debata o "umění", která vypadá na první pohled tak hlubokomyslná a intelektuální, je ve skutečnosti zcela povrchní a zbytečná. Diskutovat tímto způsobem je stejná forma skupinové intelektuální onanie jako ta, na kterou jsem nedávno poukázal v souvislosti s debatou o udavačství. (1)

Pravztahy jsem neviděl, ale zjevně se jedná o záznam nastážované situace(í), principielně totéž jako reality show, kde tzv. režisérka mentálně týrá svoji babičku. (2) Vše co je k tomu zapotřebí říct, je toto: vážená slečno, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měla navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocná, a taky byste se měla poradit s právníkem, protože je pravděpodobné, že na vás někdo podá žalobu. Ne proto, že jste to natočila, ale proto, že jste to záměrně naaranžovala. Stranou toho byste možná měla uvažovat o kariéře v oboru, kde se skutečný, nejenom estetický sadismus oceňuje. Jako např. zvláštní vyšetřovatel u CIA. Tím celá debata končí. Proč toho ale většina z nás není schopna, proč musí do nekonečna analyzovat už tisíckrát analyzované, navíc v časopise, kde jim za to nikdo neplatí?

Použití slova "etický" je, Jane Čulíku, možná uhozením hřebíku na hlavičku. Ve filosofii se totiž toto slovo někdy překvapivě užívá v jiném, dokonce protikladném významu než slovo morální. Morálka se rodí jako odpověď na otázku Co je správné? Tedy jaké normy musíme respektovat ve vztahu k druhým lidem? Etika naproti tomu odpovídá na otázku Co je dobré? Co je dobrý život? A není snad třeba dodávat, že to, co považujeme za správné, má pro nás nakonec smysl především ve vztahu k tomu, co je dobré. Soužití katolíků a protestantů s ateisty je otázkou morálky, na které se musí shodnout; jejich etika se však bude radikálně lišit. A přesto mezi tou morálkou a etikou musí najít nějakou smysluplnou souvislost.

Když čtu Mein Kampf, nestávám se nacistou ani na chvíli, přesto, že v textu lze nalézt mnoho sugestivních a pro neznalého čtenáře snad i přesvědčivých tvrzení. Nemohu tedy souhlasit s tvrzením Martina Škabrahy, že se každý z nás na chvíli stává Raskolnikovem. On sice píše o četbě Dostojevského, avšak nevidím principiální rozdíl s příkladem knihy A. Hitlera, který jsem zvolil já. Nestávám se nacistou především proto, že se textem nenechám pohltit, a ještě více ne proto, že jeho hodnotová východiska jsou neslučitelná s mými.

"Může být mučení uměleckým dílem?" - ptá se Jan Čulík. Natočením filmu o psychickém týrání Pravztahy se Veronika Janečková ocitla na pranýři naší každodenní zkušenosti s uměleckými artefakty. Zvláště, když na umělecké dílo klademe požadavek estetického prožitku. Jestliže bylo "filmové umění" od svého zrodu doslova nepřetržitě interpretováno jako umění pro široké lidové vrstvy, během uplynulých sto let se proměnilo na spotřební zboží.

Ptáte se, zdali může být obraz týrání a mučení uměleckým dílem, píše Martin Brezina.

Odpovídáte si implicite sám, když definujete, že "originální umělecké dílo by mělo novým, nezapomenutelným a hlubokým způsobem osvětlit aspekty lidské existence a mělo by také obsahovat velký estetický náboj; má tedy mít roli poznávací i estetickou."

Týrání a mučení je (bohužel) aspektem lidské existence a jeho působivé umělecké zobrazení může být uměleckým dílem, protože zostří, zcitliví naše vnímání takových fenoménů, bez ohledu na subjektivní motivy tvůrce takového díla.

Je ovšem jasné, že takové pojetí umění je v rozporu s jeho výchovnou rolí. Ale použítí umění jako výchovného nástroje je podle mne provázeno většinou jeho dezinterpretací, kastrací.

Jako filosof si - alespoň prozatím - dovolím odpovědět na otázku Jana Čulíka jinou otázkou, která mne při přemýšlení o kritice filmu Veroniky Janečkové napadla, ale v článku Naši darmodějové jsem se jí nevěnoval (článek má jiné téma).

V posledních dnech jsem tu smutnou frašku konečně začal pouštět z mysli. Byl jsem si totiž jistý, že Respekt se omluví, nic jiného mu přece nezbývá; pachuť zůstane, ale všechno skončí ještě docela rozumně. Jenže Respekt se omluvit nehodlá, což mě šokovalo a znovu vyvolalo všechny ty pocity hnusu, studu a těžko definovatelného ohrožení, které ve mně kauza vzbudila.

První dvě třetiny, nebo možná tři čtvrtiny nového Hřebejkova filmu Nestyda, k němuž napsal scénář Michal Viewegh, vzdáleně na motivy svých Povídek o manželství a o sexu, jsou naprosto brilantním svědectvím o tom, jak v ČR žijí dnešní čtyřicátníci, plným citlivého a ironického pozorování slabostí i předností postav. Až do těch tří čtvrtin je to dobře napsaný příběh, strhující svou lidskostí i profesionalitou filmařské a spisovatelské práce. Hřebejk i Viewegh jsou v českém prostředí už léta zavedená jména a po jejich dosavadní, rozsáhlé produkci, by člověk čekal už jen rutinu. Je příjemným překvapením, že oba zavedení autoři v tomto filmu přinesli něco opravdu nového. Obrovským přínosem, zdá se, bylo prostě to, že se Hřebejk osvobodil od jha spolupráce se svým scénáristou Jarchovským a filmem Nestyda opustil zavedený typ střednoproudých, kazatelských, občas dost nesnesitelných, moralizujících kýčů, vzdal se role vykladače národních historických i soukromých traumat a svět tu jen pozoruje.

Jak ideologie, tlak skupinových zájmů, populistická politika a naprostá nekompetence odsoudily americké hospodářství k pouhému přežívání. Jasný, rozumný plán, jak napravit šílenství Bushovy éry a vrátit Americe ekonomickou racionalitu,píše v americkém časopise Vanity Fair ekonom Joseph E. Stiglitz.

Když americké hospodářství zasáhne pokles, často slyšíte experty debatující o tom, zda to bude spíše pokles ve tvaru V (rychlý a ostrý), nebo ve tvaru U (delší a mělčí). Dnes však možná americké hospodářství zasáhla událost, kterou lze nejlépe popsat jako pokles ve tvaru L. Už teď je na tom ekonomika velmi špatně a zřejmě to tak ještě nějakou dobu zůstane.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2008 přispělo celkem 199 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 45 684.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 30. 9. 2008 částku 190 065.42 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a