Jak na to správně poukázal Martin Škabraha, to, co pobuřuje na filmu Veroniky Janečkové, je skutečnost, že zobrazované domácí násilí zůstává nereflektované. Protagonistka filmu, která trápí svou babičku, je totiž zároveň autorka.

Při zobrazení eticky nepřijatelných skutečností je tedy, zdá se, pořád ještě nutno zaujmout konkrétní etický postoj. Co ale pak s díly, jako jsou filmy Leni Riefenstahlové, které jsou zjevně nacistické, přesto však jsou zjevně uměním? Možná, že vadí extremnost a bezprostřednost zobrazovaného násilí, pokud je přímo přítomné. Slyšel jsem o případě, kdy studenti umělecké školy chtěli uspořádat happening v tom smyslu, že by bez vody a potravy umístili psa do výlohy a nechali ho tam zemřít. Nemluvě o tom, že například v Británii, kde existují přísné zákony proti mučení zvířat, by si takovým činem vysloužili vězení asi na deset let, takový čin, jen pro "rajc" že můžeme sledovat umírajícího psa, by byl asi i v dnešní cynické společnosti nepřijatelný. Přestože z "happeningu" získáme "nové" poznatky o tom, jak se psí organismus chová těsně před smrtí, atd. "Nové" vědecké informace, získávané mučením, třeba zločinnými operacemi v nacistických koncentračních táborech, jsou asi dodnes v našich společnostech nepřijatelné.

Pokud je toto pravda, pak se, Martine Škabraho, však všichni přece jen dostáváme na pozici týdeníku Respekt, ne v tom smyslu, že publikoval o Kunderovi nepodloženou pomluvu, ale v tom smyslu, že všichni asi stále podvědomě vyžadujeme dodržování určitých etických norem a stojíme automaticky v "božím soudu" nad bližními, kteří tyto etické normy porušují. Nebo ne?