Prosím, představte se našim čtenářům.
Jmenuji se Emma Davie a jsem ze Skotska. Pracuji na Edinburgh College of Art jako učitelka filmové dokumentaristiky. Také jsem poradcem pro Scottish Documentary Institute, píšu o dokumentárních filmech a natáčím je.
Co je East European Forum a jaká je vaše role na něm?
East European Forum je naprosto vynikající způsob, jak mohou lidé z této části Evropy předvádět své projekty redaktorům z různých televizí a producentům z různých filmových institucí z celé Evropy i ze severní Ameriky. V podstatě je mojí rolí pracovat tu s projekty, než budou předvedeny producentům. Takže jsem tu po tři dny pracovala na těchto projektech, pomáhala jsem lidem, aby si ujasnili, co chtějí říct, o čem jejich film je a jak svůj projekt prezentovat. Také jsem zhlédla klipy, které režiséři chtějí producentům předvést. Dáváme lidem doporučení, co na nich ještě změnit, pokud je na to čas.
Jak vznikly vaše styky s tímto festivalem?
Dělám po Evropě mnoho těchto seminářů, pracuji často s lidmi, kteří se ucházejí o financování pro své dokumentární filmy. Byla jsem totiž členkou Rady a britskou zástupkyní v UK documentary network. Takže jsem čtyři roky cestovala v různou dobu po Evropě a podílela jsem se na těchto seminářích, připravovala jsem lidi na prezentace svých projektů. Proto mě požádali, abych přijela i do Jihlavy. Požádal mě o to Tue Steen Müller, dánský odborník na dokumentární film, který organizuje ty semináře a ty prezentace.
Co na těch seminářích děláte?
Posloucháme ty projekty a pomáháme lidem, aby si ujasnili své myšlenky. Snažíme se jim pomoci, aby své myšlenky prezentovali co nejjasněji, aby byli schopni o jejich významu přesvědčit co největší množství lidí, ale aby si taky sami uvědomili, co je téma jejich filmu. Protože často potřebujeme tak trochu pomoci, abychom dokázali poznat, o čem který film vlastně je. Někdy se to při procesu natáčení filmu ujasní, ale mají-li tvůrci být schopni prezentovat své náměty producentům či televizním stanicím, musí to být jasné už hned teď, a to co nejvíc, o čem vlastně ten film je.To neznamená, že musíte přesně vědět, co se bude ve filmu odehrávat, ale musíte vědět, jak budete budovat jeho strukturu, co tam bude za postavy, co je hlavním dramatem filmu, pokud to má být drama, v čem spočívá hlavní emocionální náplň toho filmu.
Jak se toho dosáhne?
Nejsou to jen lektoři, kteří ty náměty analyzují, ale reagují i ostatní tvůrci, kteří také předkládají návrhy, a mně přijde, že když námět začne být jasný, všichni si to uvědomí. A když stále ještě není jasný, všichni to také vědí. Takže toho dosahujeme nejprve ve skupinových workshopech, ale také v seminářích, kdy pracuje jeden lektor s jediným tvůrcem mezi čtyřma očima. V těchto seminářích se na ten námět víc zaostřujeme , snažíme se dostat k samotným kořenům toho projektu, k jeho kostře.
Jaký máte názor na Jihlavu a na East European Forum?
Je to tady moc dobré. Myslím, že je to opravdu fantastická věc, která teď tady v České republice probíhá pro dokumentární film.Byla jsem tady před pěti lety, ne v Jihlavě, ale v Praze, také pro program Ex Oriente, protože to taky vychází z programu Ex Oriente, tento vztah existuje. Takže to se konalo v rámci akcí Ex Oriente, nebylo to jen to East European Forum. Byla jsem tu tehdy s programem Ex Oriente, a náměty byly i tehdy velmi dobré . Avšak povšimla jsem si, že od té doby se prohloubila profesionalita zdejší lidí i jejich postoj k prezentaci svých námětů. Mají tady vynikající směsici lidskosti a profesionality. Takže my pracujeme tady v patře a je tady ten příjemný humor těch starých recyklovaných pohovek a tak (Jihlavské horácké divadlo, "Recyklujte život, točte dokumentární filmy!" je heslo East European Forum, pozn. red) , a jejich přístup tady je nesmírně profesionální. A velmi emocionálně angažovaný. A jsou to velmi mladí lidé. Ti filmaři jsou tak mladí, že mám pocit, že je to tu velmi dynamické. Proto je tu tolik dramaturgů z televizních stanic a produkčních společností z celého světa, protože chtějí vědět co se děje ve východní Evropě. Myslím ale, že je velmi zajímavé, že tu máte v tolika východoevropských zemích tak silnou kinematografickou tradici. Možná se to v mezinárodním měřítku nyní začíná trochu víc uznávat. Schopnost dělat opravdu dobré, dynamické, velmi filmové dokumenty.
Krátce, co je podle vás nejvýznamnějšími rysy dobrého dokumentárního filmu? A jak to vštěpujete studentům?
Pro mě je nejcharakterističtějším rysem dobrého dokumentárního filmu, pokud se to mohu odvážit shrnout, když máte opravdový pocit osobního angažmá člověka, který ten film natáčí. A může z toho vzniknout silný příběh, může z toho také vzniknout vynikající vizuální báseň. Ale musíte mít potřebu, pocit naléhavosti v sobě, že ten film musíte natočit, musíte mít potřebu ten film natočit. Když tohle nutkání nemáte, tak říkám, tak ten film nedělejte. Protože vzniká tolik filmů jen proto, že si jejich autoři myslí, že jiní lidé by takový film chtěli vidět. A takové filmy jsou pak strašně neslané nemastné. A není z toho nic. A já si myslím, že když jste u toho, kdy tvůrci své náměty veřejně prezentují, i tady je jasně vidět, na kterých projektech jsou tvůrci emocionálně angažováni, které projekty tvůrci prostě musejí natočit, a vědí, jak jim dát všeobecnou platnost. Protože velká část toho, čím se při těch prezentačních workshopech zabýváme, je úsilí naučit lidi jak udělat z velice lokálního příběhu příběh s univerzální platností. Myslím, že je nutno v nich vyvolat zájem o to, že to je skutečně možné. Svým způsobem my všichni se tím tady učíme o tom, jak dělat filmy. A o to, myslím, skutečně jde. Opravdu, v tom nejlepším případě o toto skutečně jde. Nejde jen o to jak získat peníze, jde o to, abychom se my všichni naučili jak dělat dobré filmy.
|
