Houstone, máme problém. Prostřednictvím 51% amerických voličů promluvil Bůh. Pohlédl na Bushovu válku proti terorismu a shledal ji dobrou. Podle Colina Powella bude Washington prosazovat svou zahraniční politiku 'agresivně'. Oni vidí z Bushovy vesmírné lodě holt Zemi jinak. Tento tým v Bílém domě je více než obvyklým způsobem izolován od vnější kritiky i normální reality. Jak jsme to viděli v televizní debatě s Johnem Kerrym, prezident Bush prostě není zvyklý na to, že by někdo kritizoval jeho zahraniční politiku. A tento vrchní velitel americké armády má misionářské přesvědčení. Jakou šanci mají věcné důkazy proti této zdrcující moci víry?

"Jsem opravdu přesvědčena," řekla Laura Bushová vroucně v americké televizi, "že se Irák stává demokracií". A vypadalo to, že protože ona tomu skutečně věří, musí to být pravda.

Konzervativní britský historik Timothy Garton Ash nicméně argumentuje v deníku Guardian, že Evropané musejí s Američany mluvit a snažit se je vyvést z těchto bludů:

Získávat informace zevnitř Fallúdže je velmi obtížné. Pořad televize BBC Newsnight hovořil ve středu v noci s několika civilisty přímo z Fallúdže. Pořad zdůraznil, že odvysílaná svědectví nebylo možno nijak ověřit:

George Bush a Tony Blair se zjevně rozhodli, že mohou rozdrtit vůli iráckého lidu protivit se okupaci a legitimizovat příští rok v lednu loutkový režim tím, že budou okupovat Fallúdžu, píše v deníku Guardian Sami Ramadani, Senior Lecturer na London Metropolitan University, který byl politickým uprchlíkem před režimem Saddáma Husajna, a pokračuje:

Možná, že si myslí, že se mohou vyrovnat britským jednotkám, které ve dvacátých letech dvacátého století terorizovaly irácký Kurdistán tím, že vzdorné vesnice srovnávaly se zemí.

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, "koaliční síly" (okolo 15.000 amerických vojáků a námořních pěšáků spolu s několika málo propagačními iráckými prapory) třetí den útočí na město Fallúdža a kontrolují kolem 70% jeho rozlohy. Vzhledem k tomu, že v Iráku kvůli únosům ukončily činnost všechny mezinárodní humanitární organizace, prakticky neexistuje šance po ukončení bojů získat úplné a nezávislé informace o jejich dopadu na civilní obyvatelstvo. Podívejme se tedy na to, co je již známo -- umožňuje to udělat si určitý obrázek o způsobu vedení koaliční ofenzívy, který se patrně již nebude příliš měnit.

Mezinárodní sekretariát Amnesty International ve svém veřejném prohlášení z 4. 11. nazvaném Iraq - Falluja: assurances needed for the protection of civilians před zahájením útoku formálně upozornil obě strany na jejich povinnosti vyplývající z mezinárodního práva. Nejde o stanovisko české pobočky AI, jaké asi nikdy nevznikne, protože řada českých členů pobočky AI americký útok na Irák podporovala a postup amerických okupantů dosud kupodivu všemožně omlouvá...

Americká armáda pomalu obsazuje Fallúdžu a vyhrává tak premiérové utkání v iráckém městském paintbolovém poháru. Trochu jí to ztěžují neznámé podmínky, ale tým měl dost času, aby se dostatečně aklimatizoval. Je to jistě horký favorit, neboť i dlouhodobý světový rating jej po poslední úpravě rozložení sil v soutěži (na počátku devadesátých let) pasoval na dlouhodobou jedničku žebříčku.

Pane Bohumile Kartousi,

měl jsem tu smůlu, že jsem se jako lékař nachomýtl v roce 1985 k válce v Afghánistanu, píše Petr Wagner. Ve Fallúdži umírají lidé! To není hra na paintballovem hřišti! Nejsou to Vaší blízcí, to chápu, ale jsou to lidé jako Vy nebo já. Buď jsem ztratil smysl pro humor, anebo jste úplně ztratil vkus nebo se zbláznil!!!

Odpovídá Bohumil Kartous:

Vážený pane doktore,

já chápu, že Vaše osobní zkušenosti s válkou Vám nedovolují dívat se na ní jinak než jako na tragédii, ale to se mému názoru nijak nepříčí. Tady nejde o humor. Takovou situaci lze popsat různě, třeba jako tragédii (adekvátním stylem) nebo jako šílenou absurditu - a v tom případě je nutno zvolit i odpovídající styl, absurdní styl. Nesmyslné lze někdy lépe popsat tak, že jej nebudeme nazývat smysluplnými pojmy.

Věřte, že cítím velkou účtu k životu, z mých dalších článku to jistě vyplývá.

Píše čtenář Petr Pokluda: Absolutně nechápu, proč pan doktor Wagner své rozhořčení neprezentuje jinde a proč obviňuje z nevkusu někoho, kdo celkem trefně popsal chování "koaličních spojenců" v Íráku, které se jednoho dne bude nazývat tupou genocidou prováděnou s požehnáním tupých hlav z ještě tupějšího obsazení jednoho, nabílo nabarveného, domu.

Jásir Arafat, vedoucí představitel Palestinců po dobu 40 let, zemřel v nemocnici ve Francii ve věku 75 let.

Izrael, který Arafata označuje za teroristu, se vyjádřil, že by jeho smrt mohla být na Blízkém východě obratem.

Arafatova mrtvola bude odvezena do Káhiry, kde se bude konat pohřeb, navštívený vedoucími představiteli z arabského světa i odjinud a v sobotu bude Arafat pohřben v Ramallahu.

Při zprávě o Arafatově smrti lidé otevřeně plakali a Palestinská správa vyhlásila 40 dní smutku.

Arafat zemřel na selhání většiny svých orgánů. Výkonný výbor Organizace pro osvobození Palestiny jednomyslně zvolila Mahmouda Abbase jako svého vedoucího představitele.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Prezident Bush si vybral za nového generálního prokurátora Alberta Gonzalese, právníka z Bílého domu, který mu poradil, že nemusí dodržovat Ženevské konvence, protože jsou "zastaralé".

Význam kalvinistického resp. puritánského náboženství pro americké chápání sebe sama není žádným tajemstvím -- jak se o tom píše v článku "Bushovo puritánství má kořeny v 17. století" ve včerejších Britských listech. Americká společnost je všeobecně vnímána jako silně nábožensky založená (minimálně ve srovnání se zbytkem Západu). V puritánském dědictví však nejde jen o čistě náboženskou tradici, ale také -- a možná především -- o nosný národní mýtus vybudovaný na metafoře "nového Izraele". Američané se s tímto mýtem nejen identifikovali, ale opakovaně byli o jeho platnosti utvrzováni, jednak vlastní zkušeností "hranice" (vnášení světla civilizace do liduprázdné -- resp. "pouze" Indiány obydlené divočiny, nové to země zaslíbené) a jednak záchrannými misemi svých vojsk během dvou světových válek. Dovolím si v této souvislosti nabídnout čtenářům historický exkurz do 17. století, kdy se pokládaly základy amerického mýtu. Podobnosti mezi Amerikou tehdejší a dnešní podle všeho nebudou zcela náhodné...

"První ministr" skotské vlády Jack McConnell konstatoval ve středu ve skotském parlamentě, že od jara 2006 bude ve Skotsku zaveden kompletní zákaz kouření ve veřejných místnostech. Zdůraznil, že zákaz kouření povede k záchraně lidských životů a zlepší se zdraví skotských občanů. Dodal, že stav zdraví Skotů je "zoufalý" a to zejména v důsledku kouření. Kdo zákaz kouření ve veřejných místnostech, jako jsou restaurace a hostince, poruší, bude pokutován částkou 2500 liber.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Je skutečně dobře, že konvergence klasické a digitální telefonie pravděpodobně zlomí monopoly telekomunikačních společností. Taktéž souhlasím, že je dobře, že existují bezplatné nástroje pro ip telefonii, mezi než patří i Skype. Skype trpí ale několika zásadními neduhy, kvůli kterým bych jej raději nedoporučoval, píše David Zejda. Za nejzávažnější považuji:

Jedním z módních výrazů po listopadu 1989 je i vyrovnávání s minulostí, o kterém se hovoří a píše jako o politické, právní a morální nevyhnutelnosti pro utváření demokratické společnosti. Minulostí, se kterou se máme vyrovnat, je komunistické období československých dějin, začínající v roce 1948 a končící listopadem 1989. Filosofie vyrovnávání se s komunistickým režimem má evokovat poválečné odsouzení fašismu a denacifikaci. Nic podobného se však s komunismem neděje: mezinárodně odsouzen není, právní kontinuita je zachována, bývalé komunistické strany nebyly rozpuštěny, jejich bývalý členové zastávají veřejné funkce, kulturní produkce z éry komunismu žne nové úspěchy. Většině národa je vyrovnávaní s komunismem lhostejné, a tak zůstává záležitostí pouze několika osobních iniciativ.

Tento článek nemohl vyjít v Literárních novinách, a tak jej autor poskytl Britským listům.

Firma Julius Meinl porušila svůj závazek neprodávat potraviny z geneticky modifikovaných (GM) plodin, a to v rozporu se svou politikou v mateřském Rakousku.

Přehled GM potravin v českých prodejnách včetně společnosti Meinl ZDE

Politiku tzv. dvojích standardů uplatňují některé americké a evropské firmy již nejen v zemích Afriky, Jižní Ameriky a Jihovýchodní Asie, ale tak v postkomunistických zemích střední a východní Evropy.

Stejná firma již dříve v ČR prodávala např. PVC hračky obsahující nebezpečné ftaláty, které byly již několik let zakázány v mateřské zemi společnosti v Rakousku ZDE

Obrátila jsem se dnes na firmu s žádostí o vysvětelní jejího chování.

Minulou neděli mi zavolala moje snoubenka, že bude v televizi pořad o K.K. Chtěl jsem jít zrovna ven. Dívám se rychle do programu, vidím slova Karel Kryl, národ...vidím, že že to trvat bude hodinu. Rozhodnu se zůstat.

Oba, a nejen my dva, jsme čekali něco jako již dříve uvedené dokumenty o K.K. Ale namísto záznamu z vystoupení Karla Kryla a poznámek a vzpomínek osob(ností!) se z obrazovky "televizní skřínky" začaly valit pro mne a všechny přátele a známé se kterými jsem o tom mluvil později či již během vysílání, neuvěřitelné tóny a obrazy, píše Daniel Kreibich.

Antikvariát Fiducia, Ostrava, vás zve na přednášku: Otto M. Urban: Karel Hlaváček 12.11. 2004 v 18:00.

Otto M. Urban (1967) se systematicky zabývá dekadencí a symbolismem. V roce 1995 byl spoluautorem výstavy a monografie Moderní revue 1894- 1925. Externě přednáší dějiny českého moderního umění na pražských pobočkách New York University a American University, také spolupracuje s univerzitou v Austinu.

Dne 18. listopadu od 15.00 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy uskuteční přednáška paní Jany Švehlové z Univerzity George Washingtona ve Washingtonu "Dcera nepřítele státu -- vliv padesátých let na dcery politických vězňů". Švehlová se na washingtonské univerzitě zabývá politickou psychologií a dějinami Československa v 50. letech.

Přednáška se koná dne 18. listopadu od 15.00 hod v místnosti č. 104 v hlavní budově Filosofické fakulty UK nám. Jana Palacha 2, Praha 1.

Můj článek o nemocnicích vzbudil pozornost. Někteří s ním polemizovali na stránkách BL, jiní mně psali přímo na adresu. Všichni tito autoři se věnovali pouze konstatování, jak je socialistické (asi zapomněli, že už 15 let tady není socialismus) zdravotnictví neschopné. Ale vůbec se nesnažili ukázat, jak bude fungovat nové soukromé. Všichni tvrdili, jak je soukromé zdravotnictví oblíbené, ale neřekli, kde je oblíbené, kdo je považuje za oblíbené a proč. Zapomněli říci, že všude v Evropě je soukromé zdravotnictví pouze doplňkové vedle státního. Že v Evropě je na rozdíl od Ameriky zdravotní pojištění solidární a povinné. Napsal mi i pan Kaláb z Kanady. Napsal, že Kanada má snahu, na rozdíl od Spojených států, zajistit, aby měli přístup ke zdravotní péči skutečně všichni občané, a proto odmítá soukromé nemocnice. Odmítá přijmout dvoustupňové zdravotnictví - státní pro většinu lidí a soukromé pro "elity". (Totéž platí ve Velké Británii, přístup všeobecné zdravotní péče, zdarma v bodě užívání pro všechny, je tam neporušitelným principem, pozn. red.)

Rozhlasový publicista Štefan Horský sa nedávno dožil sedemdesiatich piatich rokov. V zahraničí osobnosti z rozhlasového a televízneho spravodajstva a publicistiky v tomto veku dosahujú druhý vrchol kariéry. Spomeňme aspoň Petra Scholl-Latoura z Nemecka, vlani v súvislosti s udalosťami na Strednom Východe stále prítomného na televíznych obrazovkách Američana Larryho Langa z NBC či jeho krajanku Barbaru Waltersovú z ABC, u nás dobre známeho Paula Lendvaia z rakúskej ORF, mimochodom Horského rovesníka, alebo Alistaira Cooka, donedávna dopisovateľa BBC z Ameriky. Dokázali a dokážu nadchýňať dávnych obdivovateľov, ale aj mladých divákov či poslucháčov pohotovosťou, vtipom a najmä postrehmi a analýzami podloženými znalosťami a skúsenosťami. Iné publicistické hviezdy sa vracajú do minulosti a píšu o nej. Tak urobil aj Štefan Horský. Takmer súbežne so svojím jubileom vydal knihu Dívaj sa ušami, sumár zážitkov z čias, keď bolo jeho pracovným nástrojom "sladké drievko", ako sa kedysi láskavo nazýval rozhlasový mikrofón.

Prvá vec, ktorú sa musia demokrati snažiť pochopiť, keď si prehliadajú dymiace ruiny svojich volebných nádejí, je pokračujúca sila kultúrnych vojen.

Pred tridsiatimi šiestimi rokmi vychválil prezident Richard Nixon vznešenú "tichú väčšinu", zatiaľ čo jeho viceprezident Spiro Agnew obviňoval liberálov z prekrúcania správ. Odvtedy bol v každých voľbách liberalizmu démonizovaný ako národné symboly znevažujúca, zradcovská afektovanosť vyšších vrstiev. Aj tento rok zaradili voliči "hodnoty" vyššie než ekonomiku či dokonca aj vojnu v Iraku.

Takže oni to vyhrali. Hovorím o prezidentských voľbách v USA a schválne zdôrazňujem "oni", pretože politika, ktorej predstaviteľom je George W. Bush, je v príliš mnohých veciach antitézou toho, v čo ja politicky verím.

Nemyslím si totiž, že vojenská sila je legitímnym nástrojom presadzovania "štátnych záujmov" (ktoré aj tak definuje úzka skupina ľudí). Nemyslím si, že je správne zavádzať verejnosť v takej vážnej veci, akou sú dôvody vojny, a nazývať to "dobre mieneným omylom". Neverím v neobmedzenú schopnosť trhu riešiť všetky protirečenia, ktoré očividne sám spôsobuje. Nemyslím si, že politika (vnútorná či zahraničná) by mala byť presadzovaním partikulárnych záujmov ekonomických lobistických skupín, ktoré sa skrýva za pojmy "potrebnej reformy" a "národnej bezpečnosti". Nemyslím si, že politik by mal inšpiráciu pre svoje rozhodnutia hľadať "u Boha" a svoju interpretáciu božieho zámeru nanucovať ostatným (a to platí pre náboženských fundamentalistov v USA i napríklad v Iráne, v USA dokonca ešte viac vzhľadom na ich moc, a teda zodpovednosť). Tak by som mohol pokračovať ešte dlho. Nič to nemení na tom, že vyhrali.

Mohammed Abboud byl svědkem toho, jak včera v městě Fallúdža vykrvácel jeho devítiletý syn. Nemohl ho odvézt do nemocnice, protože se v ulicích bojovalo a padaly bomby. "Mého syna zasáhl šrapnel do břicha, když byl při úsvitu zasažen náš dům, ale nemohli jsme ho odvést k lékaři," uvedl Mohammed Abboud, který je učitelem. "Pohřbili jsme ho na zahradě, protože bylo příliš nebezpečné jít ven."

Vlna dotazů od amerických občanů, jak se odstěhovat z USA, zasáhla po Bushově volebním vítězství Nový Zéland, píše britský konzervativní deník Daily Telegraph.

Imigrační služba na Novém Zélandě konstatuje, že její internetové stránky obdržely den po Bushově volebním vítězství 10 300 přístupů, byl to čtyřnásobek normálního počtu. Denně také telefonuje a emailuje s dotazy ohledně toho, jak se z Ameriky odstěhovat na Nový Zéland, přibližně 300 lidí. Před Bushovým vítězstvím to byl jen osm zájemců denně. Podle činitelů na Novém Zélandě je nejsilnější zájem o vystěhovalectví z USA z oblastí kolem San Franciska a Los Angeles, které tradičně volí Demokratay. Právě tam se vyjádřilo mnoho lidí, že ze země odejdou, pokud ve volbách zvítězí Bush.

"Svět je tady od toho, aby byl dobyt," argumentuje podle George Monbiota v deníku Guardian americký prezident George Bush. Navazuje tak podle něho na puritánskou filozofii ze 17. století, která byla produktem hospodářské transformace.

Kulturní společnost je defektní. To je historií jednoznačně doloženo, ve dvacátém století absolutně a nezvratitelně. Trpí mnoha patologickými jevy, ať už spjatými s evolucí nebo prostě s faktem, že u člověka dochází k přeměně živočicha na sofistikovanou biologickou bytost. Při vší té těžko si představitelné hrůze je ale nutné říct, že doposud dochází ve smyslu dosaženého stupně rozpoznávání světa k neustálému a zrychlujícímu se vzestupu.

Blogy (weblogy) jsou periodicky aktualizované deníky, obsahující komentáře, publikované na internetu, s minimálním externím redigováním. Odhaduje se, že v roce 1999 existovalo po světě 50 blogů, dnes je jich prý něco mezi 2,4 miliony a 4,1 miliony. Podle časopisu Foreign Policy už v současnosti blogy ovlivňují americkou zahraniční politiku. Pět nejúspěšnějších politických blogů má více než půl milionu čtenářů denně. Podle statistik však využívají blogů jako zdroje informací jen 4 procenta Američanů. Blogy jsou však vlivné, protože ovlivňují obsah "establishmentových" sdělovacích prostředků. Média totiž selektivně určují, co je realita, podle toho, o čem se rozhodnou psát. A v poslední době jsou novináři stále častěji ovlivňováni při svém psaní tím, co se píše na weblozích. V hlavních otázkách mezinárodní politiky fungují blogy jako pozoruhodná kombinace odborných názorů, kolektivních reakcí na vývoj událostí v reálném čase, a zároveň i jako barometr veřejného mínění. V případech, kdy se weblog soustředí na sdělovacími prostředky zanedbané téma, mívá pozoruhodný vliv při utváření veřejné agendy.

V neděli 7. listopadu ve 20 hodin začala britská televize Channel Four vysílat třídílný dokumentární seriál Jona Ronsona Crazy Rulers of the World (Šílení vládci tohoto světa). První část tohoto filmu, nazvaná "The Men Who Stare at Goats (Muži, kteří civí na kozly)" se zabývala v neděli 7.11. historií tajné jednotky americké armády, založené v roce 1979 po traumatu vietnamského debaklu, která se jmenovala "First Earth Battalion" a jejíž příslušníci se vážně pokoušeli procházet zdí a zabíjet zvířata tím, že na ně civěli.

V pondělí dopoledne interviewoval reportér Andrew Marr v rozhlase BBC v pořadu Start the Week autora dokumentu Jona Ronsona. Z rozhovoru vyjímáme:

Američané sdílejí s Evropany instituce, nikoliv hodnoty. Sociální a morální hodnoty většiny Američanů se radikálně odlišují od těch hodnot, jimiž se řídí většina Evropanů. Evropanům je cizí i nebezpečná americká neznalost ostatního světa i americká směsice intelektuálního izolacionismu a imperiálních intervencí v zahraničí. Ve Spojených státech má víc občanů střelnou zbraň než cestovní pas. Existuje jediný evropský národ, o němž je toto pravda? ptal se v pondělí v deníku Guardian Jonathan Steele.

Autorem slavných dokumentárních filmů Century of the Self a The Power of Nightmares, který poukazuje na to, že "válka proti terorismu" je mýtus, je britský dokumentarista Adam Curtis. Býval učitelem politologie na Oxfordské univerzitě. Z tohoto prestižního místa odešel, protože se mu nelíbila izolovanost oxfordského vysokoškolského učitele od vnějšího světa, a dal se do televize.

Adam Curtis, píše týdeník Observer, dělá rád obtížné věci. Před půldruhým rokem navrhl svým šéfům v BBC, že chce natočit sérii dokumentárních filmů o filozofických idejích, které jsou jádrem konzervatismu. Přiznává, že "nudněji to nemohlo vypadat".

Dokumentární filmy Adama Curtise - hlubinné porozumění současnosti TÉMA BL

V angličtině si můžete stáhnout všechny tři díly filmu The Power of Nightmares v dokonalé kvalitě (každý díl má cca 600 Mb) ZDE

Minulý týden jsme skončili v období na konci devadesátých let, kdy obě skupiny, američtí neokonzervativci i islámští extremisté, byli marginalizováni a ztratili moc. Avšak s útoky z 11. září se osud obou skupin dramaticky změnil. Islamisté byli po svém momentu triumfu během několika měsíců téměř úplně zničeni. Avšak neokonzervativci ve Washingtonu převzali moc. A pak neokonzervativci začali islamisty rekonstruovat. Vytvořili neexistujícího nepřítele. A jak se tato neskutečná noční můra začala šířit, politikové si uvědomili, že jim to poskytuje ve světě, který se octl v hluboké deziluzi, obrovskou moc. Ti, kteří šířili nejhroznější noční můry, se stali nejmocnějšími lidmi na této planetě.

Shrnujeme argumentaci z třetí a závěrečné části dokumentárního filmu Adama Curtise The Power of Nightmares (Síla nočních můr), nazvané Shadows in the Cave (Stíny v jeskyni), která se vysílala ve středu 3. listopadu v 21 hodin v televizi BBC 2. První část tohoto významného filmu je ZDE, druhá část je ZDE.

Adam Curtis - Vymítač duchů ZDE

V minulosti nám politikové slibovali lepší svět. Měli různé způsoby, jak toho dosáhnout, ale jejich moc a autorita pocházela z optimistických vizí, které nabízeli svým občanům. Tyto sny selhaly. A dnes lidé už ztratili víru v ideologie. Politikové jsou stále častěji dnes už považováni jen za manažery veřejného života. Avšak oni nyní objevili novou roli, která jim navrací jejich moc a autoritu. Namísto toho, aby pro nás plnili sny, nám politikové slibují, že nás ochrání -- před nočními můrami.

Tvrdí nám, že nás dokáží zachránit před strašlivými nebezpečími, která nevidíme a jimž nerozumíme. A největší hrozbou ze všeho je mezinárodní terorismus -- mocná a zlá mezinárodní síť, rozprostírající se všemi zeměmi světa. A proti této hrozbě je nutno vést válku proti terorismu.

Avšak většina této hrozby je jen fantazií, přehnanou a zkreslenou politiky. Je to temná iluze, kterou, nezpochybněnu, šíří vlády po celém světě, bezpečnostní služby i mezinárodní sdělovací prostředky.

Toto je soubor filmů o tom, jak a kdy byla tato fantazie vytvořena a komu přináší prospěch. Jádrem tohoto příběhu jsou dvě skupiny: američtí neokonzervativci a radikální islám. Obě skupiny byly idealistické. Obě vznikly ze selhání liberálního snu vytvořit lepší svět. Tyto dvě skupiny skutečně změnily svět, ale nikoliv tak, jak zamýšlely. Společně vytvořili dnešní vizi noční můry tajné mezinárodní organizace, která ohrožuje svět. Je to fantazie, o níž politikové pak zjistili, že jim vrací jejich moc.

Ve středu 20. října 2004 ve hlavním vysílacím čase ve 21 hodin uvedl okruh BBC 2 první díl závažného třídílného dokumentárního filmu od Adama Curtise o "fikci globální teroristické hrozby". Zde je shrnutí jeho argumentace:

Shrnutí druhé části tohoto filmu je ZDE

Jádrem globálního příběhu posledních desetiletí jsou američtí neokonzervativci a radikální islámisté. Britský dokumentarista Alan Curtis v trojdílném dokumentárním filmu, který se v současnosti vysílá v televizi BBC, argumentuje, že se američtí neokonzervativci a radikální islámisté sobě navzájem nesmírně podobají a vzájemně si -- nevědomky vyhovují a pomáhají si. Svět se tak dostává do velmi nebezpečné situace.

V druhé části Curtisova filmu The Power of Nightmares (Moc nočních můr), nazvané Phantom Victory (Iluzorní vítězství), který se vysílal na stanici BBC 2 ve středu 27. 10. ve 21 hodin, líčí autor, jak se američtí neokonzervativci a islámští extremisté spojili, aby bojovali v Afghánistánu proti Sovětskému svazu. Obě skupiny dospěly samostatně k přesvědčení, že právě ony porazily "Říši zla", a tak mají moc změnit svět. Oboje jejich revoluce ale selhaly.

Proto si američtí neokonzervativci ve snaze uchvátit znovu moc vymysleli novou fantazii, nového iluzorního nepřítele pro celý národ, Billa Clintona. Radikální islamisté v téže době propadli zoufalé spirále hromadného masakrování a terorismu, také ve snaze přesvědčit občany, aby je následovali. Z toho vznikl podivný svět fantazie, lhaní, násilí a strachu, v němž nyní žijeme.

Publikujeme shrnutí argumentace z této druhé části Curtisova filmu. První část je ZDE.

Shrnutí třetí části tohoto filmu je ZDE

V říjnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5119,90 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.