3. 11. 2008
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 11. 2008

ANALÝZA V KONTEXTU PŘEDVOLEBNÍ KAMPANĚ

Americké volby ve stínu změny

Americká společnost, která se podílí značnou měrou na globální odpovědnosti, je krátce před prezidentskými volbami. Jsme poměrně dobře informováni o kandidátech i jejich programech a sledujeme i vývoj vzájemných šancí. Je to dobře, protože tyto volby se svým dosahem týkají i celkového politicko-společenského prostředí ve světě, tedy i nás. Informace nejsou všechno. Náš přístup a hodnocení by měly mít i zpětnou vazbu.

Zahraničně politická problematika, která by se nás mohla nejvíce týkat, nebývá v amerických volbách rozhodující. V zahraniční oblasti obě soupeřící strany hledají společný zájem a tím i souladné stanovisko. Zpravidla tomu tak bývá a je těžko ze znalosti americké historie vysledovat, která strana je spíše pro silové řešení problémů a která inklinuje ke kompromisům a dohodě. Jenom k ilustraci – demokratka a česká rodačka Madeleine Albrightová chtěla zahájit válku proti Iráku již v roce 1998. Nezískala však podporu, mimo českého ministra zahraničí Jaroslava Šedivého, který shodou okolností byl ve Washingtonu a slíbil: „ We wil go with you“. Byl však proveden jen jeden nálet na Baghdád. Nyní stejnou „událost“ uvedená paní kritizuje asi jen proto, že ji zahájil někdo jiný - republikán.

Válka v Iráku, přes všechny komplikace a negativní důsledky pro atlantické společenství, se nestala předvolebním problémem. Neopakuje se situace kolem Vietnamu v šedesátých a sedmdesátých letech. Do dnešní doby existuje v americké společnosti „vietnamský syndrom“ z prohrané války, kterou eskalovali, ale i chtěli ukončit demokraté za prezidenta Johnsona již v roce 1968 při jednání v Paříži. Pro zajímavost: za zprostředkovatelské účasti československé diplomacie při dohadování podmínek se Sovětským svazem. (pozn. redakce BL: autor článku byl v té době vyjednavačem tohoto kroku mezi USA a SSSR). Následující republikánský prezident Richard Nixon jednání přerušil a vytáhl s Kissingerem proti SSSR „čínskou kartu“ navázáním přímého styku s Čínskou lidovou republikou. Válka se tak prodloužila o další tři roky.

Při vstupu do Afghánistánu za součinnosti ruského vlivu na Severní armádu a při pochopení a podpoře spojenců z NATO je možno sledovat jednoznačnou podporu obou prezidentských kandidátů.

Zahraniční politiku v souvislosti s volbami nelze proto přeceňovat. Podrobné informace u nás známých médií, jako jsou New York Times, Washington Post, Wall Street Journal, Boston Globe a dalšího tisku z východního pobřeží, nejsou pro prostého amerického voliče nejvlivnější. Je ovšem pravda, že mezinárodní situace, a to i za podmínek uměle vyvolaného ohrožení vlasti stmeluje společnost. Ta pak hledá silného, nefilozofujícího prezidenta schopného se operativně rozhodovat. Je třeba vzít v úvahu, zda existuje tento, problematický, ale i nebezpečný, obecně platný způsob ovlivnění voleb. Samozřejmě se nabízí útok na Írán. Jednalo by se, myslím, o velmi zjednodušený přístup bez reálného podkladu a to s ohledem na důvody, které vedou k uklidnění a které jdou i mimo jaderný program. Zásluha Íránu na urovnání vztahů s Indií a Pákistánem a jeho možný vstup do Šanghajské organizace spolupráce se jako dobrý argument proti jakékoliv akci proti Íránu nabízí.

Další možnost - zhoršit vztahy s Ruskem a Čínou či vytvoření nové „říše zla“ jsou mimo realitu a i v  českém, dosti omezeném a řízeně omezovaném mediálním prostředí těžko pochopitelné.

Myslím, že v této souvislosti je třeba si připomenout i jistý partnerský vztah (a to i v době studené války), dnes by se mohlo říci i strategický respekt k Rusku. Tento přístup není jen oficiální, ale v americké společnosti je všeobecně uznávaný. Je založen na vztahu k hodnotám ruské kultury, mnohdy nejenom hluboce umělecké, ale i avantgardní. Ať se jedná o literaturu, malířství, hudbu ale i architekturu. To, že mnoho těchto umělců, symbolizujících Rusko, byli židé a končili svůj i tvůrčí život v cizině, prostému Američanu uniká.

Je možno tudíž konstatovat, že uměle navození konfliktní atmosféry jako volebního tahu je nyní nefunkční, a proto i nereálné. A to i v souvislosti s událostmi spojovanými se situací kolem současné krize s Gruzií.

Vraťme se proto k volbám a kandidátům. O jednotlivých programech a jemných odlišnostech jsme informováni. Chybí nám však sonda do podstaty americké společnosti a její případné reakci při konkrétní volbě. Nezapomeňme, že volby jsou individuální a tajné. Může zde tudíž existovat rozdíl mezi společenským chápáním a osobním přístupem jednotlivce. Zařaďme si tento pohled do konkrétních podmínek. Za sebe připomínám, že vzhledem k intimní znalosti poměrů v liberální demokratické akademické komunitě východního pobřeží se sympatie přiklání k demokratickému kandidátu. Sympatie nejsou však rozhodující. Rozbor možností musí vycházet z objektivních podmínek.

Zaměřme se proto na demokrata Obamu, který přece jen představuje nový prvek v dlouhodobé tradici amerických voleb. Z hlediska volební historie je to "nový člověk" – černoch. Ne tak docela, ale přeci. Chcete-li, jak se dnes sluší "politicky korektně" říkat - Afroameričan. Vzhledem k tomu, že i sám pamatuji cedulky „pouze pro bílé“ na jih od řeky Potomac, je to převratná revoluční změna. Dnes se nejenom nesluší, ale není to vůbec společensky možné připomínat barvu pleti a to ani v "čistě bílé" společnosti. Je to velký pokrok, i když cesta k němu nebyla jednoduchá a i ozbrojená Národní garda měla práci. Díky však za to.

Volby, jak jsem uvedl, jsou individuální a tajné. Takže může být problém, na který spíše než společenská slušnost a snad dnes již i zvyk odpoví fakt, že nejsou rasově smíšená manželství ani neexistuje společné bydlení obou ras. Žije se stále odděleně a pravděpodobně odděleně se i myslí. Nezasáhne to do rozhodovací vůle? Obávám se, že ano. Byl bych rád, kdybych se mýlil a tento faktor by nepadal na váhu.

Přestože kandidát Obama vede s náskokem někdy až 10 bodů (to těsně před volbami poněkud pokleslo, pozn. red.) , nejsem si tak jist, že Obama zvítězí. Bílý Američan bude mít s jeho volbou „za plentou“ problém. Závažnější je však možná následná skutečnost po „prohraných“ volbách. Bylo by zřejmé, že rasový problém právě pro současnou vedoucí pozici Obamy není vyřešen. Nelze vyloučit i veřejné a to i násilné protesty. Nechci nic přivolávat, ale obavu mám.

Jen malou poznámku. I kdyby populární, chytrá a pracovitá Hillary Clintonová byla ještě kandidátem, měla by rovněž problém. Žena je v USA nepochybně na nejvyšším společenském stupni. Snad nikde úcta k ženě není vyšší, a přesto či právě proto Američané ještě neměli prezidentku. Politika je totiž „dirty bussines“ - špinavost a nesluší se, aby ji dělaly ženy. Žena stmeluje rodinný krb, dává klid, jistotu a pečuje o děti i když jinak má dnes možnost plného profesního zařazení. V podstatě nám ale zůstávají ty příslovečná německá tři „K“. Kinder, Küche, Kirche. Děti, kuchyně a kostel.

Americká společnost není příliš zdravá. Tím nemám na mysli aktuální ekonomické, nebo finanční potíže. Ty jsou známy. Neexistuje a nepracuje však již ten příslovečný stmelující integrační faktor - „ melting pot“. V USA žije 13% Afroameričanů. To byl kdysi rasový problém a dodnes zůstává sociálním problémem. Problémem je i to, že v USA žije nyní již také téměř 13% Latinoameričanů. Latinos jsou nový, dosud neřešený a neřešitelný problém. Jejich vztah k americkému státu, jeho deklarovaným hodnotám a jeho občanství je velmi vlažný. Nehovoří a nechtějí mluvit anglicky, ale žít v USA chtějí. A žijí. Tvoří silnou, teritoriálně i populačně expandující subkulturu. Jen pro ilustraci: v Praze dlouhodobě žijící americký novinář si posteskl po návštěvě „domova“ . „Přišel jsem o vlast. Vy máte Čechy, Moravu, já svoji zemi již nepoznávám“.

To je vnitropolitický problém současné Ameriky. Není to Clintonova známá „sociální či zdravotní péče“ se kterou šel kdysi do vítězných voleb. Je to téma vlasti a hodnot.

Volební kampaň probíhá pod heslem „Změny“ či „Hledání cesty“. Je to nutné a je to dobře. Nehledě na kandidáta. Každý z nich však má již daný a omezený nutný prostor pro své budoucí jednání. Výsledek voleb napoví. Snad.

Současná Amerika však již není v pozici hledání „změny“. Ta se již stala. V celém světě. Svět se změnil. Už není americký. Evropa má rovné, i když ne vždy a ne ve všem zcela souladné postavení. Euro vůči dolaru neklesá do podřízeného postavení, naopak.

Rusko je tam, kam ho jeho materiální či politická dispozice posunula. V tuto chvíli má 200 miliard dolarů rezerv, zatímco USA obrovský deficit zahraničního obchodu.

Čína je novým faktorem globální ekonomiky, největší, legislativně nejkonsolidovanější a nejdynamičtěji se vyvíjející trh s nejmenší potřebou nákupů v zahraničí. Ve velkém nakupuje pouze primární suroviny. To snad ani nemusím komentovat. Snad jen, že Šanghajská organizace spolupráce, jejíž jsou Rusko a Čína vedoucími zeměmi, se z celoasijské vlivové a konsolidační organizace může stát nastupující celosvětovou vlivovou organizací. Globálním hráčem.

Latinská Amerika hledá svoji cestu bez USA, dokonce spíše proti nim. Brazílie se emancipuje i v hi-tech a kosmickém vývoji, stejně jako Venezuela. Celý jihoamerický kontinent se pozvolna sjednocuje pod bolívarovskými hesly a ekonomickou obdobou EU, organizací UNASUR.

Afrika zůstává stále otazníkem a ohniskem zájmu hlavně Číny. Čína nediskutuje s africkými autoritami o lidských právech či volebním systému, ale o ložiscích nerostných surovin, jejich vyhledání, těžbě a platbách za suroviny. Nicméně nezanedbatelnou pozici zde má díky Hnutí nezúčastněných i Kuba (skromní, pracovití a vzdělaní kubánští učitelé, inženýři, a lékaři tvoří nejrozsáhlejší občanskou diplomacii od doby expanze křesťanských misií na černý kontinent), díky doznívajícím reminiscencím na proletářský internacionalismu šedesátých let minulého století i Rusko (piloti, inženýři, lékaři, vojenští instruktoři) a v některých lokalitách ještě doznívají vztahy kdysi koloniálního obchodu Francie, Belgie a dalších zemí "staré" Evropy. Ani Češi díky vyvezeným technologiím a strojům nepřicházejí zkrátka (Zetor, Tatra, Škoda, elektrárny, trafostanice a další strojírenské celky)

USA již nemají prostor pro změny z globálního pohledu. Musí se se světem harmonizovat, přizpůsobit se a znovu se k němu připojit. Ne prostřednictvím síly, ale svou společenskou odpovědností. Jiná možnost neexistuje. Je na ostatních, aby jim aktivně umožnili pochopit nový stav věcí přijetím souladného kooperativního řešení v multipolitické, multietické a multikulturní situaci. To není jednoduché právě proto, že ostatní svět prošel transformací a USA si příliš zvykly na ne zcela reálnou pozici státu – globálního vítěze a diktátora podmínek života jiných. Trochu jsme jim k tomu ve svém podlehnutí americké propagandě dopomohli a je nyní také na nás i na ostatních, abychom USA usnadnili vrátit se do reálné situace. To by měl být v prvé řadě ale jejich vlastní zájem, neboť unipolární svět skončil. Příští prezident USA se bude musit právě v těchto podmínkách pohybovat a rozhodovat. Mnoho jiného prostoru nemá.

Spojené státy nejsou v postavení, které je nám prezentováno českými médii či politiky ODS. Stojí před velkým problémem, problémem vlastní transformace. Nevládnou světem, ale musí se ho znovu snažit pochopit. Ne strategickými bombardéry a raketami, ne letadlovými loděmi a dělovými čluny, jak se o to v reminiscenci na studenou válku pokoušejí v jižní Americe. Myslím, že pochopení druhých je jedinou cestou pro USA v povolebním, postbushovském období. Ostatní svět jim může (a nebo nemusí) napomoci a i my můžeme (a nembo nemusíme) v tom mít svou roli. Ta není v poskytování vojenských základen, i když je to v tuto chvíli jediná forma, jak jsou USA nyní schopny prezentovat svoji existenci. Nevím jestli to však není dnes již pro jejich image kontraproduktivní.

                 
Obsah vydání       3. 11. 2008
3. 11. 2008 11 mezinárodních spisovatelů odsoudilo "pokus o pomluvu Milana Kundery"
3. 11. 2008 Naši darmodějové Martin  Škabraha
3. 11. 2008 Může být mučení uměním? Jan  Čulík
3. 11. 2008 De Sade do čítanek?
3. 11. 2008 Estetizace vraždy je nepřijatelná
3. 11. 2008 Společensky nebezpečné postoje Martin  Škabraha
3. 11. 2008 Umění má zřejmě pořád, kromě poznávací a estetické i etickou funkci Jan  Čulík
3. 11. 2008 Kdo četl Zločin a trest, byl aspoň na chvíli Raskolnikovem Martin  Škabraha
3. 11. 2008 Devět procent Jindřich  Kalous
3. 11. 2008 Mezi bombami a čokoládami Bohumil  Kartous
2. 11. 2008 Americké volby ve stínu změny Miroslav  Polreich
3. 11. 2008 Hřebejkův a Vieweghův Nestyda: Zajímavý nový začátek Jan  Čulík
3. 11. 2008 Finanční krize -- systémový pohled Ilona  Švihlíková
3. 11. 2008 Na některých českých ambasádách bují korupce, vládu to nezajímá Zdeněk  Maršíček
1. 11. 2008 Vanity fair: Osudový zvrat
3. 11. 2008 Všechny preventivní války bez mandátu RB OSN představují porušení Charty OSN
3. 11. 2008 Defense News: Reformujte Pentagon, říkají poradci Karel  Dolejší
3. 11. 2008 Druhá korejská válka v roce 2024
3. 11. 2008 Elektronické volební přístroje v USA opět volí jinak než voliči Jana  Ridvanová
3. 11. 2008 Do teplých krajin s křižníkem, který nese letadla
3. 11. 2008 Hluboké ticho, aneb neviditelný holokaust v Kongu Daniel  Veselý
3. 11. 2008 Václav Moravec v Afghánistánu Daniel  Veselý
31. 10. 2008 Pár lakonických poznámek o Dílnách z FAMU Dominika  Švecová
3. 11. 2008 Obtížné jednání o rakouské velké koalici Richard  Seemann
3. 11. 2008 Immanuel Wallerstein: Dramatické důsledky v Iráku? Immanuel  Wallerstein
31. 10. 2008 Energetická bezpečnost a zemní plyn -- část I. Jaroslav  Ungerman
31. 10. 2008 USA plánují výměnu armádních karabin Karel  Dolejší
1. 11. 2008 Spiegel: Světovému hospodářství hrozí hluboká, chronická recese
1. 11. 2008 Nězavisimaja gazeta: Rubl ztrácí valutové zajištění
1. 11. 2008 Newsweek: Íránská jaderná zařízení jsou příliš hluboko
2. 11. 2008 Exotický Klaus Robert  Bartoš
2. 11. 2008 Polemika o užitečnosti obecní a městské policie Miloslav  Štěrba
31. 10. 2008 Nejednej, mluv! Slavoj  Žižek
31. 10. 2008 Argumentum ad ignorantiam John Michael Greer
3. 11. 2008 Rozsiřování" NATO směrem na Kavkaz přes Brdy Karel  Košťál
3. 11. 2008 I prostitut by měl znát svoji cenu Jan  Keller
31. 10. 2008 Vláda nehodlá dát garance na důchodové a životní pojištění, pouze na vklady Petr  Braný
1. 11. 2008 Oheň a kapitál Tibor  Vaško
2. 11. 2008 Dušičky Boris  Cvek
17. 10. 2008 Hospodaření OSBL za září 2008

Americká strategie národní bezpečnosti RSS 2.0      Historie >
2. 11. 2008 Americké volby ve stínu změny Miroslav  Polreich
26. 9. 2008 USA: Pokus o předpověď Ladislav  Žák
12. 9. 2008 9/11 a naše neodpovědná odpovědnost Miroslav  Polreich
1. 9. 2008 Americká ochrana životů a majetku v praxi Ladislav  Žák
22. 8. 2008 Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? Daniel  Veselý
20. 8. 2008 Rašek a Balabán: koho chleba jíš... aneb americké pohledy na Pražské jaro Štěpán  Kotrba
23. 3. 2008 Česko-americké vztahy a výročí velikonočního "humanitárního" bombardování Jugoslávie Štěpán  Kotrba
15. 1. 2008 Vážné pochybnosti o regulérnosti voleb a férovosti prezidentské volební kampaně Jan  Zeman
3. 1. 2008 Globální válečná hrozba základny USA v ČR a naše odpovědnost Miroslav  Polreich
31. 12. 2007 Vondra chce od neziskového sektoru připomínky k českému předsednictví EU Štěpán  Kotrba
5. 11. 2007 Paroubek odlétl, aby se nechal přesvědčovat Američany Štěpán  Kotrba
30. 10. 2007 Připravují se USA na preventivní jaderný úder proti Rusku? Lukáš  Rázl
11. 10. 2007 Co vše jsem si nepřečetl v českých médiích o válce USA proti Iráku Štěpán  Kotrba
2. 8. 2007 Základna USA a výpověď smlouvy o důvěře Ruskem Miroslav  Polreich
31. 7. 2007 Zmatek v překladech anebo "jemné rozdíly"? Štěpán  Kotrba