Monitor Jana Paula

Jak stát dělá překážky i dětem postižených rodičů

21. 7. 2004 / Jan Paul

Martina Dostálová znovu ukázala svým textem "Jak stát dělá překážky rodičům postižených dětí" na palčivý problém, který jsem zmínil již před časem v článku "Systém sociální podpory je ostudný". Státní almužna 3 700,- Kč za přijatou odpovědnost, byrokracie a nemožnost jakkoli si finančně zlepšit situaci těch, kteří se starají o nemohoucího, je skutečně cynickým výsměchem. Větu autorky že, cituji : "Nikdo jiný než matka milující své dítě by na takové podmínky nikdy nepřistoupil" posílím: také dítě milující svého rodiče, by na takové podmínky nepřistoupil. Vím to z vlastní zkušenosti.

Situace lidí jako je paní Dostálová je ale mnohem složitější a také bolestnější, především v perspektivě jejího dalšího života. Také já jsem "nemohl" být nemocný, nemohl jet na dovolenou, ale o svoji maminku jsem se staral v tzv. péči o osobu blízkou "pouze" posledních pět let jejího života. Dožila se díky tomu úctyhodných 86 let, ale vím přesně, o čem autorka hovoří. Moje maminka alespoň seděla, mluvila, byla samostatná v základních úkonech a trochu pohyblivá s pomocí druhých lidí. Ti, kteří přijali morální odpovědnost a nedali své postižené dítě do ústavu, jsou ovšem státem trestáni dlouhodobě a to je nemravné.

Zmíním v této souvislosti ještě absurditu, v které jsem se já ocital pět let. Jsem umělec, tzv. OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) a živím se výtvarnou činností. Když jsem se v roce 1999 rozhodl nenechat svoji maminku v ústavu (kde by se zcela jistě brzo zemřela) a vzal jsem si ji domů, musel jsem oficiálně zrušit svoji "živnost", pokud jsem chtěl dostávat oněch 3.700,- Kč. Ve skutečnosti jsem ji jen omezil, neboť jsem měl na výtvarnou činnost díky svému vytížení velmi málo času. Úplné zrušení "živnosti" by v mém případě znamenalo přestat zcela malovat, což byl nesmysl. Úředník měl ovšem namysli jediné: neprodávat svá díla!

Občas jsem se tak ale dostal do paradoxní situace, když jsem některým návštěvám musel vysvětlovat, že mé práce jsou neprodejné. Ač jsem se sebevíc snažil, stále nemohli pochopit proč. Jistě lze namítnout, že jsem svoji "živnost" rušit nemusel, ano, ale to by šlo pouze ve společnosti, kde jsou peníze rovnoměrně rozprostřené. Tedy i mezi ty, kteří dělají něco tak nepodstatného jako je umění a ještě se starají o svého rodiče a dvě děti. Ani mě tedy nenechal stát, abych si přilepšil. Tak mě napadá, že ani nevím, co to je doplatek do životního minima, asi jsem zapomněl o něj požádat a tak třeba zbude těm, kteří ho ještě víc potřebují. Zítra si jdu beztak obnovit svoji "živnost", ponížení skončilo, zapomeňte !

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | Klecová lůžka | Monitor Jana Paula
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.7. 2004