Jaká by byla reakce kritiků, kdyby režisérka své chování k vlastní babičce, které je asi příkladem domácího násilí, zdokumentovala až dodatečně, poté, co by už svůj problém s ní vyřešila? Film by vypadal prakticky stejně, nebyl by však dokumentem, nýbrž co nejvěrnější hranou rekonstrukcí, kde by babičku ztvárnila herečka.

Domnívám se totiž, že to, co pobuřuje a co je možná nemorální nebo společensky nebezpečné, je právě zobrazení určitých skutečností, a platilo by to i v případě, že by film neměl reálnou předlohu a byl rafinovaným trikem.

Problém vztahu umění a mučení (či čehokoliv morálně kontroverzního) je totiž právě problémem na této rovině a je to problém prastarý. Katolická církev v minulosti zakazovala mnohá umělecká díla ne kvůli tomu, jestli zobrazovala objektivně existující předlohu, ale kvůli tomu, jaké reakce a myšlenky potenciálně vyvolávala v divácích, posluchačích, čtenářích; a důvody, které k tomu církev vedly, byly s ohledem na dobové chápání morálky zcela legitimní a i dnes relativně srozumitelné.

To, že se film dá možná použít jako důkazní materiál k údajnému trestnému činu, bychom od toho měli analyticky oddělovat, ačkoliv jsou samozřejmě ve hře obě roviny.

A ještě jedna otázka dodatečná. Bude vědecká pravda získaná mučením (např. potkana) méně vědecky pravdivá? Budeme tvrdit, že vzhledem k nemorálnosti použitých metod je výsledek nevědecký?