To, co na první pohled vypadá jako vtip, však může skrývat závažnější sdělení: strůjci technologií, které škrtí svět, se mohou stát zároveň jeho osvoboditeli. Musí ale splňovat jednu podmínku: stát se zároveň intelektuály.

Tak by to alespoň konvenovalo s představou Egona Bondyho (1930-2007) o globální revoluci, která by odstranila "vládu nadnárodní finanční oligarchie". (Tuto vizi prezentuje v textu REVOLUCE! , který je přepisem audionahrávky z 20.11. 2000.)

Pokusme se převést Bondyho text, který je často vnitřně nesourodý a mnohoznačný, do akčního plánu hypotetické revoluce. (Bondy jakoby neustále a mnohdy překvapivě žongloval a těkal mezi poučeným marxismem a utopií, fantazií a analytickým vhledem, mezi elitářstvím a egalitářstvím, mezi historickou analýzou a prognózou, mezi diktaturou a demokracií, mezi humanismem a terorismem -- inu dialektický a historický materialismus zřejmě zažraný do sféry podvědomí.)

Bude nás zajímat jednak srovnání Bondyho postupu s tradičním marxismem, a jednak srovnání jeho představ se současnou sociální realitou. (Tedy klasická verifikace metodou srovnání hypotéz mezi sebou a srovnání hypotézy s realitou, přičemž zajímavá je též extrapolace vývojové křivky: v určitém časovém rozpětí se objevují proměnné, které by se jevily konstantami z hlediska jednotlivého bodu na časové ose.)

a) Co je cílem revoluce?

Jak výše řečeno, odstranit vládu nadnárodní finanční oligarchie. Bondy zde tedy vychází z axiomu, že je to globální finanční kapitál, který je rozhodující vládnoucí silou ve světě. S tím je v zákrytu koneckonců jak se starým Marxem, tak i se současnými odpůrci a příznivci globalizace.

Podle Marxe "Kapitál se stává velmi mystickou bytostí, neboť se zdá, jakoby všechny společenské produktivní síly byly silami kapitálu, silami, které vyrostly v jeho vlastním klínu, a ne silami práce jako takové. Přeměna nadhodnoty v zisk je určována jak procesem oběhu, tak i výrobním procesem. Kapitál v podobě úrokového kapitálu vystupuje ve své nejodcizenější i nejzvláštnější formě. U zisku zůstává ještě pořád vzpomínka na jeho původ, zatímco u úroku nejen mizí, nýbrž ustaluje se ve formě, která je pravým opakem tohoto původu".

Paradoxně je to tedy buržoazie, která postupně realizuje Leninovu představu o odumírání státu (i když zde ne po socialistické revoluci), tak jako v minulosti byla buržoazie v pozadí vzniku národních států a národních trhů a vůbec moderních národů a jejich kultur v 19. století. Státy však neodumírají rovnomocně. Zatímco pod heslem "stát je špatný hospodář" byly u nás privatizovány i státem vlastněné výdělečné podniky (jako karlovarská Becherovka) a jsou privatizovány i odvětví nevýrobní, jejichž zaměření na zisk je sporné (nemocnice, školy, doprava, kultura), stát však vynakládá mnoho prostředků na "obranu země". U nás např. nákup Grippenů, v Americe zbrojení přesahující studenou válku: koneckonců byla to právě spíše konverze na zbrojní výrobu za 2. světové války, co Ameriku vyvedlo z hospodářské krize 30. let, než Rooseveltův New Deal. (Marx: "V buržoazní společnosti má velikou úlohu generál nebo bankéř, kdežto člověk jako takový úlohu velmi ubohou.")

Naskýtá se ovšem otázka, koho chtějí Spojené státy vlastně v současné době "uzbrojit". Možná sami sebe. Teroristům totiž může stačit k ovládnutí letadla kapesní nůž.

b) Proč má revoluce nastat?

Jako hlavní důvod uvádí Bondy nebezpečí fylogenetického ohrožení: "Globalizace je prováděna a bude prováděna stále intenzivněji způsobem, který je proti základním vztahům autoregulativní, přirozené biologické evoluce. S největší pravděpodobností by výsledkem těch globalizačních plánů, které jsou dnes programovány , bylo vytvoření společnosti, která by byla geneticky defektní, přes všechny zlepšovatelské návrhy genetického inženýrství. Společnosti, která by byla nikoli cestou k transcendenci člověka jakožto biologického druhu, ve směru k AI apod., ale otevřela by cestu k zániku tohoto druhu. Že by všechny tyto procesy byly spojeny dříve nebo později s maximálními společenskými turbulencemi, etnickými, sociálními, ekonomickými, je celkem jasné, koneckonců o tom dnes hovoří na světě již desítky tisíc lidí..."

Myslím, že tady je patrný rozdíl oproti tradičnímu marxismu: zatímco Marx chtěl zachránit člověka revolucí před vykořisťováním, Bondy by chtěl zachránit člověka revolucí před vyhynutím. Tento posun je dán skutečným posunem ve společnosti, kdy technologie vytvořené člověkem nepotřebují již Boha ani přírodní živly k vyvolání Apokalypsy.

Ačkoliv Bondy nic bližšího o vlivu globalizace na genetické defekty neříká, a tudíž se tato hrozba může jevit jako nadnesená, varovných prognóz o "společenských turbulencích" v 21. století je skutečně více než dost. A tato varování přicházejí často i z "epicentra globalizace", tj. z USA. (Jedná se v zásadě o různé varianty na "střety civilizací", "konce dějin", "meze růstu", demografické exploze, "krakatity", klimatické změny, energetické krize, "zostřování třídního boje" apod.)

Za příklad takové varovné prognózy bych považoval americký dokumentární snímek The End of Suburbia (Gregory Greene et. al., 2004). Přestože mottem autorů -- odborníků na energetiku - je citát Thomase Hardyho "If a path to the better there be, it begins with a full look at the worst", z jejich pohledu vyplývá spíše to, že se Američané mají připravovat na změnu životního stylu ve směru uskrovnění, omezení vlastní přepravy i přepravy zboží, větší lokalizace obchodu i celkového života ("peak oil is going to reverse globalization") v důsledku přepokládaného zdražování nafty a benzínu jakožto vyčerpávaných energetických zdrojů. ("Žijeme v největším impériu, jaké svět zažil -- a je to impérium ropy -- Empire of Oil".)

Americký sen z doby po 2. světové válce o vlastním domě na předměstí pro každého občana, který je spojen s masivním rozvojem a využitím osobních automobilů je tak ohrožen, což může mít bezpočet sociálních následků: konec rozsáhlých předměstí jako "nocleháren" -- "dormitory", ohrožení střední třídy, nový rozvoj veřejné dopravy, omezení mobility, světové konflikty o zdroje, atd. Boj o stávající ropné zdroje -- tzv. válka proti terorismu - je však již jen bojem o pouhé zbytky těchto zdrojů -- "we are fighting over scraps". Přitom alternativní zdroje -- včetně jaderných -- jsou zatím nedostatečné, aby konvenovaly se současným tempem hospodářského růstu.

Pravděpodobné jsou tlaky na politický systém, což odráží kupř. i název knihy Michaela C. Rupperta (jeden z expertů, na jejichž výpovědích je film založen) Crossing the Rubikon: America's Descent into Fascism at the End of the Age of Oil. I po lexikální stránce ve filmu zaznívá mnoho dalších synonym vymezujících sémantické pole úpadku jako recession, depression, depletion, ambush. Podobně jako BL kritizují česká média, tak i tito autoři kritizují média americká, že nepřipravují Američany na tuto změnu ("realita je špatná pro obchod, dobrá je fantazie").

Na druhé straně jsou však samozřejmě také autoři, jejichž hlas je slyšet, kteří hrozící rizika vývoje popírají, bagatelizují, různě ideologicky "vysvětlují". Jindřich Kalous ve svém posledním článku v BL právem kritizuje ideologii růstu (poněkud věcnějším způsobem než Václav Bělohradský) a politiky a ekonomy hlavního proudu mj. za to, že "nevidí žádné limity růstu". Já jsem se ovšem setkal i se sofistikovanějším ekonomickým výkladem, který limity růstu nepopírá, nýbrž je relativizuje a takto je pak vřazuje do fungujícího systému jako jeho vývojový prvek.

Podle amerického ekonoma Rona Camerona, jehož Stručné ekonomické dějiny světa (1996) vyšly též v překladu, dramatičnost závěrů z knihy Meze růstu (Institute of Technology, Mass., 1972), že "v budoucích sto letech budou dosaženy hranice možného růstu na této planetě" je třeba podrobit kritice.

Tyto problémy (zrychlující se industrializace, rychlý populační růst, rozšířená podvýživa, vyčerpání neobnovitelných zdrojů a zhoršování životního prostředí) jsou sice vážné, ale nikoli bezprecedentní - populační tlak na zdroje odsuzoval velkou většinu lidí k živoření na úrovni existenčního minima po celou historii lidstva. Teoretické vysvětlení T. Malthuse, proč tomu tak bude vždy, vyvrátil proces technologických změn.

Optimismus má pramenit z toho, že obavy o vyčerpání zdrojů nejsou sice neopodstatněné, ale jsou z historického hlediska neodůvodněné: dočasný či lokální nedostatek některého zdroje zplodil jeho náhražku, která se nejednou ukázala efektivnější nebo hospodárnější. (V 19. století nahradilo uhlí dřevo, ve 20. století vytěsnila nafta uhlí. Postupem času budou tradiční zdroje energie stále vzácnější - tj. poroste i jejich cena - a to vyvolá hlubší výzkum zaměřený např. na solární energii.)

Ačkoliv např. ekonomický rozvoj ve středověku byl dříve považován za contradictio in adiecto, je zřejmé, že ekonomický růst prostupuje celé dějiny lidstva. Lze jej vyjádřit logistickými křivkami ekonomického růstu (celkem se jedná o čtyři), jež ilustrují i populační růst. (Křivka se na vrcholu asymptoticky přibližuje k horizontální linii, která je rovnoběžná s původní asymptotou).

Podle R. Camerona "s danou úrovní techniky a technologie určují zdroje společnosti horní hranice jejích ekonomických výsledků včetně početnosti jejího obyvatelstva. Technologické změny, které zvyšují produktivitu a zpřístupňují nové zdroje, mají ten účinek, že tento strop zvedají výše a tím umožňují další populační přírůstek. Bez dalších technologických změn se však nakonec prosadí zákon klesajících výnosů, společnost narazí na nový strop svých výrobních možností a populace se stabilizuje (nebo sníží) až do momentu nového 'epochálního objevu' (S. Kuznets), který znovu zvýší produktivitu a zpřístupní další zdroje."

Problémem ovšem není omezení růstu v historickém vývoji jako celku, ale jeho akutní meze. Jestliže platí, že 303 milionů Američanů tvoří 4,6% obyvatelstva Země (6 miliard 602 milionů) a využívá přitom 44% světových energetických zdrojů (a ostatní zdroje zbývají pro "zbytek lidstva" o síle více než 6 miliard), potom není reálně možné, že by např. průměrný Číňan mohl dosáhnout za stávajícího využívání a rozložení zdrojů americký standard životní úrovně. Univerzální hodnoty (jako např. lidská práva) jsou univerzální do té míry, do jaké je univerzální kvalita lidského života.

Do kategorie produkce sofistikovaných "uspávačů hadů", je možno též zařadit pamflet českého prezidenta Václava Klause Modrá, nikoli zelená planeta aneb Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? (2007). Neboť a) "neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost hájit"; b) "přístup environmentalistů k přírodě je obdobou marxistického přístupu k ekonomickým zákonitostem, protože i oni se snaží svobodnou spontaneitu vývoje světa (a lidstva) nahradit rádoby optimálním, centrálním či -- jak je dnes módní říkat -- globálním plánováním světového vývoje"; c) "bohatství a technický pokrok ekologické problémy řeší, nikoli vytvářejí"d) "vždy je totiž v lidském životě něco za něco. I opatrnost. Ta bývá nejdražší. Čili analýza nákladů a výnosů ano, apriorismus principu preventivní opatrnosti ne"; e) podle J.M. Hollandera "v průběhu dokumentované lidské historie lidské bytosti přežívaly a prosperovaly v klimatických zónách, které byly jedna od druhé daleko odlišnější než cokoli, co je představitelné na základě dnešních diskusí o změnách globálních teplot"; f) podle dokumentu tzv. Nezávislého shrnutí pro politiky (Independent Summary for Policymakers) "vhledem k existujícím nejistotám je přisuzování klimatických změn lidskému faktoru věcí názoru"; g) "první a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku Co dělat? , je: nic, respektive nic zvláštního. Řídit a konstruovat je možné jen systémy jednoduché, složité nikoli"; h) "bez trhu, cen, soukromého vlastnictví a zisku nejde slušně zacházet ani s člověkem, ale ani s přírodou".

Problém lidí, kteří se snaží zajímavými, avšak poněkud monotónními zvuky uspat hada, spočívá v tom, že had postrádá sluch. Může se tak stát, že cantus firmus vedený nad problémy růstu, může nakonec zaniknout ve vřavě růstu problémů. Konec konců -- abychom parafrázovali Hegela -- pouze velice omezený člověk nedovede uvést přesvědčivý důkaz pro cokoliv -- i pro tu nejzvrácenější věc.

c) Kdo je nositelem revoluce?

Egon Bondy může na první pohled připomínat generála bez vojska. Říká: my uděláme revoluci, ale kdo je to my? Na tuto otázku vlastně odpovídá trojím způsobem -- a sice podle toho, která ze tří popisovaných cest revoluce se uskuteční.

První cesta, kterou i sám Bondy považuje spíše za hypotetickou, znamená, že "by si sami globalizátoři uvědomili, že jejich politika povede velmi brzo z hlediska historického času ke skutečně globální katastrofě, která by se mohla ukázat zcela ireparabilní, alespoň pro lidský rod. A za těchto okolností, by využili své klíčové pozice k tomu, aby uskutečňovali program realizace socialistické společnosti, a to do všech důsledků".

Domnívám se, že je sice možné, že "globalizátoři" projdou určitou reflexí či sebereflexí a zformulují "poučení z krizového vývoje" - viz např. sebekritická reakce Alana Greenspana na globální finanční krizi, překotné návrhy Nicolase Sarkozyho na tržní regulaci a "nový kapitalismus". (Pokud vím, tak návrhy podobného typu předkládal již mnohem dříve globalizátor George Soros.)

Stávající finanční krize však zatím nepředstavuje ohrožení panství finanční oligarchie jako takové -- možná je pouze jejím předstupněm. Podle Bondyho sice Marx "uvažoval o tom, že buržoazie může dojít k tomuto náhledu bezperspektivnosti a vykoupí se z tohoto ohrožení tím, že se za velmi lukrativní rentu vzdá vlastnictví a zůstane v pozici manažerů celospolečenského vlastnictví", ale mně v této souvislosti tane mysli spíše jiný Marxův postřeh (z Kapitálu): " Původní akumulace vyúsťuje v koloniální systém, v systém státních dluhů, v moderní daňový systém a v systém ochranných cel. Tyto metody spočívají z valné části na nejsurovějším násilí, jako je např. koloniální systém. Ale všechny používají státní moci, tj. koncentrovaného a organizovaného společenského násilí, aby uměle urychlily proces přeměny feudálního výrobního způsobu v kapitalistický výrobní způsob a zkrátily jeho přechodná stádia. Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou. Násilí samo je ekonomická potence".

Jinak řečeno, najdeme jistě v dějinách příklady jednotlivců či skupin, kteří možná dobrovolně vyklidili mocenskou scénu, pokud to nebylo panoptikum (např. odchod Miloše Zemana do politického důchodu), týká se to ale větších sociálních celků jako jsou třídy či národy?

Došlo k sebeprozření církve, že se její představitelé nedostanou pro mamonářství do nebe, a tudíž odevzdala moc světským úřadům? Došlo k sebeprozření Etrusků, že se nebudou již dále množit a raději vyhynou ve prospěch obchodně zdatnějších Féničanů či Židů? Došlo k sebeprozření Římanů, že raději rozpustí své mocné civilizační impérium, než by stáli v cestě vývojově pokročilejším Barbarům? Došlo k sebeprozření neandrtálců, že mají uvolnit místo člověku skutečně moudrému?

Jako dobrovolné předání moci mohlo působit rozpuštění východního bloku po r. 1989 i samotného Sovětského svazu: Gorbačovova "pěrestrojka" a "glasnost'" byla jistě výrazem určitého sebeprozření části vládnoucí třídy. (V českých dějinách srovnatelného snad s panováním Karla IV. či osvícenských absolutizmem Marie Terezie a Josefa II. Husitství bylo spíše reakcí zdola na neprozření shora než naopak.)

Ale nebyl pád sovětského komunismu vlastně spíše vynucen jedinečnou mesaliancí zájmů globálního kapitálu (Reaganovo "uzbrojení Sovětské svazu") , části tamější nomenklaturní elity, jakož i potřeb lidových mas? (Vzpomeneme-li Orwellovu Farmu zvířat, jak vzdáleni byli vládnoucí vepři od lidského majitele, kterého zvířata společně vyhnala?)

Možná právě proto, že v přeměně ruské společnosti zájmy kapitálu nakonec převážily, ono sebeprozření vyznělo (na rozdíl od zmiňovaných českých ekvivalentů) do prázdna: znamenalo (alespoň krátkodobě) zhoršení života běžných občanů a jejich považování Gorbačova za zrádce, znamenalo ztrátu mocenských pozic státu jako celku na globální scéně.

Druhá cesta revoluce, kterou uvádí Bondy, je cestou tradičního střetu mezi třídou vládnoucí a ovládanou, která by v současných podmínkách však byla velmi riskantní: "Důsledek podobné revoluční akce, nebo vítězného ozbrojeného střetu těchto dvou táborů by byl s největší pravděpodobností nejen defektní, znamenal by pravděpodobně těžkou vývojovou retardaci a možná by podstatně zhoršil i ekologickou situaci. Samozřejmě ekonomická porucha, která by nastala, by byla taková, že by došlo k velkému zpustošení demografickému. Při hluboké destrukci současné ekonomiky, by do stavu hladovění a do stavu bez jakéhokoliv lékařského zabezpečení upadlo daleko vyšší procento lidí než je tomu dnes...Ve společenském období, ve kterém nejsou třídy ani třídní boj, přesto ale existuje antagonismus mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, a existuje živelná a přirozená snaha vykořisťovaných převzít bohatství společnosti, a toto bohatství bohužel rozplýtvat..."

Bondy tedy preferuje cestu třetí, byť ji nepovažuje v praxi za příliš nadějnou. Cestu, v níž "při likvidaci globalizátorů a jejich žoldnéřů by nedošlo k retardaci, nedošlo by k masovým vražedným excesům, zabarveným rasově, genocidně či jinak. Průběh by byl relativně krátký a relativně nekatastrofický, bylo by to asi tak snadné, jako když 7. listopadu v Petrohradě svrhli prozatímní vládu...Jde o otázku diktatury nového typu...Ve společnosti, kde nejsou třídy a vládne nám nadnárodní oligarchie, existuje možnost svrhnout tuto oligarchii zevnitř. To znamená převzít její moc do vlastních rukou...Profesionálů schopných provést socialistickou globalizaci, je potřeba mít dostatek, ze všech možných oborů, počínaje takovou specializací jako jsou mezinárodní finance a konče třeba zdravotnictvím...Je prakticky mrháním energie budovat nějakou organizaci, řekněme revoluční...Hybnou pákou té změny mohou být jedině intelektuálové...Intelektuálové nejsou schopni vytvořit třídní vědomí, ale intelektuály spojuje pocit sounáležitosti, založený na vzájemné kontrole...Na rozdíl od inteligence, intelektuál je člověk kultivovaný, to je někdo, kdo je schopen určitého velmi obětavého sebenasazení pro věc, která mu nepřináší okamžitý, takový či onaký, užitek."

Je ovšem na místě otázka, do jaké míry je Bondyho "třetí cesta revoluce" revolucí v tom smyslu, že by nutně musela popírat stávající politické mechanismy. Sice se chce zaměřit na "výchovu špičkových odborníků, kteří by mohli infiltrovat do stávajících mocenských struktur, tím ovšem nejsou ty pofidérní státy, které ještě existují, ale centrum té globalizační mafie", ale připouští, že "se alespoň musíme velmi dobře poučit o fungování těchto struktur, o tom co je potřeba, k udržení chodu těchto struktur. Neboť v prvních letech je potřeba v prvé řadě udržet fungování těchto struktur a pozvolna pak měnit jejich funkci a charakter".

Bondy se dále nezabývá otázkou, kdo by měl koordinovat tyto "intelektuály". Nebylo by v rámci jeho projektu lepší, kdyby "intelektuálové" infiltrovali do státních a nadstátních orgánů a jejich prostřednictvím pak dozorovali "finanční mafii"? Zároveň by sami museli být podřízeni nějaké kontrole -- co třeba volené funkce? Jinak se obávám, že by k pohybu "od vykořisťovatelské mafie k samosprávné beztřídní společnosti" nedošlo a nová elita by mohla mít problém se svojí legitimitou.

Další otázka je, zda by se takto altruističtí "intelektuálové" v nějaké masovější podobě vůbec našli. Mám za to, že by museli mít sami zájem na svržení režimu, resp. na jeho modifikaci. A naopak by museli jeho svržením získat. Což by se stát nemuselo. Pokud jsou součástí střední vrstvy a pokud existuje střední vrstva -- jakože v postindustriálních společnostech ano, proč by svrhávali režim, z jehož existence mohou nějak profitovat? Svoji energii proto raději věnují na svoje -- jakkoliv někdy problematické -- uplatnění v systému, než aby se snažili systém bourat -- s efektem mnohonásobně problematičtějším. Nakonec i Marx poznamenal, že "v třídním boji se střední vrstvy asi nikdy bez výjimky neseskupí kolem proletariátu, tak bude "lid" vždycky rozdělen."

Podíváme-li se na domácí i zahraniční politiku a její čelné osobnosti, pak můžeme konstatovat, že k ideálu Bondyho "intelektuálů" se zatím mnoho politiků příliš nedopracovalo, podobně jako k filozofům řídícím stát v Platónově představě o ideálním státě. Spíše mohou sloužit k ilustraci Machiavelliho Vladaře, Goldingova Pána much či Zákonů prof. Parkinsona. Jejich počínání se zdá v mnohém ilustrovat i tezi Jana Kellera, že "z politiky odchází moc".

Být sluhou systému totiž nevyžaduje nějaké zvláštní vzdělání či schopnosti, ale vyžaduje především herecký talent (nebo alespoň smysl pro show jako má např. paní ministryně Parkanová): sluha se musí tvářit, že je pánem situace, aby přesvědčil voliče.

Snad možná právě proto se tolik herců stalo politiky, nebo se jimi chtěli stát. (V Americe Reagan, Schwarzenneger, v Česko-Slovensku Stropnický, Vašáryová, Kňažko, Fišerová, Hrušínský, Töpfer, kandidovali Jirásková, Růžičková atd.). Proto se výborně do takové role hodí kníže Schwarzenberk: to je zvláště zdařilá mimikra. (Specielně pro české prostředí by se však musela vymazat podprahová asociace s pohádkovým Trautenberkem.) Valašský hromotluk "s gulama" také ujde. (Možná proto dostala ODS za vedení Topolánka více hlasů v parlamentních volbách v r. 2006, než za vedení Klause, který zakletý ve své ideologii zůstal anachronicky u národních států 19. století, čímž vytváří zdání autentičnosti.)

Modernizace v době postmoderny může připomínat zavádění elektřiny v éře počítačů. Modernizace sociální demokracie (za předsednictví Jiřího Paroubka, jehož potenciál se ještě nevyčerpal) je do značné míry (více či méně záhodným) organizačně-technickým přizpůsobením se systému. Teprve svojí postmodernizací sociální demokracie může přizpůsobovat systém.

Podobně jako ekonomové rozlišují mezi tzv. normativní a pozitivní ekonomií (výroky hodnotícího typu "úrokové míry by se měly zvyšovat" vs. výroky faktického typu "vyšší úrokové míry podporují spořivost občanů"), mohlo by se též rozlišovat mezi marxismem normativním a pozitivním: "Pro člověka je nejvyšší podstatou člověk, tedy kategorickým imperativem je zvrátit všechny vztahy, v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, opuštěnou, opovrženíhodnou bytostí." (Karel Marx) "Všechny dosavadní revoluce končily tím, že určité třídní panství bylo vytlačeno jiným. Všechny dosavadní vládnoucí třídy byly však jen nepatrnou menšinou proti ovládané mase lidu. Tak byla jedna vládnoucí menšina svržena, jiná menšina se místo ní chopila kormidla státní moci a přetvořila si státní zřízení podle svých zájmů." (Bedřich Engels)

Přál bych si, aby se sociální demokracii (či jakékoliv jiné společenské instituci) podařil vyřešit tento paradox revoluce. Podotýkám, že kvadraturu kruhu (trisekci úhlu, rektifikaci kružnice) považuji za řešitelné problémy (byť problém zdvojení krychle byl vyřešen až v 19. století).